Nedopitý ráj

Tohle jsem psal plnej smutku a zklamání - z čeho? ...

Je toho hodně co chtěl bych říct, jenže komu? Sobě? – pche! snad někomu kdo blíž než slunce je, ale dál než on sám. Až jednou budu zvát vás slavit svoje křtiny - pak? radši přineste si vlastní skleničky, bude co pít. Ale zatím ještě ne! Tohle je moje židle, i když svázaná provázky - někdo mi jí rozlámal a nechal to být. Tak pověste obraz bez rámu, jako nedokončené dílo toho, co navždy chybí. Ten hlas znám! - není můj? Už abych zhas – ale na zahradě se pořád svítí. Nechte je, mají proč si hrát - ale domů pošlete je spát. Na ně někdo čeká, někdo, koho chtějí milovat. Ale kdo to poví? – nikdo snad. Tahle zem bez hlíny je - zavřená poutníkům o holích a o hladu. Bože! jak chtěl bych mít rád. A kniha? – ta rozečtená je, není nikoho kdo čet by? – snad. Kde jsou teď všichni? - přece neodešli litovat? Tyhle květiny já znám! - moje ruce nechaly je žít. Ale zaléval je sen a klam, ptáš se? - Ale nač? Nenechávej okna špinavá – ten svět co znám je přes ně jiný. A dopisy? – ty neposílám! Nemám na známky. Tady je všechny mám – jsou tvé. Promineš mi? - asi ne … Alespoň políbím tě na čelo - na to nedoléhá pláč. Bože? – chceš lásku - ale zač? Ty máš ducha i syna a cítíš se být otcem. Co však já? Na tom nesejde – ale prosím! - nech mě. Nech mě zjistit co a jak, ať z toho něco mám. A když se to povede? - zůstaneš sám. Jako vždycky, když splníš přání. Všichni co slyšíte – nenechte mě spát, kdybych chtěl - jsem hloupě mlád a když budete mít chvíli, třebas naučte mě milovat. Sudičko? – ty jediná nemusíš, ale děkuji ti za zájem. Vědělas, že jablka rostou jenom na jabloni? - já doufám – snad. Maminko! – tak tohle je ten ráj?

---