Druhá šance

     Sedím u okna, po kterém tečou kapky deště stejně, jako po mích tvářích kapky slz. Pode mnou se válí hora posmrkaných kapesníků a moje oči by nikdo nerozeznal od těch králičích. A to, že v rádiu začnou hrát písničku Goodbye my lover, mi na klidu moc nepřidá. Jak já tuhle písničku nenávidím! To ona mi ukázala tu špatnou cestu na mé životní křižovatce, po které jsem byla nucena nedávno jít… Zavřu oči a snad už po milionté se vrátím o pár let zpátky.

     Bylo mi tenkrát patnáct a já si plně užívala život puberťačky. Ne že bych byla kdo ví jaké kvítko, ve škole jsem měla dobré známky, přijetí na školu pro mě nebyl žádný problém, ale rozhodně jsem nebyla nějaká uťáplá holčička… Představa, že bych byla někdy v sobotu večer doma s rodiči, jako moje starší sestra, mě přímo děsila! Takže jsem sobotu co sobotu vyrážela na různé večírky pořádané mými kamarády, na diskotéky, zábavy, koncerty… Prostě kamkoli, jen abych nemusela být doma! Já a moje kamarádka Bára jsme totiž razily heslo, že život se má užívat do té doby, dokud nebude pozdě…

     Tenkrát, v tu osudnou sobotu, jsme tedy vyrazily s Bárou na místní diskotéku, na které jsme to obě opět solidně roztočily! Vydržely jsme tancovat třeba tři hodiny v kuse a vůbec jsme nepociťovaly potřebu si jít sednout. Oběma nám bylo jasné, že jakmile odbije půlnoc, začnou hrát ploužáky a to se v klidu vydýcháme. Nikdy za tu dobu, co jsem chodila na podobné akce, se mi nestalo, že bych celou sérii ploužáků protancovala s jedním klukem, ale teď to bylo jiné! Hned na první ploužák pro mě přišel starší kluk. Delší blonďaté vlasy, hnědé oči, asi 167 cm… Prostě normální kluk! Ale něčím mě přitahoval! Bylo mi s ním výborně! Měl skvělé vtipy, dalo se s ním povídat úplně o všem, měl přehled, krásně zpíval, nádherně líbal… Prostě byl úplně dokonalý a já si v posteli uvědomila, že jsem se poprvé zamilovala!

A další sobotu jsem mu to na té samé diskotéce řekla. A on mi, k mé velikánské radosti, řekl to samé! A tak jsme to dali dohromady…

     S Martinem, jak se mi kluk představil, jsme podnikali různé výlety do přírody, stanovali jsme spolu, celé dny spolu proleželi u vody a bylo nám fajn! Byla jsem tenkrát pořádně zamilovaná a ten nádherný pocit jsem si naplno užívala! A všichni, co nás viděli, se jenom uculovali a strašně moc nám přáli tu… Tu naší dětskou lásku. I když ono se tomu tak říkat nedalo… Martinovi bylo tenkrát už dvacet! Ale to mi vyhovovalo! Zkušený chlap, který už ví, co má holka ráda, nebojí se jí pořádně chytnout, obejmout! nebojí se ničeho, ale přesto ví, kde má meze, za které nesmí přejít! Ten první měsíc naší známosti jsem si značně užívala!

     S Martinem, mi bylo fajn ještě další měsíc, takže jsme spolu byli dohromady dva měsíce, ale pak naše, nebo spíše moje, láska začala nějak ochabovat… Už to holt nebylo to, co to bývalo a já už se na naše společné chvilky přestávala těšit a užívat si je… A tak jsem se rozhodla, že se nebudu zbytečně trápit a že to skončím! Myslela jsem si, že to Martin vezme jako chlap a že můžeme zůstat kamarády, ale bohužel se tak nestalo… Martin se s naším rozchodem odmítal smířit a když zjistil, že mě nepřemluví, domluvil se se svým kamarádem a ten mi řekl, že je Martin v nemocnici. Prý si podřezal žíly! Myslela jsem, že v tu chvíli skočím pod vlak! Vyčítala jsem si, že kvůli mně mohl zemřít… A tak jsem se rozhodla, že za ním zajdu do nemocnice a ještě jednou si o všem pořádně promluvíme… Jaké bylo ale mé překvapení, když na mě v nemocnici koukali jak na blázna a oznámili mi, že nikdo s takovým jménem u nich v nemocnici neleží!

     Martin, ač po dost dlouhém dohadování a naléhání, se přiznal, že si to na mě všechno vymyslel, aby mě získal zpátky. Ale tím, že se to všechno provalilo, se mi ještě víc zhnusil a já se zapřísáhla, že už ho nikdy nechci vidět! Dva roky jsem to poctivě dodržovala!

     Oběhly dva roky a já už si na nějakého Martina ani nevzpomněla! Něco přes rok jsem už chodila s Petrem, klukem, se kterým jsem si báječně rozuměla a bylo nám společně strašně fajn, a už jsem si zase naplno užívala krásného studentského života!

     Jednou jsme byli s Petrem venku. Byla to sobota a my stále dokola probírali včerejší noc, která byla pro nás pro oba premiéra. Tu noc jsme si plánovali strašně dlouho a musím uznat, že to bylo zatím to nejkrásnější, co jsem zatím poznala! A jelikož já mám sobotu spojenou se zábavou, zašli jsme spolu do jednoho klubu, kde se právě konala soutěž na způsob SuperStar. Nejdříve odzpívaly dívky a pak nastoupili kluci. Odzpívali dva a ne zrovna špatně, a my se s Petrem začali dohadovat, který z nich byl lepší. Pak nastoupí v pořadí čtvrtý kluk (toho třetího jsem vůbec nevnímala) a já ztuhnu. Delší blonďaté vlasy, hnědé oči, zarostlá brada… Hlavou mi jenom projede, že se za ty dva roky vůbec nezměnil! Nic nedám na Petrovy dotazy co se mnou je, a jenom vyděšeně koukám na jeviště. Pak ukazují na velkoplošné obrazovce jeho předešlé výstupy a já musím uznat, že zpívá opravdu dobře, což mi potvrdí jednak Bára, jednak i Petr a jednak porota, která má zřejmě Martina jako svého miláčka a velkého favorita. A pak už je medajlonek. Martin představí svojí rodinu, kamarády, řekne, kam rád chodí. Pak následuje otázka, kterou položili každému soutěžícímu. „Co budeš zpívat za písničku a komu bys jí chtěl věnovat?“ Martin zaboří oči do země a chvíli přemýšlí. Pak zvedne hlavu a podívá se přímo do hlediště.

„Budu zpívat písničku Goodbye my lover od Jemese Blunta. A ta písnička bude pro jednu holku, která mi dala před dvěma roky kopačky a já se tenkrát zachoval jako srab a udělal největší chybu svého života. Vím, že to, co jsem jí udělal je neomluvitelné, ale lidé by si měli odpouštět a já bych si tohle strašně moc přál.“ Martin se mi podívá přímo do očí a já cítím, jak se do obličeje žene červená barva. Doufám, že Petr nic nepozná… „Míšo,“ pokračuje Martin „jsem hrozně moc rád, že tu teď jsi! Chtěl bych ti říct, že tě miluji a že se i po takové době nemůžu smířit s tím, že to mezi námi dvěma skončilo. I když jsme se znali jenom krátce, poznal jsem, že ty jsi moje životní láska. Miluju tě! Strašně moc!“ A pak už medajlonek končí a Martin nastupuje na scénu. Jeho sametový hlas, který jsem na něm tak zbožňovala, se line z podia a mě začnou téct slzy, aniž bych si to vůbec uvědomovala. Petr se mi začne smát, že mě ta písnička tak strašně dojala a se smíchem odejde na záchod. Jenom Bára ví, co se děje a chytne mě pevně za ruku.

     Celou písničku se nehnu ani o milimetr. Jenom stojím a zaposlouchávám se do něžných not písničky, která se mi vždycky líbila. Když Martin dozpívá, čeká na výrok poroty, která si ho nemůže vynachválit. Pak se předseda poroty, majitel klubu, podívá do hlediště a vyzývá onu Míšu, aby nenechávala Martina jen tak bez povšimnutí a vrátila se k němu, ať mi udělal cokoliv. To už nevydržím a nenápadně se spolu s Bárou a Petrem, který nic nechápe, vytratím z klubu.

     Petr se celou cestu směje, jakej Je Martin blbec!

„Pochop,“ vysvětluje mi „když chci někomu vyznat lásku, tak mu to řeknu do očí a nebudu to rozpitvávat před tolika lidmi! Takový lidi potřebují být akorát tak obdivovaný, jaký to jsou chudáčci a romantici! A jestli tohle mělo bejt něco, jako omluva, tak to bylo dost chabý!“ Ani neví, jak se mi těmihle slovy zabodává do srdce.

     Druhý den za mnou Petr přijde a vyzvídá, co se mnou včera bylo. Chvíli se snažím zapírat, ale pak si řeknu, že by se to stejně všechno dozvěděl a tak mu to celé odvyprávím. Petr poslouchá, ani jednou mě nepřeruší. Když domluvím, podívá se mi do očí a řekne mi něco, co mě zaskočí! Řekne mi, že z mého vyprávění má pocit, že Martina furt miluji a že jestli chci, tak že se k němu můžu vrátit. Že ho to sice bude mrzet, ale protože mě miluje, nechce, abych se trápila…

     O jeho nabídce jsem přemýšlela celou noc a rozhodla jsem se, že dám Martinovi ještě jednu šanci. Sice mi bylo Petra líto, když jsem mu to říkala, ale já byla rozhodnutá pro Martina a já svoje rozhodnutí neměním…

     Když jsem šla k Martinovu domečku a zmáčkla tlačítko zvonku, rozrazily se domovní dveře a z nich vylítl Martin a pevně mě sevřel do náruče. Oba jsme plakali štěstím a já byla šťastná, že jsem se rozhodla správně. Martin stále dokola opakoval, jak moc mě miluje a jak už mě nikdy nepustí a já jenom poslouchala! Martin vždycky věděl, co potřebuji v jaké chvíli slyšet.

     Jenže opět uběhl měsíc a já opět začala pociťovat, že to není to, co bych si představovala… Říkala jsem si ale, že za lásku se musí bojovat a tak jsem se celý další měsíc snažila přesvědčovat, že se mi přesně tohle líbí. Ale nepomohlo to! A nepomohlo ani to, že jsem si o tom s Martinem promluvila… Týden bylo všechno fajn, a pak se to zase vrátilo do starých kolejí… Martin byl stále v hospodě s kamarády, když jsme si vyrazili někam jen my dva, bylo to do hospody nebo na nějaký festival, kde se Martin okamžitě opil a zhulil a nebylo s ním nic… V té době se mi začalo stýskat po Petrovi, se kterým jsem si prožila strašně moc legrace, který okamžitě poznal, jestli mě něco trápí a dokázal mi tím pomoct. Martinovi to bylo jedno… Ten viděl jenom svoje problémy a cítil potřebu se mi s nimi stále svěřovat. Ale jakmile jsem se chtěla svěřit já, řekl mi, že moje problémy jsou nic a že on nemá čas je řešit…

     A tak jsem dala opět Martinovi po třech měsících sbohem a opravdu se zapřísáhla, že i kdyby mi dal celý vesmír, nebudu s ním ani minutu. Kvůli němu jsem ztratila lásku svého života. Martinovi se to sice opět nelíbilo a začal vyvádět stejně jako posledně, ale já přestala odpovídat na jeho sms a zvedat mu telefony. A když k nám přišel, pustila jsem na dvůr psa, který Martina zrovna v lásce neměl. Takže se Martin dál, než za branku, nikdy nedostal…

     Když jsem se dost vyplakala z toho, jaká jsem byla husa, rozhodla jsem se, že to musím opět napravit a omluvit se Petrovi! Uvědomila jsem si, že ho pořád strašně moc miluju a že chci, aby se můj život vrátil tam, kde byl před pár měsíci! Abych byla opět s Petrem a bavila se se svou nej kámoškou! A abych úplně zapomněla na celého Martina, který mi leda tak zničil život!  

     „Ahoj Péťo, to jsem já, Míša. Mohla bych s tebou mluvit?“ V telefonu je na chvíli ticho a pak se ozve Petrův hlas, že se za hodinu sejdeme u kašny.

     Když jsme se za hodinu sešli, připadala jsem si jako dřív. Zamilovaná, šťastná, že mám vedle sebe nádherného kluka, který mě vždycky ochrání a podrží. Možná že to tak cítil i Petr, ale rozhodně se tak netvářil! Tvářil se úplně odměřeně, skoro až naštvaně!

„Co si chtěla?“ Štěkne po mě hned po tom, co ho pozdravím.

„Víš Péťo, já si uvědomila že tě furt miluju a chtěla bych se k tobě vrátit! Stýská se mi po tobě!“

„To je super!“ Řekne Petr ironicky. „Co si vlastně, Míšo, myslíš? Že ty pískneš a všichni se z toho zblázní? Já tě miloval, moc jsem tě miloval, ale ty jsi dala přednost jinému! Nechala jsi se jen tak okouzlit! Vybrala sis toho druhýho! Ne, nezlob se, ale ne. Já už nechci!“ Pak se zvedne a zase odejde. A já tam jenom stojím a nic nechápu! Hlavou mi projedou vzpomínky na náš nádherný rok! Na rok plný srandy, zábavy, pochopení, utěšování, když mi umřela babička, pomoci v nouzi… Na Petra jsem se mohla vždycky spolehnout! Ať jsem potřebovala cokoliv! A já si toho nevážila!

     To, co mi řekl Petr mě dost vzalo. Byla jsem si skoro jistá, že se k sobě zase vrátíme a že bude všechno jako dřív. Ale nezlobím se na něj. Chápu ho. Nevím, co bych v jeho roli dělala já. Vlastně… Já byla v podobné situaci. Odkopla jsem Petra a šla s klukem, který mi sice ublížil, ale získal si mě pár tóny. Bože, jak já byla pitomá!

     A tak tu sedím a jsem sama. Měla jsem dva kluky a nemám žádného! Martin, který by o mě stál, o toho nestojím já a nikdy stát nebudu. A Petr, o kterého bych stála já, tak ten zase nestojí o mě a asi nikdy stát nebude…