Noc

(Paralelní svět)

Nastala noc.Neproběhla však poklidná jako jiné předtím.
Kvůli hučení projíždějících aut jsem nemohl usnout,tak jsem jen prázdným pohledem koukal na strop a přemýšlel.O životě a smrti.Lásce a nenávisti.Přátelích a rodině.Moje otázka platila mně.“Proč jsem tady??“ řekl jsem si
slova se rozezvučela a nakonec až poslední zvuk mého hlasu utichl nastalo relativní ticho.
Podle hučení motoru musel kolem prolétnout Boeing 747 ale byla to jen Avie.Zaklel jsem do ticha.
Nikdo mi neodpověděl a asi už nikdy neodpoví.
Pořád a pořád projížděli auta a troubily do noci.Připadalo mi jako kdyby mě svědomí nutilo udělat něco ohavného a odsouzeníhodného.
Vstal jsem s postele a obléknul se.Pohledem prohlídnul místnost ve které už vlastně jenom spal.
Jakoby na mně někdo z velké dálky mluvil.
“Davide vezmi si Meč a následuj můj hlas!Dám ti odpovědi na všechny tvé otázky“
V první chvíli jsem se leknul.Pak ale hnán bezbřehou zvědavostí jsem poslechnul ten hlas.
Byla temná podzimní noc,na cestu mi však hvězdy svítili jasně.Až moc jasně spolu s úplňkem.Chodit po městě a relaxovat v noci dělá jen málokdo.“Nezbláznil jsi se neboj!“ uklidňoval jsem sám sebe.Ani nevím jak dlouho od mého odchodu trvalo než mé kroky prořízli ticho u hřbitova.Cedule s nápisem,že mimo návštěvní hodiny je zakázán přístup byla dost vidět.Rozum mi říkal jasně.“Varuji tě nechoď tam!“Neposlechl jsem ten hlas a šel dál.Branka byla otevřená,jaká to podivná náhoda.V dáli bylo vidět plaché plamínky několika svíček.Nebýt Hrobů okolo mohl by to být klidně park.v hlavě se mi rozezněla další slova.
“Teď dojdi dolů.Pak kolem toho anděla vedle mausolea po té bílé cestě.Pospěš si!“
Cesta do ticha a naprosté tmy.Stromy tady tvořily hustý příkrov kterým světlo pronikalo jen velmi málo.Na bílé pozadí se v dáli něco černalo.V první chvíli mi to připadalo že tam tahle cesta končí a je zeď.Mýlil jsem se protože to černé v dáli se pohybovalo naproti mně.Postava se zastavila asi dvěstě metrů přede mnou.Můj instinkt mi říkal abych odsud utekl co nejdál.
Snaha ovládnout se vyplatila.Byl jsem ve střehu a připravený skoro na vše.Plíživým krokem pořád blíž a tlukoucím srdcem.Najednou se přede mnou objevila ta postava.Nevěděl jsem jakým způsobem překonala tu vzdálenost mezi námi ale ticho noci nic nenarušilo.
.Třpyt meče v ruce byl na měsíčním světle dost viditelný.
Všimla si mě a zeptala se.
“To ty jsi mně zavolal na toto místo a v tomto čase?“ ten  hlas byl ledový jako vánice.
Pode mnou byly bílé kamínky,neozvalo se ani šumění blízkého lesa.Pro někoho deprimující prostředí,škoda porušit slovem mrtvolný klid.
“Já ne.sám jsem přišel na zavolání a ani nevím koho.“ slyšel jsem sám sebe.
Zas se rozhostilo ticho.Stála tam tichá a mlčenlivá.Čekala na něco a já nevěděl jestli tam mám zůstat nebo jít zpátky.
Rozhodnutí zůstat mi kde stojím mi připadalo nejlepší ze všech.
Její postava stála tak že se rýsovala na pozadí úplňku.

Pohlédnou nebo nepohlédnout  té černé postavě do tváře?Byl to boj ve kterém bojuje každý se svým strachem..Nakonec zvítězila moje přirozená zvědavost nad rozumem a bázní.První čeho jsem si všimnul byly oči,šedé a smutné ze svého údělu na tomto světě.Dlouhé černé vlasy jí splývali s kápi,takže při prvním pohledu nebyly viditelné.Usmála se.Zavanul vítr,mlha se zvedla a odhalila další mausoleum stojící opodál.
“Kdo jsi??Proč se v noci touláš po hřbitově??Nebojíš se že tu necháš svoji duši??“
Řekl jsem všechno od svého znovuzrození až na ten podivný hlas.O něm má ústa mlčela.
Měla pro mě pochopení a to mi stačilo.Chvíli se dívala na měsíc a pak se otočila.
Její zrak padl na můj meč.Ušklíbla se.
“Nechceš si zašermovat??“
 „Jo proč ne.“
Snažit se připravit a uklidnit tělo bylo už v tréningu u šermířů.Nikdo mně ale neučil jak uklidnit duši.
Jestli se někdy vrátím tak se na to zeptám.Ani jsem nestačil říct že jsem připravený.Bílé kamínky se během okamžiku rozvlnili do kruhu.
Zaútočila jinak než jsem Myslel.Připomnělo mi to záběr z nějakého filmu,malý stromek v hurikánu se klátí ze strany na stranu.
Šetřila mně to bylo vidět na první pohled.Nakonec když jsem udýchaný požádal o pauzu se znovu usmála.
Na to že nejsi moc trénovaný máš výdrž.Tentokrát se neusmála ale rozplynula v mlhu.
Otočil jsem se kolem mně bylo asi pět lidí v černých robách.Stíny se potichu blížily a já poznal že mně chtějí zabít.
Vytáhni meč a bojuj o svůj život.
Dva z prvních útočníků jsem odrazil a třetího probodnul.Během vteřiny mi obrovská bolest podlomila kolena.Kapička potu pomalu sjížděla po tváři a z ruky mi sám vypadl meč.Omámený bolestí jsem měl co dělat abych se udržel na nohou.Milosrdná Smrt však pořád nepřicházela a bolest odeznívala pomalu…jako akordy končící písně