Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOdplata
16. 09. 2006
0
0
563
Autor
Gryzlik
Ten den jsem pochopila, co znamená slovo idylka. Písečná pláž, křišťálová laguna, blankytné nebe a k tomu všemu tento ráj doplňovaly vysoké palmy. Jako by měly koruny z kokosových ořechů. Prostě ráj na zemi. Uprostřed toho ráje jsme byli jen my dva. Po dlouhé době jsem cítila, že jsem šťastná. Jen nevím, jestli jsi ten pocit měl i ty. Dnes, s odstupem času, si myslím, že jsi byl spíš nešťastný.
Leželi jsme na bílé, písečné pláži, ty jsi mne hladil, líbal, tisk mě k sobě. Říkal jsi, jak moc mě miluješ. Lháři. Jenže já tomu věřila, věřila jsem té líbezné melodii slova miluji. Byla jsem tak hloupá a naivní jako malá holka. Jenže tvé oči mě k tobě poutaly uhrančivým pohledem. Spalovaly mou duši.
Večer byl krásný. Dřevěný srub, krb, v něm plápolající oheň, zvuk praskajícího dřeva, bílá kožešina před krbem. Donesl jsi láhev drahého červeného vína a dvě sklenky. Nalil jsi oběma. Poté jsi mě políbil. Byla jsem jako smyslů zbavená. Možná proto to milovaní s tebou bylo tak krásné. Ten večer naše nahá propletená těla splynula do jednoho. Dnes ten den proklínám. Proklínám tvá ústa, tvé oči, tvé tělo, všechna ta slova, která šla z tvých úst a lhala mi. Vše byla lež. Já tě opravdu milovala, ale ty ses mi smál za zády. Nyní jsem ale šťastná, když vím, že je všemu konec.
Ráno jsem se probudila. Všude kolem mne byla černo černá tma. Jen na druhém konci místnosti hořel malý plamínek svíčky a osvětloval tvou prolhanou tvář. Smál ses. Tvůj úsměv byl odporný. Chtěla jsem jít za tebou, jenže mé ruce a nohy věznila stříbrná pouta a ohromné řetězy. Ty hajzle, za tohle jsi zaplatil! Krutě! Platil jsi za svou lež a za to, co jsi mi udělal. Nikdy jsem nevěřila, že tvé oči, ústa mi dokázaly tak dlouho lhát a nakonec mi takto ublížit. Proklínám tě!
Přiblížil ses ke mně a sáhl na mě těma svýma odpornýma rukama. Cukla jsem. Snažil ses mě políbit. Znovu jsem ucukla. Začal ses na mě sápat. Nemohla jsem utéct. Rozplakala jsem se. Ano, ukázala jsem ti poprvé svou slabost. Vím, že jsi měl z toho ohromnou radost. Mé slzy neštěstí tě těšily. Byl jsi tak strašně odporný. Teď pláču zase, ale štěstím. Jsem šťastná, že jsi zaplatil za své činy. Za svou hnusnou lež. Za to, jak jsi mne ponižoval, utlačoval, týral. Parchante. Teď se ti vysmívám já!
Ta hra tě přestala bavit. Byl sis tak moc jistý, že mne ráno najdeš na stejném místě, na jakém jsi mne v noci zanechal. Spletl ses. Podařilo se mi vyprostit z tvých pout. Probudil ses. Já začala utíkat. Rozběhl ses za mnou s nožem v ruce. Utíkala jsem dál. Doháněl jsi mne. Uviděla jsem sekeru. Buď teď, nebo nikdy. Ano, chci žít. Ty možná také, ale já víc. Popadla jsem sekeru a sekla jsem. Sekera vjela mezi tvé vlasy, rozpůlila ti lebku a zůstala zaseknutá v tvém mozku. Rozplakala jsem se. Já žila, žila. Ty jsi ale ležel mrtev v obrovské louži krve.
Teď stojím nad tvým hrobem. Nepláču, ale směji se. Lidé nechápou proč se směji. Jenže oni neví, čím jsem musela projít. Vím to jen já a ty. Jenže… ty jsi… mrtev!
Písmácká průměrnost vycenila zoubky - podobných děl tu jsou desítky, stovky (bez nadsázky). Je to strašně provařené.
Nicméně, alespoň spád tomu nechybí...přečtl jsem to, ale ze židle mě to nezvedlo. Jak říkám chybí tomu něco navíc, protože i provařené dílo se dá zpracovat nově a doposud nevídaně (ať žije Márquez). Takže nevím...
...