Lék na všechno

Pobrukoval si jednu z oblíbených písniček a přitom pochodoval stále dál a dál, vstříc monotónnímu šedivému dni. Joahun Ramis ( [Žoa‘hun Rámis] ) byl dřevorubec a vůbec se za to nestyděl, i když mnoho lidí si ho kvůli jeho profesi dobíralo. Tuto náročnou práci nechtěl tady na západě říše – skoro u Valatalského jezera – dělat nikdo. Až moc často sem doléhala zlá aura ze zemí temnoty; černá oblaka přinášela pochmurné myšlenky a ty dokázaly způsobit, že se málokdo v takových časech odvažoval vycházet z bezpečí vlastního příbytku, natož se vydávat do ztemnělého lesa a riskovat vlastní život.

Zbabělci! Avšak ani on nikdy nezacházel příliš hluboko do lesa Zmizení, ačkoli tam stromy pěly svou odvěkou píseň z větší výšky. Vysoké staré stožáry se tyčily ze země až do oblak a rozhlížely se po kraji, aby měly přehled o všech lidech, na které dávaly pozor a jako spravedliví páni trestaly, když někdo přestoupil přírodní řád. Alespoň se v to věřilo. Všichni věděli, že také samo jméno hvozdu nevzniklo náhodným výběrem a nikdo rozhodně nechtěl pokoušet staré legendy a povídačky na vlastní kůži – na druhý pokus se totiž nehraje.

Množství dřeva z dubů či borovic, které pravidelně kácel, postačovalo k provozu vesnice a přesto se stačilo přirozeně nahrazovat dorůstáním v dostatečně rychlém tempu. A tak se plná hradba kmenů a větví nikdy nezmenšila. Nutno také podotknout, že malá vesnička i s těmi okolními rozhodně nepotřebovala tak značný přísun polínek na zimu či došků proti dešti a tudíž Joahun nebyl nucen tít do vzrostlých obrů moc často. A tak ani nemusel zacházet do vnitřních částí lesa.

Jeho profese ho samozřejmě poznamenala jak na těle, tak i na duši. Dřevorubcova výška přesahovala kohokoliv z okolí a jeho svaly, spolu se širokými rameny, dodávaly vzezření opravdového ranaře. Ač v zásadě klidný muž, Joahun opravdu jednal velmi tvrdohlavě, někdo tomu říká „zbrkle“, a často si dokázal doslova vydupat to své. Ovšem v místní putyce se dokázal chovat dostatečně bodře a velkomyslně na to, aby ho místní tolerovali a nevyhazovali pryč z jejich středu. Už se stal jakousi částí inventáře – někdy je k užitku a jinak jim nevadí, řekli by o něm. Ne, nevystrnaďovali ho jinam, jako například jeho bratra, před mnoha roky, což mu připadalo jako mnoho staletí. Kde je mu asi teď konec? Možná vyčítavé zbytky jeho kostry leží někde na zemi, neopečovávány, neuctívány a prázdně zírají do pálícího slunce, červům a supům navzdory. Joahun to stále choval v mysli a nikdy to vesnici neodpustil. On se tehdy nemohl ke svému bratrovi přidat, protože matka těžce onemocněla. Staral se o ní, odváděl veškerou práci kolem a zastal i roli živitele. Trpěl poté tím, že ta milující žena umřela jen o pár dní později, v hrozných bolestech. Musel se hodně doprošovat, aby přiměl pouhých několik lidí přijít na její pohřeb. I matčini nejlepší přátelé odmítali vycházet z domu, ač by třeba promeškali konec světa. A ten se nezdál daleko.

Pamatoval si odchod sourozence až příliš jasně a živě, než aby ho paměť mohla nechat utonout v záplavě věků. Ne, ne, tak snadno to nešlo. Často mu ty poslední okamžiky vyvstávaly před očima jako zjevení a objevovaly se i ve strašlivých nočních můrách.

Joahun si otřel slzy a zahnal tyto nelibé vzpomínky. Pamatoval si každičký moment, každičký detail těch osudných několika minut. Jeho paměť si takové věci uchovávala ve zvláštním koutu, kam on nedosáhl, a ukazovala mu pečlivě dochované vzpomínky v těch nejhorších chvílích snad jako varování, snad aby ho trýznila.

Teď však nechtěl myslet ani na dávné ultimátum, ani na vesnici. Do hlavy vpustil jen neškodné myšlenky na práci, na stromy, na jejich léčivou moc, překvapivě zázračnou hojivou sílu, která zacelí jakékoli rány ducha, pokud pořádně nasloucháte šelestivým náznakům větví. Tuto schopnost vždy toužil mít, ale zřejmě mu to Osud nepřál. Ale i přesto se zde pravidelně osvobozoval od břímě starostí a černých vzpomínek na minulost, přítomnost, budoucnost. Tady měl klid – klid od vesnice, klid od temnoty, klid od bratra, klid od celičkého světa.

Sekera na rameni mu přidávala vnitřní sebejistotu. Velké kovové ostří nasazené na pevném topůrku dřevorubec miloval. Miloval vlastně každý centimetr ze svého nástroje. Ačkoli mu sourozenec radil jinak, nikdy nelitoval svého rozhodnutí zdědit otcovo povolání.

Obloha se šedými hutnými mraky se chystala na déšť a slunce s obavami zalézalo za tuto děravou hradbu.

Dnes si dělal zálusk na obzvláště vysoký dub trochu dál od okraje, od bezpečné zóny, jíž dobře znal. Ano, věděl, že to bude trochu více nebezpečné, avšak tento fakt vyvažovalo to, že pokácením by získal dřevo na dostavení tolik nutné palisády pro svou vesnici a možná by zbylo ještě něco z větví na slavnosti ohně. Ale jenom možná - Joahun nevěděl přesně, kolik dřeva se může skrývat v koruně toho obra, kterého by dva lidé nedokázali obejmout.

Ačkoli se už připozdívalo, pořád ještě viděl dost dobře na cestu a v lese – kam často chodil – by se vyznal snad i v té nejčernější tmě, kdy ze všech zákoutí vylétají podivuhodná stvoření lačnící po lidských životech a, jistě, i jejich nejistých srdcích. Alespoň takhle se jeví zdejší setmění pro většinu osob a podle toho také dostal les své jméno; zmizelo v něm již dost obyvatel vesnice, přesto Joahun za svého života o žádném takovém nevěděl.

Jeho tu ale nemohlo nic překvapit, on se vypařit nehodlal. Znovu a znovu se odhodlaně vydával do temných zákoutí, kterými musel projít, aby se dostal na vytipované místo určení. Pomalu se přibližoval, stále blíž a blíž a tma kolem houstla. Šero se změnilo v přítmí a les začal ukazovat své temnější stránky, jaké mají rádi snad jen pohádkoví elfi pro strašení dětí nebo bájné víly bludičky. Konečně dokráčel po nevyšlapaných cestičkách, které si určil jen on sám, tam, kam potřeboval – zvláštní seskupení kamenů a skupinka krčících se smrčků pod vysokánskými duby. Nemohl stát jinde. Uchopil tedy svou sekyru oběma rukama, strhl si ji z ramene, o nějž ji láskyplně opíral celou cestu, a hodlal se dát do díla, když…

…když v tu ránu za sebou uslyšel zavrčení. Vlčí zavrčení.

Zvláštní, ještě nikdy se tu nesetkal s mnoha lesními tvory většími než lasička a s vlkem už teprve ne.

Zamával sekerou nad hlavou, dvakrát, a zařval na zvíře jak nejhrozivěji dovedl. Avšak očekávaný účinek se nedostavil.

Vlk na chvíli strnul a – bozi, stůjte při něm! – usmál se snad?! A nebo se to Joahunovi ve vypjaté chvíli jen zdálo? Opět tedy zamával sekerou, útočněji a značně blíž vlčí tlamě než předtím. Jeho pracovní nástroj, nyní zbraň z nouze, byl ukázkově nabroušený a jediný vlkův skok by se jistš stal také jeho posledním.

Zvíře napjalo svaly a tento sekundový impulz stačil dřevorubci jako podnět pro zahájení vhodné obrany. Vlk se vymrštil ze zadních a jedním skokem letěl vpřed. Joahun polaskal topůrko jedním sklouznutím palce a plnou silou se rozmáchl ve správné chvíli, aby udeřil na nejcitlivějším místě. Ostří se zalesklo a krátkým obloukem zčeřilo prostor.

Ozvalo se prasknutí.

Vlk dokázal bez potíží ohnout hlavu do velmi nepřirozeného úhlu tak, že ho ostří minulo a jeho zuby se pohotově zaťaly do dřevěné násady. Joahun klesl pod nenadálou tíhou až konečně mu došlo, co se stalo. Snažil se zbraň znovu vymrštit a klepal s ní jak nejvíce svedl. Vlk se však nehodlal pustit, jen tam tak visel s tesáky pevně zabořenými a uchycenými.

První nevydrželo dřevo sekery a zvíře, ostří, kusy násady i Joahun sám se rozletěli do všech stran. Než se dřevorubec stačil vzpamatovat, vlk už stál znovu na nohou, zdál se větší. Rozběhl se a muž se snažil aspoň plazit dozadu, protože jeho vyděšené tělo nebylo schopno ničeho jiného.. Poté se kvapně převalil na břicho a po několika uspěchaných pokusech, kdy mu podklouzávaly nohy na chroští na zemi, se mu povedlo vstát i utíkat. Za sebou slyšel až nebezpečně blízko děsivě zuřivé vrčení, protkalo vzduch a nebezpečně se rozlehlo všemi směry. Stromy výhružku pečlivě vracely a snad ji, v úzkosti, zveličovaly.

Když už takřka cítil po pár krocích dech rozvášněného zvířete snad ze samotného záhrobí, statný muž se rozhodl učinit poslední pokus o únik. Poslední, zoufalý pokus, takzvaně hop nebo trop. Tady šlo o všechno a o nic. Buď to vyšlo, nebo ne. Třetí možnost byla vyloučena.

Takže skočil. Skočil do dálky. Tak daleko, jak ještě nikdy v životě a na chvíli si připadal jako pták snášející se dolů na svou kořist.

Dopadl.

Jeho tělem projel impuls strašlivé bolesti. Vlk ho dostihl. Teď už zbývalo jen se modlit za rychlou smrt. Ale dřevorubec se přesto tvrdohlavě nevzdával. Kopl vší silou do boku zvířete a to ztratilo rovnováhu. Muselo seskočit zpět. Hned však samozřejmě zaujalo svou předchozí pozici a nechtělo si už jen hrát a drásat maso, požadovalo definitivní ukončení boje. Muž tedy chytil svalnatý chlupatý krk a tiskl a tiskl.

Tlama hrozivě rafající kolem sebe skýtala Joahunovi děsivý pohled na zakrvavené zuby se zbytky masa – snad ne jeho masa?! Tesáky se stále přibližovaly a dřevorubec cítil, jak mu odcházejí síly rychlým tempem.

Ale najednou se stal zázrak.

Ohromná kopyta přilétla jakoby odnikud a skopla zuřivého predátora dolů, až vystříkla trocha krve z prodřené pokožky.

Joahun, ačkoli s myslí zastřenou bolestí, měl ještě dost rozumu na to, aby neváhal a rychle vstal. Chytl se za silně krvácející bok a strnul hrůzou. V koutku oka uviděl skákat vlka a víc vidět nepotřeboval.

Ovšem také zahlédl svého „zachránce“. Začal hystericky křičet hrůzou a rozběhl se ven z lesa, vstříc pořádku a klidu své vesnice. Pryč! To byla jeho jediná myšlenka.

Utíkal, seč mu postačoval dech a neohlížel se za sebe. Přesvědčoval se, že zažil jen noční můru, zlý sen, který brzo skončí, odejde v dál a jeho matka ho políbí na propocenou líci, tak, jak to dělávala vždy. Neuvědomil si, že nyní by mu mohla v tvář vtisknout tak maximálně polibek studený, mrtvý, bez citu avšak s přáním smrti na rtech.

Ale neskutečná bolest v boku ho přesvědčovala, že není schopen již děsivé tempo běhu vydržet dál. Před očima mu začaly skotačit duhové skvrnky, jež se postupně spojovaly do větších celků.

Už nemohl běžet a uvědomoval si to, pomalu.

Klesl do měkkého mechu u pomenšího dubu a odkryl na chvíli ránu na boku. Prosil bohy za pomoc, neboť děsivé zvíře mu vyrvalo trochu masa na několika místech, těsně vedle sebe, a i když to samo o sobě znamenalo velké štěstí – lépe než prokousnuté hrdlo – zranění vypadalo velice škaredě, nemluvě o spoustě krve, kterou ztrácel každou vteřinou. Sundal si svou prostou režnou košili, zmuchlal ji a přiložil ke zraněnému místu. Zaklonil se a oči se mu samy přivřely.

Nesmím spát, vyčítal si. Opět se opřel pohodlně o kmen a přesvědčoval ta neposlušná těžká víčka, aby nepadala. Ale proč vlastně, když se mu chce tak spát? Ne, nesmím usnout! Ale vždyť mi to nemůže uškodit – jen chvilka mne posilní na další cestu, abych došel do vesnice a vyléčil se. Ale když usneš, už se nemusíš probudit!

Jeho hlava spadla na rameno a oči zahalily svět do neproniknutelné temnoty. Černá nejistota ho objala ve svém neutěšeném objetí. Dokonce jako by cítil svou matku na blízku, jako by čechral její havraní vlasy, jako by slyšel její zvoucí hlas. Ještě než se i jeho mysl odebrala do bezrozměrných dálav s nepřítomností času i strádání, jakoby v poslední vteřině se ozvalo v přímé blízkosti:

„Zik-Faram, dřevorubče.“

Joahun sebou znepokojeně trhl. Hlas měl nezvykle tvrdý přízvuk na „r“, ale jinak plynul bez škobrtání a větších melodických výkyvů ke spěšnému a vstřícnému konci. Řeč na začátku byla samozřejmě cizí, stejně tak i její obsah, avšak plynulost i milá intonace mu naznačovaly, že takovým jazykem nemluví nepřítel.

Otevřel oči a hned si pomyslel: ‚Tak takhle to tedy vypadá v Nebeském Panství… Sem se tedy dobří dostanou po smrti.‘ Jen by čekal, že ho zde opustí i ta nesnesitelná bolest a krvácení. Pokud…pokud se tedy nedostal do Země Ševelení, kam klesají neomilostněné duše a jsou trýzněny, dokud nenajdou naplnění v dokonalosti.

„Zdravím. Jsem tu nový. Ta – rána, doufám, nevykrvácí?“ Joahunovi se lepil jazyk na patro.

Tvář před ním – které by se člověk za všech okolností spíše lekl – zvážněla a ponořila se do chmurného oparu.

„Co prosím?“ tvrdé „r“ drnčelo dřevorubci v uších jakoby ze zdálky. Dnes už ho ale nic nemohlo překvapit.

„No, jestli je pravda to, v co jsem věřil, tak by se mi zde měly všechny rány zahojit, ale mně…je nějak…divně.“

Tvář se zachmuřila ještě víc, ale rozum za ní se zřejmě rozhodl větu pochopit podle svého, dle logických souvislostí: „Já jsem zde, abych tvé rány zahojil. Ten vlk tě ošklivě pokousal, já to viděl, věř mi.“

„Ano, ten vlk byl strašlivý, děsivý. A navíc strašně agresivní. Myslel jsem, že mně nakonec lapne…a vlastně opravdu lapl, jak je vidět.“

„Jo…vlk…ehm…vlci dokážou být velmi houževnatí.“ Zněla spěšná reakce. Její tón však naznačoval, že za těmi slovy se skrývá mnohem více než jen to, co bylo řečeno.

„Ale byl to strašný zážitek…já…au!“ na boku ucítil Joahun ledové pohlazení a jeho dlaň někdo přemístil výš, pryč z rány, kterou křečovitě svíral. „Ten vlk vypadal jako…z nejděsivějších snů. Jako…jako…takový přízrak, který-“ snažil se vyjádřit svou představu Joahun, ale byl ihned přerušen tím zvláštně mladým hlasem, jenž si chtěl hrát s krásami své řeči, avšak byl jaksi spoután do méně zajímavé formy – snad rozumem, snad bojácností.

„Ale…to jen tak zpětně se zdá; vlci jsou zkrátka jen vlci a nic zvláštního na nich není…blouzníš, člověče.“

Napadlo ho, proč ze všech fantastických tvorů ho opečovává zrovna kentaur…

Nebo to byl pouze výplod jeho ošálené mysli? Ano, jako mladý slyšel hodně pohádek a babských povídaček o kentaurech. Krásná, spanilá stvoření, napůl podobná divokým koním, z poloviny svalnatým lidským hrdinům. Jejich hustá srst – v barvě zimního soumraku, kůry vzrostlých dubů, pálícího letního slunce (to u těch nejvznešenějších a nejstarších, kteří si tento výjimečný odstín museli doslova „zasloužit“) nebo lilií, čerstvě vykvetlých na světle milosti bohů – omamovala fantazii dětí a zanechávala překrásné sny o vzrušujících dobrodružstvích v blýskavé zbroji s mečem-zabijákem. Každý tvor měl vlasy podobné bohatým hřívám, které spadaly volně přes ramena až do půli zad (o trochu níž tělo stejně přecházelo do svalnatého koňského trupu). Jindy vlály jako prapor války – ačkoli kentauři se o války a násilí moc nezajímali – v prolétávajícím větru, když cválali volnou krajinou nebo pěšinou v lese, kde si našli to nejjistější útočiště, kde byli opravdu doma. Prý tito tvorové holdovali jen řádu všedních dní, skládali čest koloběhu života a básnili o přirozených aspektech žití, zatímco obě naposledy jmenované milovali celou svou nezměrnou duší. A Joahun, spolu s ostatními dětmi, tomu plně uvěřil.

Dnes byl chytřejší. Věděl, že nějaká bájná stvoření jako kentauři – jakožto i elfové či snad víly – neexistují, i když čas od času se vynořila nějaká zvěst, že jeden z mužů z vesnice při lovu nebo cestě za obchodem viděl tyto zvláštní pololidi rychle se skrývat v nejbližším houští.

Proto také teď věděl, že to musí být jen jeho představa, přelud týrané mysli, nebo že tato bázlivá stvoření opravdu obývají Nebeské Panství a prohánějí se po širých, nekonečně rozlehlých hájích hvězd a souhvězdí využívajíce pohostinnosti bohů plnými doušky.

Cukl sebou a sykl, když ucítil strašlivé pálení na boku. Bylo to jako blesk z čistého nebe – po chladivém osvěžujícím balzámu rozlévajícím klid a řád do celého těla. Otočil hlavu a podivil se, když viděl, že se k němu kentaur sklonil a dává mu nějaké podivně vypadající lístky na krvácející bok. Rudý proud to ale opravdu zastavilo, příval životodárné tekutiny uspala nezvyklá ukolébavka.

„Nejsem dobrý ranhojič.“ Pronesl milý obličej rychle, s typickým přízvukem a možná špetkou skromnosti. Joahun se na něj podíval blíže, ale do očí úplně neviděl, protože se celý „lidský“ trup skláněl nad jeho zraněním. Protáhlé rysy a špičaté uši ho překvapily, ale obočí, táhnoucí se šikmo skoro až k vlasům ve tvaru rozevřeného ‚V‘, ne. Delší, úzký nos opticky rozděloval tvář na dvě poloviny a tvořil s výrazným vystoupením čela jakési pokroucené ‚T‘. Do této anatomické abecedy zapadala ještě široká ústa připomínající ležící ‚I‘. Joahun si nakonec všiml ne moc husté bradky pod nimi a v rychlosti si prohlédl i zbytek kentaurova těla. Svaly pod kůží, pokrytou hnědou hustou srstí, jen hrály, jak se snažily pomoci malinkými pohyby s léčením dřevorubce.

„Budeš v pořádku, neboj.“ Ozvalo se a ústa se už opět usmívala. „Nesmím tě sice asi vzít za naším léčitelem, ale možná budu moci si od něj vypůjčit několik pomůcek. Jen nevím, jestli dokážu přimět tvé svaly, aby dorostly.“ Starostlivý tón halil poslední větu a nechával ji viset ve vzduchu nad nimi oběma.

„Tady to ale nevadí, ne?“ podivil se Joahun, když přemýšlel, jestli se má nejdříve jít poklonit bohům v jejich zámku Životasmrti, nebo zda-li má v první řadě prozkoumat nekonečné háje okolo, mající skýtat prý bezpočet úžasných bytostí.

„O čem to pořád mluvíš, blázínku?“ mile se zeptal kentaur, avšak napjatý tón v jeho hlase dával znát jisté rozladění či zmatení.

„No, v Nebeském Panství přece není utrpení, nebo ne? Tak proč bys mi měl tu ránu léčit?“

Kentaur se začal smát.

Kentauří smích je jeden z nejlibějších a nejzajímavějších zvuků, jaké snad existují a každé lidské ucho by si ho mělo alespoň jednou za život poslechnout. Rozezvoní se jak těžké zvony v největších chrámech světa a šíří se v mocných vlnách prostorem okolo. Dokáže nakazit svou bezstarostnou čistotou a svěžestí jarního vánku. V bájích a pohádkách se o něm vyprávělo, že dokáže léčit zranění i tu nejhorší náladu a když umíte dobře naslouchat, v hodině vašeho šťastného odchodu do rajského světa, který nezná utrpení, obklopí vás a sevře do svých pevných paží, aby vás obšťastnil na první z velkých cest.

Zněl jen chvíli a poté se nenásilně vytratil. Zanechal po sobě jen prchavou vzpomínku na absolutní štěstí.

„Nejsi na místě, kterému vy, lidé, říkáte Nebeské Panství. Stále se zdržuješ ve všedním světě živých a já tě léčím. A doufám – ne, věřím! – že se mi to povede.“

Pro Joahuna to bylo sdělení velmi matoucí. Proč by ten tvor zapíral Nebeské Panství? Snad jsem do něj přišel omylem?

Byl schopen ze sebe vydat jen jedinou větu: „Proč – proč mi pomáháš?“

Teď byl, pro změnu, vyvedený z míry hnědý kentaur. Ne proto, že by byl tak skromný (i když opravdu byl), ale spíše z toho důvodu, že vlastně ani sám neznal rozumnou odpověď. Rozumnou podle měřítek svého lidu a jeho specifického myšlení. A jeho srdce zarytě mlčelo.

„Protože je to to nejlepší, co bych měl v této chvíli dělat. Navíc…tohle se stát nemělo...“ ale nad odpovědí se vznášel opar nejistoty a mdlé úzkosti.

Joahun sykl a odvrátil zkřivenou tvář, když jemné kentaurovy ruce kontrolovaly ránu. Ta se ale už moc nelepšila, žádný další zázrak se nekonal.

„Budu muset dojít pro několik lektvarů a obvazů. Nikam nechoď, za hodinku budu zpátky.“ Ostrá tvář se roztáhla v milém úsměvu

Než však konečně odešel, několikrát se rozběhl ladnými kroky kousek dál a přinesl svému pacientovi něco k snědku a doušek vody v malém hrnečku z vykotlaného dřeva. Dřevorubec dary vděčně přijímal, ale ve stínu hustého lesa a s bolestivou ránou mohl sotva myslet na jídlo nebo doplňování tekutin. Oči se mu zavíraly až ztěžkly docela.

„A nespi“ ozvalo se laškovně zpoza stromu, odkud vykukovala lidská tvář s lišáckým úsměvem od ucha k uchu, který jasně říkal „Dostal jsem tě!“

Joahun se snažil přemýšlet, ale každý nerv si vypaloval svou vlastní cestičku žhavým ohněm kovářské pece. Nemohl se soustředit, neboť trýznivé tupé hučení ovládlo jeho zadní část hlavy a pomalu, ale jistě, postupovalo na zteč. Teď ho bolela celá a jako by tento nesnesitelný tlak chtěl unikat tím, že se prodere očním důlkem ven a s mohutným gejzírem neviditelné suspenze vytryskne do průzračného vzduchu.

Když měl otevřená víčka, bolest cítil, ale když je přivřel, cítil jen tupé brnění na temeni, a jakmile je nechal ztěžknout úplně, úleva prolétla jeho tělem – ovšem rušivou trýzeň to docela nevymýtilo.

Chtěl přemýšlet o svém vnitřním zmatku. Snad nezemřel?! Byly ty legendy o všech těch fantastických tvorech pravda? Schovávají se někde v hlubokých lesích a číhají na svou příležitost? A vždy, když jsou spatřeni, zmizí tak rychle jako kámen pod vodní hladinou? Je možné, aby na kentaury, víly a snad i vampíry věřil někdo jiný než malé dítě? Nedokázal odpovědět ani na jednu z těchto otázek a tak mu vířily v jeho bolavé hlavě, tlumeny ukrutným neviditelným sevřením, které nehodlalo ustat. Táhlo se tak, jako by chtělo zůstat a přetrvat navěky, trýzníc churavou mysl prostého muže.

 „Takhle to nepůjde“ ozval se starostlivý hlásek, jen kousek před dřevorubcem. Joahun se vyburcoval k aktivitě a předváděl, že nespal, ale kentaur to zcela nevnímal a jeho ruka drbala strniště na bradě.

„Tak co provedeme?“ říkal si pro sebe.

„Já..já jsem ale nespal.“ Snažil se Joahun nepřesvědčivě poznamenat. Ale kentaur ho ignoroval, jen se bezděčně poplácal po svém hnědém svalnatém boku.

„Víš, my máme takové jedno moudro. V jazyce lidí by znělo asi takhle: Pravdu se snaží rychle odhalit jen ten, kdo ji odhalit nechce.“

Joahun jen neurčitě něco poznamenal, když byl přerušen jasným vzkřiknutím.

„Už to mám!“ kentaurova tvář se zalila nadšením. „Pojď, stoupni si.“ Vybídl dřevorubce a přitom mu ve vstávání pomáhal.

„Myslím, že vyplivnu duši“ cedil muž přes zaťaté zuby prožívaje trýznivé bolesti a křeče.

„Hlavně ne do vysoké trávy, tam by se špatně hledala.“ Vtipkoval kentaur, zatímco natáčel své lesklé hnědé tělo správným směrem.

„Tak, vydrž to, člověče…ano…jsi pašák.“ A milý úsměv slova doplňoval.

Joahun už stál, kentaurovy mocné svaly v pažích ho podpíraly. Poté sykl a opěrný bod zmizel. Jeho tělo se zhroutilo vpřed jako přezrálá hruška – přímo na hřbet svalnatého tvora.

„Skvělé!“ Komentoval tvor, který se zároveň stal i dopravním prostředkem.

„Nevím, co je na tom tak skvělého.“ zabrblal Joahun.

„Ještě nikdy jsem nevezl člověka…vlastně, nikdy za celý život jsem ještě s člověkem nemluvil a ani ho pořádně neviděl…“ poznamenal trochu tajemně.

„Tak to mne opravdu těší.“ Vydechl převážený.

Kentaur snad tento sarkasmus nepocítil a jen lehce upravil polohu přehozeného těla.

A dal se do kroku.

Po pár Joahunových syknutích se naučil chodit tak, aby to pro jeho pacienta nebylo nepohodlné. Musel opatrně našlapovat, neházet tolik boky, neposkakovat a zmírnit tempo až na pomalou chůzi. Ta pro něj byla velmi nezvyklá, protože tato polozvířata byla zvyklá prohánět se luhy a háji volně, s pocitem absolutní svobody a zapojení do přírodního rytmu.

Ale slunce svítilo (alespoň nad stromy ano – pod ně pronikaly jen sporé záblesky, valící se svou sytostí jako vodní masa vodopádu), vzduch byl cítit chvojím a rozkvétajícími keříky, prostě lesem, a kentaur to vzal jako skvělou příležitost pro bezstarostné prozpěvování. Začal broukat jednoduchou melodii, poté se odvážil přidat na síle, sem tam se jeho ústy prodralo mumlané slovo té plynulé, tvrdé řeči. Písnička zahalovala obě postavy do jakéhosi paravanu, ve kterém neexistovaly starosti a i dřevorubec přestal myslet na svoje bolesti a omámené smysly. Noty fiktivní notové osnovy se snoubily v krásném andante a doslova je bylo možno vidět tančit po kůře vysokánských stromů i na jejich listech. Příroda se také radovala.

Čtyři nohy dusaly měkkou zemí, ale nemířily tam, kam by Joahun myslel – ven, na otevřené prostranství, do volné krajiny. Ne, kentaur postupoval přímo do středu lesa a díval se napravo nalevo, chvílemi se mile pousmál, když asi zahlédl něco zajímavého, co jeho pozornost zrovna upoutalo více než cesta vepředu.

Pískání nahradilo broukání a tělo bezděčně sem tam radostně poposkočilo. Joahun se snažil nevydat při tom ani hlásku, ale naposledy se mu to nepodařilo. Ostře řezaná tvář se zamračila a povzdychla si. Litovala, že způsobila bolest, takže přestala pískat a nohy ještě více zvolnily tempo. Tělo si už neposkočilo. Jenže skleslost netrvala dlouho a tak za chvíli se už lesem znovu neslo veselé pohvizdování, které muselo každého posluchače zahřát na duši.

„Víš, dřevorubče, že jsme se vůbec nepředstavili? Já to v naší vesnici moc často nedělám, spíše vůbec, ale slyšel jsem, že je to zvykem u lidí. Já jsem Ryvanian-Var-Talan, ale budu rád, když mi budeš říkat ‚Ryv‘ nebo ‚Ryvan‘. Tuším, že je to pro lidi dlouhé jméno.“

„Rád tě poznávám, Ryve. Já jsem Joahun, tak mi říkej. Děkuji –, že jsi mne zachránil, ale teď – bych radši – nemluvil. Namáhá mě to.“ Sám sebe překvapil, jak klidně dokáže mluvit s tvorem, jehož existenci by ještě velmi nedávno striktně a nekompromisně popřel. Možná, že to způsobilo jeho omámení, ale už si tak nějak zvykal.

„Jistě, jistě, budu se snažit, abychom tam byli co nejrychleji, ale je to ještě kus cesty…“ kentaur spěšně řekl a kousl se do rtu. Jeho chmury ale opět rychle přešly a tak za pár minut se už jeho ústa neubránila, aby opět dala průchod té tvrdé řeči, rozlévající se mezi rty plynule jako poklidná říčka, která den co den pleská o ty samé kameny a ustupuje jim z cesty.

„Víš, Joahune, kentauři nejsou tak zlí nebo zaujatí vůči vám, jak si lidé myslí. Jen…si hledíme svého a do ničeho se nemícháme. Tak to říkají starší. Ale já jen vím, že příroda je nám vším a její krása – ach, ta nádhera jarního probuzení, letních chladivých stínů listů i jejich podzimního opadu – ta krása nás nikdy nepřestane udivovat a probouzet v našich srdcích vděčnosti i zvědavost. Potěší nás každá kvetoucí bylina, každá bukvice, každá zatravněná pláň. Války nevedeme, není proč, ani s kým. Do lesa si nikdo netroufne a i kdyby, žádná velká armáda by nemohla zůstat pohromadě v hustém porostu. Ale bylo by strašně zajímavé vidět ji, ještě jsem žádnou takovou neviděl, ty ano? Mezi sebou akorát pravidelně pořádáme cvičení v zacházení s kopími, ale to je vše. Strašně mě to baví. Stejně je škoda, že se nestýkáme s jinými rasami této nádherné země.

To se ale teď změní, což? Víš, cítím v žilách krev, jak je plná vzrušení a mám takovou radost, že bych přeskočil i tamhletu břízku, vidíš? To bude zájmu, až tě přivedu do našeho klanu! Ostatní tě jistě přijmou velice rychle a vyléčí tě ještě dříve. Ach, nebude to nádherné? Budeme moci být spolu – ty a já. Můžeme chodit na procházky, nebo tě svezu na svém hřbetu po těch nejnádhernějších širých stepích. Taky bychom mohli cestovat a já bych konečně viděl, jak vypadají ostatní plemena než lidi. Slyšel jsem tolik strašně zajímavých věcí… Do teď jsem žil tak spořádaně, ale to se změní. Dospěji a spolu poznáme všechny nádhery světa, co jich jen je a…“

Joahun vše poslouchal, ale cítil se rozpolceně. Na jednu stranu se mu vše řečené líbilo, jenže do očí bijící naivita zjevně mladého kentaura v něm rozdmýchávala zároveň cosi jako vztek. Proč svět nemůže být takový, jak si to jeho zachránce představuje?

Ryvan, který až do teď spokojeně mluvil a jehož kopyta příjemně dusala do svižného, plynulého tempa řeči, se zastavil.

Joahun zpozorněl a s úsilím se snažil nasměrovat hlavu tak, aby viděl přes kentaurův lidský trup. Trhl sebou, když uviděl podobné tvory blokující další cestu. Oběma se totiž na prsních plátech z pevného kovu leskly jednoduché leptané ornamenty ve formě rozvětveného stromu. A zpod vysokých, úzkých přileb, ohnutých do krátké špičky, jim rostly dlouhé vlasy spadající až do poloviny zad, v obou případech v barvě noční oblohy.

„Var-Talan astar, přátelé. “ Ryvanovo tvrdé „r“ charakteristické pro jeho druh se rozdrnčelo v jeho milém tónu.

„Ar vas, Ryvanian? Ar…ans?“ odpověděl jeden ze strážců, avšak v jeho hlase zněla nejistota i znepokojení. Mluvil ve své rodné řeči, takže mu Joahun nerozuměl, jen vnímal přirozené vlastnosti jazyka, který plynul sklánějícími se stromy a odrážel se od jejich kůry.

„Nar alasa, res alan var-asan-laras.“

Čtyřnozí vojáci se na sebe zděšeně podívali a v obranném, snad automatickém, gestu napřáhli vpřed své zbraně. Dlouhá, dřevěná kopí s kovovými špičkami, tu a tam převázaná motouzem či ohebným lýkem s několika ptačími pery na ozdobu. Strážci netrpělivě podupávaly, až se jeden z nich ostýchavě zeptal: „Alo res vas, Ryvanian Var-Talan?“

„Ra.“

„Arania nek jat ustal-aren “ Vojákův tón zněl nesmlouvavě a byl doplněn výmluvnými gesty v podobě dlouhých kopí nebezpečně se přibližujících k Ryvanovi a kývajících se ve směru, kterým zamýšleli vojáci jít. I Joahun, jenž netušil, o čem je řeč, pochopil, že jsou něco jako zatčení.

Ryvanian se cestou zřejmě ptal, co se děje, protože jeho hlas zněl značně rozrušeně, ale v odpověď mu místo plynulé tvrdé řeči přišlo jen zaryté mlčení ochlazované foukajícím větrem. Obličeje obou „průvodců“ se celou cestu halily do neprostupného závoje chmur.

Procházeli úzkou lesní stezkou. Její speciální úprava Joahuna zaujala. Nebyla vysekána, ale větve stromů byly ohleduplně přivázány tak, že rostly mimo cestu a nechávaly tak ne moc široký prostor volný. On by je vykácel či odřezal, ale tady je nějaká citlivá ruka svázala tak, že to vypadalo, jako by rostliny rašily takto přirozeně. Harmonie a symbióza v každém jednotlivém detailu, říkal si.

Přehozený přes hřbet jako pytel brambor, přemýšlel Joahun také o tom, jak asi vypadají kentaurská obydlí. Představoval si stavby ze dřeva, ne moc vysoké – byly by potřeba snad jakési rampy – ale o to rozlehlejší, bez zbytečných podlah, ovšem s o to složitějším vyřezáváním a různými jinými ozdobami na stěnách i se širokými sloupy, ve tvaru stromů, které by všechnu tu masu podpíraly.

Skupinka procházela zarostlým lesem a poraněný dřevorubec se mezitím dokázal vyškrábat do méně zahanbující polohy. Nyní svíral stehny koňský trup svého zachránce a horní polovinou těla na něm ležel. Ne zrovna moc pohodlná pozice – s ohledem na jeho bolestivé zranění – ale, když už nic jiného, viděl před a kolem sebe. Spatřil pásma mladých smrčků táhnoucích se v líném oblouku do dáli oběma směry. Tudy přece nemohou projít, napadlo ho. Připadalo mu, že jsou na sobě stromy nahmoudány více než vojáci v bojovém útvaru. Ale žádný z kentaurů nejevil záměr, že by zastavil, i když stáli kousek od neprostupné bariéry.

Náhle se však něco pohnulo a začalo hlasitě šustit. Dřevorubec si málem vykroutil krk, aby uviděl původ toho hluku, ovšem dokázal jen určit, že ho vydává celý živoucí prostor okolo.

„Pozor!“ zakřičel jeden z kentauřích vojáků a vrhl se napravo, do nízkého mlází.

Kolem se prohnal bledě šedý záblesk a Joahun ho nestačil sledovat svýma očima, jakou rychlostí letěl.

Druhý voják pevně sevřel své kopí a v tajemném rychlém pizzicatu bodal do vzduchu vždy těsně vedle místa, kde se nacházel zjevivší se skoro průhledný opar. Ten tancoval po trávě, odrážel se od kmenů a chvílemi seděl na větvích.

Ryvan se svým pacientem jen couval dál a dál od místa podivného boje a rozhlížel se, kam by mohl oba dva ukrýt. Až teď si Joahun uvědomil, že se kolem ozývá tenoučké chichotání. Tenoučký pisklavý hlásek se smál, ovšem ne příjemně, ne tak, jako kentauři, ale jinak, pištivě. Jednoduše se mu tento smích nelíbil a rozhodně nebyl ochoten si přiznat, že by ho mohlo vydávat nějaké vlídné stvoření. Ale tento den by možná dokázal uvěřit lecčemu.

První, povalený voják se vyšvihl na nohy a vzal do ruky své odhozené kopí.

„Tohle nemá cenu!“ volal na svého společníka v tvrdém jazyce.

Najednou se z oblohy sestoupilo dalších několik průhledných mráčků a začalo tancovat v krkolomném kruhu na malém prostranství lemovaném stromy a keři.

„Jděte pryč!!!“ zavrčel na ně jeden z vojáků, tentokrát v řeči, které dřevorubec rozuměl.

Podivný kroužek se však nerozešel, jen se ještě víc rozchichotal. Poskakoval po pasece s lehkostí jarního vánku a tu se jemně dotkl větvičky a ta se nezlomila, jen lehoulince ohnula, jako by se jí dotkl mraveneček na své pouti za potravou.

Vojáci se ovšem nevzdávali. Máchali svými kopími a rozháněli kroužek, ale dřevo i s kovovým hrotem jen volně prolétalo bílými obláčky jakéhosi lehoučkého dýmu. Avšak jak ho tak Joahun pozoroval, říkal si, že takovou nádheru ještě nikdy neviděl. Zdálo se mu, že každý bílý opar má něco jako dvě nohy, dvě ruce, hlavu a trup. Zdálo se mu, jako by ho volali a on nedokázal odmítnout. Na tváři se mu rozlil nepřítomný, zamilovaný výraz a oči se přivřely, v příjemném ošálení. Sledoval mihotající se útlé nožky s bosými chodily ladně se dotýkajícími trávy. Pozoroval štíhlé tělo tančící ve zběsilém rytmu kolem dokola, napínající ty správné svaly a ukazující své nádherné vnady světu okolo. Viděl také šikovné ručky, které nechávaly líný vzduch prolétávat mezi nenechavými prstíky jako nejjemnější hedvábí, jako nejvzdušnější látku. A nakonec si nemohl nechat ujít ty nádherné vlasy spletené ze svitu nočního měsíce, lemované korunou z nejnádhernějšího kvítí s velkými rozevřenými květy v těch nejroztodivnějších barvách. Zahleděl se i do těch pronikavých očí, modrých jako lesní studánka, podmanivých, avšak mrazivých zároveň; i na ty krásné plné rty kreslící do vzduchu neviditelná slova spolu s tím nekončícím chichotáním, jež mu teď připadalo jako nejhezčí slavičí zpěv, jako překrásný zvuk cinkající zvonkohry.

„Ach…“ vydechl spíše pro sebe, avšak hbitá Ryvanova ruka se vzápětí objevila, aby přistála na Joahunových ústech a umlčela je.

„Psst.“

„Kdo to je?“ snažil se zeptat dřevorubec, stále ještě v milostném omámení. Teď nedokázal myslet ani na kentaury, ani na svou zanícenou ránu ani na vojáky, jen na ty nádherné ženy, které nyní viděl v prohánějících se bílých obláčcích z nejjemnější látky.

„Víly.“ Ucedil Ryvan, ale nechtěl říkat víc.

„Ach…“ hlasitěji se rozplýval muž a začal sebou házet a křičet. „Chci pryč! Chci k nim! Pusť mně!“

„Ne!“ okřikl ho kentaur, ale bylo již příliš pozdě. Nedokázal ho umlčet.

Bledé přeludy se zastavily a unisono vzkřikly: „Člověk!!!“

Ihned přestaly skákat kolem dokola a vrhly se na nebohého Joahuna. Cestou přeskakovaly větve, proháněly se stromky a tančily na hrotech kopí zaražených a zpocených vojáků.

Kentaur pomaličku ustupoval a nevěděl, co má dělat. Byla jen jediná možnost – utéct.

Otočil se a rozběhl se tak jak nejrychleji uměl. Tráva mu sléhala pod nohama a nohy se snažily takřka letět nad zemí, aby se vyhnuly blížícímu se houfu oklikou. Avšak víly se přibližovaly moc rychle. Ačkoli tančily a křižovaly prostorem, Ryvanovi stále zastupovali cestu a on se neměl kam vrtnout. Obkličovali ho a on to věděl. Zřejmě se potřeboval dostat na druhou stranu, jak si domyslel Joahun. Teď mu to ale měl za zlé, protože se ho snažil odloučit od těch nádherných krasotinek, které se vloupaly do jeho srdce a nechaly dveře zavřené na dva západy.

„Stůj, stůj!“ křičel Joahun a bušil do kentaurova boku. Tvor sám však tomu vůbec nevěnoval pozornost, skákal ze strany na stranu, protože drtivá smyčka se kolem něj stahovala a jemu teď bílé tanečnice připadaly jako krvežíznivé obludy sápající se po kořisti.

Zaržál tedy a vzpínal se na zadních, ale ne moc, aby nevyklopil svého pasažéra. Poté jednou mocně dupnul, čímž získal opět stabilitu a rozběhl se vpřed, vstříc bledým tančícím přeludům.

„Zmizte, zplozenci podzemí, úlisná háďata!“ halekal na ně Ryvan, aby zakryl svůj vlastní strach.

Běžel jako o život, ale po pár krocích se dostal ke kroužku přeludů. Instinkt mu radil zpomalit a tak na okamžik zaváhal. Jen na okamžik. Poté se nebojácně opět hnal vpřed plnou rychlostí. Zavřel oči a kryl si je rukama.

Už jen dva kroky.

Jeden krok.

Dotkl se hranice bílých tanečnic.

Otevřel oči – jeho zvědavost byla silnější než pud sebezáchovy. Avšak neviděl nic neobvyklého. Nic, zhola nic. Jen jeho špičaté uši drásalo pisklavé chichotání, všude kolem, odráželo se od kmenů stromů, které ho nechtěly přijmout a radši poslaly dál, než aby ho vstřebaly jako všechny ostatní zvuky.

„Ryvanian, jat! Jat!“ křičel jeden voják z pásma stromků, kam měl kentaur už tak namířeno.

Joahunova ruka se ještě vláčně natahovala k nádherným bílých víl, které tančili a vlnili se všude kolem něj. Pro něj to stále byli ta nejmagičtější děvčata, která kdy viděl a jediná, jež chtěl kdy milovat. Ohlížel se tedy jen na ně a vůbec neregistroval, že se něco podivného děje s hradbou mladých smrčků; s tou, co se mu zdála neprostupná.

Stromky v první řadě byly o sebe opřené, kmínky vypadaly jakoby zlámaně, nezdravě. Ale teď se smrčky samy narovnávaly a jejich větve se oddalovaly. Jemný, avšak jaksi přirozený, praskot doprovázel celé loudavé divadlo, zatímco Ryvanian cválal, aby měl celou vzdálenost co nejdříve za sebou. Joahun na jeho hřbetě se sotva držel a nezajímalo ho, že jeho ráně se to vůbec nelíbí a velmi se zhoršila. Za malou chviličku vznikl v sevřeném šiku malý průchod několik metrů dlouhý, vedoucí k úzkému mostíku. Již odsud mohlo být slyšet příjemné pleskání vody o kameny.

Kopyta vojáků, kteří průchod otvírali, se pohnula a začala popocházet vpřed. Joahun pozoroval husté stromky, jejichž středem šla napříč linie položených masivních kmenů, jež muselo být velmi těžké pokácet. Ležely si, narovnané úhledně vedle sebe, avšak bylo vidět, že důvod jejich smrti nebylo pokácení, ale různé přirozené faktory – jeden se zdál být nemocný (různé skvrny pokrývaly jeho kůru), další byl rozťatý vedví bleskem, a tak dále. Konečně spatřil také malou dravou říčku vedoucí pod dřevěným přechodem. Za ní následovalo další pásmo stromků, keřů, také sepjaté k sobě. Neznámá síla je však donutila se jeden od druhého odpojit a vytvořit úzký průchod Poté se ale krajina „ustálila“ a pokračoval běžný smíšený les, na jaký byl zvyklý.

Ryvanian teď už neutíkal. Ohlédl se za sebe a viděl, že víly zůstaly u hranic kentauřího území. Tak to mělo být. Ovšem že by chtěl kvůli tomu zažít takové setkání ještě jednou, to se říct nedalo, ne ne. Byl rád, že viděl i takováto stvoření – nevěděl, že člověku připadají jako nádherné tanečnice, jemu se zdály jako obyčejné kusy mlhy –, protože měl přirozeně zájem o všechno, co na svých cestách mohl prozkoumat.

Ačkoli se rozhlížel velmi bedlivě, Joahun nedokázal v okolní krajině najít ani jednu věc, která by mohla být kentaurským obydlím.

Ještě chvíli celá skupinka procházela vpřed, až dřevorubcův zrak zpozoroval letmý pohyb v keřích u stezky. Nejdřív si myslel, že jen laskavý vánek lehce šimrá větve a listy na nich, ale za okamžik byl vyveden z omylu.

K cestičce přistoupil vysoký kentaur s bílou srstí. Jeho útlá hlava s přemýšlivým čelem byla holá až na jeden dlouhý pramen – ne tak docela nepodobný koňskému ohonu – který slézal jako had-škrtič po ramenou a zádech a laxně se houpal, přehozený přes hřbet. Brada bílého tvora skýtala vodopád vousů, uprostřed delších než na okrajích. Pohled zelených očí přejížděl po každém záhybu Joahunova těla a pronikal snad skrz kůži i kost do hlavy. Jisté magické pouto tu cítil. Byl si jist, že kdyby existovali nějací čarodějové, kentauři by byli ti nejmocnější.

Na druhé straně začali z úkrytů vystupovat další a další příslušníci klanu – mladí, starší, i ti, co přežili v lese bezpočet zim (a na znamení toho jim jejich srst zbělavěla) a mnoho těch, jimž jejich výjimečné činy či poslání zbarvily tělo do podoby snůšky slunečních paprsků.

Ryvan si nepřipadal v náhlé pozornosti moc dobře. Pohledy jeho druhů vypadaly velice podezřívavě a nevyzpytatelně. Měl chuť se rozběhnout k nim, začít kolem poskakovat a zpívat své nejrozvernější písničky, aby je rozveselil. Jejich tváře totiž nekrášlily úsměvy, ale hyzdily je polekané a přemýšlivé grimasy a ty „mladý“ kentaur nerad viděl. Chtěl mít kolem sebe radující se svět, jásající dav sdílející stejnou porci zvědavosti, ale dostalo se mu jiného přijetí.

Nejvíce Joahuna polekalo, když ho začala rána přesmíru dráždit a jeho obličej do okolí vysílal jasné signály o prožívané bolesti. Když si toho ale všimli někteří tvorové okolo, trochu se odtáhli s výrazem jasného opovržení a štítění se. Někteří si začali něco šeptat, ale dřevorubec to neshledal být ničím zábavným a radši nechtěl vědět, co bylo obsahem zatajovaných slov.

Konečně došli k místu, odkud spatřil to, co hledal – kentaurské obydlí. Měl ale opravdové štěstí, že ho vůbec rozeznal od přirozeného porostu. Asi patnáct vzrostlých dubů bylo obehnáno keříky a jejich nejspodnější větve se splétaly k sobě. Další, seschlé, spolu s kmeny mladých stromků se válely na, respektive kolem, celé „budovy“. Dřevorubec netušil, kde by se mohl nacházet jakýkoli vchod či okno, odkud by se majitel kochal nádhernou přírodou a jejím květenstvím. Ostatně, „stěny“ díky svému „stavebnímu materiálu“ se také neřadily mezi ty s nejlepšími izolačními vlastnostmi – s tolika dírami a průduchy to jednoduše nebylo možné (v některých případech se dalo bez potíží dokonce prohlédnout skrz).

Jak procházeli, četnost těchto sídel se zvyšovala, i když nijak rapidním tempem. Spíše byste našli zlaťák na návsi než dva tyto domy u sebe. Naproti tomu shromážděných pololidských přihlížečů přibylo výrazně a tak nyní tvořili jakýsi kordon a to dokonce ve dvou řadách. Celá masa začala bublat nevýrazným hovorem a tišené výkřiky se tu a tam ozvaly, ovšem ztratily se ihned v záplavě řeči.

Konečně se skupinka dostala na malou mýtinu, která jako jediná vypadala doopravdy pokácená. Ale šířka pařezů nenechávala odborníka na pochybách, že podřezání takových starých kusů rozhodně nebylo nic snadného. Několik statných lidí by to nedokázalo, to si myslel.

Jako tajná rada bohů kdesi na nekonečných nebesích je tady očekávalo několik kentaurů. Jejich hustá srst se čechrala mírným vánkem a užívala světla proudícího průzory v hustém porostu, přičemž její výstavní bělost se směle měřila s holubicemi a zlatá příměs, v jednom případě, připomínala pole lilií zalité slunečním svitem, který protkával a nejšetrněji hladil každičký překrásný lísteček, co na své pouti objevil.

Všichni prohodili mezi sebou několik slov ve své tvrdé řeči a poté do hovoru nechali zapojit i oba strážce. Když se Ryvan chtěl do debaty bázlivě přimíchat, byl nevybíravě okřiknut a tak se teď držel zpátky. Hlasy pomalu nabíraly na rychlosti i síle a tvář milého, bedlivě poslouchajícího kentaura se střídavě halila do smutku a příslibu naděje. Skoro jako strom ve vichřici – z jednoho extrému do druhého. Celou dobu v ní však žil podtón zadumanosti.

Teď už na sebe všichni zvyšovali hlas bez jakýchkoli ohledů. Ryvan se opět zkusil vmísit mezi ně s klidnými slovy útěchy, ale jeden z bílých ho odstrčil a něco poznamenal. Joahun v jeho hlase poznal ten nepříjemně známý „otcovský tón“ – poučující, ale napjatý a zahanbující zároveň. Vyčerpanost odnesla slova v neurčitou zapomenutou dál, ale byla vzápětí přerušena:

„HARR!!!“ ozvalo se vykácenou mýtinou skřípavě.

Bílí, hnědí i bílo-zlatí ihned ztichli a bázlivě se po sobě ohlíželi. I Joahuna to vybudilo k aktivitě a tak se začal rozhlížet, za cenu drásavé bolesti, odkud postarší hlas přicházel. Našel zdroj až tehdy, když se sám ukázal a Ryvanův lidský trup se uklonil.

Z keříků se prodral na světlo velmi podivný kentaur. Jeho bohatá srst se skvěla barvou ranního úsvitu a dlouhý vous i plavé vlasy spadající až na hřbet (jak podobné koňské hřívě!) již získávali požehnanou barvu stáří. Mírné rysy a již ne moc silné svaly jako jediné snižovaly autoritu, nikoli však vznešenost, přímo sálající z tohoto překrásného zjevení. Stáří se na něm projevovalo v plné míře, avšak když se přísně zadíval na všechny kolem, jako by vyrostl. Pokročilý věk mu rozhodně přidal na autoritě i schopnosti rozhodovat.

Joahun si protřel oči, zda-li nespí, a ještě jednou si uvědomil, co vidí. Zlato! Snad ryzí zlato pokrývalo tu jemnou srst!

Zlatý kentaur pomalu došel až ke skupince, zastavil se a rozvážně prohodil několik slov svým moudrým stařeckým hlasem. Ryvan pokýval hlavou, sklesle ji svěsil a pronesl velmi smutně pár vět ve svém jazyce. (Dřevorubec litoval, že nerozuměl kentauří řeči.) Následně o kousek popošel a poté, co se ohlédl zpátky, pokračoval zkroušeně dál. Zvuky jeho kopyt dusila zdupaná vysoká tráva i spadané listí s jehličím z okolních stromů, spolu se sporými bylinami, jako by ty chtěly zamlčet jakoukoli přítomnost tohoto tvora.

Vstoupili do malého „domku“ tím, že se prodrali malým otvorem mezi vysokými keři, jenž se před nimi sám otevřel. a Ryvan odložil své břímě opatrně, velice opatrně, na připravenou podložku. Ta se skládala z nízkého neopracovaného podstavce z kamene pokrytého chvojím a listím. Zřejmě obvykle sloužila jako postel pro Ryvaniana. Ten sám se pomalu složil na udupanou zem, svalený na bok, a jeho člověčí trup se nejistě kýval jako stéblo ve větru. Obličej pohltily tak netypické černé myšlenky přemýšlení a ne a ne odejít. Doslova sálaly z mrzoutského výrazu a přetékaly na zem, mísíce se tak s prachem a špínou přírodou vytvořené podlahy.

Joahun „spokojeně“ (když už nic jiného, tak aspoň nerušeně) začal podřimovat a i když by ho měl kentaur vzbudit (i při svých omezených lékařských schopnostech věděl, že by měl – jako předtím, po vlčím napadení), pro něj v tuto chvíli neexistovalo nic jiného než vlastní slzavé myšlenky a jejich přemílání. Jeho veselá mysl se snažila vstřebat ne zrovna vstřícné přijetí krajanů. I teď se mu připomínaly formou částí vět, které sem vítr spiklenecky zanášel z nedaleké mýtiny. Pamatoval si ty nevrlé pohledy cestou, podlé šeptání a poté ta nevybíravá slova na něj! Ryvan přemítal nad tím, jak je možné, že se jeho vlastní lid zachoval tak zvláštně, když mu vlastně přišlo do cesty takové štěstí! A nejen jemu, nýbrž všem! Věděl, že jeho kmen (a jistě i všechny ostatní) se nesetkal s člověkem po bezpočet staletí – vyjma náhodných setkání – a teď, když to udělat mohli, úplně se změnili. Takhle je neznal; zdáli se rozrušení, bázliví. Vždy ho učili, že musí poznávat nové principy přírody a jiná rasa byla přece také princip zapadající do toho velkého koloběhu, ne? Od mládí mu vštěpovali, že nejdůležitější je řád a jeho neporušování. Každým špatným a neuváženým jednáním do něj zasahujeme a boříme ho. A spolu s ním i ty nejzásadnější principy ovládající prastarou zemi, po které máme tu čest chodit. Proto mu bylo kázáno, aby objevoval, ale neměnil.

Ale on nalezl jen člověka a chtěl ho ukázat všem. Co na tomhle mohlo být špatného, že se k němu všichni začali chovat s takovým despektem? Co jeho mladá paměť sahala, ještě nikdy žádný kentaur za celý Ryvanův život (asi 30 zim) nepotkal lidského jedince. A tak v poslední době získal pocit, že snad o to ani nestojí. Tohle by do nich nikdy neřekl a teď mu to připadalo směšné. Meditoval nad nezlomným zlem světa. A nedokázal uvěřit tomu, jaké výsledky se k němu obracely a plazily jako andělé zkázy a pomsty.

Jeho obočí kleslo dolů a obličej s jakoby zapadlýma očima pod příkrým čelem se tak stal ještě smutnější a zadumanější. Působil i lehce vyděšeně. Zrak mladého kentaura těžce poskakoval po místnosti a nehledal nové zajímavé úkazy, jak míval ve zvyku, nýbrž hleděl do jakýchsi svých vzdálených dimenzí před sebou, aniž by dal najevo, zda jich dosáhl. Nedával najevo vlastně vůbec nic. Přemýšlel o světě a to stačilo – nedělal to často.

Povzdychl si.

Ale tento krátký, téměř neslyšitelný zvuk objal jeho tělo, zavalil ho ve své malosti a zdvihl neviditelná stavidla očištění. Kentaurova tvář, zimní zatažená obloha, se projasnila do podoby jarního slunečného rána a pohled dvou zelených oček se zpřítomnil. Tělo se pohnulo a pomalu se zvedlo. Teď už Ryvan stál na všech čtyřech, hlavu hrdě vztyčenou a rozhlížel se po pokoji. Byl připraven čelit světu, protože zjistil, že není špatný, jen se mu musí trochu pomoci, i když v mnoha ohledech. Ani jeho klan nebyl špatný, jen on špatně pochopil, co se děje. Vše se dá vyřešit, když se nad věcmi přemýšlí.

‚Joahun‘, to jediné slovo mu přešlo myslí. Musí ho vzbudit, jinak to bude špatné!

„Joahune, kamaráde, vzbuď se.“ Švitořil kentaur, zatímco tancoval kolem spícího muže a citlivě s ním třásl.

„A-a-ano?“ ozvalo se rozespale.

„Vzbuď se, spáči, je ráno, krásný nový den a ty bys snad zůstával v pelechu? Čekají na tebe nové věci a nové zážitky, tak honem vylez z postele, lenochu, a jdi se proběhnout venku.“

„Cože?“ zeptal se ještě jen napůl probuzený Joahun, jemuž ta slova nedávala smysl. To spal tak dlouho – až do druhého dne?

„To mi říkávala moje mamka, když jsem byl ještě malý, víš? A tady se to hodí. Nesmíš spát, alespoň ne dokud se ti na tvou ránu nepodívá náš léčitel Viria-nan-taziam. … Chtěl bys něco? Jíst, pít, cokoli? Jsi můj host.“ Ryvan se zatvářil jaksi pyšně a vážně, ač se mu to často nestávalo, ale ta serióznost byla viditelně jen hraná. Tvář mu po chvíli obsadil široký úsměv a vše bylo ve starých kolejích.

„Ano, něco,…něco bych si dal.“ Joahunovi se zatočila hlava, tak podivně, že najednou nevěděl, kde je. Bylo to jako vodní vír když neumíte plavat. Přišlo to pomalu a dřevorubcova mysl se kalila temnými barvami, plamen pohasínal. Podíval se na svou ruku, kterou přiložil na bok, a zjistil, že je pokrytá rudou tekutinou. Rána opět začala krvácet a svaly ztrácely svou sílu. Byl donucen lehnout si na bok. Až tam se mu ulevilo a svět nabral zase normálního tvaru i velikosti.

Vzrušené hlasy z venku sem najednou procházely jasněji a s větší intenzitou než dříve. Poklidná debata pomalu začínala přecházet v hádku. Moudří z klanu se již nezabývali klidnými úvahami o povaze věcí; právě teď vstupovaly na málo probádanou půdu, která se pod nimi všelijak kroutila a třásla. S tím neměli žádné zkušenosti. Jednoduše se hádali a nevěděli, co s tím.

Ryvan jako by si toho ale vůbec nevšímal. Jeho hlas začal pobrukovat pomalé tóny melodie, která se líně táhla jako med – avšak bez škobrtnutí – a zastavovala se ve vzduchu, chvíli se jen tak vznášela, když se rozmýšlela, jestli má dost síly, aby se dostala dál. Vysoko položená tónina postupně sestupovala níže jako opatrný horolezec a než to si Joahun stačil uvědomit, uslyšel první slova rodící se kentauří písně:

„Rav unialasi, ubi ir lim nayav.

Rav unialasi, ar kaper ih vantapaf.

Rav unialasi, ubi sar Nartan van.“

Ryvan přitom vyndával pár věcí z poličky, uchycené na tlusté větvi, a po očku mrkl na Joahuna. Když si všiml, jak konsternovaný a unešený jeho nedobrovolný posluchač je, sám pro sebe se zaradoval, ale podařilo se mu na tváři udržet nezaujatý výraz. Pokračoval dál v práci, jen si nenápadně odkašlal.

Joahun ještě nikdy neslyšel zajímavěji modulovaný hlas, to si musel přiznat. A ta melodie – její tklivost a naléhavost spojená s procítěným projevem, který vycházel přímo z nejhlubšího koutu milujícího srdce – to bylo něco nádherného. Ačkoli vůbec nevěděl, o čem zpívá, jistě to bylo něco velmi vznešeného. Dřevorubec chtěl něco poznamenat, ale kentaur, povzbuzen svým nenadálým úspěchem, začal znovu zpívat, tentokrát hlasitěji a v řeči, kterou jeho posluchač znal:

K zemím, které v mém snu leží

K zemím, něco dám jim stěží

K zemím, které sám Nartan zná

K zemím, všeho se toužím vzdát

K zemím, co chci, to dávno vím

Já jen toužím, toužím mít

To, co nemůže žádný poskytnout

Já chci žít!

Plné doušky života, tobě, mně a všem.

Tomu kdo hledá, pomoct se nedá

a proto bloudím, bloudím dál.

Já jen nevím, co to je, když mne vždycky ve stoje

nedá, nedá zastavit se na místě

a chvilku klidně stát.

Pocit, že se mi nohy rozběhnou, tou travou

vzrostlou, pode mnou.

Za ranní rosy, zimu necítím, jenom

ve tmě, hlasy sov a hejkalů,

ty nechtějí příchod snů. Volají, volají!

Já toužím rozběhnout se po kraji,

Kde motýli se netají,

kde mezi očima – nos!

To bylo by ohromné,

Kdyby někdo vedle mně

Stál a smál se jedním rytmem –

ve vánici, v lese tklivém –

horlivě i nezdolně se

přibližoval k strmé řece

vykoupal se a osvěžil;

Pokračujem dál! Hej!“

Ryvanova kopyta dupala po hlíně a slehnuté trávě v přirozeném rytmu jeho veselého popěvku tak vehementně, že si dřevorubec myslel, že snad vetchou stavbu úplně zboří. Ale jeho srdce se tetelilo s ním, na svou bolest už skoro zapomněl. Poločlověk poskakoval sem a tam ve svém návalu radosti a ani si nevšiml, že se dovnitř někdo prodírá ustoupivšími keři.

Vstoupil, s veškerou grácií, další kentaur. Barva jeho srsti připomínala lilie, tak bělostně zářila. Ale jeho zamračený obličej s dlouhou špičatou bradkou a orlím úzkým nosem nenechal Joahuna na pochybách, že tento tvor není zrovna přátelsky naladěn. Když uviděl Ryvanovo poskakování, vyslal k němu velmi znechucený pohled. Poté se podíval na svalnatého muže na lůžku a stalo se nemožné – jeho zrak se ještě více znechutil.

„(Res alan var-asan-laras) To je ten člověk?“ zavrčel příchozí na Ryvana a pánovitě shlédl na Joahuna.

„(Ra) Ano.“ Uctivě odvětil dotazovaný a poodstoupil, trochu neochotně, od svého nemocného přítele.

Bílý měl přes rameno přehozenou mošnu a přes hřbet mu visely pásky dvou vaků na boky, podobné těm, které si jezdci připevňují k sedlu a pod něj. Pomalu, nedůvěřivě, se přiblížil k Joahunovi. Jeho pohled byl sebevědomý (možná trošku pyšný?) a zkoumavý zároveň, útočil na dřevorubce seč mohl. Ten se však nedal ponížit a směle útok oplácel stejnou měrou, ačkoli mu bolest opět začala vystřelovat celým tělem a drát se ven z hlavy (protože už nebyla tišena veselím ani smíchem).

Starý kentaur se úplně přiblížil a odkryl Joahunův zraněný bok. Rána nevypadala dobře, stále trochu krvácela a zdálo se, že disponuje známkami infekce. Ta eskapáda s vílami se jistě neprojevila příznivě, ba spíše naopak. Dřevorubec se až teď dovtípil, když nahlédl pod na chvíli otevřené víko mošny, že příchozí je místní léčitel, kterého mu Ryvan slíbil.

„Neboj, Joahune, budeš zase zdravý. Fakt! Slibuju! A pak si něco užijeme!“ tato slova nepronesla ústa bílého nakyslého kentaura, ale Ryvanova, který při tom poskakoval okolo a zřejmě si už představoval, co všechno budou zítra dělat.

Viria-Nan-Taziam si pro sebe začal mumlat neurčitá slova a otevřel druhý z vaků. Smíchal v prázdné nádobce dvě lahvičky něčeho žlutého a něčeho červeného (Joahun opravdu nechtěl vyzvídat podrobnosti ohledně složení), přidal jakési kořínky a pečlivě promíchal. Touto směsí polil ránu a dřevorubec, ačkoli byl zvyklý na bolestivé šrámy a jejich ještě bolestivější samoléčení, se nyní zlomil v pase a křičel jako snad nikdy v životě. Nesnesitelná bolest ale v mžiku ustala a Joahun už nic necítil. Vzneslo se trochu kouře a najednou, když se podíval na svůj zraněný bok, nemohl uvěřit vlastním očím! Zaschlá krev s okraji infekce byla pryč, zbyly jen zdravé části. Muž tušil, že teď už bude následovat jen dorůstání svalů a kůže  což se stane také jakoby mávnutím kouzelným proutkem. Tato jediná myšlenka ho dělila od stavu bezvědomí, do kterého by upadl, kdyby si připustil, co se opravdu stalo.

Ale naneštěstí to vypadalo, že léčitel je se svou prací hotov.

„Nic víc?“ podotkl netrpělivý pacient.

Kentaurovy oči zablýskly a jeho ruce se briskně stáhly zpět.

„Moc si nevyskakuj, člověče. Ošetřil jsem ti ránu. Za tři dny bude potřeba použít jiné prostředky léčby. Do té doby se tvé pomalé tělo musí vyrovnat s tímhle šokem a připravit se na zhojení. Kentauři tohle nepotřebují.“ Hlas léčitele byl chladný, pečlivě odměřený, až na poslední pyšnou větu. Necitlivá intonace by ale způsobila zamýšlený efekt i bez toho nevraživého tónu.

„I tak vám ze srdce děkuji“ statný muž si uvědomil, že tu vůbec není pánem a vlastně má statut nebezpečného cizince, kterého taktak trpí, ale nechtějí.

„Není zač.“ ani ne tak ta chladná slova, ale hlavně ten smrtelně ledový, pronikavě nenávistný pohled zasáhl Joahuna přímo do srdce a otřásl každou částí jeho těla a to nejen obrazně.

Léčitel hrdě vypochodoval z domku a Ryvan zůstal jen tak stát na místě a starostlivě pozoroval svého nového přítele. Když se Joahun usmál, mladý kentaur se celý rozzářil a úsměv opět alespoň stonásobně.  Duše obou poskočily a vnesly do místnosti trochu citu po ledovém závanu z vnějšku.

Ryvanovi se ulevilo a lehl si na zdrchanou trávu do rohu. Chtěl odpočívat, dnes byl rozhodně unavený a až teď na to měl čas myslet. Různé jiné věci potřebovaly jeho zájem, byly přednější. Jako třeba zraněný přítel. Spokojeně si tedy lehl na břicho, srovnal úhledně nohy pod sebe a uvolnil celé tělo.

Joahuna začala rána opět pálit a cítil, jako by snad bobtnala, nebo co. Avšak tušil, že to bude jen součást přirozeného postupu věcí a nechtěl si stěžovat, dokud by to neuznal být tak důležitým, aby se o tom zmínil.

Ve „dveřích“  se však vynořila trochu pohněvaná hlava bílého léčitele a jeho ústa chladně pronesla: „Ryvaniane-Var-Talane, tebe si rada vyžádala, máš jít se mnou.“

„Ale…ale…co Joahun?! Kdo se o něj postará?“ vykřikl bezmyšlenkovitě mladý kentaur.

Léčitel obrátil oči v sloup a vstoupil dovnitř. Povzdychl si a něco si pro sebe zaševelil. Chvíli se přehraboval ve svých vacích, až zřejmě našel, co hledal. Vrhl na Joahuna nevrlý, ale snad soucitný pohled.

„Dám mu…tohle, dobře? On si odpočine a za pár hodin, až se vrátíš, ho tu najdeš.“

„Ó, děkuji ti, Virie-Nan-Taziame! Děkuji moc!“ Ryvan byl opravdu vděčný.

Léčitel podal průhlednou lahvičku se stříbrným pruhem okolo a černou zátkou Joahunovi do ruky. Pevně dlaň sevřel a řekl: „Vypij to. Hned.“

Dřevorubec radši neváhal a lektvar do sebe chrstl s nevídanou rychlostí. Bez chuti a bez zápachu, pomyslel si. Nic necítil, jen lehkou únavu; tedy kromě bolesti z rány.

„Tak večer, příteli!“ Ryvan si poskočil, když to pronášel a odcházel z domku. Léčitel ještě vrhl na trpěného člověka jeden vražedný, a přitom starostlivě smířlivý, pohled a také vyšel ven.

Joahun osaměl a poddal se spánku.

Pomalu se mu zavřela víčka a flíčky zářící všemi barvami světa mu začaly laškovat před jeho očima v náhodných obrazcích. Přestával cítit i tu nejmenší bolest. Vlastně, přestával cítit úplně. Ornamenty různých odstínů se slévaly do větších a větších útvarů, až zakryly celý dřevorubcův výhled a docela zčernaly.

Chtěl se zvednout na nohy, ale ty se jen lehce zacukaly a posečkaly na svém místě, jako by se jich to vůbec netýkalo. Otevřel oči dokořán a teď už značně vyděšeně hltal neproniknutelnou temnotu, která se před ním předestřela. Neviděl! On ztratil zrak!

Zdálo se mu, že je poněkud chladno. Chtěl se začít třást, ale svaly ho neposlechly. Křičel, křičel ze všech sil, až by si ztrhal hlasivky, ovšem kdyby z jeho úst nevycházelo jen zlověstné chrčení. Už ani nezdvihl ruku, připadala mu nesnesitelně těžká. Jeho břicho se stáhlo v hrozné poslední křeči a Joahun spadl z lůžka. Svíjel se na zemi, stočený do klubíčka. Oči, nyní tak mělké, těkaly po místnosti. Naposledy. Vypalovaly do vzduchu, do stěn, do udupané trávy strašlivé poselství. Joahun Ramis umíral ve strašlivých bolestech, které už ani nedokázal vnímat, když mu mělo být od nich pomoženo.

Nedokázal se nadýchnout.

Dvě modré studny, zírající do daleka i blízka, postrádaly životadárnou vodu i lesk odrazu hvězdných myriád.

Chrčení pomalu ustávalo.

Slzy se neobjevily.

Víčka se nedokázala zavřít.

Ústa se zkřivila do posledního šklebu, vysmívajícího se všem lhářům.

Srdce dohrálo své poslední pizzicato.

Děsivě týraná mysl přestala vnímat strašlivou bolest celého těla a dokončila svou nekonečnou dráhu.

Dva modré drahokamy, koulející se ze strany na stranu, ustaly v činnosti. Jejich vzácná, jedinečná zář se odebrala do Věčnosti. Nebeské Panství se otevíralo. Jako diváci v němé tragikomedii, bohové vstali a tleskali představení. Ozvaly se oslavné chorály a triumf jednotlivce mohl být dokončen.

Nic z toho ale Ryvan neslyšel. Právě udělal několik kroků od svého domku a uslyšel spokojené pochrupnutí svého přítele a potom nějaký hluk (zřejmě, jak si muž lehal). Ale přišlo mu divná náhlá vstřícnost klanu. Zeptal se tedy v kentauří řeči, která plynula z jeho úst jak malá říčka bloudící mezi ostrými kamínky krajinou: „Takže rada klanu souhlasila s přijetím člověka? Proto jste ho léčil?“

„Udělali jsme, co muselo být uděláno.“ Odpověděl léčitel a zastavil, aby se podíval Ryvanovi do očí. Jeho pohled byl hluboký, dlouhý a smířený, ale nezapřel v sobě trochu obav o budoucnost.

Ano, kentauři vědomě nezabíjeli už hodně dlouho. Časy se ale zřejmě mění. Všeprotkávající řád pláče. Opona padá. Věční diváci na nebesích odcházejí z hlediště, vědí, že s některými herci se mohou setkat po představení.