Ještě nevim - strana čtyři

Omlouvám se, že jsem to tak nasekal, ale bál jsem se, že by to nikdo nečetl ( čemuž jsem se nijak vyjímečně nevyhnul ). Myslím, že stojí za to, číst od začátku.

Zmizet jsem chtěl na sto procent. Ani jsem neměl chuť s ostatníma hrát karty, opíjet se, nebo chodit na průzkumy dolu do podzemí. Chtěl jsem domu, do práce a když jsem byl v tom vzpomínání, dostal jsem chuť?na maso a na krev, sakra jak já se začal klepat. Ten pocit nebyl tolik intenzivní, ale já ho cítil. Byl hluboko, vzdaloval se. Pohled na právě se probouzející Růženku mě uklidnil. Nezabiju člověka, kterého znám a Růženku už přece znám dobře. Zase takovej bezcita nejsem. ?Ahoj.? Pohlédla na mě rozespalým očkem. Chvíli se zmateně ohlížela. ?Jen klid. Vše se dozvíš.? Kývla. ?Já jsme Ondřej.? ?Dana.? Měla malou a hřející ručku, to já byl chladný. ?Pamatuješ se na něco? Víš, než jsi usnula.? ?Docela jo. Vracela jsem se domu z aerobiku. Za sebou jsem slyšela kroky, myslela jsem, že mě chce někdo přepadnout. Chtěla jsem se rozběhnout, když mě ozářilo bílé světlo.? ?To jsem byl já, ten co šel za tebou. Byl jsem tam náhodou, ani jsem si tě nevšiml,? zalhal jsem. ?Od té doby neuplynul ani den. Možná nás uneslo ufo, ale spíš si myslim, že to byla jenom kamufláž. Jsme totiž na nějakém tajném místě, nejspíš v Americe. Bude by to na dlouho, ale poslouchej?. Ani nevypadala udiveně. Byla překvapená asi jako dítě, které místo jednoho dárku dostalo dárky dva. Opravdu byla spíš nadšená a zvědavá. Není divu, když procitla na bezpečném místě. Vsadil bych se, že probudit se tam kde já, byla by více než zklamaná. ?Tady není život, jen živoření, můžeme odtud zmizet. Zrovna zítra je odlet. Co ty na to. Zkusíme to?? Usmála se. ?Můžu to s tebou zkusit.? Docela mne rozveselila. Jako malá holka, která si neuvědomuje, že i fén na vlasy může zabít. Byla přesvědčená, že je všechno v pohodě. I přes největší potíže se brzy uvidí se svými přáteli. To přece jinak být nemůže. Ne, letadlo s námi nespadne, i když se to stává, tak ne nám. Možná nás odhalí, ale to je maličkost. Určitě narazíme na přívětivé lidi. Hezky se nás zeptají kam to bude a pak nám jednoduše koupí letenku do Prahy. Letadlo jímž jsme měli prchnout jsem neviděl. Už ve skladu jsme si s Danou vlezli do prázdného kontejneru od konzerv, kanistrů a jiných nepotřebných věcí, které poputují na skládku. Během dalších několika hodin se mi chtělo asi tak třikrát zvracet. Nejhůře jsem se cítil ve vzduchu, když jsme letěli. Naštěstí jsem měl milou společnost. Dana mi povídala o sobě a já kýval, usmíval se a raději neotevíral ústa v odpověď. Letadlo začalo klesat. Snažil jsem se uklidnit nervy i žaludek. Netušil jsem co na mě vybafne, kolik toho bude a jakou to bude mít náladu. Během několika vteřin můj otupělý mozek zjistil, že neklesáme na přistání, protože se letadlo náhle začalo třást, naklánět ze strany na stranu, klesat a zase stoupat. Náš kontejner se pomalu sunul na jednu a potom zase na jinou stranu a mě bylo hůř než na ruským kole. Ani jsem neměl co bych vyzvracel a byl jsem za to upřímně rád. Naše těla se kutálela od stěny ke stěně a plnila se podlitinami a odřeninami. Letadlo bez varování kleslo o několik metrů a já se ocitl ve vzduchu. Stav beztíže v zemské atmosféře, skoro bych řekl nádhera, jenže jsem se nejprve praštil hlavou do stropu a hned nato jsem ucítil drtivý náraz v kyčelní oblasti. Ani jsem nestačil sledovat, jak je na tom Dana, ale asi dost bledě, protože se do ticha v mé hlavě vpíjel jekot. Ani nevím co jsem čekal. Samozřejmě, že se při mém štěstí nemohlo stát nic jiného, ale klidný let a hladké přistání jsem bral jako samozřejmou věc. Šramocení, jeřáb, pohupování ve výšce několika metrů na zemí a tvrdý dosed na kamion bych uvítal. Dlouhé hodiny na cestě, hlad, zimu, mlčení, to jsem si taky dokázal představit. Nakonec by náš kontejner vyložili v nějakém skladišti, kde bychom s trochou štěstí nezůstali ležet ladem několik let. Dveře by se prudce otevřely, nejprve pravá část, potom levá. Neodbytné světlo, chvilková dezorientace, cizí ruce a nemohoucnost vydat jakýkoliv zvuk na odpor. Slova, cizí slova slévající se v pomalou, hutnou, líně tekoucí hmotu. Nejasné obrysy, asi omdlím. Smrad nepraného oblečení a ten pocit, málem bych zapomněl. Začal bych jektat zuby, pod víčky by se mi rozlila krev a svaly by se napjaly. Páteřní obratle by zapraskaly v náhlém prohnutí zad. Asi bych začal chrčet a slintat. Poplival bych ty, kteří by se mě snažili uklidnit, ještě že by Dana ležela v bezvědomí. Proč? Nevím, nechtěl bych aby mě tak viděla. Třeba by se praštila do hlavy, nebo by omdlela hladem. Pomalu bych se uklidnil, záchvaty netrvají dlouho. Klidně bych ležel, pootevřel bych oči a vpustil proužek světla do svého vědomí. Přemýšlel bych kde, kdy a jak, než bych spatřil dvě skloněné hlavy. Dva ušpiněné, nechutně pokřivené a páchnoucí obličeje. Kdybych měl čím, nejspíš bych je pozvracel. Zase slova, mluví na mě, cizí řečí, ptají se mě zdali jsem v pořádku, nebo kde se tam beru anebo si říkají jak mi to dnes sluší. Pootočil bych hlavou do strany a uviděl bych spoustu podobných kontejnerů tomu našemu, barevné, s nápisy, otřískané, a ty vzpomínky, ne už nikdy nechci žádný kontejner vidět. Posadil bych se, poškrábal se pravou rukou na hlavě a udiveně zamrkal očima. Mezitím bych urputně přemýšlel co dál. Asi bych pohlédl na volně položené tělo mé spolutrpitelky, zamilovaně bych jí sjel pohledem ( Opravdu zamilovaně? Co mě to napadá ve chvílích nejtěžších? ) a rozhodl bych se, že ji odtud musím stůj co stůj dostat. Dělníci by mi pomohli na nohy, rozhlédl bych se kolem, jsou tu jen dva, to nebude těžké. Co ale nebude těžké, nějak mi to vypadlo, nemyslel jsem na to, že bych je snad napadnul, ne to bych přece nikdy ...... nebo snad ... možná ... nějak se mi mlží paměť, mlží se mi i pocity, chutě, neslyším nic, nebo že bych toho slyšel tolik a tak nahlas, že by mi to připadalo jako naprosté ticho, v té tmě není nic viděl, kde je nahoře, a kde dole, pohybujeme se a co to ticho, možná bych měl zkusit hodit špendlík, teď, teď jsem něco ucítil, co to bylo, kde se mě to dotklo, a proč se ... Z meditace mě vytrhlo nedočkavé vědomí, klepalo na víčka, běhalo mi hlavou a naráželo do čelní, temenní a spánkových kostí, hezky svědomitě se prošlo mými údy a vždy velice pečlivě upozornilo na modřinu nebo škrábanec, hele, a tady zase. A to jsem se ještě nezačal hýbat. Ležel jsem pokrouceně šikmo dolů hlavou opřen o stěnu a do očí mi svítilo tlumené světlo. Nade mnou zela díra, pokroucené pláty oceli zřejmě povolili pod náporem jiného kontejneru, který se nyní musel válet kousek vedle. Díra to byla ovšem nevelká, na to, aby jí prolezlo šestileté dítě tak akorát, ale já? Otočil jsem se na bok a skutálel se podél stěny. Měl jsem vše, ruce i nohy, nikde jsem nijak nekontrolovaně nekrvácel a mohl jsem se zvednou a trochu i chodit. Dívka ležela schoulená v rohu nedaleko ode mne. Dýchala, ale evidentně nebyla při vědomí k němuž ji nepřiblížilo ani pár lehkých proplesknutí. Nejdříve bych nás měl dostat ven z toho klaustrofobického místa, až potom mohu uvažovat jak jí pomoci. Dveře byly na druhé straně do kopce. Vylezl jsem tam a vyzkoušel vše od domlouvání, přes prosby až k lomcování dvěma úchyty po stranách. Sklouzl jsem dolu, opřel se zády o stěnu, a co nejprudčeji jsem vyrazil do svahu a nakopl dveře, nic, druhá noha mě zradila, a já se skutálel zpět do rohu. Takhle jsem si hrál ještě dobrých deset minut, než jsem se rozhodl pro vyčkávání, odpočinek a ... asi se dám na víru. Sedl jsem si do tureckého sedu, ruce opřel o kolena a se zavřenýma očima jsem se začal modlit. Ne k bohu ani k Bohu, ale k mému strážnému andělu. Byla to andělka, jméno neprozradím. Neměl jsem naučenou modlitbu, chvíli jsem si přehrával nějaká slova, ale pomalu, jak jsem se začal uvolňovat, jsem jen nechal volně proudit myšlenky a nepokoušel jsem se každou zvlášť identifikovat, otevřel jsem se vesmírnému vědomí.

---