Znovuzrozený

Ztrácím se, ztrácím se sám sobě a v lidech nacházím se. V keři růžovém i v očích dítěte. Blázne, štěkají na mne ze všech stran. Jeden přes druhého, beze studu, bez zábran. A já nemohu jinak, než jen slzy v očích svých si pěstovat. Slyším je, slyším je všechny: "Blázne, snílku ... cožpak nechceš býti šťastným s námi?" Čemu ... čemuže říkáte štěstí? Ležíte v blátě a mluvíte o štěstí? Jen se klidně plácejte dál, vždyť vy se beze mne jistě obejdete ... Ale já ... já nemohu odejít, nechtěl jsem, nechci a nebudu chtít. Ostrým svým pohledem moci vás tak probodnout a krutou bolestí v duši stihnout ... "Kámen s cukrem podává se, prosím, račte dál!" A já? Já čekajíc tiše jsem se smál, když tajně, možná s trochou strachu, namísto chleba v rukou bič jsem schovával. Marně se však budete Smrti dovolávat, ta nejde k vám, má práci mnohem vážnější ... "Tak, jak jste se vyspali z bolesti včerejší?" zeptá se a půjde si po svém. A pak ... naše zraky splynou, ani ne mou ... spíše vaší vinou ... Co je to s vámi, kam poděla se jistota a radost? Snad špatný pramen? Vždyť vy nevěříte v city, v lásku, v naději ... ... všechny ty věci máte pod penězi skryty ... a to je škoda nemyslíte? První slzy ve vašich očích ... ... a není již pozdě? "Nikdy není pozdě ..." křičíte opět jeden přes druhého. Stát! Což nevidíte v činech jejich následky? Proměny bolí. Vím. Tak ... vkročte prosím dále ... ... za každého počasí, za každého krále ... ... otevřu brány svého srdce a nechám vejít ty, kdož naplnil svá srdce láskou. Nabídnu jim vše, co mám. Každému stejným dílem, neboť to ani jinak neumím ... ... z očí jim slzy vysbírám, neboť je jako perly uložím do bílého kapesníku, a krásnou píseň zazpívám. O semeni, jež vzešlo v bodláčí, proměněno v přenádhernou rostlinu, květinu, co nad ní lidé nepláčí, neboť neuvadá ... jen kvete. A každý z vás, kdo pochopil, že dostal z té krásy stejný díl, má místo také v domě mém, pokvete ve mně a já v něm.

---