Má úcta, básníku ...

/motáčky/

Jak skládáš slova! Až se mi dech tají. Do srdce všechna, všechna popadají ... z nich cítím sílu spásné energie - to posílí nás, co nás neubije. A s myšlenkama zacházíš tak čistě - snad že se rodí na tom správném místě. * Ach bože, to je nádhera! Kam chodíš na ty rýmy? Sklíčená steskem za šera sama jen s verši tvými ráno co ráno probouzím se do dne s tebou v duši ... K tvým básním láska násobí cit, který sotva tušíš. * Jsou dvě hodiny po půlnoci - čas, kdy se píší psaníčka, že láska, to je víc než pocit, ač naděje je maličká, že podaří se ještě znova co mnohá slova zkazila. Je těžké přijmout pomyšlení, že s námi láska nebyla. * Nad verše tvoje zběsilejší není - v nich křivda, bolest, vztek a ublížení, co duším jiným balastem se zdají - a na ten básnílkové umírají.

---