Ve skryté místnosti za jeho očima

Sedím v místnosti bez oken, dveře zamčené.
Celého mě obklopuje šero a ticho.
Jen ticho a tma.
A prázdný pokoj, ze kterého není úniku, mě děsí,
děsí mě svou rozlohou, svou prázdnotou.
Mám strach.
Jsem sám v prázdnu.
Je takové ticho, že slyším své myšlenky.
Slyším nahého člověka,
jak se bojí v koutu nekonečné prázdnoty,
zavřený v tmavém pokoji, ze kterého není úniku.
Je sám a krčí se v šeru bytí a tichu života.

Stěny místnosti jakoby utkány ze samotného zoufalství
a vzduch je neustupující deprese.
S každým dalším nádechem ho naplňuje nicota.
dokáže vnímat jen samotu
a když zadrží dech...
Je takové ticho, že slyší vlastní myšlenky.
A když zavře oči,
ve tmě rozeznává schoulenou postavu.
Postavu schoulenou v rohu místnosti,
té nekonečně prázdné komnaty
a přeci tak malé komůrky.
Vidí mne.

Slyším jeho myšlenky, jak proudí prázdnotou.
Slyším ho, jak myslí na světlo, čerstvý vzduch,
myslí na radost.
Myslí na společnost, nechce být sám.
Myslí na mne.
Na tu postavu schoulenou v rohu místnosti,
té malé komůrky bez oken.
Myslí a náhle to ví,
ví to, co měl pochopit...
Dívá se na mne s odporem.
Ne, to není odpor, to je soucit.
Soucit a lítost.

Ty jsi on a on je odraz mojí tváře.
Jsem v jeho mysli.
Ve skryté místnosti za jeho očima,
tam žiju já:
Stín osoby v obětí nicoty,
jsem oděný prázdnotou.
V šeru bytí a tichu života
se skrývám před světlem, radostí a láskou.
Jsem jeho zoufalství.
Ve skryté místnosti za tvýma očima,
tam žiju já:
Zoufalství...