O něčem - o ničem

jen tak....

Že svým pánem budu....pche, to já naivka si myslela.
Že jak pták s jarem křídla opráším, a odletím.
Svět jako růže, život jako milování, krásné písně, ženy zpěv.
Však peklo na zemi je rozputáno teď, všude mrtvo, smutno, krev.
Tichý hlásek šeptá uteč, šeptá běž pryč, a to hned.
Nechci, nesmím, nemůžu, pláču, křičím, řvu.
Nikdo však neslyší. Mého srdce tlukot. Jak má duše se trhá. Jak se drží, přitom prchá. Jak kudy a kam neví, jak smutně, nezkušeně bloudí.
Mé oči jsou suché, však jen proto, že studna vyschla.
Jsem malá, mladá. Mládí i láska mě hřejí. Stále mi všichni šťesti přejí.
Já o to snad ani nestojím. Už mě to nedojímá.
Už neposlouchám, co kdo říká. Už mám pocit, že mě nic nečeká...kolik mi je, čím jsem, a proč. Proč na téhle zemi kvítko mého života kvete. A proč se do toho stále někdo plete.
Chci umřít, chci žít. Jen tak být, pít, blít. Jen tak se mít, smát i kát. A vlastně tohle všechno píši jen tak.

---