Češtinář

kdo chodil na střední školu, nebo aspoň n základku, jistě si vzpomene na léta strávená ve školních lavicích,...

Coby dítka školou povinná, obdivovali jsme naši paní učitelku a nebo pana učitele, zvláště pokud nás vyučovali jazyku mateřskému - češtině. Ovšem my, co jsme měli český jazyk jako koníčka, jsme spíš čekali mlsně, jak řezničtí psi, na sebemenší chybičku učitele. Příležitostí smíchu k chybkám bylo málo, pravda, ale kdo si počká, ten se dočká. I my se dočkali. Na naše gymnázium, poté co ho vyhodili ze všech základních škol v našem městečku, přišel nový češtinář. Již titul magistr nás sváděl k posměškům, že se jedná o magora. A byl to skutečně on! Jako vášnivý nadšenec hudby nahrazoval kravatu podivným dřevěným čímsi v podobě basového klíče. Přes bílou košili s nápisem "brian" nosil šedé sako se záplatami na loktech. Krátké, většinou tmavší, džíny skýtaly pohled na nohy v ponožkách zasunutých do přezůvek, tedy do sandálů od místních Vietnamců. Potkal-li ho člověk ve slunných dnech mimo školu, oblékl si stejnou obuv (mám pocit, že i stejné ponožky), ovšem džíny vyměnil za šortky až nemravně krátké, které odhalovaly jeho chlupaté nohy téměř až k zadnici! Tento turistický model doplnil batůžkem, jistě se svačinkou, a černými brýlemi, jako pokus o image agenta 007, což ovšem s ostatním ošacením působilo jako pěst na oko. Třebaže získal, tuším na UJEPu, již zmíněný titul, svými znalostmi z češtiny některým z nás sotva stačil. Neznalost se před námi snažil utajit. Ovšem když jsme začali probírat rozdíl mezi větou hlavní a vedlejší, došlo na lámání chleba a já ho konečně mohla usvědčit z neznalosti. Když u věty hlavní začal určovat druh "předmětná", přestala jsem se k opravení jeho omylů hlásit, což ho evidentně rozlaďovalo. Jednou se sám usmažil ve vlastním oleji, když na tabuli napsal slovo bicykl, tedy, abych byla přesná "bycikl". Na to jsem ho se skutečným pocitem dalšího malého vítězství také upozornila. Proto jsem jednoho dne musela do školy přinést od rodičů podepsanou jeho poznámku: "Pavla paroduje moje výroky a baví tím své spolužačky!". Dokonce rodiče požádal o schůzku, ale když se před něj postavil otec, se sto deseti kilogramy, a matka v botách na vysokých podpatcích, působil jak ustřelený kecky a zalekl se a se slovy"Pavla je nezvladatelná" zbaběle utekl. Svůj neúspěch v boji se mnou pak promítal do hodnocení mých slohových cvičení známkou tři, stejně jako ústní zkoušení - ačkoli jsem mu byla schopná zodpovědět všechny jeho dotěrné otázky na literaturu rané renesance, včetně obsahu děl, za poznámku, že šum ve třídě mi, na rozdíl od něj nevadí, vyfasovala jsem opět lidovku. Mým spolužačkám patřily tyto hlášky: "Ty jsi ale kráva, teď se musím těm chudáčkům na pastvě omluvit!", "Už si někdy dostala nabroušeným keramickým perem přímo do oka?!", " Nemačkej si ty tvoje kozičky pod lavicí, který ti stejně ještě nevyrostly a běž si sundat tu bundu!", "Slyšela si mě dobře, nebo tvoje IQ sahá až tam, kam jsi schopná slyšet.". Jednou se i přiznal k tomu, co si o sobě a o nás myslí: "Všichni jste blbci i já jsem blbec. A Klára jediná je jenom hloupá." Toto nemohlo být samozřejmě snášeno dlouhou dobu a tak jeho dny byly brzy sečteny. V poslední hodině svého působení s chlapci ze třídy hrál v učebně kopanou s bonbonem mentos a už si ani nevšímal naších manufaktur na čepičky "happy day today!" Náš ústav opustil jestě před koncem školního riku a rozhodně ne se ctí. Podle informací z tajných zdrojů odešel učit češtinu do utečeneckého tábora a teď údajně působí na nedaleké policejní služebně.

---