Post coitum

Jeho zpocené tělo se odlepilo od jejího a odsunulo se na okraj postele. Ztěžka oddechoval, ale jinak mlčel. Brala to s povděkem. Jakákoliv slova v těchto momentech nenáviděla. O banální „byla jsi skvělá“ nestála. A chválit muže za jejich výkon neměla ve zvyku. Byla už pro ně pocta, že s ní vůbec mohli jít. Na co ještě slova.

Nehybně ležela a pozorovala své vyčerpané a rozpulzované tělo, na němž pozvolna zasychaly kapky jejich potu. Její zrak klouzal od hrudi přes klín až k chodidlům a zase zpátky. Tak toto je ono, mé tělo, pomyslela si. Ještě příliš mladé a živé, než aby nepotřebovalo žádné muže. Ono tělo, po němž mnozí muži toužili. Někteří natolik, že to dávali najevo tak neomalenými způsoby, že to bylo i na ni příliš. A to nebyla žádná puritánka.

Dnes na něj dostala toho, který právě tlumeně oddechoval kousek vedle ní. Ale mohl to být klidně jiný. To věděli oba. Svádění a flirt brala jako nutné zlo. Přece jen nechtěla být za úplnou couru, aby se nabízela naprosto otevřeně. Hrála s muži tu hru. Nosila vyzývavé oděvy, tvářila se smyslně a pohybovala se jako samička na lovu, jíž ostatně byla. Chovala se přesně tak, jak po tom většina mužů toužila. A to pochopitelně neslo své plody. Pobaveně sledovala tváře těch hřebců a odhadovala, který by ji chtěl ohnout hned někde na záchodcích a který by se přece jen zdráhal, a proto by ji pozval k sobě domů na skleničku. Někdy se snažila tipovat, kdo z nich je zadaný a kdo ne. Ale bylo to obtížné – většinou od sebe nebyli k rozeznání. Nakonec si většinou někoho vybrala a neopomenula přitom patřičně naznačit, že to byla ona, kdo volil. Obvykle šli k ní a měli spolu sex. Někteří z mužů se jí snažili dvořit a všelijak zastírat, že jim jde jen či hlavně o jedno. Tyto snahy vždy rázně utnula a dané muže ubezpečila, že není třeba řečí, jelikož jí jde také jen čistě o sex.

Prohlížela si své tělo a myslela na to, jaké by to bylo vidět je z ptačí perspektivy. Vybavovala se jí vyprávění osob, které prožily klinickou smrt a zakusily situaci, kdy se jim zdálo, že se vznášejí u stropu místnosti a hledí na své bezvládné tělo ležící dole. Jaké to asi je vidět se zvnějšku? Ne na filmu či fotografii, ale naživo. Jaké je to být pouhou nehmotnou a neviditelnou duší, která vše vidí, ale není součástí hmotného světa? Ve chvílích, kdy na ni nejvíce doléhaly eskapády jejího života, toužila být právě takovou éterickou bytostí, která svět pouze pozoruje, ale není do něj zapojena. Nic se jí nedotýká a ona se nedotýká ničeho. Jen si volně pluje prostorem. Bez bolesti, kterou by cítila nebo kterou by působila.

Jenže to nešlo. A její svět tak byl plný bolesti. Tu, kterou sama cítila, chápala jen jako spravedlivý trest za tu bolest, kterou působila. Jako trest za neschopnost milovat. Tak nějak obecně na lásku věřila, ale věděla, že ona ji dávat nedovede. Nikomu. Duše plné šrámů byly pro ni toho dokladem. A také vzpomínky na ona rána. Rána, kdy se probouzela a vedle ní leželi ti, kterým doposud říkala „lásko“. Avšak v ta rána už tomu bylo jinak. Sotva se k ní přiblížila rozněžnělá ústa s „dobrým ránem“, pocítila, že ta ústa jsou pro ni cizí. Když to zažila poprvé, zmocnila se jí v danou chvíli panika. Proč nic necítím? Časem si ale zvykla, že se jí její muži dříve či později odcizili a stávali se tak pouze zdroji vyčítavých a zraněných pohledů. „Promiň, ale už tě nemiluji“, naučila se jim říkat, neboť je nedokázala ujišťovat o citech, které v ní nesídlily. Někteří mlčeli, jiní plakali a další vedli dlouhé káravé monology. Přestala věřit, že je schopna někoho milovat.

Zůstalo tu však její tělo, které mívalo své touhy. Byla si jich vědoma od chvíle, kdy ve svých čtrnácti trávila prázdniny na farmě v Oregonu u své americké tety. V sousedství tam žil mladík jménem Mike (nebo Mark?), občas ho potkala venku a líbil se jí. Ačkoliv neuměla anglicky skoro ani slovo, jednou jej oslovila a od té doby spolu začali trávit čas. Všimla si, že na ni často koukal a vyhledával příležitosti, aby se jí mohl dotknout. Uvědomila si, že ji to vzrušuje. Či spíše si uvědomila, že to, co jí probíhá tělem, je vzrušení. Domlouvali si pak tajné schůzky na různých místech a ona mu odhalovala svou nahotu a dovolovala mu, aby si z ní ukrajoval. Narozdíl od něj nebyla vůbec nervózní. Pečlivě a takřka až nezúčastněně pozorovala každý jeho pohyb a každý jeho dotek. Muž chvějící se živočišným pudem, který nedokázal zcela ovládat, a mladá nevinná dívka. Představovala si, že je motýlem sedícím někde poblíž a sledujícím tento výjev. Tato představa ji vzrušovala více než samotné mladíkovy něžnosti. Duše jako voyeurka a tělo jako nástroj jejího potěšení. A kým vlastně byla ona? Tělem nebo duší?

Nyní její duše opět visí pod stropem a pod sebou vidí dvě těla. Mladá žena leží na zádech, její milenec na břiše, s obličejem odvráceným na stranu. Je ráda, že nevidí jeho oči. Co když pod jejich víčky začíná klíčit pohled plný očekávání? Co když pod jejich víčky začíná klíčit pohled výčitek za to, že očekávání nebudou naplněna? Někdy si přála, aby se celý svět nacházel ve tmě. Jindy zase, aby byla nevidomá a nemusela čelit všem těm prosebným a všem těm zraněným pohledům. I tomu, kdo dnes spočíval vedle ní, se musela večer podívat párkrát do očí. Aby mu řekla: dneska chci tebe.

Někdy ze svých lovů odcházela sama. Buď proto, že muži, které ten večer střetla, byli příliš nízcí, anebo proto, že byli příliš citliví. Přece jen měla svou hrdost. A svůj strach z ublížení. V takových chvílích doufala, že v potemnělé ulici, na jejímž konci stojí dům, v němž bydlela, bude postávat neznámý muž v dlouhém kabátě. Ona projde kolem něj a pak se zastaví. Muž jakoby na znamení přikročí směrem k ní, pevně ji chytí a za nepřítomnosti jakéhokoliv náznaku odporu z její strany ji odvede k nedalekému opuštěnému a neosvětlenému altánu. Tam se na ni přitiskne a splní své mužské poslání. Beze slov, bez polibků, bez důvěrností. Poté se k ní obrátí zády a mlčky odkráčí pryč do tmy, odkud se již nikdy nevrátí. Muž bez tváře.

Dnešní milenec ovšem tvář měl, i když mu do ní momentálně neviděla. Chvílemi se pohnul, takže se jejich dvě těla na moment jemně dotkla. Bylo jí to nepříjemné, a proto si dávala velmi záležet na tom, aby se vždy od něj odtáhla. O jakýkoliv tělesný kontakt již nyní nestála. Už bylo po všem. Nic dalšího již nemělo následovat. Nemělo a nesmělo. Milenec splnil svou funkci. Teď bylo jen třeba dostat jej pryč. Její muži byli známostmi na jednu noc. Ačkoliv – toto označení není přesné, neboť přes noc nikdy nezůstávali. V tomto se přísně držela svého oblíbeného citátu, který si kdysi opsala z Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Tuto knihu sehnala jen v angličtině, a proto si onen citát zapamatovala v této podobě: Love doesn’t make itself felt in the desire for copulation but in the desire for shared sleep.

„No love, no shared sleep“, pronesla tiše podnícena vzpomínkou na tento citát. Milenec se k ní obrátil obličejem a něžně zašeptal: „Prosím?“ Ano něžně. Vnímala ten tón, který v tom slovu zazněl. Postřehla, že bylo vyřčeno s citem. Podrážděně se k němu obrátila zády a – tentokrát již nahlas – řekla: „Myslím, že je nejvyšší čas, abys odešel.“