Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Strach

21. 10. 2006
2
0
1689
Autor
akaša

Svou tvář zlomenou                                                          
kamennou maskou zakryji.
Tvář strachem a bolestí zkřivenou
maskou štěstí překryji.

                     Nikdo muka má nezná a spatřit je nesmí…                     
                                         Ani bohové neznají můj žal.                                            
                                      Ani oni neukrátí mé trápení….                                        
                                    Výkřiky strachu mi již vítr vzal.                                      
                                    Ten, kdo jest tvůrcem strachu mého.                                   
Ten, koho proklínám v noci potají.
Ten klidným spánkem usíná
a sladkými sny se opíjí…

Já, havran temnoty, strhaná bičem osudu.
Nenaleznu milosrdnou minutu klidu.
Jsem navždy odsouzena čekat ve strachu.
Z tvého odchodu….

Jsem odsouzena vídat tvou prokletou tvář.
Tvář štěstí a hrané nevědomosti,
která mě pronásleduje i v noci,
když pomíjí hvězdná zář.

Životem jsem odsouzena k nekonečnému strachu.
Z tvé nenávisti, jež cítím v tvém pohledu.
Nekončící strach poutá mou duši.
Jen smrt ti za to sluší!!

Snažíš se snad zničit duši mou?
Mlčení tvé jest odpovědí jasnou.
Ty sám jsi učinil ze mě
neviditelného a zatraceného vězně,
který trpí a spásu hledá.

Spásu, která se snad v tobě samém
Ztělesnění dožila……..málem.
Spásu, kterou jsem očekávala,
Ale kterak nepřicházela.

Ani čas nedokáže bolest mou snížit….

Strach, ten věčný přítel.
Ten nesnesitelný trýznitel.
Ovíjí své spáry okolo mého těla.
Však já to tak nechtěla…..

Nechtěla jsem bolest znát.
Nechtěla jsem cítit strach.
Nesmím se však vzdát!
Nechtěla jsem, aby se z tebe stal můj vrah.

Ne! Prosím věř….opravdu jsem nechtěla.
Však v hloubi duše jsem to věděla…

Můj strach na tisíce podob má,
Dát jim mohu jen jedno jméno…
Jméno trýznitele svého,
jenž tvář mou nepozná.

Nepozná ji? Nebo ji znát nechce?
Na tom však již nezáleží…..
Trny poutají mé srdce.
Duše šrámy utrží.

Naděje mizí a já mizím s ní.
Sbohem věčný trýzniteli.
Sbohem můj jediný příteli.
Zvony pohřební mi nyní zní….


bestye
01. 11. 2006
Dát tip
pěkně napsané - a strach z opuštění - kdopak by ho neznal *

Er
26. 10. 2006
Dát tip
a co takhle docela obyčejný strach... není zajímavější?

akaša
22. 10. 2006
Dát tip
moc děkuju armande. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.... a chtěla bych se omluvit všem co budou toto dílo číst...uprava byla puvodně uplně jiná, ale po uložení se mi vždy celý text shrne....... doufám že to nikomu nebude moc vadit.....a pokusim se to ještě napravit :-D děkuju za pochopení...

Armand
22. 10. 2006
Dát tip
Mám moc rád patos. A tenhle je navíc opravdový! Musím říct, že je to posun u tebe.. k lepšímu. Začátek mi přišel také velmi atmosférický, ale později se začínáš opakovat. To samo o sobě nemusí být na škodu, ale na mě tam toho je pak až moc. Co se týče onoho všudypřítomného pocitu oběti... mám pro tebe jeden (skutečný) příběh: Jeden čtrnáctiletý hoch zastřelil kamaráda jen proto, aby byl přijat do gangu. při soudu matka oběti seděla bez hnutí, a když byl vyřčen rozsudek, vstala a k hochovi pronesla: "Zabiju tě". Hoch pak byl odvezen do vězení. Jedinou osobou, která za ním do vězení chodila, byla matka oběti. Vždycky chvíli hovořili, a žena mu pak nechala nějaké drobné na cigarety. Chodila stále častěji a přinášela mu i nějaké jídlo a dárky. Ke konci tříletého trestu se ho žena zeptala, co bude dělat až ho propustí. Byl zmaten a nevěděl. Žena mu nabídla místo v obchodu jejího přítele. Pak se ho zeptala, kde bude bydlet. Protože nikoho neměl, nabídla mu, že z počátku může bydlet v jedné místnosti v jejím domě. Žil tam osm měsíců, jedl její jídlo a pracoval. Jednou večer si ho zavolala a zeptala se: "Pamatuješ co jsem ti řekla v soudní síni?" "Samozřejmě," odpověděl, "na to nikdy nezapomenu." "Tenkrát jsem toužila po tom, aby ten, kdo zabil mého syna, také zemřel. Proto jsem tě začala navštěvovat, proto jsem ti začala nosit cigarety, jídlo a dárky. Proto jsem ti našla práci a dovolila žít tady v mém domě. Proto jsem vše zorganizovala tak, aby ses změnil. A ten vrah je pryč. A tak se teď chci zeptat, protože můj syn tu není, ale ani ten vrah tu není, jestli bys tu nechtěl zůstat napořád. Ráda bych tě adoptovala." A tak se z ní stala matka vraha jejího syna.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru