Dvojí přemýšlení

Kdesi nedaleko jasného východu Slunce, ale dost daleko od jakéhokoli času, seděl jeden človíček na kamenném plátně, díval se do otevřeného prostoru, jakoby doufal, že právě tam někde najde konečně to, co hledá. Viděl před sebou moře, nekonečné, velké, silné. Možná právě takový chtěl být - nespoutaný. Ale zase to nenašel a on to věděl.

Přemýšlel chvíli o tom, co dělá, o tom. co se právě teď kolem něho děje. Vzal do dlaně malý bílý kamínek a hodil ho rovnou mezi vlny. Žbluňk a už zmizel. Zmizel v hlubinách slané vody. Tolik věcí mu tento žbluňk připomínal.

Někdy obraceje hlavou vpravo a vlevo kontroloval, jestli je pořád sám. Nikdo tady nebyl, bylo ještě moc brzo. V tomto městě nikdo nevstával brzo ráno. Jenom on. Seděl na tom velkém kameni, který stál na pláži a vypadal, že už toho má hodně za sebou. Ten kámen tady určitě stál už mnoho staletí, lidé na něm sedávali, dívali se na daleké nebe a moře a mysleli, přemýšleli o tom, co tady vlastně dělají. Stejně jako on právě v tuto chvíli. Ale přesně takhle to mělo být.

Cítil se divně, zase po dlouhé době nevěděl, co si má myslet, nevěděl, jak žít, neuměl ustálit své názory, měl příliš mnoho pochybností. Chtěl, aby tu někdo byl, aby s ním mluvil, aby mu řekl konečně něco smysluplného, co by konečně uznal za dostačující důvod pro návrat do nějakého normálního trávení času, který bohužel či bohudík vlastní volbou, ale taky donucením poslal pryč, přestal pro něj existovat. Někdo měl být tím pravým, díky komu by neusínal, aniž by přemýšlel o celém dni prožitém v samotě.

Zavřel oči a chvíli tak seděl. Když najednou v něm něco jakoby vyskočilo, pocítil lehkou radost, když uslyšel za zády kroky jdoucí po studených kamenech.
- Přišla jsi? - řekl, aniž by se ohlédl.
- Přece jsem ti to slíbila... - odpověděla dívka.