Seňor prezident

Šel po cestičce v zahradě a přemítal nad životem. Nebyla to obyčejná zahrada, byla přinejmenším ohromná, přesněji gigantická, grandiózní a přenádherná, s desetitisíci růží a jiných květin, které svou kakofonií vůni podmalovávaly atmosféru hájů okrasných stromů, fontán a kamenných vyhlídek na město. Všechno to bylo jeho. Zahrada, město, celá země, každý kámen, dům a člověk, i každý pták, který letí na nebi, jak jednou řekl. Byl prezident, král nebo císař, ono to bylo jedno, protože kdyby byl prezident, byl by autoritářský, král panovačný a císař všemocný. Byl vládce, panovník, pán nad životem a smrtí. Úplně stejně jako staří císaři Říma a Byzance, jako Karel Veliký, nebo snad jako Castro. No, jak už jsem řekl, ono to bylo jedno.

Od jeho města ho dělila třímetrová zeď, na jejímž vrcholu se táhl drát s proudem, který by zabil slona. Lidem měl nejblíž u těžké kovové brány, jejíž otevření neviděl nikdy jinak než z okna svého vozu. Nechtěl to měnit, vlastně to sám zavedl. Ale teď najednou cítil jasnou hranici mezi těmi dvěma světy, světem uvnitř a světem venku. Jistě, okolí paláce nebylo chudé, vilová čtvrť v samém centru aglomerace. Za řadami domků s mřížemi v oknech se tyčily skleněné monumenty bank, se kterými kdysi bojoval, jakoby nechtěly, aby viděl to, co se táhne za tím vším luxusem. Znal obyčejné město, obchody, zacpané silnice, smog a davy lidí. Několikrát byl i ve favele, v chudinské čtvrti, kde plakaly nahé děti a on hřímal se zatnutou pěstí levicové filipiky. Jenže to už bylo dávno. Příliš, příliš dávno. Když se nadechl, cítil klid své rezidence a cítil, že ten klid je falešný. Nebo ne, není falešný. Je to zkrátka klid rezidence, to je ono, klid paláce, kde se masakry, války, smrt, násilí a všechno utrpení světa mění v úhledný arch papíru. Takovéhle myšlenky ho nikdy jindy nenapadaly. Možná že se mělo něco stát. Nebo prostě jenom stárnul. Jak se tak procházel, dostal chuť přiblížit se tomu druhému světu. Ne z vyhlídky. Odtud často pozoroval němé masy pod nablýskanými domy, jen v dálce se z oparu rodila místa skutečného života z cihel a plechu. Chtěl vidět a cítit lidi. Sešel několik desítek metrů po svahu dolů na hlavní příjezdovou cestu. Zasalutovali mu dva vojáci v nažehlených modrých uniformách. Opětoval to. Pokračoval ještě kousek dolů. Zahlédl ženu s holčičkou. Napadlo ho, kam asi jdou. Vypadaly naprosto obyčejně, vlastně se sem vůbec nehodily. Možná se jen tak procházely. Možná šly k někomu na návštěvu. Sice to bylo dost nepravděpodobné – opravdu vůbec nezapadaly do tohohle prostředí, byly ušmudlané v obyčejných šatech skoro jako přízrak – no ale kdoví, možné je všechno. A pak se to stalo. Ze zatáčky mezi dvěmi budovami s bazény se vyřítilo auto. Objevilo se jako zjevení, stejně jako ty dvě. Jelo přímo na ty dvě a ony se jen tak otočily. Nemohl vidět výraz v jejich tvářích, ale přísahal by, že až do poslední chvíle byl úplně netečný, jakoby si nebyly vědomy žádného nebezpečí. Najel do nich s neskutečnou samozřejmostí. Pak ujel. A žena tam zůstala stát. Jen holčička ležela na zemi v ohromné kaluži krve. Oba živí se nemohli pohnout. První to prolomila matka. Nikdy v životě neslyšela takový zvuk. To nebyl lidský výkřik, to byl skřek nějaké temné bytosti. Překvapilo ho, jak ta žena vykřikla, prostě tam stála a pak začala řvát, stejně samozřejmě a přitom neúprosně děsivě jako to auto. Svezla se na kolena, rukama se dotkla své dcery, pak je vztáhla k nebi, ale už nekřičela. V tu chvíli si uvědomil, že pochopila. Tak náhle a rychle, jak by to nikdy nečekal, pochopila, co se stalo, věděla, že už není pomoci, smířila se s faktem, že nikdy nezapomene, že se nikdy v životě nesmíří se vztekem, který ji zcela pohltil společně s bezmocí. Vteřiny, minuty, kdovíjak dlouho oba stáli v křeči. Nekonečná agonie. Hrůza té ženy prostupovala každou buňkou jeho těla. Věděl, že by měl něco udělat. Vydat rozkazy, přivolat pomoc, nechat pronásledovat řidiče. Ale nešlo to. Aniž by přemýšlel, popošel kousek dolů. Potom si ho všimla a na jediný okamžik se jejich oči spojily. Čekal by v nich strach, prosbu nebo možná nenávist, ale to nebylo v nich nic. Vůbec nic. Otočil se na podpatku a vydal se nahoru do paláce. S každým krokem zrychloval, až téměř běžel. Zasalutovali mu dva vojáci v nažehlených modrých uniformách. Tentokrát jim pozdrav neoplatil.

Díval se z okna na noční město. Tisíce a tisíce světel. Od chvíle, kdy se stala ta nehoda, nemohl myslet na nic jiného. Otočil křeslo k těžkému dubovému stolu, aby si dal panáka vodky. Zahleděl se na roh místnosti nahoře u stropu. Přemýšlel. Myšlenky mu probíhaly světelnou rychlostí jedna za druhou. Pomalu se z nich začal rodit neurčitý pocit. Stále sílil a nabýval konkrétní rozměry. Ten den se stalo něco výjimečného. Ano, něco hrozného. Takových nehod se na druhou stranu děje denně mnoho. Ale on věděl, že musí udělat něco velkého. Ten pocit znal. Energie, která stoupá z těla do hlavy, energie, která dodává víc tepla a síly než jakýkoli alkohol. Musí vykonat něco, čím se zapíše do dějin. Vrcholné dílo svého života. Katedrálu. Takovou, jaké se stavěly ve středověku v Evropě. Když člověk vidí gotickou katedrálu, srazí ho to do kolen. Klečí a zírá nad sebe na velikost převyšující každý mrakodrap. Ta velikost je v síle kamene, síle klenutého oblouku a chrličů. Síla kamene. Nic se té katedrále nevyrovná. Mohl by postavit most, mohl by postavit město tam, kde je dnes holá planina. Mohl by postavit největší náměstí na světě a uprostřed by stála jeho bronzová socha, pod kterou by si generace četly jeho jméno. Ale nic z toho by nebylo katedrálou. Když přišel do paláce v čele čtyřiceti vojáků a dvou tanků za bezměsíčné letní noci, nebyla země přímo v rozkladu, ale byla přinejmenším zubožená. Podařilo se mu vybudovat hospodářství. Zlepšil zdravotnictví o sto procent. Délka života se prodloužila, byly očkovány u i děti v horských vesnicích (tedy aspoň v některých, ale i to byl pokrok). Když přišel, panoval na venkově i v továrnách prakticky kapitalistický feudalismus. On se svými líbivými levicovými hesly zvýšil životní úroveň na míru nejbohatších zemí kontinentu. Opravil rozbité silnice. Snížil negramotnost, zrušil školné, dal vzdělání nejchudším dětem. Ano, možná nevládl demokraticky, možná byl často příliš tvrdý. Ale jak jinak by toho všeho mohl dosáhnout. Tohle bylo jeho celoživotní dílo. Jenže teď musel vytvořit něco nového, ne něco, co se mění každý rok, ale něco, co přetrvá tisíce let. Umění. Potřeboval vytvořit dílo. Knihu. V jediný okamžik mu jako blesk sestoupila do hlavy základní linie příběhu. Vstal a začal přecházet sem a tam po místnosti. Začal vymýšlet dějové linie, všechno se mu střídalo a proplétalo v hlavě. Zmocňovalo se ho vzrušení. Veledílo. Rychlým pohybem vytáhl ze schránky ve stole laptop. Začal psát. Zuřivě mlátil do klávesnice, snažil se dohnat své myšlenky. Připadal si jako pianista, zkroucený nad svým nástrojem a zcela oddaný své hudbě. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl působit směšně. Pracoval na své katedrále.

Jmenovala se Lucía. Narodila se ve vesnici dvě stě kilometrů od hlavního města. V šestnácti sem odešla vydělávat na rodinu. Prezident si do svého paláce rád vybíral sluhy z venkova – čímž se patřičně chlubíval – a ona měla štěstí na souhru náhod, že se dostala až sem. Takže teď stála v černobílém oblečku služebné a klepala na masivní dřevěné dveře. Po chvíli se ozval neurčitý zvuk. Pochopila to jako pozvání a opatrně pootevřela dveře. Z bílé chodby s modrým kobercem se dostala do místnosti obložené nejdražším dřevem, které bilo do očí. „Seňor prezident?“ zeptala se, „Přejete si snídani do pracovny?“ Bylo ráno.

Pořád psal. Už byl značně unavený, ale nemohl přestat. Ani nezvedl pohled. „Ano.“

Přikývla a tiše zavřela. Pak mu přinesla snídani. Ještě půl hodiny psal, potom se najedl a psal znovu. Před polednem už nemohl. Položil hlavu na stůl, slunce mu hřálo na zátylek a on usnul. Někdy během odpoledne s ním potřeboval mluvit ministr průmyslu. Uvést ho měla Lucía. Vstoupila a uviděla prezidenta spát se zapnutým počítačem u hlavy. Přišla k němu a opatrně řekla: „Seňor prezident?“ Nic. „Seňor prezident?“ Zaklepala mu na ramena. Pořád spal, tak se rozhlédla a jemně, velmi opatrně do něj dloubla prstem. Podíval se na ní. „Co se děje?“ zeptal se.

„Přeje si s vámi mluvit pan García, pane.“

„Tak ho uveďte.“ Sklapl laptop a upravil si sako, aby nevypadal unaveně.

Tu noc šel spát, aby příští den byl odpočatý a mohl lépe psát. Chvíli se pokoušel usnout. Nešlo to. Vstal a začal pracovat. Za nějakou dobu si zavolal Lucíi a nařídil jí, aby k němu nikoho nepouštěla. Nesměle namítla, ale jeho to nezajímalo. Přikývla a odešla.

Od té doby věci nabraly svůj řád. Přes noc psal, dopoledne spal, naobědval se a zase psal. Pak se šel vykoupat, odpočinul si od příběhu, vyšel na terasu a relaxoval. Nikdy tam nevydržel dlouho. Když odpoledne a ráno dopisoval, knihu nenáviděl. Když chvíli nepsal, nemohl se dočkat, až se k ní vrátí. Skutečnou práci ignoroval. Nejdřív se mu u dveří střídali rozčilení poradci, ministři, vysocí úředníci. Po pár dnech jim řekl, aby toho nechali. Měli mu hlásit jen nejdůležitější události, jako válku, přírodní katastrofu nebo pád velkého letadla. Naštěstí nikdo nic nehlásil. Čas od času k němu přišla Lucía. Vždycky zaklepala, ohlásila se tím svým „seňor prezident“ a na něco se zeptala. Jednou přišla jiná služka. Od té doby si vyžádal, aby k němu chodila jen Lucía. Dny ubíhaly stále stejně. Postupně ztrácel pojem o čase. Z pracovny vycházel jen na jídlo, koupel a na terasu, v posteli by spát nevydržel. Měl rozcuchané vlasy, spal dost, a stejně měl kruhy pod očima. Nepočítal už dny ani strany. Ztrácel kontakt se světem. Začínal se těšit na to, až se ozve zaklepání a obligátní „seňor prezident“ tím jemným hlasem. Lucía pomalu získávala odvahu. Občas se jen tak dívala, jak pracuje, a on ji nevyháněl. Obdivovala ho už doma, kdy ho nikdy v životě neviděla. Tehdy ho obdivovali všichni u ní doma, byl to vůdce, který vyvedl národ z područí korupce a kartelů. Teď ho vídala jak píše, nerozuměla tomu a to se jí líbilo. Slunce vycházelo a zapadalo, vycházelo a zapadalo. Soustředil se na jen na psaní. Pak se jednoho dne probudil a věděl, že se jeho práce blíží ke konci. Prohlížel si ohromný štos papírů s textem. Pak si ho prohlížel ve všech zálohách. Poprvé za celou tu dobu dopoledne nepracoval. Poručil si tu nejlepší kávu, vyšel na terasu a pozoroval město pod sebou. Když ji dopil, došel k zábradlí a roztáhl ruce jako Ježíš v Riu. Cítil se jako vládce světa. Zavřel oči pod sluncem pálícím mu do tváře. Nastavil mu dlaně. Bylo léto a bylo poledne. Vedro k zalknutí. Oddal se vzduchu kolem sebe, slyšel každý zvuk na ulici pod palácem. Začal se potit. To ho vyrušilo, tak se vrátil do stinné pracovny. A psal.

Svěsil ruce podél těla. Bylo pološero, venku se smrákalo. Zbývala mu poslední věta. Vychutnával si tu chvíli. Přemýšlel. Vždycky, když si začínal číst knihu, přečetl si nejdřív poslední větu. Byl to asi divný zvyk. Ale ta věta měla být tou nejlepší. Přemýšlel dlouho. Pak pomalu začal ťukat prsty do klávesnice, zrychloval a než se rozjel, bylo hotovo. Uložil dokument a snad stokrát ho zálohoval. Vytiskl posledních deset stran. Pak se zavrtal do křesla, dal ruce za hlavu a otočil se k oknu. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Seňor prezident? Přinesla jsem vám večeři.“

Nesla stříbrný podnos s velkou porcí jídla a nejlepším vínem jakoby tušila, že se stalo něco významného. Když přišla ke stolu, odsunula laptop a položila místo něj podnos. Otočil se a začal jíst. Pořád tam stála. Potřeboval být sám. Nechápal, co to bylo, ale zmocňoval se ho vztek.

„Mohla byste prosím vás odejít, Lucío?“

Za tu dobu už získala odvahu.

„Ne, seňor prezident. Chtěla bych tady zůstat.“

„Jak dlouho?“

„Jenom na chvíli.“ Odpověděla stručně.

Cítil, že chce zůstat kvůli němu samotnému, ne kvůli seňoru prezidentovi. Nalil se do něj vztek. Vymrštil se a dal jí facku. Jak klopýtla, vyjekla a chytila se za tvář. Vyděšeně se na něj podívala. Pocítil hroznou hanbu. Chvíli se díval do jejích temně hnědých očí. Pak k ní přistoupil, vzal její hlavu do dlaní a dlouze jí políbil. Nepamatoval si, že by se kdy cítil tak dobře. Pustil jí a řekl jedinou větu.

„Už nikdy.“

Usmála se a odešla. Byla to holka z vesnice, ale pochopila. Stejně rychle a neuvěřitelně jako ta žena s holčičkou, napadlo ho a rychle tu myšlenku zapudil.

Katedrála byla hotova.