Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePARALELNÍ SVĚT-42
28. 07. 2008
0
1
1035
Autor
fungus2
Část čtyřicátá druhá.
Nadporučík Mirek Vincent se několika skoky ocitl u na bok převráceného nákladního vozidla, které se nacházelo v potoku. Díky brýlím pro noční vidění spatřil přes skla kabiny dvě zhroucené postavy. Ty patřily podplukovníku Michalu Novotnému a kapitánovi Janu Skácelovi. Vincent okamžitě otevřel dveře od kabiny a zadíval se na oba muže.
„Pane podplukovníku, pane majore!“ vyhrkl, přičemž si všiml, že oba krvácí. Na jeho slova však oni nereagovali, a tak se k nim co nejvíce naklonil. Nejdříve se mu podařilo nahmatat puls na zápěstí kapitána a poté i podplukovníka. Oba však byli v bezvědomí. Nadporučíkovi naskočil pot na čele a zároveň cítil, jak mu začínají tepat spánky.
„Ježišmarja, to je situace!“ řekl si a uchopil pod rameny podplukovníka. Jeho snaha o vytažení však nebyla úspěšná. Napnul tedy síly, zatnul zuby a podařilo se mu v předklonu tělo Novotného povytáhnout. Poté chvíli zhluboka dýchal, načež podplukovníka dostal zcela z kabiny. Za chvíli se mu podařilo Novotného opřít o předek náklaďáku.
„Pane podplukovníku! Jak je vám!?“ ptal se, přičemž mokrou dlaní mu lehce poplácal po obličeji.
„Co je s kapitánem? Ty bedny tady nesměj zůstat…“ vysoukal ze sebe Novotný a opět ztratil vědomí.
„Kapitána vytáhnu a vo ty bedny se postarám,“ řekl nadporučík a vstal. Představa, že bude tahat z kabiny kapitána stejným způsobem jako podplukovníka, se mu vůbec nezamlouvala. Záhy však dostal nápad a rozhlédl se kolem sebe. O pár metrů dál uviděl větší kámen, jenž vzal do ruky, ale ještě předtím si svlékl kabát a pak se opět naklonil co nejvíce do kabiny. Kabátem zakryl tělo kapitána a potom si levý loket dal před obličej a opakovaně kamenem v pravé ruce udeřil do skla. To naprasklo, načež jej zcela rozbil. Pak kámen i kabát zahodil a uchopil nehybné tělo. To se mu podařilo částečně vytáhnout otvorem na kapotu, načež jej vysoukal z kabiny a přes kapotu kapitána vytáhl ven. Zanedlouho Skácela opřel o kabinu, ale jeho se mu nepodařilo k vědomí přivést.
„Do hajzlu!“ procedil mezi zuby a setřel si pot z čela. Zároveň se pozorně zadíval na stráň, po které se nákladní vozidlo skutálelo ze silnice. Uvědomil si, že po ní bude muset oba muže vytáhnout na silnici, kde stojí automobil. Znovu si otřel zpocené čelo a došel k podplukovníkovi. Toho uchopil pod pažemi a začal ho táhnout ke stráni. Za několik minut naprosto splavený potem se s ním nacházel uprostřed stráně. Pojednou uslyšel přibližující se hluk, v němž rozpoznal jedoucí motorku.
„Zatraceně!“ vyhrkl, protože mu teprve teď došlo, že auto na silnici nemá kolem sebe vytvořenou ochrannou clonu proti spatření. To byla chyba, kterou si uvědomil až teď. I když měl v kapse miniovládač, tak jím nemohl vytvořit kolem vozidla onu clonu. A to proto, že paprsku z miniovládače bránila horní část svahu. A vzápětí dvojice německých vojáků na motorce s vozíkem spatřila v kuželu světla stojící automobil.
KONEC ČTYŘICÁTÉ DRUHÉ ČÁSTI