Bez jména,cti a domova

V putyce U Černého draka vládl klid.
Sedělo tu jen pár štangastů hrajících karty a v rohu místnosti si pohrávala kočka s myší mrtvolkou.
Jak dokáže být život krutý vědí jen ti, kterým ukázal svoji pravou tvář.Stejně, ne vždy si to uvědomují.
Zase ten hlas v hlavě.Skoro už jsem si zvykl na ticho které mají normální lidé.Každý si myslí že být obdařen darem Laranu je to nejlepší co může člověka potkat.Kdyby aspoň věděli z poloviny co já.
S lehce egoistickými myšlenkami jsem odehnal kočku a sedl si k něčemu, co v tomhle lokálu nazývali stolem.
Hřbetem ruky jsem si otřel vrstvu prachu a špíny z klobouku, potom jsem jen čekal.
Lehké obhlédnutí hospody mi neprozradilo nic co by mi odhalilo že mě někdo poznal.Černý kabát s znakem havrana připnutým na klopě.Havran.Toho tu podle mého mínění nikdo nezná. I meč, který už zažil ledasco vypadal obyčejně.Prostě jsem musel vypadat jako každý druhý, kdo sem vstoupil....
Krčmář ke mně přistoupil hodně opatrně. Asi si něco zažil s královskými gardisty
“Co si dáte pane?”
V tu chvíli se všechny pohledy stočily ke mně, ať už viditelné, nebo skryté pod kápěmi a klobouky.
“Víno. Pokud tu nějaké máte.A to co se vaří v tom hrnci, pokud se to dá jíst.”
“A přines mi ubrus... Jestli víš co to je.”Uškíbl jsem se. Bylo vidět že se mu trochu ulevilo.
U stolu se tomu zasmál jeden z hrajících. Prohodil něco k spoluhráčům tak aby bylo jasné, že jde o nadávku na můj účet.
Není škoda života který byl promrhán bez cti a vůle.
Chudák.Ani si neuvědomil, co se děje a vržená dýka mu projela hrdlem.
Vstal jsem a pomalu došel k tomu chroptícímu nebožákovi.Moc času už mu na tomhle světě nezbývalo, tak jsem mu ukrátil trápení a vysvobodil jeho duši.Vytáhnout dýku z rány bylo dílem okamžiku, a i Smrt přišla rychle a milostivě jak je ostatně vtěchto krajích jejím zvykem.
Těm co seděli kolem, jsem věnoval opovrženíhodný pohled.
Ne však pro ni.Seděla u stolu a upravovala si své dlouhé černé vlasy.
Vzpomínka nebo jen sen??
Zamrkal jsem abych zjistil, že se mi nezdá.Neviděl jsem ji přijít a před tím incidentem tu nebyla. Jak se dostala dovnitř, to byla moje otázka, na kterou asi odpověď nedostanu....
Tělo je jen schránka a mysl je volná. Stačí ji porozumět.
V černém cestovním kabátě jí to slušelo až moc. I když se zdála být duchem mimo, bylo mi jasné že pozoruje každý pohyb.Viděla i můj pohled a tak dál, jakoby nerušeně leštila hvězdici.
Nevypadala nebezpečně, ale od svého mistra jsem věděl že zlo se může skrývat všude.
Přičichnul jsem k vínu, to jen tak ze zvyku, a potom se zhluboka napil.No.... nebylo to zrovna Burgundské ale chutnalo mi.
Překvapilo mě, že i v takovém pajzlu se dá sehnat slušné víno. Odložil jsem pohár a pustil se do masa s chlebem, které mi přinesli.
Hlad pomalu vymizel.Když se rozplynul úplně, tak jsem se pohodlně usadil a začal přemýšlel...
Minulosti se nezbavíš ať je jakákoli zůstanou ti akorát vzpomínky.
Nemůžu jít dál po cestě k Riverwoodu,moc bych se odhalil očím slídilů a  dalších lidí,pro které odměna za mou hlavu byla určitě dostačující argument pro zbytečné zabíjení.
Možná by se dalo jít po cestě na jih. Do Southportu a odtamtud lodí...
Kam? To je teď jedno.Hlavně co nejdál od trůnu, na kterém sedí šílený bratranec
se svoji stejně šílenou sestrou,kterou si proti vůli církve i celé vrchnosti vzal za manželku.
Nechápu proč mě musí pronásledovat. Vždyť já jsem o trůn nikdy nestál…
Vše co se stalo,stavá a stane je dáno…
Z rozjímání mně vytrhnul až dusot koní před budovou.
Trvalo chvíli než dveře rozrazilo šest královských gardistů a s ohromným hřmotem se usadilo u stolů kolem dveří.
Netrvalo dlouho a začali obtěžovat ženy v okolí.
Chápal jsem je ve službách království se moc k potěšení nedostali a neměli dostatek šarmu k tomu aby ženu svedli,měli akorát tu svoji tupou
sílu a tak jí využívali kde se dalo.
Pak se jeden z Gardistů otočil směrem ke mně a uviděl ji.
Nikdy jsem neviděl tak rychlou reakci ale než se stačil gardista vzpamatovat tak se mu osmicípa hvězdice zahryzdla do krku.
Už neměl šanci přežít ale aspoň zburcoval ostatní.Tihle gardisti jsou zvláštní sorta,zabili by se navzájem pro pár drobných ale
jakmile zabije někdo jednoho z nich tak jsou jako smečka divokých vlků na lovu.
Lítost je dobrá věc ale vždy musíš vědět kdy s ní skončit.
Využil jsem momentu překvapení a dva z nich zlikvidoval dvěma údery meče,třetí si mně ale už všimnul a odrazil můj úder,široce zezdola,byl docela zkušený na gardistu s okrajové části Království kde se jim skoro nikdo nepostaví na odpor.
Pak jsem si v zápalu boje všimnul dlouhé jizvy táhnoucí se od kotníku až ke koleni,našel jsem jeho slabinu a v následující sekunde ji využil.
Dával pravou nohu moc dopředu a to ho poprvé stálo jizvu a podruhé život.
Vždy se pouč ze svých chyb neboť na ně doplatíš.
Uslyšel jsem výkřik který by zmrazil krev v žilách každého živého člověka,otočil jsem se po zvuku.
A to mi asi zachránilo život,než mi rána která měla jít do hlavy rozdrtila rameno.
Tma a chlad…….