Déšť

Když venku prší, někdy je člověku samotnému smutno...

Prší a den je zachmuřen, já za oknem stojím a dívám se ven. Kapky deště klepou na okap, jako hodiny když bijí kap, kap. Kapka po kapce stéká po skle okenním, já za oknem stojím a svůj sen tu sním. Venku je tma, já světlo tam vidím, je to sen, nebo ještě pořád bdím? V krbu oheň si plápolá a svíce svítí, vůně hořícího dřeva - je příjemné tu býti. Praskáni dřeva, jinak smutné ticho, slyším někoho šeptat, ale zdá se mi to. Ty za dveřmi stojíš, proč nejdeš dál, proč za nimi stojíš, když klič jsem Ti dal? Prostřeno pro dva, já sám tu jsem, to šero nech venku a dál pojď sem. Probděná noc, čas zastavil se snad, to jsou ty chvíle, které každý má rád. Ruka ruku svírá, dvě zářící tváře, noc už den střídá, hledá polštáře. Představa či sen, teď je tu další den. Možná nebo snad, vždyť není to jen sen.

---