Je to příběh jednoho takového přátelství, které by mohlo (vzniknout) a třeba také vzniklo. Za tohle dílo jsem dostal uz jednu cenu v rakouske soutezi, chtel bych vsak vedet, co si o tom myslite vy.

 

Pondělí 29. listopadu 2004

 

   Znovu se opírám do pedálů. Jako každý rok touto dobou uháním na kole do Boršova. V brašnách na nosiči vezu dvě plné tašky sladkostí pro dětský domov právě v Boršově. Letos se mi podařilo uspořit více kapesného a přispěla i jedna brigáda. Jen tak si dokáži vysvětlil, že jsou tašky těžší než obvykle. Sesedám a zbytek prudkého kopce kolo tlačím. Vzpomínám na ten den, kdy jsem tudy jel poprvé. Bylo mi sotva dvanáct let a úplně jsem se třásl strachy. Bál jsem se tam jen tak přijít s taškou se sladkostmi. Nebude jim to připadat divné? Tenkrát jsem se tak bál, že jsem tašku položil před vchod a schován za nedalekým stromem čekal, až ji někdo najde.

   Nyní mi je šestnáct. Stále se mi moje mikulášské a velikonoční cesty do Boršova daří držet v tajnosti. Jediný, kdo o nich ví, je moje kamarádka ve škole - Hanka Matoušková. Ani rodiče o ničem neví a doufám, že to tak dlouho zůstane! Mají v hlavě jen můj prospěch a stav pokojíčku. Co dělám ve volném čase je nezajímá, jen když to má co dělat se školou.

   Dívám se na oblohu. Dneska mám zpoždění… Mraky jsou už téměř černé a slunce visí jen kousíček nad obzorem.

   Konečně se dostávám až na vrchol kopce. Přede mnou je teď rušná víceproudá silnice. Připomíná mi řeku - točí se mezi kopci, tu mizí, tu se zase objevuje. Jak ryby v bystřině se po ní prohánějí auta ve všech směrech. A právě tuhle silnici rok co rok přebíhám. Když člověk chvilku počká, vždy se najde chvilka, kdy není žádné auto v dohledu a je bezpečné silnici přeběhnout. Dnes však čekám nějak dlouho. Řada aut se táhne, kam až dohlédnu. Oddechnu si, když se konečně dostávám na druhou stranu. Teď již stačí jen vynést kolo po stařičkých dřevěných schodech na asfaltku, na níž je víc děr než v rybářské síti. Nedokáži si představit, že by po ní mohlo někdy jet něco tak nemotorného jako auto, natož já na kole. Přesto míří přímo k železné bráně, za níž se ve stínu jehličnanů krčí dvě bílé budovy. Konečně jsem tu.

   Opírám kolo o zídku a zamykám ho. Nebojím se, že by mi ho někdo ukradl, ale jistota je jistota. Dětský domov je skrytý mezi stromy kilometr od nejbližší vesnice. Jako by se lidé snažili těchto dětí zbavit…

   Vytahuji obě tašky a pomalu kráčím ke dveřím menší budovy. Vždy se trochu bojím. Dvakrát se pořádně nadechnu a stisknu krátce zvonek vedle dveří. Nemusím čekat ani pět vteřin a dveře se otevírají. V nich stojí sama paní ředitelka. Nejspíše mě viděla přijíždět…

   „Vezu vám nějaké sladkosti od Mikuláše z Biskupského gymnázia,“ říkám téměř šeptem. Ředitelka se usměje a podrží mi dveře. Jakmile vstoupím, okamžitě mě ovane známý vzduch s vůní vanilky. Navozuje téměř domáckou atmosféru. Nebýt jasně bílých stěn a čistě modrého koberce, připadal bych si jako doma. Takhle však mám pocit stísněných prostor nemocnice. Rychle se zouvám a srovnávám boty vedle dveří.

   „Děti jsou v tělocvičně, půjdeš se za nimi podívat?“ ptá se mě.

   Znám většinu dětí. Když to je možné, snažím se zapojit do hry. Sem moc návštěv nechodí, a tak je to pro ně určité rozptýlení.

   „Jenom na chvilku,“ říkám. Ředitelka ode mě okamžitě bere obě tašky. Vede mě do kuchyňky, odkud je vidět přímo do malé tělocvičny, ne větší než naše třída. Posadíme se ke stolu. Moc rád se dívám na děti. Je to to nejlepší ocenění, jaké může člověk dostat - dětská radost. Najednou si všímám drobné dívenky, která sedí na parapetu okna a dívá se ven. Ostatní hrají fotbal, ji však mezi sebe nevezmou. Má dlouhé hnědé vlasy, které jí sahají až do půlky pasu. Víc nevidím. Ani jednou se nepodívá na ostatní, je stále otočená ven.

   „Kdo to je?“ ptám se překvapeně ředitelky.

   „Přišla sem teprve před týdnem,“ vysvětluje, „Rodiče se jí zabili při autohavárii a nikdo jiný o ni nejeví zájem. Od té doby, co k nám přišla, s nikým nemluví. Zato se snaží všem kolem sebe pomáhat. Uklízí po ostatních a stele i postele. Jako by neměla nic jiného na práci… Ostatní se o ni nezajímají, protože s nimi nehraje žádné hry a o sobě jim nic neřekne. My ji ve skutečnosti slyšíme mluvit jenom tehdy, když se ptá, kde je lopatka na smetí a tak podobně… Psycholožka říká, že je to jen šok a brzy by se z toho měla dostat.“

   „Mohl bych za ní jít?“

   „Proč ne… Ale… Tady nejsme v žádné pohádce! Ty máš možná odhodlání a sílu, ale co ona? Myslím, že se na tebe ani neotočí…“

   Sám nevím, co mě za ní tak táhne. Je zvláštní. Hanka mi říká, že bych nejraději dělal zázraky. Kdybych tak doopravdy mohl… Vstávám a otevírám dveře do tělocvičny. Když kráčím podél zdi, cítím, že mě ředitelka sleduje. Co mám teď dělat? V tu chvíli se mi vybavuje postava Malého prince. Ochočit… Sedám si na zem asi pět metrů od ní. Na co asi teď myslí? Ví o mně? Ještě chvilku počkám a pak se posunu blíž. Opatrně se sunu po parketové podlaze. Ředitelka mi ani neřekla, jak se jmenuje… Jak mám začít? Jsem od ní už jen jeden jediný metr. Může jí být tak maximálně deset let…

   V tu chvíli sebou dívka trhne. Musí tedy o mně vědět. To je dobré znamení. Vstávám a sedám si na parapet naproti ní. Zůstávám tak asi minutu. Snažím se co nejméně se hýbat. Přestávám vnímat hluk tělocvičny, soustředím se pouze na ni. Pomalu začíná otáčet hlavu. Stále sedím bez pohnutí - jako šelma, která sleduje svou příští oběť. Konečně si ji mohu důkladněji prohlédnout. Zpod dlouhých vlasů jí vykukují drobná zelená očka. Není v nich však ani jediná jiskřička života. Zase se otočí k oknu.

   „Ahoj,“ říkám šeptem, „Není ti tady samotné smutno? Jak se jmenuješ? Já jsem Honza.“

   Ani se na mě nepodívá. Jen soustředěně dýchá na sklo. Natáhne ruku, jako by chtěla něco prstem napsat na vlhké sklo. Jako by si to rozmyslela, ruku rychle stahuje a opírá se o sklo. Uvědomuji si, že se dívá na hvězdičky, které se objevují na obloze. Musím už jet, je pozdě…

   Zvolna vstávám a vydávám se zpátky ke kuchyňce. Dívka mě celou cestu pozoruje, jakmile se však otočím, zahledí se rychle opět z okna. Proč jen mám pocit, že mě chce zavolat zpátky? Hanka má pravdu, jsem pěkný naivka. Jak by na mě mohla zavolat, když nekomunikuje ani s ostatními? Dělám si zbytečné naděje…

   Sotvaže za sebou zavírám dveře, obrací se na mě ředitelka s výrazem naprostého zmatku.

   „Ty máš zkušenosti s prací s dětmi?“ ptá se. Okamžitě si vzpomínám na Klub malých debrujárů v Domě dětí a mládeže, který vedu, a tak přikyvuji.

   „Dívala jsem se na vás,“ pokračuje ředitelka, „Kdybych to sama neviděla, neuvěřím tomu.“

   „Nezdá se mi, že by se chovala jinak…“ váhám.

   „Té psycholožce nedovolí přiblížit se ani na tři metry. Takhle blízko u ní ještě nikdo nebyl, jak jsi to udělal?“

   Krčím rameny. O čem to tady ředitelka mluví? Proč by ta dívka nedovolila přiblížit se ostatním? Začíná se mi to celé zdát nějaké divné…

   „Nechtěl bys přijít i zítra?“ prosí ředitelka, „Já vím, chci toho po tobě moc, ale jestli nám… jí doopravdy chceš pomoct - a to ty chceš, tak přijď. Prosím…“

   Nemohu odmítnout. Něco ve mě mi říká, že když to neudělám, nebudu si to moci nikdy odpustit. Ještě však váhám. Bojím se, co tomu řekne Hanka. Nakonec však souhlasím. Ředitelka mě vyprovází až ke dveřím. Rozloučíme se a já vyrážím na zpáteční cestu. Je už úplná tma. Rychle rozsvěcím světla a jakmile přeběhnu velkou silnici, šlapu jako o život. 

   * * * 

   „Kde‘s byl tak dlouho?“ oboří se na mě mamka, jakmile otevřu dveře našeho rodinného domku v Branišově jen několik málo kilometrů od Českých Budějovic. Kolo jsem chvilku předtím stihl uklidit do garáže.

   „Poslední písemku z němčiny jsem napsal hrozně, Hanka mě doučovala,“ vymýšlím si. Ostatně… S tou němčinou je to pravda. Mamka jen něco zamručí a vrátí se do kuchyně. V mžiku jsem ve svém pokoji. Opravdu už nestojím o další všetečné otázky. Házím školní tašku do kouta a svalím se na postel. Hned však zase vstávám. Zpocené tričko se mi nepříjemně lepí na záda. Asi bych se měl osprchovat… Ne, na to teď nemám sílu. Nemotorně se převlékám do šedého pyžama. V tu chvílí nás už volá mamka na večeři. Znovu mě udivuje, jak hladce mi to prošlo. Přišel jsem domů v šest hodin. Teď je čtvrt na sedm a mně se klíží oči, jak kdyby už byla půlnoc.

   Sbíhám dolů po dřevěných schodech zpátky do předsíně a vcházím do kuchyně. Uvědomuji si, že nemám vůbec hlad. Na stole však už je pyramida vek namazaných pomazánkou, které mamka říká sloní žrádlo. Jediné, co vím, je, že do ní dává hořčici, okurky a kečup. Mamka mě naštěstí k vaření moc často nepouští. A dělá dobře.

   Pomazánka má mírně nasládlou chuť a mně doopravdy chutná. Dnes si však beru jen čtyři veky. Mamka to přechází bez povšimnutí. Rychle si stavím mléko na vařič. Nechci se jí hlavně dívat do očí. Kam vlastně zmizel můj bráška? U stolu už nesedí… Táta s mámou se přesunují do obývacího pokoje Brzy měl začít americký seriál o vojenské nemocnici MASH. Také se na něj rád dívám, dnes jim však nechci být moc na očích.

   Kakao už je skoro hotové. Co nejtišeji se vracím do svého pokojíčku. Rozsvěcuji jen malou lampičku u postele. Otevírám andulkám klec, aby se mohly proletět. Mají však zřejmě stejnou náladu jako já. Sedí na bidýlku a jen tiše pípají.

   Ať se snažím jakkoli, moje myšlenky se neustále vrací k té smutné dívence z Boršova. Nedokáži si představit, že bych najednou neměl rodiče. A to mi je nejméně o pět let víc než jí. Když nad tím teď přemýšlím, začínám si uvědomovat, jak se asi cítí. Bez rodičů… Asi by se to dalo přežít. Ale ten pocit, že mě nikdo nechce, že babička s dědečkem ode mě dávají ruce pryč… Přejela mi po zádech husí kůže. Honzo, klid! Proč se tak třeseš? Vždyť ty máš rodiče i babičku s dědečkem a všichni tě mají rádi! Přestaň už na tu holku myslet! Můžeš snad ty za to, že je v dětském domově???

Úterý 30. listopadu 2004

 

   Crrrrrr… Budík na stolku pronikavě zvoní. Otevírám oči a rázným pohybem dotíravý budík vypínám. Dívám se na jeho slabě podsvětlený ciferník. Ručičky ukazují přesně půl sedmé ráno. Venku je ještě tma. Už zase musím do školy… Co by se stalo, kdybych tam jeden den nepřišel? Vtom si však vzpomínám na včerejšek. Proč se tak těším, až opět uvidím tu dívku? Vždyť ji ani neznám, viděl jsem ji včera poprvé v životě!

   Už o tom nepřemýšlej a raději rychle vstávej, nebo přijdeš do školy doopravdy pozdě. Vyskakuji a protírám si oči. Andulky začínají rázem štěbetat. Doplňuji jim vodu a zrní a zatímco se převlékám, přemýšlím nad tím, co mě dnes ve škole čeká. Matematika, angličtina, němčina, fyzika – konečně něco zajímavého – zeměpis, čeština.. Takže celkově nuda. Teploměr ukazuje devět stupňů nad nulou. Alespoň že budu moci jet zase na kole…

   Scházím ze schodů a málem porážím Ondru – mého mladšího sourozence. Létá po domě s tričkem naruby a rozepnutými kalhotami.

   „Co blbneš?“ otočím se na něj podrážděně. Já ještě skoro spím a on má energie na rozdávání…

   „Zaspal jsem, mám od sedmi,“ vysvětluje v běhu.

   Znovu se podívám na hodinky. Nemá šanci to stihnout. Bráška chodí do základní školy při našem gymnáziu. Do školy to má tedy asi stejně daleko jako já a do sedmi žádný autobus směrem na České Budějovice nejede. Mamka s taťkou zařizují něco v Brně, takže odjeli ještě dřív, než jsme se my vůbec probudili.

   Ondra konečně vybíhá z domu. Ani za sebou nezavírá vrátka. Rozmrzele vycházím ven. Ve schránce už leží noviny. 

   * * * 

   „Co je ti?“ ptá se dobromyslně Hanka, „Jsi dneska nějakej smutnej… Vždyť ty písemky z němčiny přece nebude mít ještě opravené… Nebo to je něco jiného?“

   „Toho si nevšímej…“ vrtím hlavou a lehám si na lavici.

   „No tak, tebe něco trápí, neříkej, že ne!“

   Kamarádím s Hankou tak dlouho, že už dokáže poznat, kdy nejsem ve své kůži. Ale dokáže mi teď pomoci? Dokáže to pochopit? Poprvé jí neodpovídám. Jen ji držím za ruku a hladím po vlasech. O přestávkách musím rychle opsat všechny úkoly, včera jsem na ně už doopravdy neměl čas. Doufám jen, že mi je někdo půjčí… Hanka bohužel chodí do druhé skupiny, takže dostává jiné úkoly z němčiny i angličtiny. Co si o mně asi ostatní myslí? Neustále od někoho opisuji úkoly, navíc málem propadám z němčiny (ale to téměř celá naše skupina). Němčina mi nikdy nešla, ale to mamka doma slyšet nechce. Nezajímá ji, že špatné známky má každý, protože profesorka Jakešová známkuje podle Sprachdiplomu – státního jazykového diplomu. I trojka už značí úspěch. To však jsou jen výjimky. Já na to nemám a vím to.

   Vyučovací hodiny ubíhají jen velice pomalu, aniž by mě v nich cokoli zaujalo. Většinou ležím na lavici a snažím se neusnout. Hanka si toho samozřejmě všimla, ale už nic neříká. Má mě moc ráda, ale já si to nezasloužím. Kdyby ano, řekl bych jí všechno. Toho se však bojím ze všeho nejvíce.

   Profesorka Dvořáková – naše učitelka češtiny – přichází opět o přestávce. Slibuje nám, že nás pustí dřív. To jí tak věřím. Kdybych si mohl vybrat nejneoblíbenějšího učitele, jasně to vyhrává ona. Vždyť kvůli ní nikam nejezdíme. Prý, aby jí nechyběly hodiny… Bohužel, my s tím nemůžeme dělat vůbec nic, profesorka Dvořáková je manželka ředitele.

   Jako obvykle nám zadává výpisky z učebnice a tím končí to, co mě ještě zajímá. Utěšuji se, že už za pár minut pojedu do Boršova. To mi však málem nevyšlo. Jakmile totiž zazvoní, zeptá se mě Hanka, jestli ji nevyprovodím na nádraží. Kdybych řekl ne, pojala by ještě větší podezření a to si už nemůžu dovolit.

   Vycházíme ven. Na obloze jsou olověně šedé těžké mraky. Teploměr na meteorologickém sloupku ukazuje jen stupeň nad nulou. Asi jsem si měl vzít rukavice. Držím Hančinu ruku a kolo vedu vedle sebe. Nemluvíme. Hanka musela poznat, že se něco děje, ale čeká, až jí to povím sám… Proč jsem takový zbabělec!!! Možná zítra. Ano, řeknu jí to zítra. Pokouším se navázat rozhovor. Jde to jen ztuha a Hanka se nakonec poddává. Mluvíme o všem možném – od školy až po počasí. Jen včerejšku se snažím vyhýbat. Pořád mám pocit, že se mě na to zeptá. Konečně nastupuje do linkového autobusu do Nové Vsi. Mávám jí a rychle ujíždím pryč. Ze srdce mi padá obrovský kámen. Uvědomuji si, že jsem Hance ještě nikdy nelhal. Kdyby se mě zeptala, asi bych řekl pravdu. A kdyby ne, jistě by to poznala. Poprvé jsem rád, že odjíždí. Teď se konečně mohu soustředit na to, co mě čeká.

   Ujíždím po opravené cyklostezce do Boršova a míjím spoustu maminek s kočárky. Spěchám. Ani si neuvědomuji, že šlapu o hodně rychleji než včera. Něco mě do Boršova táhne. Nedokážu si připustit, že je to právě ta dívka. 

   * * * 

   Dívám se na hodinky. Cestu dlouhou bezmála deset kilometrů jsem zvládl za čtvrt hodiny. Teď však již stojím před stejnými dveřmi jako včera, jen s tím rozdílem, že dnes tu jsem o hodně dřív a nevezu žádné sladkosti. Nemám ani to odhodlání jít dovnitř. Rázem se bojím celého světa. Důvěřují mi. Snad až příliš… Nepřijít dnes by znamenalo nepřijít nikdy. Přemýšlím o tom, co pro mě tenhle dětský domov znamená. Alespoň dvakrát za rok mohu dokázat, že za něco stojím. Ztratit tuhle možnost by znamenalo ztratit kus svého života…

   Váhavě zaklepu. Bojím se na sebe přespříliš upozorňovat zvoněním. Některé děti si hrají na zahradě. Než se však stačím podívat, jestli mezi nimi není i ta dívka, kvůli které jsem přijel, otevírají se dveře a v nich stojí jedna z vychovatelek. Potichu pozdravím a ona mě ihned pouští dovnitř.

   „Paní ředitelka tu bude hned,“ říká a odchází kamsi do neznáma. Paní ředitelka skutečně brzy přichází.

   „Ahoj,“ zdraví mě už z dálky, „Martina je v kuchyni a myje nádobí. Ale ještě chvilku počkej.“ Okamžitě jsem pochopil, že ta dívka se jmenuje Martina. Usazujeme se do pohodlných křesel.

   „Psycholožka byla nadšená,“ pokračuje ředitelka, „Říkala, že by to byl pro Martinu obrovský přínos, kdyby s ní byl někdo, u koho se cítí bezpečná. Jedině tak si totiž dokážeme vysvětlit, že tě k sobě včera pustila tak blízko a proč se tě nebojí. Jestli to dneska půjde, tak…“

   „…bych sem mohl jezdit každý den,“ dopovím a sám se lekám, s jakou samozřejmostí.

   „Samozřejmě bychom ti za to platili.“

   „Ne!!! Uvidíme, jak to půjde, ale jestliže sem mám jezdit, budu sem jezdit zadarmo.“

   Ředitelka vypadá poněkud překvapeně, nicméně vstává a vede mě do kuchyně. Sama však dovnitř nevstoupí. Mám pocit, jako by se Martiny sama bála. Martina stojí u dřezu. Má na sobě zelené tričko se zářivě žlutým pruhem.

   Nemám ani ponětí, co mám dělat. Jak se k ní tentokrát dostat blíže? Nemůžu přece použít stejnou taktiku jako včera! Martina stojí klidně u dřezu a mechanickými pohyby myje nádobí. Zelenožluté tričko má už celé pocákané. Co by na mém místě asi udělala Hanka? Už nemůžu déle přemýšlet. Rychle sbírám ze židle utěrku a krůček po krůčku přistupuji k Martině. Neotočí se. Jako by tušila, že to jsem já. Stojím těsně vedle ní. Beru do ruky talíř a snažím se ho utřít. Nespouštím však z Martiny oči. Jako by ucítila můj pohled, rychle se odvrací. Ještě vydrž! Nesmíš se tak rychle vzdát!

   Nádobí je už téměř všechno umyto a Martina se na mě stále ani nepodívala. Právě drží v ruce skleničku. Prohlíží si snad sama sebe? Dýchne na ni, jako by ji chtěla vyleštit. Místo toho, aby vzala utěrku, však prstem nejistě píše tři velká tiskací písmena. Pomalu se na mě otáčí. Opět se dívám do jejích hlubokých zelených očí. Mám však pocit, jako by byly veselejší než včera… Najednou mi skleničku podává. Když však vezmu do ruky utěrku, abych ji vyleštil, prudkým pohybem mě zastavuje. Poprvé se mě v tu chvíli dotýká. Její ruka je teplá a vlhká. Chvíli stojím nepohnutě a dívám se na ni. Proč jen nic neřekne? Zvedá znovu prst a ukazuje na skleničku. Konečně si mohu přečíst ta písmena, co na ni napsala – HON. Přesně to stojí na skleničce. Nemusím příliš domýšlet, co ta písmena znamenají. Je to začátek mého jména. A také první hmatatelný důkaz, že tu skutečně nejsem zbytečně! Martina se však otáčí zpátky. Mám podivný pocit. Je mi hrozné horko. Nevím, jestli je to radost z toho, co ta dívka právě udělala, ale obvyklé to není. Znovu se na mě podívá. V místnosti je najednou téměř naprosté ticho. Jen hodiny na stěně nemilosrdně odtikávají náš čas. V Martininých očích je najednou vidět strach a slzy. Něco jsem udělal špatně, určitě. Rychle o dva kroky ustupuji. Prásk…! Talíř, který Martina držela v ruce, jí padá na zem a tříští se na kusy. V rohu kuchyně leží lopatka. Chytím ji jen o zlomek vteřiny dřív, než se na ni vrhne Martina. Dívá se na mě teď naprosto vyděšeně.

   „Já nechtěla!“ vykřikne. Poprvé slyším její hlas. Je zvučný a melodický. Zní však přesně tak, jako by očekávala trest. Trest za to, že rozbila jeden talíř. Mlčky sbírám střepy z podlahy. Čekám snad, že ještě něco řekne? Čeho se tak bojí? Vždyť to byl jen obyčejný talíř. Snažím se ji pohladit po jejích dlouhých vlasech, ale uhýbá. Klečí teď nehybně vedle mě. Po tvářích se jí začínají kutálet obrovské slzy.

   „Já ten talíř nechtěla rozbít,“ opakuje teď už šeptem.

   „Vždyť se nic nestalo,“ snažím se ji utišit, „Byl to jen kousek porcelánu. Koupí se nový…“

   Martina se však krčí na zemi. Jak kočka, která čeká kopanec. V tu chvíli jsem už rozhodnut. Budu za ní jezdit každý den dokud to bude třeba. I kdyby mě to stálo cokoli. Konečně mám pocit, že jsem někde skutečně potřebný! Vytahuji z kapsy kapesník a podávám ho Martině. Ruka se jí třese, když ji pro něj natahuje.

   „Neboj se, nikdo ti přece nic neudělá,“ říkám. Přestává se chvět. Mám pocit, jako by vůbec nerozuměla tomu, co jí říkám. Nebo mi nevěří. Uvědomuji si že kdybych se jí teď pokusil dotknout, myslela by si, že ji chci uhodit. Ale proč si to myslí? Mě se přece nebojí! Jediné, co teď mohu dělat, je co nejvíce se vzdálit.  Dávám ruce od těla  a pomalu kráčím pozpátku ke stěně. Opírám se o ni a čekám. Martina se na mě upřeně dívá. Je zmatená… Neví, jak to má chápat. Má chuť mi věřit, ale bojí se něčeho, o čem já nemám ani tušení, že existuje. Nesmím jí hlavně vyděsit.

   Konečně se pohne. Jen zvolna a polehoučku se na podlaze posadí. Nespouští však ze mě ani na okamžik oči. Po chvíli se došoupe až k protější stěně. Opře se o ni. Teď se k ní už konečně mohu vrátit. Sedám si sotva centimetr od ní. Je už klidná. Natahuji ruku a hladím ji po vlasech. Martina mě nechává. Jen přivírá oči.

   „Proč ses bála, že ti něco udělám kvůli jednomu rozbitému talíři?“ ptám se tak tiše, jak jen to je možné. Martina má stále přivřené oči. Neodpovídá však. Dívá se jen do země a přemýšlí. Začínám chápat, jakou ve mě má důvěru. Ale nezklamu ji? Nedokážu přece dělat zázraky…

   Do kuchyně vchází ředitelka. Martina sebou trhne a jak divoká kočka se vrhá do kouta a opět se stáčí do klubíčka. Ředitelka mě rychle vyvádí z kuchyně. Dělám něco špatně? Všímám si, že u stolu v herně sedí mladá žena. Může jí být okolo pětadvaceti let. Usmívá se na mě, což mě uklidňuje.

   „Dobrý den,“ říkám potichu.

   „Tohle je paní Hrušková, stará se o Martinu. Je psycholožka. Dívaly jsme se na vás oknem, tak…“ Nechá větu neukončenou, jen se otočí na paní Hruškovou.

   „Ahoj Honzo. Ty‘s byl právě s Martinou. Mohl bys mi prosím tě říci, o čem jste se spolu bavili?“ ptá se.

   „Nebavili jsme se. Především jsem mluvil já, chtěl jsem ji uklidnit. Nechtěně rozbila jeden talíř a myslím, že se bojí, že bychom ji za to mohli potrestat.“

   „Správně, to, jak ležela na zemi… Snažila se chránit. Je to nejspíše odezva na nějakou situaci v rodině. A právě proto potřebujeme tvoji pomoc. Martina ti věří víc než komukoli z nás. Takže je nutné, abys jí řekl, že přijdu já a že jí neublížím. Mně nedovolí přiblížit se ani na tři metry. Když budeš s ní, nemusela by se tak bát…“

   Přikyvuji. Jestliže mám možnost pomoci, tak to udělám! Dívám se na hodinky. Malá ručička se už nebezpečně blíží k velké trojce. Brzy budu muset jet domů… Přesto souhlasím.

   Vracím se zpátky do kuchyně. Martina stále leží v koutě. Jakmile však za sebou zavřu dveře, váhavě vstává. Uvědomuji si, že se už vůbec nebojí. Přesně jak říkala ta psycholožka… Sedám si znovu vedle ní na zem. Je studená, až mi naskakuje husí kůže.

   „Nikdo ti doopravdy nic neudělá,“ šeptám, „Snažíme se ti jen pomoci. Za chvilku sem přijde jedna slečna a bude se tě ptát na spoustu věcí. Když jí budeš odpovídat, budeme moci… najít ti kamarády…“

   „Co to znamená kamarády?“ ptá se. Její hlas zní naprosto zmateně. Jako by ani neznala význam toho slova. Bezděky si začíná hrát s malým zlatým srdíčkem, které jí na řetízku visí kolem krku.

   „Kamarád…“ přemýšlím, jak jí to vysvětlit, „To je někdo, s kým si můžeš hrát, s kým si můžeš popovídat o svých tajemstvích a problémech. Copak ty jsi nikdy žádného kamaráda neměla?“

   Dívá se skrz mě, jako by mě ani neviděla. Co se jí asi teď honí hlavou?

   „Já nikoho nepotřebuji. Ka…kamarád jsi ty…“

   „Ale…Martino… Já sem nemůžu jezdit každý den. A navíc už mám jednoho moc dobrého kam…“ Včas se zastavím. Kdybych řekl, že už mám jednoho kamaráda, bylo by nejspíše všechno ztraceno. „…Je to sem pro mě daleko. A kolem tebe je spousta dětí…“

   Mlčí. Dívá se na mě vyčítavým pohledem. Říká se, že oko je do srdce okno. Mohu to potvrdit. Už dopředu jsem věděl, na co se mě Martina zeptá…

   „Tobě na mě nezáleží?“

   „Ale to víš že ano!!! Jenomže co když jednou nepřijdu. Třeba se odstěhujeme nebo přejdu na jinou školu. Ty budeš zase sama! To by se ti líbilo?“

   „Jsem sama pořád…“

   Do kuchyňky vchází paní Hrušková. Martina jen nerada vstává ze země, která jí poskytuje alespoň relativní bezpečí, a sedá si ke stolu. Bezděky mě chytne za ruku. Paní Hrušková si sedá naproti nám. Slabě přikyvuji, aby si mohla být jistá, že můžeme začít.

   „Ahoj Martino,“ říká milým hlasem, „Já se jmenují Lucka. Povíš mi něco o sobě?“

   Martina slabě přikyvuje.

   „Tak dobře, Martino. Pověz mi něco o domově. Líbilo se ti tam?“

   Martina jen krčí rameny.

   „Povíš mi něco o něm?“

Tentokrát zavrtí hlavou. V jejích očích je opět vidět strach. Rozhlíží se po pokoji, jako by hledala další osobu.

   „Jací byli rodiče. Měli tě rádi?“

   Neodpovídá, jen se na psycholožku upřeně dívá.

   „Trestali tě?“

   Poprvé přikývne.

   „Křičeli na tebe?“

   Další kývnutí.

   „Co ti udělali, když jsi něco provedla?“

   Martina před sebe natahuje ruce a spojuje je.

   „Svazovali tě?“

   Trhne sebou a zarazí se. Nakonec nejistě zavrtí hlavou. Bojí se to přiznat? Raději si dává ruce na oči.

   „Zavírali tě do tmavé místnosti?“

   Přikyvuje a krčí se na židli.

   „Na jak dlouho? Na hodinu?“

   Martina zvedá ruku a ukazuje tři prsty.

   „Na tři hodiny?“

   Přikyvuje.

   „Dobře. Martino, jsi moc šikovná holka, ale pro dnešek by to stačilo. Zítra budeme pokračovat, ano?“

   Martina jen nepatrně pokrčí rameny. Vstáváme. Martina se na mě dívá pohledem, který jasně říká. Zůstaň tady!!! Já už ale doopravdy musím jet domů.

   Obloha už potemněla, slunce zachází za obzor. Naposledy se obracím k Martině a vytahuji z kapsy maličkého medvídka. Chtěl jsem ho dát Hance, ale tady bude asi užitečnější. Hance mohu koupit ještě jednoho. Podávám ho Martině a rychle odcházím. Musím se nesmírně přemáhat, abych se neotočil. Mám sto chutí zůstat, ale to nejde. Doma bych to nikdy nevysvětlil. K čertu se školou. Tady jsem přece mnohem užitečnější!!! 

   * * * 

   Mamka ani taťka ještě nepřijeli. Je to mé jediné štěstí. Hodiny v garáži ukazují několik minut po půl páté. Ondra je však doma.

   „Kde‘s byl tak dlouho?“ ptá se mě hned ve dveřích. Jen mu naznačím, aby šel se mnou. Teprve když jsme v mém pokojíku a dveře jsou zavřené, říkám mu všechno. Má právo to vědět. Samozřejmě tomu nejprve nevěří, ale není se co divit. Čtyři roky jsem to přede všemi tajil… Ondra sedí proti mně a mlčí. Něco mi chce také říci…

   „Mamka se s taťkou dneska hrozně pohádala,“ říká konečně potichu.

   „Copak oni už tady dneska byli?“ divím se.

   „Hmm… Mamka tátovi hrozně vyčítá, že píše esemesky nějaký paní od něj z práce… Jeli spolu nakoupit do Globusu. Myslíš, že…“

   „Ne!!! Určitě ne. Neboj se, táta má mamku pořád moc rád. A vůbec, co bylo dneska ve škole? Nepotřebuješ s něčím pomoci?“

   Schválně měním téma. Ondra je ještě moc malý na to, aby o tom přemýšlel. Co když se ale mamka s taťkou doopravdy rozejdou???

   Ondra odchází a já si sedám ke stolu. Přece jen bych se měl podívat, co ve škole probíráme, ať nejsem úplně mimo… Otevírám slovíčka z němčiny, ale nedokáži se pořádně soustředit. Venku začínají poletovat drobné sněhové vločky. Tupě zírám na stránku úplně neznámých slovíček, nakonec však sešit zavírám a házím zpátky do tašky. 

Středa 1. prosince 2004

 

   Přes noc napadlo sněhu jak za polárním kruhem, jak při snídani poznamenal bráška. I kdyby napadla jen desetina, mamka by mě na kole nenechala jet. Sedím v rozkodrcaném autobuse a dívám se zamlženým okýnkem ven. Stále ještě padají vločky, ale ihned zase tají. Když jsem se ráno díval na teploměr, byla rtuť jen těsně nad nulou. Jak se asi tak mám dneska dostat do Boršova? Odpoledne mám nepovinnou francouzštinu. Co se stane, když na ni nepůjdu? 

   * * * 

   Dnes už Hance nemohu zapírat. Když jsem to už řekl bráškovi, nemá smysl to tajit před Hankou. Jak jí to však mám říci, aby si nemyslela, že mám Martinu rád? Samozřejmě, že ji mám rád, ale jenom jako mladší sestru, nic víc! Pochopí to? Mluvím o tom velice potichu. Není divu, nemusí o tom přece vědět úplně všichni. Hanka se na mě dívá úplně stejně jako včera Ondra. A co bych asi na jejím místě dělal já? Sám už ani pořádně nevím, co pro mě Martina znamená. Jediné, co vím naprosto přesně je to, že bych ji za Hanku nikdy nevyměnil.

   Dívám se z okna, jak se z nebe snáší další a další zářivě sněhobílé vločky. Střechy domů už mají sněhovou čepici. Uvědomuji si, jak bude asi vypadat silnice. Mojí jedinou možností, jak se dostat „zpátky“ do Boršova je autobus MHD. Vyjede však po namrzlé silnici?

   V kapse mi vibruje mobil. Rychle zvedám hlavu. Anglický lektor právě povídá o něčem, čemu rozumím asi stejně, jako by mluvil čínsky nebo japonsky. Dovoluji se, zda bych mohl jít na záchod. Jakmile jsem za dveřmi, vytahuji z kapsy mobil. Překvapeně se dívám na číslo nějaké pevné linky. Ohlásím se. Volají z dětského domova! Než však stačím začít uvažovat o tom, odkud znají moje číslo, zazní osudová věta. Martina utekla. Mobil padá na zem, baterie odlétá ke stěně a hovor je přerušen. Marně se ho snažím složit znovu dohromady, ruce se mi třesou tak, že jsem sotva schopen udělat souvislý pohyb. Baterie je však tak vybitá, že nemohu mobil znovu zapnout.

   Vracím se do třídy, ale už v tu chvíli vím, že se nedokážu soustředit ani na učitele ani na probíranou látku. V hlavě mám jen jedinou myšlenku. Martina utekla. Ale proč? Nebyla snad v dětském domově šťastnější než doma? Podle toho, co nám řekla, se teď měla jistě lépe. Ale kde je teď? Co ji k tomu mohlo vést? Nepostřehli jsme nic…

   Anglický lektor se mě na něco ptá, já ze sebe však ztěží dostanu českou větu, natož anglickou. Ještě že zvoní…

   Nikdo z naší skupiny si nemohl nevšimnout, že se se mnou něco děje. Kdybych jim to řekl, brzy by o tom jistě věděla celá škola. Venku stále sněží. Musíme rozsvítit, abychom vůbec něco viděli. Do konce vyučování zbývají ještě tři hodiny! Nejraději bych ze školy utekl a běžel celou cestu až do Boršova. Ani Hance už neříkám nic. Nevím, co by si o mně mohla pomyslet… Nic dobrého by to jistě nebylo! Časem jí to ale budu muset říct. Nebo se to dozví sama.

   Proč se ty hodiny tak vlečou? Jindy letí jak splašené, ale teď se vteřinová ručička sotva hýbe. Konečně je za mnou další hodina. Nedělám si nic z toho, že teď následuje němčina. Nevadí mi ani, že nám profesorka dá neohlášenou písemku. Dostal bych kuli i kdybych se učil… Ani jsem si po testu nezkontroloval slovíčka. Jediná hodina, na kterou se každý týden těším, jsou středeční laborky. I ty mi však mohou být ukradené. Nenávidím všechny předměty, kvůli kterým nemohu okamžitě vyrazit do Boršova.

   Jak se mi uleví, když konečně zvoní. Rychle se Hance omlouvám, že ji nemohu vyprovodit – stejně to tušila – a vybíhám že školy tak rychle, jak jen to jde. Autobus číslo sedm právě přijíždí na zastávku. Ještě že mám vždy náhradní lístek, nemusím se zdržovat. Naskakuji do autobusu jen o vteřinu dřív, než se dveře se skřípěním zavřou. Je půl druhé a tří minuty. Od té chvíle, co Martina utekla, uběhlo už bůhví kolik hodin a já ještě nejsem ani v Boršově! Kde je vůbec ta autobusová zastávka? Jak dlouho budu muset ještě jít, než uvidím železnou bránu dětského domova? Naděje, že bych mohl Martinu ještě někdy vidět, se rozplývají jak ranní mlha. Je však ještě nějaká naděje?

   Konečně autobus zastavuje. Snažím se běžet co nejrychleji, ale brzy mi začne být zima. No ovšem, nechal jsem si mikinu ve skříňce ve škole a teď, když se teplota drží jen tak tak nad nulou, tady běhám s rozepnutou bundou. Ale co…

   Přes noc tady napadlo přes dvacet centimetrů. Pluh tady ještě neprojel, a tak se pod uježděnou vrstvou sněhu skrývá nebezpečný led. Běh je tedy vyloučen. 

   * * * 

   Kovová brána je otevřená. Téměř nedokáži popadnout dech. Před sebou však konečně vidím dvě budovy dětského domova. Jen kousek od vchodu vyrostl přinejmenším dvoumetrový sněhulák, venku však nikdo není. Úplně zmrzlou rukou klepu na dveře. Čekám, že mi přijde otevřít paní ředitelka a nebo nějaká vychovatelka. O to větší je moje překvapení, když ve dveřích stojí muž v policejní uniformě. Chce mě poslat pryč, ale já se nedávám.

   „Musíte mě pustit dovnitř, jde přece o Martinu,“ naléhám. Ředitelka nejspíše slyšela můj hlas a přichází z nějaké vedlejší místnosti.

   „To je v pořádku, ten může dál,“ říká a strážník mi konečně uvolňuje cestu dovnitř. Jakmile mu ředitelka vysvětlí, kdo jsem (což ostatně mohl zjistit sám, kdyby se mě na to zeptal), pokládá mi jednu otázku za druhou. Začínám tušit, že Martina neutekla jen pro nic za nic… Proč mi nikdo neřekne, co se tady stalo?

   Hodiny ukazují čtvrt na tři. Dnes mohu jet později, mamka ví, že mám francouzštinu a nebude mě čekat tak brzy. V dětském domově se to doslova hemží policisty. Ptají se i ostatních, a tak mám konečně příležitost dozvědět se všechno.

   „Za Martinou přišla jedna docela solidně vyhlížející paní,“ vypravuje jedna z vychovatelek, „Podle dokladů to byla její teta. Neměli jsme tedy obavy nechat ji u bazénu s Martinou samotnou. Nikdo z nás přesně neví, co přesně se stalo. Najednou se kolem nás ta žena prohnala. Nechápali jsme, co se stalo, dokud jsme neviděli, že hlavní branou vybíhá Martina. Samozřejmě jsme se ji snažili dohonit, ve sněhu byly její stopy nádherně vidět, ale na zastávce se ztratily. Musíme ji včas najít. Má na sobě jen tepláky, tričko a slabou mikinu!“

   „Ale mně včera doopravdy nic neřekla…“ vrtím hlavou, „…a ta teta?“

   „Měla falešné doklady. Její teta je v Karlových Varech v lázních a odtud se nemohla vzdálit. Myslíme si, že někdo se snažil Martinu zabít. Zní to šíleně, vždyť ani nevíme, kdo by z toho tom mohl mít jakýkoli prospěch. Je to jen domněnka. Jinak si to ale nedokážeme vysvětlit. Martina vám včera určitě neřekla všechno. A ty teď už běž domů. Děti jsou ve vedlejší budově, snažíme se je do toho nezatahovat. O Martinu se stejně nikdo z nich nezajímal. Kdyby viděli tebe… Ale nic. Raději už běž. Slibuji, že kdybychom se dozvěděli cokoli nového, hned ti zavoláme.“

   „Odkud vůbec máte moje číslo?“

   „Od Martiny. Počkej, copak ty‘s jí ho nedal? Pod jejím oblečením u bazénu jsme našli lísteček s nějakým číslem a velkými tiskacími písmeny tam bylo napsáno HONZA.“

   „Já jí ho ale nedal!“

   „Vždyť já ti věřím. I ředitelka. Necháme to tak, jak to je. Po Martině pátrají psi i vrtulník s termovizí. Do večera ji určitě najdeme. A ty už doopravdy běž!“

   Loučíme se velice rychle. Vycházím ven. Teď už nikam nespěchám. Asi si stále neuvědomuji, že Martinu se někdo pokusil zabít a ten někdo tady jen tak klidně běhá a hledá ji nejspíš stejně jako my. Jestli se Martině něco stane…

   Čekám na zastávce a dívám se jen tupě před sebe. Slunce se odráží od sněhových závějí. Proč jen se muselo tak ochladit? Vždyť je teprve 1. prosince, zima ještě nemá přijít. Kdyby teď bylo dvanáct stupňů, mohli bychom Martinu hledat týden. Teď na to máme jediný den. A ani to ne. V lehké mikince nemůže přežít mrazivou noc! Proč se jen tak ochladilo? Proč? Jestli Bože doopravdy existuješ, proč dáváš svou ovečku na pospas tolika zkouškám? Proč ji ohrožuješ? Chceš ji snad zabít, stejně jako jsi zabil její rodiče?

   Dýchám jako o závod a nevím už, co si mám myslet. Klekám si do čistého prachového sněhu a tisknu ruce k sobě. Nikdy jsem na Boha nevěřil, teď jsem však byl ochoten zkusit cokoli, jen aby Martina přežila zimu.

   Po silnici ke mě s hřměním přijíždí stařičký autobus. Rychle vstávám a oklepávám si kolena. Lístek si tentokráte musím koupit u řidiče. Ujíždíme pryč. Vystupuji však hned o pár zastávek dál. Martina mi věřila a nejspíš i stále věří. Třeba mi o svém plánu řekla, jen já ho nepochopil. Kde jinde bych měl hledat odpověď, než v knihovně. Právě tam pracuje moje mamka. Ta je teď naštěstí mimo budovu. Když odcházím, mám tašku těžší o deset vysokoškolských skript o psychologii dítěte. Snad tam najdu něco, co mi pomůže. 

   * * * 

   To jsem si mohl myslet. Je půl čtvrté a bráška ještě stále neodhrabal sníh z chodníku. Ještě s taškou na zádech vytahuji z garáže lopatu. O třicet minut později je již všechno tak, jak má být. Oklepávám si boty na zápraží a otevírám dveře. Je pro mě překvapením, že brášku nenacházím u televize ani u počítače, ale u jeho stolu, na kterém je otevřena učebnice českého jazyka.

   Dnes je mi to však jedno. Sám mám práce nad hlavu. Usedám ke svému stolu a vytahuji z tašky modrou útlou knížku z Univerzity Karlovy – Psychologie školního dítěte. Jakmile přečtu první stránku, uvědomuji si, jak jsou ještě naše středoškolské učebnice zábavné. Teď však do práce. Sedím u stolu a rychle přejíždím očima řádky. Světlo stolní lampičky mi svítí skoro přímo do očí. Chce se mi spát. Chce se mi spát. Spát…

   V přízemí zarachotil klíč v zámku a otevírají se vchodové dveře. Vstávám ze židle a zavírám dveře do svého pokoje. Rodiče sem nepůjdou, pokud neuslyší podezřelé zvuky. 

   * * * 

   Už mám za sebou polovinu knížky a stále jsem na nic nepřišel. Asi se převléknu do pyžama a půjdu si číst do postele. Dveře do pokojíku se téměř neslyšně otevírají. Otáčím se, abych zjistil, kdo to je. Ve dveřích stojí bráška. Jakmile je uvnitř, ihned za sebou zavírá dveře.

   „Zase se hádají,“ říká a hlas se mu třese. Sedáme si spolu na postel. Tolik se zabývám Martinou, že zapomínám, co se děje doma. Tolik se ji snažím najít, že nevidím, jak se mamka s taťkou hádají. Ale kdo má pravdu? Sám o tom téměř nic nevím.

   „Co ta holka?“ ptá se potichu bráška. Ví, že stejně myslím na něco jiného.

   „Dneska utekla. Ještě ji nenašli…“ krčím rameny. Co o tom může vědět? Zhola nic!

   „Dneska něco říkali v rádiu. Nevěděl jsem, že to… že to byla ona…“

   „Kam bys šel ty. Je ti jedenáct – to skoro je. Bojíš se všech lidí kolem sebe, někdo se tě pokusil zabít a ty utíkáš sněhem. Kam se schováš?“

   „Já… Nedokážu si představit, že bych utekl.“

   „To asi nikdo…“

   „Ty ji máš rád, viď?“

   „Ne! Mám rád Hanku. Jen… Jen se o ni starám.“

   Ondra mi nevěří, poznám to na něm. Je však jasné, že je u mě rád, a proto nic neříká. Posadíme se na postel.

   „Kvůli čemu se hádají?“ ptám se.

   „Já jsem rychle zmizel, ale myslím, že je to kvůli nějakým kytkám.“

   V tu chvíli se z přízemí ozývá volání. Večeře je hotová.

   „Teď půjdeme dolů a budeme dělat, jako by nic,“ říkám, „Však oni si to mezi sebou vyřeší i bez nás…“

   Ondrovi se nechce vstávat z postele, kde se cítí asi stejně bezpečný jako Martina na zemi. Nevím, co by v tu chvíli udělal psycholog a ani to nechci vědět. Chytám brášku za ruku a vytahuji ho ze svého pokoje.

   Na stole v jídelně je již prostřeno. Mamka s taťkou se probodávají pohledy ostrými jak hroty šípů. Copak si myslí, že si toho nevšimneme?

   Dojídáme a já rychle mířím znovu k sobě do pokoje. Nikdo mě nezastavuje, nikdo se mě na nic neptá. Všude je naprosté ticho…

   Ondra opět přichází do mého pokoje. Nedokáži ho vyhodit, i když bych teď byl nejraději sám. Dívám se z okna, jak další a další sněhové vločky dopadají na zem. Je už tma. Jen jediná lampa pouličního osvětlení vrhá matné paprsky na cestu, jež k nám vede. Vzpomínám, jak jsem se jako malý hrozně bál tmy. Co asi teď dělá Martina? Lehám si do postele a znovu se pouštím do vysokoškolských skript. Bráška usíná opřen o moje rameno. Však se na téhle posteli oba vyspíme!

   Budík ukazuje už téměř tři čtvrtě na tři. Nenašel jsem zatím vůbec nic, co by mi mohlo jakkoli pomoci. Zhasínám lampičku a snažím se rychle usnout. Za tři a půl hodiny musím znovu vstávat.

Čtvrtek 2. prosince 2004

 

   Na nočním stolku drnčí budík. Mám pocit, jako bych usnul před několika minutami. Snažím se budík utišit, místo toho ho však na sebe shodím. To už je vzhůru i Ondra. Konečně budík přestává zvonit. Sotva vstávám z postele… Chce se mi ještě tak spát… Náhle si uvědomuji, že musíme do školy. Vyskakuji zpod peřiny a rychle se převlékám. Ondra je už bůhví kde. Za chvilku již dupu dolů po schodech do kuchyně. V lednici není samozřejmě téměř nic, co by se dalo namazat na chleba a ještě to dobře chutnalo. To už se odněkud ozývají i rodiče. Snažím se dělat, jako by se nic nestalo. Nebýt toho, že jsem si vzpomněl na Martinu, na ten včerejšek bych myslet nepřestal.

   Hodiny odbíjejí sedmou hodinu. Už musíme vyrazit, za chvíli nám jede autobus. Táta nás však do školy bere autem. Konečně si zapínám mobil. Celou cestu ho sleduji. Proč nezavolají. Proč nezavolají, že Martinu našli? Museli ji přece najít!!! Nic. Mobil je tichý. Stejně tichý, jako sníh kolem. V noci ho napadlo přes dvacet centimetrů. Teplota určitě klesla hluboko pod nulu, jinak by nebyla silnice tak namrzlá.

   Co když se ale Martina neobjevila? Má šanci přežít v takové zimě někde venku? Nad tím ani nepřemýšlej. Schovala se určitě někde blízko dětského domova a to už ji určitě našli. Ale proč mi tedy nezavolají? Třeba neznají moje číslo… Ano, to je ono. Zapomněli ho! Buď v klidu, Martina je už určitě v teple. 

   * * * 

   Je přesně půl osmé, když vybíhám po hlavních schodech do prvního patra a na konci chodby otvírám dveře třídy. Hanka už sedí na svém obvyklém místě, jinak tu však není nikdo. Jakmile za sebou zavřu dveře, začíná se přehrabovat ve své tašce. Neřekla ani ahoj. Že by se na mě zlobila, že před ní mám taková tajemství?

   Sundávám z lavice svoji židli a sedám si na ni. Hanka mi ihned do ruky strká linkovaný papír z nějakého bloku.

   „To jsou všechna místa, kde tu tvoji Martinu viděli. Ještě ji přece nenašli…“ říká bez jakéhokoli úvodu.

   „Jak… Jak víš, že utekla?“ ptám se překvapeně.

   „Říkali to včera ve zprávách. Ale nedali tam fotku.“

   „A kdo ji tedy viděl?“

   „Já ani nevím… Záleží ti na ní, tak jsem chtěla pomoct. Napsala jsem e-mail nebo sms každému, koho znám. Martinu jsem jim popsala stejně, jako jsi mi ji popsal ty, takže ji nemohou přehlédnout. A ty, co dostali tenhle e-mail nebo sms ho posílají zase dál. Šíří se to jako lavina ještě teď.“

   „To‘s vážně udělala?“

   „Ty odpovědi samozřejmě chodí na moji adresu, aby se to čirou náhodou nedozvěděl ten, co jí chtěl ublížit…“

   „Co na to mám říci?“

   „Co třeba díky?“

   Usmívá se na mě a podává mi znovu ten papír. Ani nevím, co v Hance mám. Jak ten papír pročítám, zjišťuji, že Martina chvilku potom, co utekla, byla viděna na zastávce ČSAD v Boršově a pak až za pět hodin v Českých Budějovicích na Lannově třídě. Cesta jí přece nemohla trvat tak dlouho. Poslední údaj byl z dnešního rána – to ji někdo viděl v parku Stromovka. Kam asi míří? Má snad ještě nějaké jiné příbuzné?

   Jak do třídy přicházejí ostatní studenti, dochází mi, že Martinu hledají nejspíše celé České Budějovice a široké okolí. O Martině se mluví na chodbách a i učitelé se nás ptají, zda ji někdo neviděl. Nikdo však neví, kdo za tím vším stojí. A Hanka se jistě sama neprozradí. Uvědomuji si, že šance na nalezení Martiny ještě živé, se každou minutou snižuje. Takové nadšení a zápal pro věc však nikdo na gymnáziu nepamatoval. I mě přichází několik sms s Martininým popisem a musím uznat, že velice povedeným. Nové zprávy o její pozici však nepřicházejí. Mám pocit, že něco dělám špatně. Určitě mi něco uniklo, ale co? 

   * * * 

   Odpoledne se pomalu krátí. Obvykle se na kroužek chemie těším víc než na cokoli jiného. Jenže dnes bych nejraději šel domů a znovu přečetl ta skripta. Hanka mi sice slíbila, že dozví-li se cokoli nového, hned mi o tom podá zprávu. Já však nedokáži jen tak sedět a čekat…

   Sedím ve staré učebně v suterénu a připravuji si pomůcky na dnešní pokusy. Nedokáži se však při tom pořádně soustředit a několikrát musím vracet lahve s chemikáliemi, na nichž jsem špatně přečetl cedulku. V hlavě mi straší pořád ta samá myšlenka. Je Martina ještě naživu? Nenašel ji náhodou první ten, kdo ji chtěl zabít? Co by z toho vůbec kdo měl?

   Do třídy vstupuje vrátná a vede mi nějakého kluka. Může mu být maximálně 13. V ruce si pohrává s kapesním počítačem.

   „Ahoj, matka ho přihlásila teprve dneska, pak si pro něj přijde,“ říká vrátná a rychle odchází. Jakmile se za ní dveře zavřou, chlapec se kolem mě mlčky protáhne a ihned zamíří do první lavice. Ten mi tady ještě chyběl…

   Snažím se s ním navázat rozhovor, on však jen mlčky sedí s rukama trucovitě založenýma. Kdyby se bál, nesedl by si přece do první řady. S ním budou problémy.

    Do třídy přicházejí postupně i ostatní. S neznámým klukem se okamžitě skamarádí. Ne však pro to, co dělal – nikdo o něm nic neví – má však kapesní počítač a mobil za několik tisíc. To jim stačí.

   Konečně můžeme začít. Jako pokaždé jim nejprve dávám takový malý testík z toho, co jsme dělali minule. To je baví.

   „Ty se raději dívej k sousedovi, minule jsi tady ještě nebyl,“ říkám neznámému chlapci. Ten však sedí ve své oblíbené pozici se založenýma rukama. Copak se nezajímá o to, co jsme dělali minule? Rychle sbírám vyplněné testy.

   Na tabuli je už přesně napsán postup toho, co budeme dnes dělat. Chlapec však svou bednu s chemickými pomůckami ani neotevře.

   „Tebe to nebaví?“ ptám se. Začínám z něj být dost nervózní.

   „Ne,“ zní suchá odpověď.

   „Tak proč ses přihlašoval?“

   „Přihlásili mě rodiče. Říkali, že trávím příliš času u počítače.“

   „Tvoji rodiče přece nebudou vyhazovat peníze, zkus něco dělat.“

   Úplně mě vyvádí z míry. Ještě nikdy jsem tady nikoho takového neměl. Co mám dělat? Snažím se vybavit si, co stálo v těch skriptech. Dítě se snaží vybudovat si pozici ve skupině. Tomuhle se to už podařilo, dostal se na vrchol, ale jenom proto, že má bohaté rodiče a já ho postavil na stejnou úroveň s ostatními. Však počkej!

   „Teď mě napadla taková věc…“ říkám najednou. Snažím se, aby to znělo co nejlhostejněji, „Co kdybychom si dnes zkusili vyrobit ohňostroj? Chcete?“ Všichni přikyvují.. Ráznými pohyby mažu tabuli a rychle píšu nové instrukce. Chlapec se už už chystá otevřít svoji krabici.

   „To raději ne,“ zarážím ho, „pro tebe je to moc nebezpečné, jsi tady nový a když se bojíš i toho jednoduššího pokusu, co byl před tím, nemůžu si dovolit tě k tomu pustit.“

   Chlapec neodpoví. Opře se o opěradlo a začne se houpat. Ostatní se od něj najednou odvracejí. Právě jsem jim řekl, jak jim věřím! Chlapec mě probodává nenávistnými pohledy. Jen tak na něj.

   Směs na prskavky je už skoro připravená. Už jen v jedné třecí misce se mísí dusičnan draselný s cukrem.

   Chlapec se najednou přestane houpat. Natahuje se přes stůl a z mých desek si bere zadání předchozího pokusu. Tak přece jen se mi vyplatilo přečíst si ta skripta. Nebýt nich, nejspíš by bylo po morálce. Tím, že jsem ho postavil pod ostatní, jsem zničil jeho postavení. A on si to uvědomil. Díky bohatým rodičům je zvyklý na to nejlepší a najednou tohle. S potutelným úsměvem sleduji, jak provádí jednoduchý experiment na důkaz přítomnosti uhlíku.

   Konečně můžeme ohňostroje zapálit. Pět minut před koncem hodiny hoří zelenofialovými plameny deset fontánek. Digestoř na stropě nestíhá odvádět vznikající plyny a v učebně se vytváří mlha. Raději tedy ukončuji hodinu, jakmile dohoří poslední fontánka.

   Děti se rozcházejí a já jsem opět sám. I ten podivný chlapec už odešel. Uklízím učebnu a pobrukuji si nějakou smutnou melodii, o které ani nevím, odkud ji znám. Z chodby ke mně doléhají tlumené hlasy. Baví se tam o nějakém hledání… Opravdu snad hledají úplně všichni. Ale Martina se snad musela propadnout do země!

   Otevírám okna, aby se učebna rychleji vyvětrala. S čerstvým vzduchem dovnitř vítr nafoukává i čerstvě napadlý sníh. Dveře se otevírají a v nich stojí ekonomka. Zase jsem zapomněl, je první čtvrtek v měsíci, budeme se dohadovat bůhví dokdy o rozdělení financí. Musím zavolat mamce, že se zdržím do noci… 

   * * * 

   Sníh padá tak hustě, že téměř nevidím na cestu. Poslední autobus mě vysadil v jedenáct hodin. Domů přijdu tři čtvrtě hodiny před půlnocí a to už budou všichni spát. A zítra mám od sedmi…

   Kráčím po chodníku a mé stopy ihned zafoukává nový sníh. Stahuji si čepici ještě více do čela. I tak mi je hrozná zima. Jak je asi teď Martině…?

   Odemykám branku a konečně vidím náš dům. Je temný, smutný. Všichni šli už doopravdy spát. Na cestě před garáží je kopice sněhu. Když přicházím blíže, vidím nějaký kus látky. Že by mamka v takovém počasí věšela prádlo? To je přece nesmysl! Shýbnu se, abych látku zvedl. Rázem však ztuhnu. Nedokáži se ani pohnout. To, co jsem pokládal za sněhovou kopici, je ve skutečnosti dívčí tělo. Ano, dívčí tělo, pokryté několikacentimetrovou vrstvou napadlého sněhu. Martina! Ano, je to ona. Odhazuji tašku do sněhu a snažím se ji vší silou zvednout. Ruce má studené jak led. Ne, to přece nemůže být pravda. Nemůže být mrtvá! Nesmí…!!! Skláním se nad ní a začínám brečet. Je to jen moje chyba, jenom moje. Proto nechala u bazénu v dětském domově lísteček, říkala tím, kam půjde. Proč mi to jen nedošlo, jak jsem mohl být takový hlupák? A teď už je pozdě. Zavolám záchranku. Třeba jí ještě pomůžou. Ale počkat. Já jsem ale… Klekám si vedle ní a tisknu ji ledovou ruku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Snažím se nahmatat tep. Buch… Buch… Buch… Je silný a pravidelný. Ona žije! Žije!!! Strhávám ze sebe bundu a házím ji přes Martinu. No tak, probuď se!!! Opatrně s ní třesu. Konečně otevírá oči a sedá si. Oblečení na ní je úplně promrzlé, brání jí v pohybu. Nejraději bych ji v tu chvíli objal. A co mi brání? Samotnému je mi však zima. Zvedám Martinu do náručí a otevírám dveře do domu. Okamžitě zakopnu o čísi boty, bojím se však rozsvítit. Klopýtám po schodech do svého pokoje. Teprve tam si sundávám boty a rozsvěcím světlo. Martina se na mě dívá vylekanýma očima, které září na její bledé tváři. Nejeví však žádné známky podchlazení. Chci jí sundat boty, abych ji mohl uložit do postele. Ona však má na nohou jen zmrzlé ponožky, tvrdé jak kámen.

   Opatrně usadím Martinu do křesla. Nedokážu si ani uvědomit, co dělám. Automaticky vytahuji ze skříně svoje oblečení. Martina se musí převléknout! Čaj, ano, to je ono! Sbíhám po schodech dolů. O pár vteřin později jsem opět ve svém pokoj; ale s hrnkem a rychlovarnou konvicí. Martina na sobě má už moje pyžamo. Zatímco se vaří voda, dávám jí pod paži teploměr. Musím zavolat záchranku…

   V konvici se už vaří voda. Rychle zalévám sáček čaje a přidávám citron. Martina mi mezitím podává zpátky teploměr. Rtuť se zastavila na 36,5°C. Jak to mohla přežít v tak dobrém stavu? Nemá ani zvýšenou teplotu… Vypije hrneček horkého čaje skoro celý najednou. Bez jakéhokoli přesvědčování se nechá uložit do postele. Přehodím přes ni peřinu a ještě deku. Je ještě celá vystrašená. Usíná téměř okamžitě. Přitom mi neřekla ani slovo.

   Vtom si uvědomuji, že moje taška leží ještě stále venku ve sněhu. Mám v ní i mobil! Musím přece zavolat do dětského domova, mají určitě o Martinu stejný strach jako já.

   Taška už téměř také zapadala. Shazuji z ní sníh a rychle se vracím do svého pokoje. Sedám si do křesla a vytáčím číslo. Telefon však jen vyzvání. Tak už to tam zvedněte!!!

   „Dětský domov Boršov nad Vltavou, prosím,“ ozve se rozespalý hlas. Nedokáži rozeznat, kdo to mluví.

   „Tady je Honza, Honza Hájek, Martina je u mě,“ vysvětluji kvapem.

   „Okamžik…“

   „Honzo?“ to už se v telefonu ozývá dobře známý hlas paní ředitelky.

   „Jo, jsem to já. Martina přišla až za mnou. Je dost vystrašená, ale jinak je ve vynikajícím stavu. Už usnula.“

   „Díky bohu… Už jsem si doopravdy myslela… No nic. Teď mě dobře poslouchej. To, že Martina šla za tebou, je jasné znamení, to snad chápeš. Věří ti víc než komukoli jinému. Než policie najde tu ženu, musí zůstat u tebe! Tenhle telefon je odposlouchávaný, takže policie už všechno ví. Budou vás hlídat na každém kroku, ale vy si toho ani nevšimnete.“

   „To ji mám vzít zítra do gymnázia?“

   „Klidně, hlavně ať je s tebou.“

   „S tím učitelé nebudou souhlasit…“

   „To už zařídíme my. Takže pamatuj! Ať se děje co se děje, hlavně ať je Martina neustále s tebou. V kolik hodin zítra končíte?“

   „ V půl druhé, ale ještě jdu na oběd.“

   „Dobře, takže v půl třetí se budete hlásit na policejní stanici na Mariánském náměstí. Já tam přijdu také. Kdyby se do té doby dělo cokoli podivného, ihned mi zavolej. Rozumíš? Okamžitě! Hodně štěstí a dobrou noc!“

   „Nashledanou…“

   Zavěšuji a vracím mobil na noční stolek. Martina spí klidně, stočená o klubíčka. Css… Jak tohle asi vysvětlím mamce a taťkovi? Neví o mých cestách do Boršova ani ň!

   Ještě chvíli se dívám, jak Martina pravidelně oddechuje, pak však také usínám – v křesle, tak jak jsem. 

Pátek 3. prosince 2004

 

   Na to, že jsem šel spát jen těsně před půlnocí, jsem se vyspal docela dobře. Budík, sotvaže začal zvonit, byl umlčen. Martina může ještě spát, vždyť je teprve šest hodin. Ohlížím se rozespale na svoji postel. Je nádherně ustlaná. V tu chvíli jsem na nohou. Možná, že je krásně ustlaná, ale je prázdná!!! Přece Martina zase neutekla… Ne! Sbíhám po schodech dolů a je mi jedno, jaký dělám rámus. Venku už nesněží. Nikde však nejsou vidět ani žádné stopy.

   Z kuchyně se ozývá tiché cinkání. Mamka se asi rozhodla, že nám zase jednou udělá snídani. Třeba něco viděla. Stejně jí to budu muset říci – dříve nebo později, to už je jedno.

   Už tišeji kráčím po studených dlaždicích do kuchyně. U linky však stojí Martina. Maže právě chleby máslem. Tak jsem si oddychl, že neutekla, že si zprvu ani neuvědomuji, co dělá. Snažím se jí nůž vzít, drží ho však pevně. Co když si něco udělá?

   „Nech toho, já to udělám, jo?“ říkám vlídně.

   „Co dělám špatně?“ otočí se na mě a v očích se jí opět zalesknou drobné slzičky.

   „Nic, jenom… Jenom jsem starší, tak bych to měl přece dělat já.“

   Dívá se na mě naprosto nechápavě.

   „Když jsem doma neudělala snídani, potrestali mě,“ říká téměř šeptem. Jako by se za to styděla.

   „Chtěla bys se mnou jít dneska do školy? Alespoň uvidíš, o čem se jednou budeš učit.“

   Nepatrně se pousměje. Snídani však připravuje sama dál. Nedělá si nic z toho, že tu stojí bosa na studených dlaždicích jen v pyžamu, které je jí přinejmenším o pět čísel větší. Bojím se jí ten nůž vzít, je stále tak vystrašená. Opírám se o stěnu a čekám. Snídáme společně v kuchyni. Nikdo z nás nepromluví. Martina naskládá nádobí do myčky, teprve pak jdeme nahoru. Martinino oblečení jsem včera přehodil přes topení, stále je však vlhké. Vytahuji z šatníku náhradní oblečení a pomáhám jí se převléknout. Nespouštím však oči z hodin. Ještě nemám chuť mamce nic vysvětlovat, musíme vyrazit dřív, než se probudí.

   Máme necelých deset minut. Vytahuji ze skříně ještě jednu zimní bundu s kapucí. Martina tu svoji nechala v dětském domově. I boty jí půjčuji svoje. Jsou jí velké, ale lepší bohužel nemám. Když vycházíme ven, chytne mě Martina za ruku a už ji odmítne pustit. Konečně mám možnost začít o všem jasně přemýšlet. Proč šla Martina zrovna za mnou? Jak vůbec ví, kde bydlím? Mám se jí na to zeptat? Ne… ještě ne. Mohl bych ji vystrašit. Martina se ostražitě rozhlíží kolem sebe. Je ještě tma, nedohlédne dál než k nejbližší lampě pouličního osvětlení. Tak rád bych se jí zeptal na tolik věcí. Ale je to rozumné? Stále mě drží pevně za ruku. Já už nevím, co mám dělat.

   Jdeme pomalu. Sníh nám tiše praská pod nohama. Oba mlčíme. Jakmile vstupujeme na vozovku, oběma nám podklouznou nohy. Jen tak tak že nespadneme. Silnice přes noc namrzla ještě víc než včera. Jen kousek před námi jde velice pomalu nějaká babička. Brzy ji doháníme. Asi bych si jí ani nevšiml, kdyby…

   „Nechtěla byste s těmi taškami pomoci?“ zeptá se Martina. Hlas se jí trošičku třese.

   „Jsi moc hodná děvenko,“ usmívá se stará paní, „ale zastávka je už jen kousek.“ Martina se k ní přesto naklání a jednu tašku od ní bere. Co se v jejím životě mohlo stát? Proč se snaží tolika lidem pomáhat? 

   * * * 

   Autobus je poloprázdný. Martina sedí vedle mě a drží mě stále za ruku. Vlastně ji ještě nepustila. Dívá se z okna, jako by hledala nějaké nebezpečí ve tmě kolem. Stále si ještě neuvědomuji, co se děje. Je jasné, že se můj život radikálně změní. Vlastně se už změnil, když jsem Martinu poprvé uviděl. Než se však najde ta žena, co jí chtěla ublížit, zůstane u nás! Problém bude jen vysvětlit to rodičům…

   Autobus zastavuje „U Zelené ratolesti“. Do školy zbývá ještě půl kilometru pěšky. Martina od té příhody s taškami neřekla ani slovo. Z nějakého okna zamňouká kočka. Martina sebou trhne a přitiskne se ke mně ještě víc.

   Připadám si jako ve snu. Ještě před týdnem jsem netušil, co je tahle holka zač. Teď tu spolu jdeme po temném břehu slepého ramene Malše tak, jako bychom se znali měsíce. Co o sobě vůbec víme? Bojím se Martiny na cokoli zeptat. Proč jen neznám nějakého psychologa? Kolik starostí bych si tím mohl ušetřit? Když přišla Martina právě ke mně, považuji teď za svoji povinnost pomoci jí se vším, s čím bude třeba – a hlavně vyrovnat se se smrtí rodičů a jejím novém postavením. Mám na to však dost sil? Už jednou jsem takovou psychickou zátěž neunesl (to když mi do chemického kroužku začala chodit dívka na invalidním vozíku). Snažím se pomoci, ale nakonec se sám sesypu… Proč jen se do toho pouštím? Nebylo by jednodušší říci, že na to nemám a aby si Martinu odvezli? Můžu to udělat? Vkládá do mě veškerou svou důvěru a na tom teprve staví všechno ostatní… Nemám právo ji zklamat. Tenkrát, když jsem ji viděl poprvé, seděla na okně a nejevila jakékoli známky snahy něco udělat. Kolikrát se od té doby usmála? Ne, nemám právo ji opustit! Jestliže si vybrala mě, budiž. Vynaložím veškerou svou sílu, abych jí dokázal, že se ve mně nezmýlila. To slibuji!

   Obzor se už jasní, když vstupujeme těžkými počmáranými dveřmi do velké šedé budovy na Senovážném náměstí. Uvědomuji si, že jsem zapomněl vzít Martině přezůvky, snad tam budou alespoň tenisky na tělocvik… Sláva! Ještě že mám všude takový nepořádek.

   „Věříš v Boha?“ zeptá se Martina bez jakéhokoli úvodu, když vcházíme do šaten. Čekal jsem od ní všemožné otázky, na tuhle jsem však připraven nebyl. Co na ni mám odpovědět? V Boha nevěřím, ale jak je to s ní? Možná má ještě nějakou oporu. Co když jí ji vezmu?

   „Existuje něco mezi nebem a zemí, ale jestli je to Bůh…“ krčím rameny a pomáhám jí zout si boty. Martina už zase mlčí. Teprve když vyjdeme ze šatny, postaví se naráz přede mě.

   „Když jsem usnula před tvým domem, viděla jsem bílou postavu zahalenou v mlze. Z té mlhy zářily tisíce hvězdiček. Skláněla se nade mnou. Byl to Bůh?“

   Dívá se mi zpříma do očí. Její tvář v tu chvíli vůbec nepřipomíná vystrašené dítě. Je vážná a smutná. Jako by stála před velkým tajemstvím. Sleduji ji a nevím, co mám říci. Nějaké vysvětlení však podat musím. Ale jaké… Je to jako stát nad bezednou studnou. Stačí do ní jednou spadnout a cesta zpátky už není nikdy možná.

   Kleknu si před ní a spojím jí ruce. Celá se třese.

   „Martino… Je jedno, co si myslím já, co si myslí prezident nebo papež… Důležité je, jak se na to díváš ty. Zkus se zaposlouchat sama do sebe. Když je ti smutno, povídá si s tebou takový tichý hlásek. Co říká teď?“

   „Říká, že… Ne. Asi… Asi se mi to jen zdálo, ale… Nedokážu zapomenout na tu bílou tvář bez úst.“

   „Byla to jen noční můra, pojď…“

   Snažím se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji. Mám však pocit, že stejnou postavu jsem už také jednou viděl. Přejela mi po zádech husí kůže. Teď však o tom nebudu přemýšlet.

   Martina se mě opět chytne za ruku. Na schodech potkáváme Kristýnu – studentku z naší třídy. Neskrývá úžas nad tím, koho vedu do školy. Podle toho popisu, co šel po mobilech i přes internet, ji musel poznat každý. Teď však nikomu nebudu nic vysvětlovat.

   Ve třídě je rušno. Zbývá jen několik minut do začátku hodiny, takže většina lavic je už obsazena svými obvyklými studenty. Ještě že sedím sám… Náš příchod do školy vyvolává doslova explozi překvapujících otázek. Začínám pochybovat, zda bylo rozumné Martinu do školy vůbec brát. Sama nezná nikoho, ji však znají všichni. A to jenom díky Hance!!!

   Do třídy vchází profesorka Jakešová. Nejspíše se skutečně dozvěděla vše s předstihem, protože se na Martinu jen mile usmívá. Kdyby to by kdokoli jiný, nejspíše by ho ode mě poslala pryč – neustále mám ve škole nějaké problémy, proto také sedím sám. Abych nemohl vyrušovat.

   Podám Martině papír a tužku. Dvě hodiny by se tady nudila, ať si tedy alespoň kreslí. Já se snažím neusnout nad výkladem o podmiňovacím způsobu. Na to jsme předevčírem psali písemku. Vždycky jsem si říkal, že by bylo lepší látku nejprve vysvětlit. Jinak je však profesorka Jakešová k nezaplacení. Celou dvouhodinovku se mě na nic nezeptá. Nejspíš tuší, že mám hlavu plnou jiných starostí. Konečně zvoní.

   Musíme nyní přejít do naší kmenové třídy. Vstáváme a balíme si věci. Martina pečlivě složí svůj papír. Když se na něj chci podívat, uhýbá. Co na něm může být tak důležitého, že to nechce ukázat ani mně?

   Vycházíme ze třídy. Martina si bezděky hraje se srdíčkem na krku. Od koho asi je? Když mě teď drží za ruku, nechce se mi o tom přemýšlet. Jak jdeme chodbou, studenti se zastavují a otáčejí se za námi. Není pochyb, že Martinu poznávají. Bojím se, aby se nelekla náhlého zájmu o ni. Ona se však drží těsně mě a okolí si nevšímá. Je uzavřená sama do sebe. Jako by si vybavila nějaký otřesný zážitek. Nevnímá hluk, studenty, nikoho. Kdyby mě nedržela za ruku, myslel bych si, že si nevšímá ani mě. Bojí se snad školy? Měl bych asi zavolat ředitelce a zeptat se jí na to.

   Na další hodinu je už celá třída pohromadě. Jak mám Hance vysvětlit, že chci sedět s Martinou a ne s ní? Martina však už sedí na její židli. V tu chvíli se Hanka objevuje ve dveřích. Dívá se na nás a kupodivu se usmívá. Sedím nehnutě a čekám, až se mě na to zeptá. Hanka si však beze slova sedá do lavice za námi.

   „Tušila jsem to,“ směje se a ukazuje na Martinu, „Od rána mi chodí esemesky, že je Martina ve škole. Včera jsem navíc seděla nad mapou a spojila všechny body, kde se objevila. Došlo mi, že míří k tobě. Chvilku po půlnoci jsem se ti snažila dovolat, ale ty‘s to nebral. Chtěla jsem ti to říci až dneska.“

   „Šli jsem spát chvilku před půlnocí.“

   „Prý je tady policie. Na chodbě jsem viděla několik neznámých lidí.“

   „Asi ano. Včera mi ředitelka dětského domova řekla, že nás budou sledovat na každém kroku.“

   „Ale proč Martina nic neříká?“

   Dřív, než ji stačím zastavit, už je u Martiny. Ta se však na ni dívá téměř s panickým strachem a tiskne se ke mně jak k velkému plyšovému medvědovi. Hanka si to konečně uvědomí a vrací se na své místo. Mně nic nevyčítá, neví však, co si o tom má myslet. Martina se ještě celá chvěje. Uvědomuji si, že jí ve škole museli dělat hrozné věci, jen tak si dokáži vysvětlit, proč se tak bojí nových lidí.

   Zvoní na hodinu matematiky. Ani profesorka Prokešová není překvapená novým žákem (či spíše žákyní) ve třídě. Nejeví však o něj sebemenší zájem. Zato zbytek třídy po nás neustále pokukuje a na matematiku se nesoustředí.

   Profesorka píše na tabuli nějakou složitou exponenciální rovnici, aby získala čas na zápis do třídnice. Martina najednou stiskne ruce k sobě a ukazuje na papíry. Proč nic neřekne? Chce ještě něco kreslit? Z jejích očí nedokáži nic vyčíst. Mlčky jí podávám papír a tužku, přes rameno však sleduji co bude kreslit. Martina však místo linek opisuje zadání z tabule a příklad začíná hned řešit. Dělá matematické operace, které jsme se učili sotva před týdnem.

   Zaujatě ji sleduji a úplně zapomínám sám příklad počítat. Martina dvakrát podtrhne výsledky a odloží tužku. Rychle se vracím do svého sešitu a sám se pokouším příklad vyřešit. Zarážím se však už u druhého řádku. Když konečně dostávám nějaký výsledek, zjišťuji, že je naprosto stejný, jako má Martina.

   Mlčky ukazuji na podtržený výsledek. Martina se na mě jen nechápavě otočí. Kde se naučila takhle počítat? To se přece na základní škole neučí!!! A už vůbec ne na prvním stupni! Měla by se snad učit, kolik je 6x5 a ne jak vypočítat 4^x+9!

   Hodina pomalu ubývá a Martina vypočítává každý příklad – i ten, který nevychází nikomu jinému ve třídě. Profesorka se však o tom nedozví.

   V dalších hodinách si už Martiny žádný učitel nevšímá. Tedy skoro žádný… Bojím se, co na to řekne profesorka Dvořáková – naše češtinářka. Otevírají se dveře a ona vchází do třídy. S ní přicházejí i problémy. I ona se nejspíše dozvěděla něco o Martině – mluví se o ní tak jako tak všude. Od začátku hodiny z ní však nespustí oči.

   „Myslím, že není dobrý nápad, aby duševně nemocné dítě sedělo vedle největšího uličníka ve třídě. Ty, sedni si k Lence, bude mít na tebe lepší vliv,“ říká. Mám chuť vyskočit a něco jí udělat. Martina přece není žádné duševně nemocné dítě. A i kdyby bylo, co ji to napadlo před ní takhle mluvit. Ty knížky o psychologii to jasně říkají. Copak je blbá?

   „Martina zůstane u mě,“ protestuji možná až moc nahlas.

   „Jestli sis toho nevšiml, tak já jsem tady učitelka.“

   „Jo, jinak byste se nad nás tak nevyvyšovala. Doufám, že vás tím neurazím, ale Martina se nikam stěhovat nebude. Klidně mohu odejít, omluvenku na jednu hodinu si seženu! A mimochodem, jsem taky učitel, i když ne tady, ale v Domě dětí určitě!“

   Asi jsem to trochu přehnal. Profesorka se na mě rozlíceně dívá. Jsem už smířený s tím, že z příští písemky dostanu špatnou známku. Za to to stálo. Nemohu porušit slib, který jsem dal ředitelce dětského domova. Já za Martinu zodpovídám, nikdo jiný. Ta se teď usmívá od ucha k uchu a očíčka jí jiskří. Co jsem zase udělal? Poprvé vidím Martinu takhle se smát. To, co dělám není dozajista zbytečné. Ukazuji jí, že se může na někoho plně spolehnout! Teď už se jí budu moci zeptat na všechno! Profesorka Dvořáková se raději vrací k romantismu v českých zemích a zbytek hodiny se mi vyhýbá pohledem.

   Poslední hodina nám odpadá. Po obědě se mlčky loučím s Hankou. Mám přes jednu hodinu času, abych s Martinou někam šel a zeptal se jí na všechno, co mi do té chvíle leželo v hlavě. V parku Na Sadech si sedáme na jednu z laviček. Je studená, ale nám to nevadí. Park připomíná nějaký tajemný lesík pohádky, jak je teď zapadlý sněhem.

   „Martino,“ začínám, „Teď mě pořádně poslouchej. Za chvíli půjdeme na policii a ty jim tam řekneš všechno, co se stalo předtím, než jsi utekla z dětského domova.“

   Martina mlčí, jen se na mě neustále dívá. Proč mám jen pocit, že mi dokáže číst myšlenky… Mám chuť vstát a jít pryč. Musím však pokračovat: „Nechceš to říci nejdříve mně?“

   „A co?“ otáčí se na mě. Je klidná, to je dobře.

   „Kdo byla ta žena, co za tebou přišla?“

   „Já ji neznám.“

   „A jak vypadala?“

   Martina z kapsy vytahuje pečlivě složený papír a podává mi ho. Je to ten, na který si kreslila při němčině. Když ho rozložím, uvidím portrét ženy okolo pětatřiceti let, avšak s hlubokými vráskami. Ačkoli to byla jen dětská kresba, obličej metal blesky zlosti. Tak ta se snažila Martině ublížit! Opatrně papír znovu skládám a vracím ho Martině.

   „Jak jsi vůbec věděla, kde bydlím?“ ptám se znova, tentokrát o dost opatrněji.

   „To bylo hrozně jednoduché,“ otočí se na mě s lehkým úsměvem.

   „Jak to?“

   „V té tašce, co jsi do dětského domova přivezl, jsem našla účet z potravin v Branišově.“

   „Ale jak jsi našla náš dům?“

   „Ředitelka mi řekla, že se jmenuješ Honza. Honza Hájek. Hájkovi jsou v Branišově jediní..“

   Martina se se mnou baví už naprosto normálně. Nebojí se, mluví nahlas a odpovídá na všechny moje otázky. Nepatrně se usmívá, ale dívá se někam za mě. Teoreticky bych se jí teď mohl zeptat na všechno, na co bych chtěl. Nechci však zbytečně riskovat. Pomalu se mi daří rozebírat bariery mezi mnou a Martinou. Proč to kazit?

   Hodina, kterou jsme měli navíc, uplynula jako voda. Už musíme jít. Martina jen nerada vstává. Chytí mě za ruku – nikoli však křečovitě jako předtím, ale volně, stejně, jako mě drží Hanka. Se mnou se očividně cítí bezpečně. Kdo může chtít takové malé holce ublížit? Co mohla udělat nebo co ví? Jsem si jistý, že přede mnou má nějaké tajemství. Vím, že kdybych se jí na to zeptal, dozajista by mi na to odpověděla. Jenže na co se mám zeptat???

   Jdeme pomalu ke křižovatce. Mezi těžkými mraky konečně prosvítá slunce. Na přechodu už stojí hlouček lidí. Brzy tedy musí naskočit zelená. Stojíme za nějakým postarším pánem s dlouhou bílou holí. Nijak si ho nevšímám, jsem ponořen do vlastních myšlenek a svých starostí mám až až. Martina však náhle pouští moji ruku. V tu chvíli se rozsvítí na semaforu zelená. Martina muže jemně uchopí za loket a celou cestu přes silnici ho drží a pomáhá mu. Jakmile je muž na druhé straně a Martina ho pouští, začíná se ozývat pravidelné ťukání – to naráží jeho bílá hůl do asfaltu. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že ten muž, který stál ještě před chvilkou kousek ode mě, je slepý. Martina pomohla dalšímu člověku. Ona vidí víc než my. Vidí, kde je třeba přiložit ruku k dílu. Nutili ji k tomu snad rodiče?

   Policejní stanice na nás shlíží s těžkou sochou Spravedlnosti. I ta je však pod sněhem. Jen aby viděla na nás. Vcházíme dovnitř. Neuděláme ani tři kroky a už nás zastavuje vrátný. Když mu řekneme, co bychom potřebovali, vede nás po schodech do druhého patra. Vypadá to tu jako ve vězení. Nějaký obrázek na stěně nebo květiny za oknem by jistě neudělaly žádnou škodu.

   Vrátný ukazuje na dveře nějaké kanceláře na konci chodby, sám se však vrací dolů. Kráčíme druhým patrem a z kanceláří po obou stranách se ozývají tlumené hlasy. Jsme sami. Připadám si, jako bych dělal něco zakázaného, když klepu na bílé dveře se jmenovkou „kapitán Malinovský“. Martina se mě teď drží tak pevně, jak jen je to možné. Co se jí asi teď honí hlavou? Dveře se otevírají a v nich stojí nějaký muž v saku. Než stačím otevřít pusu, zve nás dál. Ocitáme se v bílé kanceláři. Všude jsou rozházené samé papíry. Mezi nimi se téměř ztrácí drobná postava ředitelky dětského domova. Jakmile vstoupíme, usměje se na nás. Martina se na okamžik zarazí. Se sklopenýma očima se posadí na židli proti ní. Celá se třese, ani na okamžik nepouští moji ruku. Ani já nejsem zrovna nejklidnější. Je to poprvé, co jsem na policejní stanici a navíc o tom rodiče neví ani ň. Policista (kdo jiný by mohl ten muž v saku být) odhrnuje ze stolu hromadu papírů a opře se o něj. Dlouho se dívá na Martinu i na mě, nic však neříká. Čeká, až zvedne sama oči. Martina najednou pouští moji ruku a pohled policistovi opětuje. Najednou je úplně klidná. Ten strážník musí mít psychologii v malíčku.

   Ředitelka se na mě nenápadně otočí a pokyne mi, abych šel stranou. Opatrně vstávám. Martina se v tu chvíli zděšeně otáčí.

   „Hned jsem zpátky,“ šeptám, „Slibuji!“

   Martina se trochu uklidní a otočí se zpátky na policistu. Ředitelka mě vede dveřmi do vedlejší místnosti. Tmavým oknem na Martinu vidíme.

   „Tak jak to jde?“ ptá se ředitelka, jako by mě chtěla pozvat na kávu.

   „Docela dobře. Martina mi už věří. Řekla mi i, kdo jí chtěl ublížit,“ říkám a vytahuji z kapsy Martinin obrázek. Vzal jsem jí ho, když jsme vstávali z lavičky.

   „To by odpovídalo. Také jsme dělali takový portrét, ale Martina umí kreslit lépe než my… Ale já to myslela jinak. Co dělala celý den?“

   „Jak jste už zjistili vy. Od rána se snaží pomáhat, ať je to kdokoli. Vždy a všude. A pak jí taky jde výborně matematika. Zvládá látku, s kterou máme i my problémy.“

   „Podívej se na tohle, je to policejní složka. Martina má už zápis v rejstříku.“

   Ředitelka vytahuje z tašky hnědé desky. Když je otevírám, tají se mi dech. Proč mi všichni tolik věří? Proč mě do toho všeho zasvěcují? Co mohu zjistit já? Je mi šestnáct, sotva se sám se sebou vypořádávám, natož abych musel řešit ještě jiné problémy. Přesně proto však jezdím do Boršova. Ne, dokud budu moci pomoct, tak se o to budu také snažit!!! Rychle projíždím očima po řádkách. Tady to je. Stýkala se prý s tibetským mnichem, obviněna z narušování veřejné bezpečnosti poté, co střílela do stromu z luku. Tenkrát jí bylo sedm let. Cože? Co je tam dál… Ve škole průměrná, nejspíše šikanována.

   „Co to má znamenat? Ve škole ji neměli rádi?“ zvedám oči. Šikana bohužel není na školách nic nového, ale Martina…

   „Ve škole jí vysloveně dělali naschvály,“ vysvětluje ochotně ředitelka, „Věděli, že se nemůže bránit. Nikdy nikoho neuhodila, nežalovala, zkrátka nic.“

   „Tak proč jí to dělali?“

   „Právě proto. Byla vůči nim bezmocná, ukazovali jí, jak jsou silní. To je běžné…“

   „A co jí vůbec dělali?“

   „O tom se také hodně mluvilo, ale do tisku se to naneštěstí nedostalo. Nebyly o tom totiž žádné důkazy. Od tělocvikářky však víme, že pár kluků od ní ze třídy nalilo Martině do bot a do tepláků sádru a drželi ji u zdi tak dlouho, dokud to důkladně neztvrdlo. A pak ji tam tak nechali. Martina se samozřejmě nemohla vůbec hýbat. Tělocvikářka věděla, kdo to udělal, protože pár kluků bylo od sádry. Martina však neustále tvrdila, že si to udělala sama. A tak to bylo ve škole stále.“

   Otáčím se tmavým oknem do vedlejší místnosti. Neslyšíme, o čem se tam baví. Martina však má opět skloněnou hlavu.

   „Měla vůbec nějaké kamarády?“ ptám se skoro zoufale.

   „Ne, žádného. Možná si to nahrazovala tím, že si psala deník. Ten ale končí ve chvíli, kdy přišla k nám do dětského domova. Přesto toho tam  je napsáno mnohem víc, než řekla komukoli žijícímu. A taky… Vypadá to, že byla zneužívaná. Nevyslovuje se o tom jasně, ale leccos se dá odvodit.“

   „Cože?!!! Zneužívaná?“

   „Bohužel to tak vypadá. A to není ještě to nejhorší. Svým vlastním otcem.“

   „Kvůli… Kvůli tomu tu ale nejsem, že ne.“

   „Ne, v tom máš pravdu. Řeknu ti ale jedno. Smrt Martininých rodičů nebyla nehoda. Technici z policie zjistili, že auto mělo něco s brzdami. Znáš to přece z televizních seriálů, neříkej, že se na ně nedíváš. Takže Martině hrozí doopravdy nebezpečí!!! Proto musí zůstat s tebou, dokud nezjistíme všechno, co se dá a nechytíme pachatele. My nesmíme dál ohrožovat její psychiku. Neřekla nám o tom nic, protože sama o tom nic neví. Vytvořila si vlastní vzpomínky, ve kterých není nic, co by bylo proti jejímu přesvědčení. Když o tom však budeme mluvit, může si vzpomenout. A co my víme, co to s ní udělá?“

   „Ale…“

   „Slibuji, že tobě ani nikomu jinému nebude hrozit žádné nebezpečí. Budete neustále pod dohledem policie, kdyby se něco dělo, okamžitě zasáhne.“

   „Jenomže vy pořád počítáte s tím, že u mě Martina zůstane. Jo, je to pro ni to nejlepší a nejbezpečnější. Ale moji rodiče to nedovolí.“

   „Mám s nimi promluvit?“

   „Ne! Oni o mých cestách do Boršova neví vůbec nic. Nesmí to být tolik překvapení najednou. Raději jim zavolám sám. Můžu odtud?“

   „Samozřejmě.“

   Prsty se mi třesou, když vyťukávám číslo na mamku. Nebude souhlasit… Ale vždyť už je mi šestnáct! Nejsem už žádné malé dítě.

   „Hájková, prosím,“ ozývá se ze sluchátka.

   „Ahoj mami, tady Honza,“ říkám dost nahlas, „Hele, potřeboval bych, aby u nás mohla být přes víkend jedna holka.“

   „To snad nemyslíš vážně.“

   „Je to moc důležité, nemůžu ti všechno říci, alespoň ne teď! Je jí jedenáct. Prosím.“

   „V žádném případě.“

   „Hele, je mi doopravdy líto, že to musím říci takhle na rovinu, ale Martina u nás přes víkend jednoduše zůstane. Klidně mi vynadej, zakaž mi televizi, já nevím co. Tady nejde o mě, jde o ni!“

   „Tak proč mi voláš?“

   Mamka rozzlobeně pokládá sluchátko. To jsem tomu zase dal. Jestli ještě byla nějaká šance, že by mi mamka dovolila vzít Martinu k nám, právě jsem ji promarnil. Zavolám ji ještě jednou. Musí mi to přece dovolit!!!

   „Co chceš?“ vyjíždí na mě okamžitě mamka.

   „Promiň… Promiň, že jsem na tebe předtím tak křičel a byl drzý,“ omlouvám se, „ale já bych doopravdy byl moc rád, kdyby u nás mohla Martina zůstat. Prosím…“

   „My si to spolu vyřídíme doma!“

   „A Martina?“

   „Kdybych ti řekla ne, stejně bys ji k nám vzal. Ale jen přes víkend, ani o den déle!“

   Mamka zavěsila dřív, než jsem stihl poděkovat. Konečně si mohu oddechnout. Zvládl jsem to! Martina je alespoň na chvilku v bezpečí! Ředitelka se na mě usmívá. Pochopila, jak to dopadlo.

   „Tohle si vezmi také,“ říká a podává mi zmačkaný sešit..

   „Co to je,“ ptám se a nechápavě si sešit prohlížím. Mám z těch několika papírů podivný pocit. Tuším, že to není jen nějaká bezvýznamná knížka.

   „Martinin deník,“ říká bůhvíproč potichu ředitelka, „Vysvětlí ti to víc, než dokážu já…“

   „Vy jste ho už četla?“

   „Bohužel…“

   „Co tím myslíte?“

   „To pochopíš, až si to přečteš! A už se mě prosím na nic neptej. Zavezu vás, kam budete potřebovat.“

   „Nejdříve do Boršova. Martina ke mně přišla bez bundy a jen v ponožkách. Půjčil jsem jí svoje oblečení, ale všechno je jí moc velké. A pak ještě do obchodu, dneska musím uvařit večeři já a nemám nic nakoupeno.“

   „Bez problémů, jsem tady autem. Svezu vás. Jsem tak ráda, že bude Martina s tebou.“

   „To já taky. Pořád si nedokážu dost dobře představit, že by jí chtěl někdo ublížit. Vždyť ještě nemůže chápat, jak tenhle podivný svět funguje.“

   „Až si přečteš její deník, budeš mluvit jinak. Stýkala se s nějakým tibetským mnichem, vždyť jsi to četl ve spisu, a ten ji naučil víc, než mi dokážeme vůbec pochopit. Proto pomáhá ostatním, protože ví, že od toho tady je – to je jedna z myšlenek buddhismu.“

   „Buddhismu?“

   „Filosofie světa, tak ho nazývá! Proto jsem ještě víc ráda, že bude alespoň přes víkend s tebou. Dávej na ni hlavně pozor! Je v ní víc, než se na první pohled zdá. Hlavně se před ní nezmiňuj o rodičích, ona ještě neví, že byli zavražděni! A ani se to nemusí dozvědět.“

   „Chápu… Byla to… nehoda.“

   „Správně. Teď se vrátíme k ní, už musí každou chvilkou skončit. Jasně jsem jim řekla, že Martina je ještě malá a nezvládla by dlouhý výslech. A stejně jim toho moc neřekne. Musíme je trochu popohnat. Pojď!“

   Posuvnými dveřmi se vracíme zpátky. Martina se na mě radostně ohlédne a vyskočí ze židle. Běží ke mně. Policista jí v tom ani nebrání. Martina se ke mně přitiskne a chytne mě kolem krku. Copak si myslela, že bych odešel?

   „Už to tady jenom podepiš a můžete jít,“ podává nám policista papír. Martina chytne rychle propisku a aniž by si přečetla, co podepisuje, píše úhledným písmem do zápatí svoje jméno.

   „Jestli potřebujete někam odvézt…“ nabízí se policista, ředitelka ho však přeruší: „To je v pořádku, mám tady vlastní auto. Přesto děkuji.“

   „Já také. A stále platí kód D9.“

   „Já vím.“

   „Nashledanou.“

   „Nashledanou.“

   Loučíme se a vycházíme na chodbu. Připadá mi teď ještě méně útulnější než předtím. Vedu Martinu za ruku. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou, ale…

   Před policejní stanicí stojí stará škodovka. Ředitelka odemyká dveře. Sedám si s Martinou na zadní sedadla. Očíčka jí září jak malé reflektory.

   „Teď tedy pojedeme do Boršova, a pak kam?“ ptá se ředitelka, „Asi do Kauflandu, je to nejblíže.“ Martina se zarazí a trochu vyděšeně se na nás dívá. Najednou není v její tváři ani stopa po bývalé radosti. Co se stalo? Řekli jsme snad něco špatně?

   Rozjíždíme se. Ředitelka je víc než dobrý řidič. Ačkoli je silnice celá namrzlá, automobil drží pevně na kolech. Já však mám jiné starosti. Od té doby, co jsme nastoupili, ze mě Martina nespouští oči. Dívá se mi přímo do tváře a já už tuším, že ji někde uvnitř hlodá nějaká palčivá otázka.

   Vyjíždíme z Budějovic. Najednou se jí po tváři začínají kutálet slzy jak hrachy. Chytám ji kolem ramen a vytahuji z kapsy kapesník.

   „Proč… Proč… Proč mě… nechceš?“ vzlyká a mokrá očka otírá do mé mikiny.

   „Jak jsi na to přišla?“ ptám se překvapeně, „Mám tě moc rád!“

   „Lžeš! To říkají všichni!“ Najednou je na mě rozzlobená.

   „Ne, říkám pravdu. Přísahám! Nevyměnil bych tě za nic na světě…“ Vzpomínám si na Hanku. O tom ale Martina vědět nemusí.

   „Tak… Tak proč? Proč… proč mě vezete zpátky do domova?“

   Konečně mi všechno dochází. Martina si myslí, že ji tam už necháme. Jsem to ale trouba, že mi to trvalo tak dlouho!!!

   „Martino, teď mě chviličku poslouchej. Chvilku můžeš zůstat u nás. Jenže všechny tvoje věci jsou v Boršově. Ty jsi za mnou tak spěchala, že sis nevzala ani boty ani žádného plyšáka.“

   Martina zůstává zaraženě sedět. Veškerá zlost na mě se vytrácí. Dokonce se i trochu usmívá. Opírá se mi o rameno a zavírá oči. Chudinka malá… Bojí se, že ji opustím. Ale brzy se tak stane… Mamka řekla do konce víkendu, ne déle. Ale co pak??? Vrátí se do Boršova? Určitě, kam jinam by šla. 

   * * * 

   Konečně zastavujeme u kovové tepané brány. Martina mi stále ještě spí na rameni.

   „Zůstaň tady s ní, já dojdu pro její věci,“ říká ředitelka a mizí ve dveřích. Dívám se na spící Martinu a cítím podivnou radost. O čem se jí asi zdá? Jistě o něčem moc hezkém, jinak by se tak neusmívala. Je jak kočka, která se choulí v teple u mámy. Cítí se tam v bezpečí. Co o ní ještě nevím? Vypadá tak bezbranně, ale jak je tomu ve skutečnosti? Mám obrovskou chuť vytáhnout z tašky její deník. Vím však moc dobře, co by se stalo, kdyby mě uviděla, jak ho čtu. Zítra nemusíme jít do školy, takže budu mít dost času ho přečíst, až bude Martina spát v posteli.

   Dveře se znovu otevírají. To se vrací ředitelka. I jí musí na Martině nesmírně záležet, když nás vozí po městě místo aby se starala o ostatní děti. Možná je však chce jen chránit před tím, kdo chtěl ublížit Martině.

   Znovu vyjíždíme. Je už čtvrt na šest. Mamka s taťkou jsou naštěstí na nějaké vernisáži, takže zase přijdou pozdě. Nemusím tedy domů nijak zvlášť pospíchat.

   Krajina leží pod sněhem jak pod teplou bílou peřinou. Slunce pomalu zapadá a jeho rudé večerní paprsky se od závějí odrážejí jak od zrcadla. Všude je klid. Jen auta křižují hlučně silnice. Ani ptáček nezazpívá, žádná srnka nehledá své mladé. Všichni jsou již v teple svých pelíšků. Tak co tady děláme my? Brzy bude tma.

   Uháníme po silnici přímo do Českých Budějovic. Nemluvíme. Martina se usmívá a stále mi ještě spí na rameni. Chtěl bych jí pohladit po vlasech, bojím se však, že bych ji probudil. Raději se dívám z okna. Když zastavujeme na parkovišti u Kauflandu, je už úplná tma. Martina se o mě stále opírá. Opatrně ji zvedám a položím na sedadlo. Jakmile ji však pouštím, okamžitě otevírá oči.

   „Jsem hned zpátky, musím jenom něco koupit, spi klidně dál,“ šeptám.

   „Proč nemůžu jít s tebou?“ ptá se též šeptem.

   „Chtěla bys?“

   Jen přikývne. Proč jen neřekne nahlas, co chce? Podívám se na ředitelku. Když přikývne, natáhnu k Martině ruku a pomáhám jí vstát.

   „Jděte sami, já zůstanu v autě,“ říká ředitelka a vytahuje z tašky nějaké formuláře.

   „Tak pojď,“ pokynu Martině a společně se vydáváme k hlavnímu vchodu. Potřebuji jen koprovou omáčku a houskový knedlík, nebudeme tedy ani potřebovat košík. Neustále očima kontroluji Martinu. Nedrží mě sice za ruku, naštěstí se však drží blízko mě. Mám pocit, jako by ještě nikdy nebyla v supermarketu. Se zářícíma očima si prohlíží regály plné sladkostí.

   „Jestli chceš, tak si něco vyber,“ vybízím ji. Peněz mám dost. Martina se na chviličku zarazí, pak však zmizí v jedné z postranních uliček. Co asi přinese? Raději tu na ni počkám. Když se o chviličku později vrací, drží v ruce malilinkatou čokoládu jen o málo větší než poštovní známka. Má možnost vybrat si cokoli a ona přinese čokoládu za pár korun! Nepozorovaně beru ještě jednu velkou čokoládu a míříme k pokladně. 

   * * * 

   „Tak se mějte hezky,“ loučí se s námi paní ředitelka, když zastavujeme u našeho domu, „Kdyby se něco dělo, tady máš číslo na můj mobil. Zavolej, i kdyby sis myslel, že je to jen ptákovina a nemá žádný význam. Ano? V neděli se domluvíme, co dál.“

   „Nashledanou.“

   „Ahoj.“

   Vystupujeme a ředitelka odjíždí. Je už úplná tma, ani na hodinky nevidím. Sněhu přes den trochu ubylo, přesto ho je dost, aby se na něm dalo klouzat. V našem domě se už svítí. Mamka s taťkou však ještě nepřijeli, garáž je prázdná. Martina se jako by mimoděk dívá do míst, kde jsem ji včera našel. Raději rychle odemykám dveře.

   Doma je jen Ondra. Sedí u stolu v kuchyni a něco píše. Ani si nás nevšimne, když projdeme jen kousek od něj. Vedu Martinu přímo do svého pokoje. Jde už jistě, nebojí se. Přes topení je stále přehozeno její žlutozelené tričko. Je už suché. Musí mít pro Martinu obrovský význam, protože se do něj hned převléká. Možná je to však také proto, že jí není o pět čísel větší. Pak se postaví ke zdi a čeká, až uklidím všechny věci.

   „Martino, počkej teď tady,“ obracím se na ni, „Klidně si pusť počítač nebo si čti knížky, to je mi jedno. Já ale musím udělat dneska večeři.“

   „Proč ti nemůžu pomoci?“ ptá se. Zní to však spíše jako prosba. Chce jít se mnou, ale proč? Co jí na to mám říci? Přece jí to nemůžu odmítnout! Nechávám se přemluvit. Jedinou starost mi dělá bráška. Jak asi bude reagovat? Vždyť o Martině neví!!!

   Martina nadšeně vyskakuje a bere igelitový pytlík s nákupem. Co jí na tom dělá takovou radost? Dal bych cokoli za to, kdybych nemusel jednou v pátek vařit… Martina se na to však očividně těší. Běží po schodech dolů. Snažím se ji zastavit, je však mrštná jak kočka. Musím přece Ondrovi něco říci! Co si pomyslí, když do kuchyně najednou vběhne nějaká cizí holka? Pozdě! Martina vbíhá do kuchyně o vteřinu dříve. Ondra však nevypadá vůbec překvapeně.

   „Ondro, tohle… tohle je Martina,“ koktám, „Zůstane tady přes víkend.“

   „Já vím, přišla sem včera v noci, já ji viděl,“ říká naprosto klidně.

   „Cože?“

   Viděl jsem, jak ji vedeš do svého pokoje. Myslel jsem, že je to jen sen. Zdálo se mi to nemožné.“

   „Tak tohle je můj bráška,“ otáčím se zpátky k Martině. Ta už však drží v ruce hrnec.

   „Já mám dělat večeři,“ zarážím ji, „Ty si jdi raději odpočinout.“

   „Nepotřebuji,“ odporuje potichu, „Promiň… Už jdu…“

   „Počkej, proč se omlouváš?

   „Měla jsem jít pryč, když jsi mi to řekl a já to nedělala!“

   „Martino,“ klekám si před ni, „Já ti nemůžu rozkazovat, co máš nebo nemáš dělat. Jestli tady chceš zůstat a pomáhat mi s vařením, zůstaň tady. Ale nedělej to prosím sama, vždyť ti je teprve devět.“

   „Deset.“

   „Dobře, ale stejně jsi o šest let mladší než já. A navíc jsi tady jenom jako host!“

   „Já bych ale chtěla vařit. Doma jsem musela…“

   Martina se málem dává znovu do pláče. Ondra vstává a rychle odchází. Ví, že teď tady překáží. Sedám si na židli a beru od Martiny hrnec.

   „Proč… Proč jsi na mě tak hodnej?“ vzlyká.

   „Protože jsi malá šikovná holka, které chce někdo ublížit,“ říkám a roztahuji ruce, „pojď ke mně.“

   Martina si mi sedá na klín. Je to zvláštní pocit.

   „Mně ale nikdo ublížit nechtěl,“ dívá se a mě a utírá si oči do rukávu.

   „Tenkrát v Boršově…“ začínám, sám se však umlčím.

   „Ne, ta žena by mi neublížila, kdybych jí dala svůj řetízek.“

   Bere do ruky srdíčko a na dlani si ho prohlíží.

   „Tak proč jsi jí ho nedala?“ divím se.

   „Když mi ho táta dal, řekl, že ho nesmím nikdy nikomu jinému dát, než jemu a mámě.“

   „Oba dva jsou už ale… Už ho po tobě nebudou chtít.“

   Martina mlčí. Sedí mi na klíně a dívá se ven z okna.

   „Půjdeme vařit?“ otáčí se na mě a rychle vyskakuje.

   „Jo, jo…“ vstávám také. Martinu chtěli zabít kvůli řetízku?! Ale proč? Co všechno může takový šperk znamenat a co může způsobit? Martina se obrací a rozmíchává omáčku ve studené vodě. Zase je smutná, řekla něco, na co se snažila zapomenout. 

   * * * 

   Ve dveřích zarachotí klíče.

   „Prosím tě, jdi do mého pokoje, ať tě zatím mamka nevidí,“ říkám.

   Martina se otáčí a bez odmlouvání vybíhá po schodech. Večeře je už skoro hotová, čekám jen, až budou uvařená vajíčka. Martina do omáčky přidala smetanu a citron, takže chutná „jako od maminky“. Jak se předsíní rozléhají duté kroky, začínám se bát. Co mi na to mamka řekne? Říkala, že si to se mnou doma vyřídí! Ale co, tak mi vynadá a možná taky něco zakáže, ale já udělal správnou věc.

   Mamka prochází kuchyní, aniž by se na mě jenom podívala. Tak ať mi už něco řekne. Cokoli! To čekání je strašné. I táta se o tom dozvěděl. Ten to však bere normálně. Přijde ke mně a pochválí koprovou omáčku. Nechci ho provokovat, neříkám že ji dělala Martina.

   Vajíčka jsou už natvrdo a tak rychle všechno servíruji na pět talířů.

   „Večeře,“ volám a tři talíře odnáším na stůl. To už se mamka objevuje ve dveřích.

   „Ty s námi nebudeš jíst?“ pořád je pěkně nabroušená.

   „Raději ne, jenom bych tady překážel,“ odmítám a beru z linky dva talíře.

   „To máš tedy pravdu! Jen jdi!“

   Vysloveně mě vyhazuje!!! Neváhám ani chviličku a rychlými kroky vycházím z kuchyně a po schodech do patra. Z mého pokoje se ozývá téměř neslyšitelný šramot. Nedokáži sám otevřít dveře, mám v obou rukou talíře. Několikrát do dveří udeřím loktem. Šramot ustává a dveře se pomalu otevírají. V nich stojí Martina. Nejprve mám pocit, jako bych byl v cizím pokoji. Je to však on. Martina tady mohla být nanejvýš čtvrt hodiny sama, těch patnáct minut však využila způsobem, který by mě ani ve snu nenapadl. V celém pokoji bylo do puntíku uklizeno! Chvíli se na Martinu jen nechápavě dívám. Proč? Proč se stará o ostatní místo o sebe? Sedáme si k psacímu stolu vedle sebe a začínáme jíst.

   „Tak dobře neumí koprovku ani mamka,“ chválím ji.

   „Vždyť jsi ji vařil ty, já ti jen trochu pomohla,“ sklopí oči Martina.

   „Trošku pomohla?! Já jen dělal to, co jsi mi řekla.“

   „To je jen úhel pohledu.“

   „Cože?“

   „Díváš se na to z materiálního hlediska. Musíš se dívat spíše na sebe. Kdyby‘s mi nevěřil, nikdy bys nedělal, co jsem ti říkala!“

   Sedím a hledím na ni s otevřenou pusou. Má pocit, jako by vedle mě neseděla desetiletá holka, ale někdo mnohem starší než já. Už se nemohu dočkat, až usne a já se budu moci podívat do deníku. Je však teprve něco před sedmou.

   „Co se stalo?“ ptá se Martina. Příliš dlouho jsem se na ni jen mlčky díval, není divu, že jí to je nápadné.

   „Ne, nic. Jenom přemýšlím o tom, cos‘ mi řekla.“

   „Promiň, já to tak nemyslela.“

   „Neomlouvej se pořád. Zvlášť když máš pravdu. Nechceš mi o sobě něco říci?“

   „A co?“

   „To je úplně jedno. Já ti pak povím o sobě.“

   „Ale co bych měla říkat, máš můj deník, tam si všechno přečteš.“

   „Cože??? Jak o tom víš?“

   „Poznala jsem to. Ty ale nechceš, abych to věděla, neměla jsem nic říkat, promiň!“

   „Máš pravdu. Bojím se tě zeptat na spoustu věcí, takže když mi dneska dala ředitelka domova tvůj deník…“

   „Ty se bojíš? Proč?“

   „Nebojím se tebe. Bojím se toho, že když se tě na to zeptám, ztratím tě. Teď, když jsme kamarádi…“

   „A co Hanka? Nikdy nezavrhuj staré přátele.“

   „Já vím, ale Hanka se o sebe dokáže postarat.“

   „Já ne? Myslíš, že…“

   „Tak jinak. Hanka má mámu i tátu.“

   „A já mám tebe.“

   Zamrazilo mě v zádech. Co to zase povídá? Dojídám a sedám si na postel. Martina je stále u stolu. Co mám říci? Sklápím oči, aby Martina nepoznala, na co myslím. V tu chvíli zapípá mobil. Přišla mi nějaká sms. Jak jsem za ni vděčný… 

   AHOJ HONZO. NECHTEL BYS S NAMI ZITRA JET NA KRAMOLIN  NA VECERNI LYZOVANI? AUTOBUS ODJIZDI V 15:15. CIM VIC NAS BUDE TIM LIP. VERONIKA. 

   Ohlédnu se na Martinu. Potřebovala by se dostat do nějaké party. Ve třídě se o ni všichni zajímali, takže by to neměl být problém. Jen jestli mi to mamka dovolí…

   „Můžu odnést talíře?“ zeptá se najednou Martina potichu.

   „To je dobré, já to udělám. Stejně musím mamce něco říct,“ říkám a rychle se zvedám.

    Hlavu mám skloněnou, aby mi Martina neviděla do očí. Beru oba talíře a rychle scházím dolů do kuchyně. Mamka tam však není. Všichni jsou v obýváku a dívají se na zprávy. Uklízím talíře do myčky. V tu chvíli (jako na zavolanou) přináší již prázdné talíře i mamka.

   „Ta holka, co utekla z domova… Už ji prý našli,“ sděluje mi, „docela hezká, tu kdyby sis přivedl, neřekla bych ani slovo.“

   „Jenže já ji doopravdy…“ uvědomuji si, co právě chci říci. Musel bych musel říci úplně všechno o svých cestách do Boršova, „…neznám.“

   „Takové štěstí ty nikdy mít nebudeš…“

   „Mami…? Já vím, že jsem se dneska nechoval zrovna nejlépe, ale… Mohl bych zítra jet na lyže?“

   „A s kým? Táta má práce až nad hlavu.“

   „Psala mi jedna kamarádka od nás ze školy. Pojede víc lidí.“

   „Jeď si kam chceš, já ti v tom přece nebudu bránit.“

   „A mohla by si Martina půjčit tvoje lyže?“

   „Ať si je klidně vezme, já na nich stejně nikdy nepojedu… Martina... Jak se jmenuje dál?“

   „Dvořáková.“ Je to první jméno, které mě napadá.

   „Už jsem si říkala. Z dětského domova totiž utekla taky Martina. Ale Vodičková.“

   „Takže můžeme jet?“

   „Jo, alespoň se tady nebudeš plést.“

   „Díky.“

   Rychle se obracím a vracím se zpátky do svého pokoje. Jsem až překvapen, jak hladce mi to prošlo. Znovu mě v pokoji čeká překvapení, snad ještě větší než předtím. Martina stojí u okna. Je však již oblečená a má na sobě teplou zimní bundu. Když se na mě otočí, má červené ubrečené oči.

   „Tak…já jdu…“ šeptá.

   „Ale kam? Kam bys chodila?“ nechápu.

   „Šel jsi za mamkou, abyste mě odvezli zpátky do Boršova.“

   „Copak ty by ses tam chtěla vrátit? Proč bychom to dělali?“

   „Protože jsem mluvila špatně o Hance.“

   Sedám si na postel, tentokrát však z Martiny nespouštím oči. Před pár minutami mi připomínala dospělou ženu, teď však přede mou stojí oopět malá ustrašená holka. Opatrně k ní natahuji ruku. Váhá, pak si však sedá vedle mě. Chytám ji kolem ramen a hladím po vlasech. Je zmatená, neříká však nic.

   „Já ale nechci, abys odjela,“ šeptám.

   „Tak proč jsi šel za mamkou?“ ptá se a otírá si oči do rukávu.

   „Šel jsem se zeptat, jestli nás pustí zítra na lyže. Veronika psala, že pár lidí od nás ze třídy jede zítra na Kramolín.“

   „Já…Já ale nemůžu, nemám lyže. A navíc na nich neumím, nestála jsem na nich už alespoň čtyři roky.“

   „Půjčíš si mamčiny a my tě to na nich zase naučíme, ničeho se neboj.“

   „Nezlobíš se na mě?“

   „Proč bych měl?“

   „Chtěl jsi o mně něco vědět, tak se ptej…“

   „Neříkej nic, jestli nechceš…“

   „Ne, máš pravdu, vůbec nic o mně nevíš…“

   „Chtěl bych doopravdy vědět jen jednu věc. Ptala ses mě, jestli věřím v Boha. Já ti odpověděl, ale…“

   „Já věřím v boha všech lidí.“

   „Hospodina?“

   „To je jen jedna z jeho tváří.“

   „Jak to myslíš?“

   „Nevěřím, že by existovalo víc bohů.“

   „A co třeba Alláh?“

   „Další z jeho tváří.“

   „Tak teď to nechápu už vůbec!“

   „Na světě je jen jediný bůh. Křesťanům se zjevil jako Hospodin a dal jim svoje učení. Pak šel za Muslimy a objevil se jako Alláh. Viděl, že ti by se původním učením neřídili, a tak vytvořil nové, které vyhovovalo přesně té skupině lidí. A tak to šlo pořád dál.“

   „Ale Korán a Bible jsou úplně o něčem jiném!“

   „Nejsou. Nesmíš se soustředit na obsah ani na věrohodnost. Za vším hledej symboliku života. Obě dvě knihy pak říkají to samé. Zlepšuj svět a pomáhej ostatním. Jen když budou šťastní ostatní, budeš šťastný i ty. Pak už je jen na člověku, jestli to pochopí na první nebo poslední stránce.“

   „Odkud toho tolik víš?“ žasnu. Všechno co říká, má svoji logiku! Větší logiku, než kterou jsem slyšel na náboženství nebo na etice. Co by tomu asi řekli učitelé? Martina není obyčejná holka. Veškerá energie, která z ní vyzařuje, pramení právě z této jednoduché myšlenky – pomáhej ostatním a budeš sám šťastný.

   „Kde ses to všechno naučila,“ ptám se znovu.

   „Tajně jsem chodila k Tašimu. Naučil mě pohybovat se tiše jako kočka, bránit se nepříteli i porozumět chování zvířat. Naučil mě všechno, co ví sám.“

   „Kdo je to Taši?“

   „Tibetský mnich. Chodila jsem za ním tajně, když si táta přivedl nějakou holku.“

   „Cože?“

   „Každý čtvrtek k tátovi přišla nějaká holka, tak jsem zmizela. Když jsem se pak vrátila, ta holka už byla většinou pryč.“

   „Martino… Ani nevím, co ti na to mám říci. Jsi malá, ale víš toho víc než jakýkoli člověk, kterého jsem kdy potkal. Nikdy jsem v Boha nevěřil. Asi jsi mě přesvědčila.“

   Otáčím se na ni a očekávám reakci. Martina má však oči zavřené. Usnula mi na rameni. Hladím ji po vlasech a pokládám na postel. Klidně si vedle ní sedám. Začínám chápat, proč ji děti ve škole neměli rády. Vypadala jako ostatní, chovala se však naprosto odlišně. Normou se vždy stává to, čím se řídí většina – ať je to správně nebo ne. Ona tu normu překročila. Positivním směrem, přesto však překročila.

   Dívám se na ni a dál o ní přemýšlím. V tu chvíli začne zvonit mobil. Rychle ho zvedám, nechci, aby Martinu probudil.

   „Ahoj Honzo, Martina už spí, ne?“ ozývá se okamžitě hlas ředitelky. Zní nervózně, až se začínám bát.

   „Ano,“ přikyvuji, „právě usnula.“

   „Teď mě dobře poslouchej. To lyžování je báječný nápad, Martina se musí dostat…“

   „Jak o tom víte?“

   „Ehm… Martina má v mikině malý mikrofon a GPS vysílačku, kdyby náhodou znovu utekla.“

   „Takže slyšíte všechno, co si říkáme?“

   „To je teď jedno. Nesmíš Martinu ani na chvilku nechat samotnou!“

   „Proč? Něco jí hrozí?“

   „Tím si nejsme jisti.“

   „Vy… Vy jste mi neřekli všechno, že?“

   „Chceš to doopravdy slyšet?“

   „Chci jen vědět, na čem jsem!“

   „Po té havárii, při které zemřeli oba rodiče Martiny, prohledala policie zahradu jejich domu. Dělá se to tak běžně.“

   „No a?“

   „Našli tam tři mrtvá těla asi třináctiletých dívek.“

   „C…C…Cože?“

   „Martině hrozí nebezpečí. Nevíme zatím vůbec nic o tom, kdo nebo proč je zavraždil. Ale já se hlavně bojím, aby se něco nestalo i někomu v Boršově. Kdybys něco potřeboval, klidně zavolej. A dávejte na sebe hlavně pozor! Dobrou noc!“

   „Dobrou…“

   Zavěšuji a vracím telefon zpátky na stolek. Proč jsem to jen zvedal? Lepší žít v nevědomosti, než se dozvědět to, co mi právě řekla ředitelka. Unaveně si sedám do křesla. Martina leží pod peřinou a nenápadně se usmívá. Proč by ji někdo chtěl ublížit? A co ví o těch třech dívkách? Nemůžu se jí na to ani zeptat, mohl bych ji vylekat. Tak co mám dělat? Jen tak klidně sedět a čekat, až ji někdo zabije?

   Dveře se téměř neslyšně otevírají a dovnitř vstupuje bráška. Je už v pyžamu. Naznačím mu, aby byl potichu a ukazuji na postel. Sedáme si spolu na koberec.

   „Jak se jmenuje?“ ptá se šeptem.

   „Martina. Myslím, že Vodičková, ale nejsem si tím jistý,“ odpovídám. Těší mě Ondrův zájem o ni. Mamka ani taťka se nepřišli ani podívat, koho jsem si to domů přivedl.

   „O kolik je mladší než já?“ otáčí se na mě znovu bráška.

   „O tři, je jí deset.“

   „Vypadá mladší.“

   „Možná, ale mluví o věcech, nad kterými jsme my ještě ani nezačali uvažovat, že existují!“

   „Ty ji máš doopravdy rád, co?“

   „Proč myslíš?“

   „Celou dobu se na ni tak díváš, jako by ses o ni bál.“

   „Já se ale doopravdy bojím. Ji chtěl někdo zabít a na zahradě jejího domu se už tři mrtvé dívky našli! Ještě ani nezjistili, kdo to je.“

   „Myslíš, že to má s Martinou něco společného?“

   „Bohužel jsem si tím téměř jistý. Martina nosí na krku takové malé srdíčko. Sama neví, co v něm je, protože jí ho dal otec a zakázal ho pustit z ruky.“

   „Co myslíš, že v něm je?“

   „Nevím, opravdu nevím. A sám se to ani nebudu pokoušet zjistit. Martina mi věří víc než komukoli jinému. Nechci ji tím ztratit.“

   „Neodpověděl´s mi na otázku, jestli ji máš rád…“

   „Mám… Ale spíš jako mladší sestru. Není to jako s Hankou…“

   Sám už nevím, co si myslím. Co si o mě však myslí Martina? Zadívám se z okna. Po vzdálené silnici projíždí osamělé auto. Všude už je tma. Přesto vidím černý obrys nějakého vozidla před naším domem. Hlídají nás na každém kroku. A to je dobře. Jen aby se to nedozvěděla mamka…

   Ondra sedí mlčky vedle mě. Chce mi něco říct. Martina by určitě poznala co, ale já ne. Nakonec se otáčí a vychází mlčky ven z pokoje. Hodiny ukazují deset hodin. Už taky půjdu spát… Ne však v křesle, vytáhnu si spacák. Tiše otevírám zásuvku pod postelí. Je v ní naskládáno spousta věcí, které se často nepoužívají, mimo jiné i spacák. Karimatku se bojím vyndat, protože na ní leží kovové zvonečky. Dozajista bych tím Martinu probudil. Usínám tedy na koberci v modrém spacím pytli vedle postele, v které spí Martina. 

Sobota 4. prosince 2004

 

   První paprsky slunce pronikají tabulkou skla. Pomalu otevírám oči. Je sobota, dneska nemusím do školy, můžu spát do kdy budu chtít.

   „Dobré jitro,“ ozývá se nade mnou Martinin hlas.

   Otáčím se za ním jak slunečnice za sluncem. Martina taky jako slunce vypadá. Sedí na křesle nade mnou, jako by hlídala, jestli ještě spím. Neohrabaně vylézám ze spacáku.

   „Dobré ráno,“ opětuji jí pozdrav, „Jak ses vyspala?“

   „A jak ty?“ odpovídá mi otázkou.

   „Jako v bavlnce. To víš, spí se mi lépe, když vím, že nemusím do školy a když mě ty hlídáš, aby mě nikdo neukradl. A ty?“

   „Vždycky se dobře vyspím, když jsi tady ty…“

   „Ale no tak…“

   „Co si dáš k snídani?“

   „Jen hezky lež, já si snídani udělám sám…“

   „Ale já… Já jsem ti ji už připravila, rohlíky s medem a kakao…“

   „Martino, proč to děláš? Já přece můžu namazat rohlíky sobě i tobě. Je ti teprve deset!“

   „Právě proto, jsem nejmladší!“

   Martina žije v jiném světě než já, ačkoli jsme od sebe jen několik desítek centimetrů. Proč je tak obětavá? Proč se nechová jako ostatní? Možná právě to mě na ní tak fascinuje. Člověk, který je celou společností odstrčen, by ji měl začít nenávidět. Martina však hranice společnosti neustále posunuje výš a výš. Pomohla by i svému nepříteli. Vidí šipky, které jí vedou životem kolem všech, kteří potřebují pomoc. I já někdy vidím takové šipky, snažím se je však vždy ignorovat, je to pohodlnější. Volím si tu nejméně namáhavou cestu.

   „Stalo se snad něco?“ Opět jsem mlčel příliš dlouho. Martina se na mě dívá a snaží se zjistit, co mě trápí. Nemůže však na to přijít.

   „Klidně ti udělám novou snídani, jestli chceš,“ nabízí se skoro zoufale.

   „Ne, mám rád rohlíky s medem,“ snažím se ji uklidnit. Martina se najednou zase usmívá a ihned si mi sedá na klín. Společně snídáme a nic nám nemůže zkazit náladu. Stále však nemůžu pochopit, proč je se mnou tak šťastná.

   „Kolik je hodin,“ ptám se a nepřestávám ji hladit po vlasech.

   „Půl deváté,“ odpovídá hbitě, aniž by se podívala na hodinky.

   „V kolik jsi vstávala ty?“

   „Já… Myslím, že okolo šesté. Chtěla jsem ti udělat radost, nevěděla jsem, kdy se probudíš.“

   „Martino, Martino.Víš o tom, že jsi docela milá holka?“

   Pousměje se a znovu se mi opře o rameno. Kdy jsem se naposledy cítil tak šťastně, to už si ani nepamatuji. A to spolu dneska pojedeme ještě na lyže. Může být snad něco lepšího?

   „Co bys dneska chtěla dělat?“ ptám se jí.

   „Mně je to jedno,“ krčí rameny a dívá se ven, „Co budeš dělat ty?“

   „Právě že nevím. Dopoledne máme čas jenom pro sebe. Myslel jsem že tady uklidím, ale to jsi zvládla ty sama.“

   „Pojď ven…“

   „Klidně, jestli chceš…“

   Oblékáme si co nejteplejší oblečení a vycházíme před dům. Dřív, než se stačím rozkoukat, mě do hlavy udeří velká sněhová koule. Na brášku bych se nejspíše rozzlobil, ale od Martiny mi to nevadí. Za těch pár dní se úplně změnila. Dovádíme ve sněhu jak malí. Za chvíli není před domem ani místečko, kde by ve sněhu nebyly naše stopy. Najednou však Martina strne. Vrhá se k zemi a začíná zuřivě hrabat. Co se stalo? Rychle k ní přibíhám a klekám si do sněhu vedle ní.

   „Můj přívěšek… Najednou mi spadnul,“ naříká a dál hrabe kolem sebe. Snažím se jí pomoci, naše hledání je však bez výsledku. Asi po pěti minutách si lehá do sněhu a začíná plakat. Pokouším se ji zvednout, nesmí tady přece jen tak ležet, nastydne! Martina však leží pevně jako skála.

   „Tát…Táta mi… vě…věřil,“ naříká a po tvářích se jí kutálejí obrovské slzy.

   „Až roztaje sníh, tak to srdíčko určitě najdeme,“ uklidňuji ji. Je to však na nic! Jako by mě ani neposlouchala. Je tak věrná slibu, který dala otci, až se mi to zdá neuvěřitelné. Taková malá holka…

   „Pojď nebo se nastydneš,“ říkám konejšivě. Martina skutečně vstává, až mi srdce poskočí. Natáhnu k ní ruku. Martina si jí však ani nevšimne. Kleká si do sněhu a tiskne ruce k sobě. Vzhlíží k nebesům. Mlčí. Mlčí i příroda. Několik dalších slz dopadá na zem. Začíná sněžit. Martina se však stále nehýbá. Už však nepláče. Přesto se bojím přiblížit. Vyzařuje kolem sebe téměř až mystickou auru. Kde je ta radostná Martina, která mě dnes ráno probudila?

   Přede mnou se cosi leskne. Jako diamanty v záři vycházejícího slunce se na sněhu třpytí zlatý řetízek. Neodvažuji se ani dýchat. Sundávám si rukavici a vytahuji řetízek z mrazivého sněhu. Srdíčko na jeho konci je otevřené. Opatrně rozhrabuji sníh. Malý kousek papíru ne větší než napůl složená známka na dopis. Opatrně ho zvedám. V tu chvíli z něj vypadává několik vlásků. Ani nedýchám. Tak tohle skrýval Martinin přívěsek. Nemusím ani chvilku přemýšlet, aby mi došlo komu ty vlásky patřily. Martinin otec chtěl mít jistotu, že je u něj nikdo nenajde, kdyby se na něco přišlo. Vymyslel nejlepší skrýš, jaká byla možná. Sbírám vlásky ze sněhu a zastrkuji je do kapsy. Nesmím je hlavně ztratit! Teprve pak stisknu v dlani řetízek a navléknu ho Martině na krk. Stále má ruce u sebe a dívá se do šedivých mraků. Konečně vstává. Ani se na mě nepodívá, jen mě chytí za ruku. Má ji příjemně teplou. Vracíme se zpátky do domu. Oba jsme mokří, ale moc si z toho neděláme. Už vím, kde jsem udělal chybu. Měl jsem jí ten řetízek ukázat, ne ho sám zvedat. Jenže co s tím teď mohu udělat? Takovou chybu mi Martina nikdy neodpustí!!

   Mamka s taťkou už také vstali. Martina udělala snídani i jim, protože teď snídají v kuchyni. Protahujeme se po schodech do mého pokoje. Převlékáme se z mokrého oblečení. Stále však nemluvíme. Těžký vzduch by se dal krájet. Opatrně si sedám na postel. Martina chvilku váhá, pak si však přece jen posadí vedle mě. Dívá se mi přímo do očí. Už jen čekám na osudnou otázku.

   „Otevřel jsi ten řetízek?“ ptá se a v očích má už téměř opět slzy.

   „Ano!“ přikyvuji. Vím, že by Martina poznala, kdybych lhal. Čekám další otázky, Martina se však posunuje blíže ke mně, dokonce se začíná usmívat.

   „Proč mi říkáš pravdu?“ říká a já nechápu, proč se usmívá, „Přece víš, že ani já ho nesmím otevřít.

   „Byla bys klidnější, kdybych řekl ne?“ odpovídám jí otázkou, „Nemá cenu ti lhát, stejně bys to brzy poznala.“

   „Víš, že takhle se mnou ještě nikdo nikdy nejednal? Pořád si na mě něco vymýšlejí, jako bych nedokázala sama přemýšlet… Když umřeli rodiče, říkali, že je odvezli do nemocnice a že se vrátí. Nikdo se mnou nejednal na rovinu. Až teď ty!“

   Teď už se zase usmívá a opírá se o mé rameno. Jak může někdy zapůsobit pravda, ať je jakkoli bolestná. Ale o tom nikde nepíšou… Martina se už neptá, jestli jsem uvnitř něco našel. Teď je opět šťastná. 

   * * * 

   Hodiny ukazují pět minut před druhou. Lyže si Martina půjčuje nakonec Ondrovy. Kupodivu proti tomu nikdo nic nemá. S Veronikou jsem domluvený, že se sejdeme ve tři hodiny na lavičkách u autobusového nádraží. Taťka nám naštěstí slíbil, že nás tam odveze. Nemusíme se tedy o nic starat. V baťohu už máme termosku s teplým čajem a přibalili jsme i něco dobrého na zub a lékárničku. Člověk nikdy neví… Už i lyže jsou bezpečně uložené v pytlovitých vacích.

   Vyjíždíme. Martina i já sedíme na zadních sedadlech, mezi námi jsou však lyže. I tak mě Martina celou cestu drží za ruku. Nemluvíme, ani táta se nás na nic neptá. Když o dvacet minut později zastavujeme u nádraží, jen nám pomůže vytáhnout lyže a boty a hned zase odjíždí. I on je na mě ještě trochu rozzlobený.

   Veronika na mě už mává. Jsem docela zvědavý, kolik nás doopravdy pojede. Martina Veroniku už viděla ve škole, neváhá tedy ani okamžik. Jak přicházíme blíž a blíž, poznávám i ostatní. Ačkoli je teprve deset minut před třetí, přicházíme jako poslední. Jede nás sedm – já s Martinou, Veronika, Jindra, Kristýna, Adéla a Petra. S tolika lidmi jsem mimo školu na lyžích ještě nikdy nebyl. A navíc nás nebude kontrolovat žádný z rodičů! Nikdo nám nebude říkat, co máme nebo nemáme dělat!!!

   Celé naše procesí se vydává k autobusovému nástupišti, na kterém už postává několik lidí se snowboardy nebo lyžemi. Martina je opět středem pozornosti. Ostatní o ní chtějí vědět všechno. Všechno… Jenže spoustu věcí jim říci nemohu, i kdybych chtěl. Martina mi o sobě sice řekla spoustu věcí, ale co mohu říci jim? Skoro nic…

   Konečně přijíždí autobus. Když se díváme, jak zastavuje kousek od nás, mám pocit, jako by pohromadě držel jen silou vůle.

   „Kolik vůbec stojí jízdenka?“ ptám se Veroniky.

   „Jestli máš s sebou občanku, tak nic,“ odpovídá a hledá něco po kapsách, „Do osmnácti je to zadarmo.“

   „A já si s sebou vzal tisícovku…“

   Řidič otevírá nákladový prostor. Klekám si na zem a rovnám naše lyže dovnitř. Teprve teď si všímám, že Veronika nemá obyčejné lyže, její nejsou delší než padesát centimetrů! Teď však mám jiné starosti, než se jí na to ptát. Jakmile jsou uvnitř i naše tašky s botami, vystupujeme po malých schůdcích k řidiči. Skutečně stačí jen ukázat občanku a jít se posadit. Snažím se dostat co nejblíže ostatním, nemá cenu, abychom byli roztroušeni po celém autobuse. Kristýna nám naštěstí okamžitě zabrala dvě sedadla hned za ní a Petrou. Všichni mají vedle sebe někoho, jen Veronika ne. Trochu mi je jí líto, vždyť to byla právě ona, kdo mě sem pozval! Mám však svázané ruce. Od Martiny odejít nesmím.

   S houpáním se rozjíždíme. Martina se opírá o studené sklo a brzy usíná. Vím však, že kdybych se zvedl a sedl si k Veronice, okamžitě by to poznala a probudila by se. Dívám se tedy na odpolední krajinu pokrytou bílou rouškou samoty. Tiše se do ní snášejí další a další sněhové vločky. Kdo by věřil, že před pár dny bylo ještě sluníčko a po sněhu nebylo nikde ani památky… Mnohde je ho však teď přes metr. Na Kramolíně ho bude ještě víc! Také se mi pomalu začínají klížit oči. A to mám vydržet až do půlnoci???

   Autobus se kodrcá ven z Českých Budějovic. Netopí. Opatrně přes Martinu přetahuji svoji bundu. Martina se ani nepohne.

   „Nikoho lepšího potkat nemohla,“ usmívá se na mě Veronika přes sedadlo, „Říkala jsem si, že ji asi vezmeš s sebou.“

   „Ale mohla!“ vrtím hlavou, „Třeba tebe!“

   „Nedělej si legraci! Já mám problémy starat se o vlastní sestru, natož kdybych měla někoho cizího.“

   „Co to máš vůbec za miniaturní lyžičky?“

   „Ty jsou právě mojí sestry. Na lyžích umím jezdit, ale na snowboardu se to teprve učím – no, zatím nic moc – a teď, když je dostala k narozeninám, řekla jsem si, že bych se mohla naučit i na nich!“

   „Nedokážu si představit, že by se na tom dalo jezdit…“

   „Tak já ti to na chvilku půjčím, ať si to taky vyzkoušíš!“

   „To nemusíš, nebudeš tam kvůli mě sedět!“

   „Jak to říká Hanka? Nebudeme se přece hádat.“

   „A ty už si na nich někdy jela?“

   „Právě že ještě ne.“

   „Tak to jsme na vás docela zvědavý. Martina taky neumí moc lyžovat.“

   „Já na tom nebudu o moc lépe. Dáš si?“ Přes sedadlo mi podává balíček sušenek.

   „Raději ne, snědl bych ti to všechno.“

   „Proto jsem to s sebou taky vzala, jen si vezmi…“

   „Ale jenom kousíček…“

   Jíme spolu sušenky a povídáme si o všem možném. Je to mnohem bezstarostnější rozhovor, než když mluvím s Martinou. Můžu říct cokoli, co chci. Nemusím se bát případné reakce. Cesta nám rychle ubíhá. Rychleji, než kdybychom jeli autem (i když jedeme déle). 

   * * * 

   Přestože je cesta namrzlá a jedeme jen ve vyjetých kolejích, na minutu přesně ve tři čtvrtě na pět zastavujeme na parkovišti u lanovky. Přesně podle jízdního řádu. Martina se probouzí a zmateně se rozhlíží. Chvilku jí trvá, než si uvědomí, kde je. Pak se však pousměje a rychle vyskakuje ze sedačky. Nejraději by hned vyběhla ven! Kdyby ji tak viděly vychovatelky z Boršova… Ani by ji nepoznaly!!! Nejdříve ji však musím natáhnout do teplé zimní bundy. Pak však již seskakuje ze schodů před autobus. My ji jen s úsměvem pozorujeme.

   „Autobus tady zůstává, můžete se tu nechat všechny věci,“ ozývá se z reproduktorů. Alespoň něco… Ospale se zvedáme ze sedadle. Když vycházíme ven, naše lyže jsou už vyndané. Nemusíme dlouho hádat, abychom poznali, že to udělala Martina. Samozřejmě ji pochválíme.

   Všude je přes metr a půl sněhu. Je přemrzlý a klouže jako led. Sedáme si na zem a ve světle reflektorů se přezouváme. V tlustých ponožkách to jde ztuha. Kristýna, která to zvládla nejrychleji, nám jde mezitím koupit permanentky. Slunce je ještě relativně vysoko nad obzorem. Všechno nám vychází na jedničku. Co víc si můžeme přát?

   Veronika má na nohou už své minilyžičky. Ačkoli nemá hůlky, zdaleka není tak nemotorná jako my. Na rovince jí málem ani nestačíme. Přesto musí na lanovce sedět opět sama.

   Martině jsou bráškovy lyže tak akorát. Navíc se ani nezdá, že by na nich nestála čtyři roky. No uvidíme… Lanovka nás veze přímo do lyžařského střediska. Pod námi je sice dost sněhu, je však již vyježděný. I přes zákaz lyžování se pod lanovkou prohání několik lyžařů. Sjezdovka kříží dvě silnice, není příliš rozumné po ní jet ať už na lyžích nebo na snowboardu. Martina houpá nohama a opírá se o bezpečnostní rám. Žádná slova, která znám, nedokáží přesně vyjádřit, jak se oba cítíme. Mlčíme, jen se na sebe tu a tam podíváme. Přesto si tím řekneme všechno, co chceme.

   Konečně se dostáváme až na vrchol. Před námi se rozprostírají sjezdovky lyžařského areálu ozářeného večerním sluncem. Společně sjíždíme k vlekům. Držím se s Martinou poněkud pozadu, bojím se, aby se jí něco nestalo. Ona však na lyžích jezdí pomalu lépe než já. Vykrajuje obloučky, jak kdyby si je už dopředu vyměřila kružítkem. Že by mi lhala? Ale proč by tvrdila, že na lyžích čtyři roky nestála, když tady teď jezdí tak, až nás všechny zahanbuje. Ani Veronika si nevede špatně. Jen je na svých padesáticentimetrových lyžičkách ještě trochu nejistá.

   Když o půl hodiny později vjíždíme do snowboardparku, překvapí nás Martina ještě jednou. Opatrně sjíždíme kopce a dáváme si pozor, abychom se vyhnuli všem vydřeným místům. Nikdy bychom sem nejeli, kdybychom věděli, co se stane. Skříp!!! Martině lyže podklouzávají na jednom zledovatělém úseku a plnou rychlostí vjíždí na skokánek na vrcholku dalšího kopce. V tu chvíli se mi snad zastavuje srdce. Martina letí dobrých patnáct metrů vzduchem. Všichni stojíme na vrcholku předchozího kopce a se zatajeným dechem ji sledujeme. To přece nemůže ustát! Jestli na lyžích tak dlouho nejela… Už jen několik centimetrů… Několik málo centimetrů jí dělí od pevné země. Bum!!! Martině se podlamují kolena a ona dopadá na zadek. Jede však dál! Jako zázrakem se na lyžích postaví a prudce zabrzdí! To snad není možné! To by nezvládl nikdo z nás a to jezdíme na lyžích už od malička! Jak to mohla taková malá holka zvládnout? Vždyť je jí teprve deset.

   Okamžitě se za ní rozjíždíme. Martina však vypadá úplně v pořádku. Snad jen kalhoty od sněhu naznačují její bláznivý skok. Dýchá zrychleně, jinak se však usmívá. Přestože se jí nic nestalo, vyjíždíme rychle ze snowboardparku zpátky na sjezdovky.

   „Kde… Kde ses naučila… tak dobře lyžovat,“ ptám se a sotva popadám dech, když zastavujeme u vleku.

   „Já nevím, doopravdy jsem na lyžích stála naposledy když mi bylo šest. To ještě žil dědeček a vzal mě na svah za chatou! Od té doby jsem lyže ani neviděla,“ krčí rameny. Sama je zmatená. Má obrovský talent pro rovnováhu, jinak by ten skok neustála. Stále se mi vybavuje, jak letí vzduchem. Kdyby se jí v tu chvíli něco stalo… Ani si neuvědomuji, že mi Kristýna něco šeptá.

   „Už od začátku za námi pořád jezdí dva lyžaři, všiml sis toho taky?“ ptá se a otáčí se na mě, „Nevíš o tom něco?“

   „Toho si nevšímej, jenom nás kontrolují…“ mávnu rukou a hledám permanentku.

   „Kdo nás má kontrolovat?“

   „Policie, kdo jiný.“

   „Cože? Proč?“

    „Pak ti to vysvětlím.“

   „Co kdybychom teď jeli po pětce.“

   „Ale ta není osvětlená! Jestli sis toho nevšimla, tak slunce už zapadlo! Nebude tam vidět vůbec nic!“

   „Právě proto. Jestli nás sledují, pojedou za námi!“

   „Tobě nestačí, že si Martina málem zlomila nohu na skokáncích, chceš ještě jet ve tmě? Děláš ze všeho zbytečně detektivky.“

   „Slibuji, že pojedeme pomalu.“

   „Fakt?“

   „Jo, neboj se.“

   „Tak to řekni ostatním, ať se nerozdělíme!“

   Kristýna předbíhá nějakého pána v červené bundě a sděluje ostatním svůj plán. Mám z něho strach. Kdyby se nám něco stalo na neosvětlené sjezdovce, bude nás tam někdo hledat? Teď už však nemohu couvnout. Martina už něco tuší, zbytečně se však neptá. Nedokáži před ní skrýt své pocity, dokáže ve mně číst jak v otevřené knize. Čím více se přibližuje výstupní stanice vleku, tím jsem nervóznější. Martina mě rázem chytá za ruku – snaží se mě uklidnit. Ona! Vystupujeme a zatáčíme na tmavou sjezdovku. Chvíli čekáme na ostatní. Svah vypadá ponuře a nebezpečně. Všemožně se nás snaží odradit. Jen v dálce svítí slavě světlo nástupní stanice. Sjezdovka se před námi otevírá jak chřtán obrovského černého draka. Je stejně nebezpečná. Přesto se odrážíme a vyjíždíme. První jede Kristýna – byl to přece její nápad. Já s Martinou se držíme až na konci. Měla pravdu. Měl jsem pravdu. Za námi se objevují dvě tmavé siluety lyžařů – sledují nás, jinak by na tuhle sjezdovku vůbec nejeli.

   Vidíme tak maximálně pět metrů před sebe. Svah je naštěstí už upraven na zítřejší lyžování, nehrozí tedy, že bychom narazili na nějaký led. Nikdo jiný tady po rolbě už nejel (jaký šílenec by také jel po neosvětlené sjezdovce?!?). Jedeme pomalu, i tak však máme co dělat. Jestli se chce někdo naučit lyžovat, ať jede za tmy. Žádná chyba se neodpouští. Paradoxně snad jen to Martině nedělá velké problémy. Světlo nástupní stanice se stále zvětšuje. Zbývá nám k ní už jen několik metrů! Žuch! Lyže se mi dostávají jedna přes druhou a o vteřinu později již jedu po zádech. Studený sníh se mi hrne pod bundu. Tak už přece zastav! Konečně se vypíná vázání. O chvilku později zůstávám ležet v hlubokém sněhu. Nevidím vůbec nic, sníh se mi dostal i pod brýle. Nemotorně vstávám a oklepávám se. Hlava se mi trochu točí, jinak jsem však v naprostém pořádku. Martina mi přiváží moje lyže dřív, než se stačím rozkoukat.

   „Nestalo se ti nic?“ ptá se a v jejím hlase je slyšet strach. Bojí se snad o mě? Vždyť jsem jel po zádech, nemohlo se mi nic stát!

   „To víš že ne,“ uklidňuji ji a pokouším se ji pohladit. Už o dost opatrněji sjíždíme zbývajících padesát metrů. Trochu mě bolí kotník, jsem si však jistý, že to není nic vážného. Brzy se však opět válím ve sněhu. To mi totiž Veronika půjčila ty minilyžičky. I když jedu s nohama metr od sebe, nevyvaruji se pádů. Jsem docela rád, když je Veronice zase vracím. V duchu ji obdivuji, že na tom dokáže tak jezdit.

   A už zase jedeme na vleku. Zbývají nám už jen dvě hodiny. Utíká to příliš rychle. Veronika dál jezdí na svých lyžičkách se stejnou samozřejmostí jako předtím. Lidí na sjezdovkách pomalu ubývá. Kam mizí? Jediný autobus, který odtud jede, odjíždí až v půl desáté. Petra má chuť riskovat a přemluvila i ostatní, abychom pak zpátky na parkoviště jeli pod lanovkou. Tam to částečně osvětluje lanovka. Prý když už jsme jeli po neosvětlené nejtěžší sjezdovce, nemůže nás nic zastavit. Asi bych odmítl, kdyby s tímto plánem nesouhlasila i Martina. Samotnou ji přece jet nenechám a nebudu jí to ani zakazovat. Ať si užije, když chce.

   Jedeme dál. Tu a tam někdo z nás spadne, nikomu se však doteď nic nestalo. Naštěstí… Nikdo z nás neví, že brzy už takový klid nebude.

   Hodiny ukazují osm hodin. Jedeme na vleku a brzy budeme vystupovat. Mezi nás se vecpal ještě nějaký kluk na snowboardu. Jde mu to docela dobře, drží bezpečně svoji stopu. Vedle nás se najednou mihl nějaký stín. Možná to bylo jen nějaké zvíře, nevím. O vteřinu později se však ozvalo uširvoucí skřípění. Stalo se to ve zlomku vteřiny. V jednu chvíli ještě jedeme na vleku a povídáme si, pak však jen vidíme, jak se ocelové vodící lano řítí k zemi i se všemi kotvičkami. Hbitě odhazuji naši. Prudce strkám do Martiny a ta sjíždí do sněhu. O chviličku později se do míst, kde stála, zřítí lano a hází sníh do všech stran. Proč se vlek nevypne. Rychle se kolem sebe rozhlížím. Kde je ten kluk? Sakra! To snad ne! Snowboardista, který jel před námi, neměl takové štěstí jako my. Právě podjížděl kladku. Lano by dopadlo přesně na něj, kdyby v poslední chvíli nezvedl snowboard. Právě do něj se teď lano zařezává až létají drobné jiskřičky. Musíme mu pomoci! Všichni kolem se na nás jen dívají. Copak jsou opravdu tak blbí? Proč mu nepomohou? Šlapu žebříčkem ke klukovi. To už k němu sjíždí i Petra. Co však máme dělat? Lana se nemůže ani dotknout, na to jede moc rychle. Hůlka! Dávám ji rychle pod lano a s Petřinou pomocí se ho snažíme nadzvednout. Je však příliš těžké. Železná hůlka se pod ním prohýbá jak špejle. Bum. Sklouzává z hůlky přes snowboard přímo na chlapcovu bundu. Sakra!!! Odhazuji hůlky a snažím se lano nadzvednout rukavicemi. Už neuvažuji nad tím, jestli se něco stane mě. V tu chvíli se lano konečně zastavuje. Kluk se však nehýbá. Shazujeme lano do sněhu vedle něj. S hřměním se k nám blíží skůtr. No konečně. Okamžitě zraněného kluka přebírá a sváží ho dolů. Ve sněhu po něm zůstává jen malá krvavá skvrna. Ne! Co jsem to udělal?! Kdybych se mu nesnažil pomoci, prkno by to jistě vydrželo těch pár sekund, než se vlek zastavil. Zvládl by to sám! Zvolna s Petrou stoupáme k výstupní stanici. Proč jsme sem vůbec jezdili? Kdybychom zůstali doma, nemuselo by se… Asi by se to stalo také, ale my bychom u toho nebyli!

   Kde je vůbec Martina? Její lyže i s botami ve vázání jsou stále ve sněhu. Kde je? Martino! Ať se rozhlížím jak chci, nikde ji nevidím! To snad ne! Jestli se jí něco stalo, neodpustím si to do konce života.

   S ohlušujícím rachotem se nad námi přeřítí vrtulník a svým reflektorem projede celou sjezdovku. Martino!!! Konečně… Konečně ji vidím na výstupní stanici. Mává na mě. Nedokáži ani říci, jaký kámen mi padá ze srdce. Kristýna sjíždí až ke mně a bere Martininy lyže. Ta teď stojí ve sněhu jen v ponožkách. Kdybych se o ní tak nebál, začal bych asi přemýšlet, jak se tam dostala a proč si zouvala boty. Asi bych ji i vynadal, teď ji mám chuť vzít do náručí.

   Pomalu si uvědomuji, co se stalo. Lano se vysmeklo z kladek na dvou sloupech a spadlo. Jak se to mohlo stát? Tak to už budou muset zjistit jiní! Vrtulník s chlapcem se v oblaku zvířeného sněhu zvedá a odlétá do tmy. 

   * * * 

   Po tom, co se stalo, byly všechny vleky okamžitě zastaveny. Teď již sedíme v autobuse na zpáteční cestě do Českých Budějovic. Martina usíná, sotvaže se rozjíždíme. Bylo toho na ni dneska moc…

   V autobuse je Martina asi jediná, kdo není vzhůru. Ostatní probírají všemožné teorie, proč lano vleku spadlo. Ani já to nevím a nechci se tím vůbec zabývat.

   „Viděl jsi vůbec, co Martina udělala?“ ptá se mě přes sedadlo Veronika.

   „Běžela v ponožkách k vám,“ krčím lhostejně rameny, „Je dost chytrá na to, aby věděla, jak je to u spadlého lana nebezpečné.“

   „Ale vůbec ne!“

   „Tak co podle tebe dělala?“

   „Jo, běžela naším směrem, nás si však vůbec nevšímala. Kdo myslíš, že vypnul vlek?“

   „Ten se vypnul automaticky, nebo ne?“

   „Ti dole ani nevěděli, co se stalo! Martina stiskla takové to červené tlačítko na posledním sloupu! Pak se nám málem dala do breku, že kdyby ho vypnula dřív, nemuselo se tomu klukovi nic stát.“

   „Zato ale můžu já s Petrou!“

   „V každém případě… Zatímco my jsme tam jen tak stáli, ona zachránila tebe i toho kluka. Doopravdy mi o ní nechceš nic říci?“

   „Ne, promiň! To nejde, nechce se mi o tom mluvit.“

   „Proč ne? Přivedeš ji do školy a nikdo proti tomu nic nenamítá! Tady nás sledují dva lyžaři a kdo ví, jestli to lano nespadlo kvůli ní. Vždyť jediné, co o ní my víme, je to, že utekla z dětského domova v Boršově.“

   „To vám nestačí?“

   „Lyžovala s námi celý večer, máme právo o ní něco vědět.“

   „Veroniko… Nechej to prosím být! Slibuji, že v pondělí ti všechno řeknu. To už u mě nebude, vrátí se do Boršova.“

   „Proč??? Zdálo se mi, že ji máš moc rád a záleží ti na ní!“

   „To ano! Ale mamka mi jasně řekla, že u nás smí zůstat jen přes víkend.“

   „To je mi líto.“

   „Nemusí, je to moje vina. Kdybych jí říkal všechno co dělám hned od začátku, nemuselo to takhle dopadnout.“

   Veronika se již na nic neptá. Když se však na autobusovém nádraží o dvě hodiny později loučíme, pošeptá Martině něco do ucha.

   Na nádraží nás už naštěstí čeká taťka, a tak se domů dostáváme ještě před půlnocí. Znepokojuje mě jen, jak začíná Martina pokašlávat. Běhat ve sněhu jen v ponožkách… Jak jinak by to mohlo dopadnout? Než zaleze do postele, udělám jí alespoň ještě teplý čaj. Snad jí to pomůže… Martina usíná okamžitě. Pokašlává však celou noc. 

Neděle 5. prosince 2004

 

   Něco mě šimrá na tváři. Pomalu otevírám oči. Venku je ještě tma. To, co mě probudilo, je cíp peřiny, která spadla z Martininy postele. Ještě trochu ospale vylézám ze spacáku. Chvíli jen tak stojím a dívám se na Martinu. Je na posteli schoulená do klubíčka. Na tvářích má ještě stopy po slzách. Copak zase brečela? Proč? Rychle sbírám peřinu ze země a přehazuji ji opatrně přes ni. Už se mi nechce vůbec spát, sedám si do křesla. Stále se mi však vybavuje včerejší scéna. Teprve když se začnu převlékat, všímám si talíře se snídaní. Zmateně se otáčím na Martinu. Ta však očividně spí. Nepochybuji o tom, že ji dělala ona, na domácí skřítky nevěřím. Copak ona už vstávala?

   Klekám si vedle její postele, hned se však zase zvedám. Nevím proč, začínám se jí však bát. Bere si na sebe příliš velkou zodpovědnost. Jak včera správně podotkla Veronika – zatímco ostatní stáli a koukali, ona… Ne, už nad tím nesmím přemýšlet.

   Opatrně si sedám na postel. Martina se ani nepohne, přesto mám pocit, jako by věděla, že jsem vedle ní. Několikrát silně zakašle. Natahuji ruku a hladím ji po jejích dlouhých vlasech. Znovu zakašle. Ještě více ji zabaluji do teplé peřiny. Vstávám, musím jí jít udělat teplý čaj.

   Všichni ještě spí. V kuchyni někdo nechal včera pootevřené okno, táhne z něj ledový ranní vzduch. Rychle okno zavírám a pouštím topení. Stejně bude chvíli trvat, než bude v kuchyni zase teplo… Voda v konvici se už vaří. Nalévám čaj do termosky a rychle se vracím zpátky do pokoje. Martina už sedí na posteli s rukama složenýma do klína se dívá mlčky před sebe. Ani se nepohne, když vstoupím. Jen sedí a mlčí. Vypadá úplně stejně, jako když jsem ji viděl poprvé. Co mám dělat? A co se vůbec stalo?

   Obcházím Martinu velkým obloukem a blížím se k ní podél zdi. Už jen tři metry… dva… jeden… Martina se stále ještě ani nepohnula. Teď, když je vzhůru, se už neodvažuji sednout si na postel, natož pak ji hladit. Zůstávám stát opřen o zeď. Čekám… Nic jiného mi ani nezbývá. Martina se na mě najednou prudce otáčí. V očích má opět slzy.

   „Jak je tomu klukovi?“ ptá se šeptem. Jako by už dopředu čekala špatnou odpověď…! Co jí však mám říci? Sám nemám ani ponětí.

   „Určitě bude v pořádku,“ uklidňuji ji tiše.

   „Je to… jenom moje vina. Kdybych si jen o chvilku pospíšila…“ několikrát silně zakašle.

   „To neříkej, vždyť vlek mohl vypnout kdokoli jiný, kdyby měl dost odvahy. A napij se čaje.“

   „Já jsem ale přísahala!!! Přísahala, že budu ochraňovat všechny, kdo to budou potřebovat. Ty nevíš, jaké to je, když se díváš na něčí smrt a nemůžeš dělat nic! Jen ležíš pod postelí a díváš se, jak někdo, komu věříš víc než komukoli jinému, zabíjí holku jako jsem já! Můžeš jen brečet a bouchat všude kolem. Strach ti nedovolí říci cokoli, i když pravda v tobě křičí a ty ji nemůžeš utišit!!!“

   Zůstávám zaraženě stát. Co mi tím vším Martina chtěla říci? Copak mám doopravdy tak dlouhé vedení??? Je mi jedno, co se stane. Sedám si k Martině. Dřív, než stačím něco říci, vrhá se mi kolem krku. Její pláč je přerušen jen občasným zakašláním. Drží mě pevně. Stejně jako já…

   „Já… Nemohla jsem nic dělat,“ vzlyká, „Usnula jsem pod postelí a když jsem se probudila, škrtil táta Ivu. Nemohla jsem nic dělat!“

   Třesu se snad ještě víc než Martina. Co mám dělat… Co mám sakra dělat, neřekne mi to někdo? O tomhle v žádné příručce psychologie nepsali!!! Vím jediné. Musím Martinu nechat, aby se vybrečela. Tričko pyžama mám již celé mokré, ale nevšímám si toho.

   Zdola se ozývá šramot - to se probudili rodiče. Jistě najdou snídani, kterou připravila Martina. Máme tedy ještě chvilku času. Přesto se snažím Martinu utišit. Vytahuji kapesník a snažím se jí otřít oči. Martině však dobře stačí moje tričko.

   Jak ji teď držím, zjišťuji, že je celá horká. Rychle jí přikládám ruku na čelo. Notně ji tím vystraším, nedá se však nic dělat. Nemůžu se mýlit. Martina má dozajista teplotu. Ukládám ji znovu do postele a podávám hrníček s vařícím čajem. Dal jsem do něj až příliš mnoho citronu… Martina si však ani nepostěžuje. Brzy je termoska prázdná. Stále sedím vedle Martiny. Už skoro nepláče. Drží mě však pevně za ruku. Má ji horkou, jako by ji právě vytáhla z ohně. Nevím, jestli je to proto, co mi řekla, nebo jestli na ni něco leze…

   Martina se mlčky dívá do peřiny. Červené paprsky vycházejícího slunce dodávají celému pokoji nádech tajemna. Dopadají na postel a pomalu nás dostávají z ospalosti. Ještě chvíli však zůstáváme tak, jak jsme. Nechce se nám vstávat, proč také, je neděle.

   Martina si najednou na posteli kleká a zadívá se ven z okna. Tiskne ruce k sobě a něco tiše šeptá. Neslyším však co. Jsem alespoň rád, že už nekašle. Teprve teď mám čas začít o Martině přemýšlet. Proč? Proč, Bože, jestli existuješ, proč dopustíš, aby někdo tak trpěl? A jestliže už dopustíš z jakéhokoli důvodu, aby někdo někoho zabil, doopravdy u toho musí být dítě? Copak nevidíš, jak Martině je? Vždyť je jí teprve deset! O co se snažíš?

   Martina stále ještě klečí na posteli. Dívá se však na mě. Musela si přece všimnout, jak smutně se tvářím. Pomalu slézá z postele a sedá si mi na klín.

   „Promiň,“ šeptá a opírá se mi o rameno, „To jsou jen moje starosti…“

   „Víš co?“ usmívám se na ni, „Já teď zavolám do nemocnice a zeptám se, jak se ten chlapec má.“

   „Vždyť ani nevíš, kam ho odvezli… Ale stejně díky, jsi milý.“

   „Tak obvoláme všechny nemocnice, však ho někde najdeme.“

   „Proč uděláš vždycky to, co bych chtěla?“

   „Chci ti udělat radost, to nemůžu? Jsi malá hodná holčička, která ke mně přišla jenom v ponožkách. Chci ti udělat radost, protože mám pocit, že ty si zasloužíš všechno.“

   „Radost… Ještě nikdo se o to… nesnažil…“

   „Martino…“

   Vstávám a hledám mobil. Nemám ani ponětí, kam bych měl zavolat, nemám ani číslo do žádné nemocnice, něco však přece musím udělat, Martina mi tak věří… Mobil leží zapomenut pod křeslem. Přišla mi nějaká sms. Rychle ji otvírám.  

   ZAVOLEJ 480761911 JE TO CISLO DO KRUMLOVSKE NEMOCNICE, LEZI TAM TEN KLUK. PS: VCERA VECER NA KRAMOLINE TO NEBYLA NEHODA. VYSETRUJEME. ZATIM NASHLEDANOU. 

   To bylo úmyslně? To snad ne! Proč by někdo chtěl ublížit takovému prckovi, který se na snowboardu sotva udrží? No nic, však ono se zjistí, co se tam doopravdy stalo. Jenže co když to nebylo vůbec mířeno na toho kluka, ale na Martinu?!? Rychle vyťukávám číslo, které mi přišlo. Nedokáži se ani pořádně soustředit.

   „Nemocnice Krumlov, přejete si?“ ozývá se milý hlas spojovatelky.

   „Přivezli k vám včera v noci chlapce asi okolo devíti let vrtulníkem s poraněním břicha?“

   „To jsou soukromé informace, lituji, kdo jste?“

   „Policie České Republiky. Jedna holka, která ho zachránila, by si s ním chtěla promluvit.“

   „Okamžik.“

   No potěš pánbůh! To jsem tomu zase dal! Jenže jinak bych se k tomu klukovi asi nedostal. Teď se ve sluchátku ozývá jen nějaká melodie, jak nás neustále přepojují dál a dál. Konečně to někdo zvedá. Jakmile se ujistím, že jsme ve správném pokoji, podávám mobil Martině a vycházím ven z místnosti. Jakmile za mnou zapadají dveře, začínám brečet. Cítím v sobě nespoutanou zlobu. Kdybych teď věděl, kdo to udělal, kdo chce Martině za každou cenu ublížit, byl bych schopen ho možná i zabít. Co to může být za člověka? A co mu mohla Martina provést? V tom bude jistě něco víc. Ale co???

   Dveře se otevírají a v nich se objevuje zářící Martinina tvářička. Ihned však zvážní, když mě uvidí.

   „Tak co?“ ptám se dřív, než stačí otevřít pusu.

   „Jak jsi věděl, že bude zrovna v téhle nemocnici?“

   „Takže jsi s ním mluvila?“

   „Byl sice na nějaké operaci, ale bude v pořádku. Už teď je mu o hodně líp. Brzy se vrátí domů a pozval… pozval mě k sobě a tebe taky.“

   „No vidíš. Kdybys ten vlek nevypnula, jak by to asi dopadlo?“

   Martina neodpovídá, jen se slabě usmívá. Vracíme se do pokoje. Už je neděle… Stále ještě doufám na zázrak. Nedokáži Martině vysvětlit, že se bude muset zítra vrátit do dětského domova. To to uteklo… Těch pár dní, co jsme byli spolu – to je asi to nejlepší, co jsem kdy zažil. Dal bych cokoli za to, kdyby u nás mohla Martina zůstat ještě alespoň další dva dny. Mamku však nepřemluvím. Vždyť doteď Martinu ještě ani neviděla!!! Nezáleží jí na ní. Proč by mi něco takového měla dovolovat?

   Dneska budu muset zvládnout všechny úkoly na zítřek. Nejdříve se ale převlékneme. Teprve pak zapínám počítač. Jde mi to na něm sice o hodně pomaleji, rukou je to však čitelné jen pro mě a pro pár vyvolených, kteří škrabou stejně jako já.

   „Já ti pomůžu,“ nabízí se okamžitě Martina. Vždyť ani neví, co budu dělat! Jak mi tedy chce pomoci? Přikyvuji však, protože nemám ani tušení, jak jinak bych ji mohl zabavit. Kdybych řekl, ať dělá, co ji baví, začne mi nejspíš znovu uklízet pokoj.

   Máme za úkol napsat historii fiktivního města. Jak pomalu postupuji, neustále mě udivuje, kolik toho Martina ví. Opravuje mi chyby, tvoří lepší větné konstrukce a nahrazuje moje spojení výstižnějšími výrazy. Nezaváhá ani na chviličku, až na… Právě píši o deportaci židů do koncentračních táborů a jejich dalším osudu. Jsem si jist, že ve větě mám alespoň dvě chyby. Čekám, až mi Martina řekne, jak to má být správně. Ta neříká nic. Dívá se do monitoru, jako by se snažila zjistit, odkud se tam vzala ta poslední věta.

   „Proč?“ ptá se najednou, „proč by někdo vyvražďoval celý národ?! To by přece nikdo nikdy neudělal, nepiš to tam.“

   „Ve druhé světové válce takové tábory bohužel existovaly,“ vysvětluji váhavě, „Hitler tak zabil miliony židů.“

   „Proč? Co… Co tím mohl získat?“

   „Skoro nic. Neměl je rád. Židé museli nosit žlutou hvězdu, aby je každý poznal, nesměli chodit do kina ani do divadla, nesměli jezdit autobusem, měli speciální židovské kavárny, kam směli chodit, protože do těch jakoby normálních jim byl vstup zakázán. A bylo toho spoustu.“

   „Proto, že je neměl rád, je přece ještě nemusel zabíjet. Nikdy o člověku nevíš tolik, abys mohl posoudit, jestli je dobrý nebo zlý. Přesto si žádný z nich nezaslouží zemřít. A ještě těžší je poznat národ!“

   Tak tohle si musím zapsat. Až budeme mít zase jednou etiku, napíši to do nějaké úvahy. Kde na to ale přišla Martina? Ne, nezeptám se jí na to, nemusím přece vědět všechno…

   Hodiny ubíhají. Úkoly, které bych normálně dělal celý den, jsou hotové za chvilku. Martina však znovu začíná pokašlávat. Donutím jí, aby si znovu lehla. Poslechne bez reptání. Ona však nedokáže jen tak ležet, musí pořád něco dělat… Stejně jako já! Za chvilku už čte moji učebnici dějepisu. Chci se vrátit k počítači, v tu chvíli však zvoní mobil. Volají z dětského domova! Co mohou chtít?!??

   „Ano? Hájek, prosím,“ ohlašuji se.

   „Ahoj Honzo!“ ozývá se paní ředitelka, „Já… Ehm… Stojím teď před vážným rozhodnutím. Martinina teta nás chce žalovat, že nedbáme na bezpečnost dětí v našem ústavu - jak to nazvala.“

   „Proto, že je Martina u mě?“ Trochu tiším hlas a vycházím z pokoje. Martina nemusí slyšet všechno, o čem se budeme bavit.

   „Přesně tak.“

   „A to může?“

   „Bohužel ano. To tedy znamená, že buď porušíme zákon – což se mi v dané chvíli zdá nejrozumnější – nebo se bude muset vrátit Martina k nám. Poraď mi, co mám dělat? Žádné rozhodnutí nebude správné, jaké tedy alespoň není tak špatné?“

   Mlčím. Nedokáži si představit že by před naším domem zastavilo auto a Martinu odvezlo. Proč nemůže alespoň něco jít hladce? Proč si ji u sebe nemůžeme nechat napořád? Je v tom opravdu takový problém?

   „Porušíme zákon,“ říká ředitelka rozhodně, „tobě ještě není osmnáct, prakticky nic ti nehrozí. A i kdyby, můžeš říci, že o ničem nevíš.“

   „Takže Martina může zůstat?“

   „Nejdéle do pondělí, jak to bylo původně domluvené. I těch pár hodin u tebe jí pomůže a navíc bude v bezpečí.“

   „Je to pravda, že to spadnutí lana nebyla nehoda?“

   „Zatím se to vyšetřuje. Ale kola na sloupu byla jasně poškozená. Zatím na sebe dávejte pozor.“

   Ředitelka ukončuje hovor dřív, než se stačím rozloučit. Vracím se do pokoje. S leknutím zjišťuji, že jsem nechal pootevřené dveře! Martina musela všechno slyšet! Teď sedí na posteli a netrpělivě se na mě dívá. Co jí však mám říci? Že je mi to líto, ale bude se muset hodně brzy vrátit do Boršova?

   Vyhýbám se jejímu pohledu a zamířím k oknu. Opírám se o parapet. Venku zuří sněhová bouře. Vítr se prohání kolem a bere s sebou mračna sněhu. Není dobře vidět ani na hlavní silnici. Psa by ven nevyhnal… Je slyšet hučení, jak vítr naráží do komína. Sněhu je venku tolik, že z krmítka na metrovém kůlu je vidět pouze stříška.

   Někdo mě chytá za ruku. Vím, že je to Martina, přesto se na ni otáčím. Dívá se na mě naprosto vážně. Ví, co jí chci říci.

   „Kdy půjdu zpátky?“ ptá se šeptem a také se otočí ven z okna.

   „Ještě chvilku zůstaneš,“ hladím ji po vlasech, „ale jak dlouho – to nevím. Zvládneš to tady chviličku sama? Já jsem hned zpátky.“

   „Kam jdeš?“

   „Jenom na balkon.“

   „A proč nemůžu jít s tebou?“

   „Chtěl bych být chvilku sám, nevadí ti to?“

   Martina nic nenamítá. Vrací se zpátky do postele a důkladně se zachumlává do peřiny. Pod oknem leží pantofle. Potichu se do nich obouvám a oknem vylézám na balkon. Dělám to tak vždycky. Jakmile okno otevřu, proletí pokojem ledový vzduch. Jakmile jsem na balkoně rychle ho za sebou zase zavírám. Studený vítr proti mně žene tisíce sněhových vloček ostrých jak spousta jehliček. Slunce, které na nás před chvílí ještě tak pěkně svítilo, se ztrácí za neproniknutelnou clonou bílých mraků.

   Opírám se o zábradlí. Nejraději bych vrátil čas do doby, co jsem Martinu ještě neviděl. Čeho všeho bych byl ušetřen… Ne, Honzo, nic si nenamlouvej. Udělal bys to znovu, kdybys mohl. Proč je vlastně Martina u mě? V dětském domově byla vždycky sama a podle psycholožky na ni mám dobré působení. Měl bych se k ní tedy vrátit.

    V pokoji je najednou hrozné horko. Oklepávám z mikiny sníh a přehazuji ji přes topení.

   „Mám se už sbalit?“ ptá se Martina. Je smířena s tím, že bude muset odejít.

    Neříkám nic jen zavrtím hlavou. Budík ukazuje tři čtvrtě na devět. Měl bych se pustit do snídaně, když mi ji Martina udělala. Kakao už je tak jako tak studené.

   Sedám si do křesla. Nemám chuť vůbec nic dělat, nejraději bych si vlezl zpátky do spacáku a usnul. Všechno tak zaspat…

   „Já půjdu teď hned,“ říká Martina potichu, „jestli ti to udělá radost…“

   „Radost???“ otáčím se na ni překvapeně.

   „Jsi smutný, protože jsem tady.“

   „Ale vůbec ne!!! Protože budeš muset odejít! Co já bych za to dal, kdybys mohla zůstat napořád!“

   „Kdo to je?“ ptá se Martina a ukazuje na výstřižek z nějakého časopisu. Je na něm malá holka skoro ve stejném věku jako Martina, která se opírá o průhledné sklo. Přispějme opuštěným dětem na maminku. Mámu pro každé opuštěné dítě. Fond SOS dětských vesniček. 255 77 77/5100 u IPB. Jo, tenhle kousíček papíru to všechno odstartoval. Před čtyřmi lety jsem si ho všiml v nějakém časopise a bylo mi té holky tak líto, že jsem sedl k počítači a hledal, kde bych mohl pomoci. Právě tenkrát jsem se dostal na stránky Dětského domova Boršov nad Vltavou. Ta vzpomínka naráz rozvazuje všechny zábrany. Připomíná mi, proč jsem začal. Teď už jsem rozhodnutý. Martina u mě zůstane do posledního okamžiku!

   „Kdo to je?“ opakuje poprvé svoji otázku.

   „Neznám ji. Jen mi připomíná úkol na tomhle světě,“ otáčím se na ni s úsměvem.

   Nyní si už spolu povídáme o všem možném. Mám pocit, jako by před příchodem ke mně jedinými šťastnými okamžiky v Martinině životě byly návštěvy u tibeského mnicha. Se zářícíma očima mi popisuje jak spolu cvičili na madracích před obrovským zrcadlem, na jehož horním okraji byl velký červený čínský drak, četli filosofické knihy, světové bestsellery i vědecké publikace. Martinu však očividně nejvíce bavilo právě cvičení před zrcadlem – jakási středověká gymnastika. To možná také vysvětluje ten její bláznivý skok na Kramolíně. Má nejspíše úžasný smysl pro rovnováhu.

   Ani si neuvědomujeme, jak čas letí. Brzy již bude oběd, nikdo se však do mého pokoje podívat nepřišel. Kdybych s Martinou utekl, nikdo by si toho ani nevšiml. Copak jsou na mě rodiče doopravdy tak rozzlobení, že u nás bydlí desetiletá holka? Proč? Copak si neuvědomují, že kdybych neměl skutečně vážný důvod, nikdy bych domů nikoho cizího nepřivedl??? 

   * * * 

   „Oběd,“ ozývá se z přízemí. Hodiny ukazují pět minut po poledni. Skutečně. Ani jsme si neuvědomili, jak dlouho si spolu povídáme. Už vstávám, abych došel pro talíře. Martina mě však chytá za ruku a zastavuje.

   „Honzo… Prosím! Chtěla bych, abychom jedli s ostatními,“ říká. Dívá se na mě tak, že nemohu odmítnout. Přesto se bojím, co tomu řeknou rodiče. Vím, že kdybych řekl „ne“, Martina odmlouvat nebude. Jenže já to nedokáži. Chytám pevněji Martininu ruku a pomáhám jí vstát. Společně pak vycházíme z pokoje. Do kuchyně vcházíme jako poslední – to se dalo čekat, když jsme se tam ještě tak dlouho bavili… Krátce Martinu představím. Rodiče o ni nejeví žádný velký zájem, tak proč je zahlcovat zbytečnými informacemi… Stejně bych si musel většinu z nich vymyslet…

   Ondra okamžitě vstává a přináší z obývacího pokoje pátou židli. Mamka i taťka se jen trochu poposunou. Martinu sice pozdraví, ale nestojí to za nic. Pořád jsou na mě ještě příliš rozzlobení, to znamená, že jsou rozzlobení i na ni.

   Usazuji Martinu mezi mě a brášku. Mamka se s Ondrou živě baví o nové hudební skupině, kterou poslouchá. Nás dvou si však ani nepovšimne. Je mi to tak líto. Právě teď by Martině nejvíc prospěla láska a péče. Já jí však ničeho z toho nedokáži dát tolik, kolik by doopravdy potřebovala…

   Táta z Martiny nespouští oči. Snad ji nepoznává… Sleduje každý její pohyb, jako by se snažil přijít na to co se skrývá za její smutnou skořápkou. Pak se však už opět věnuje obědu. 

   * * * 

   Mamka už sklízí ze stolu když Martina vytahuje z kapsy tu svoji malinkou čokoládičku, kterou jsem jí v pátek koupil. Rozbaluje ji a pečlivě rozděluje na pět dílů. Jeden z jich je však menší, ten si tedy nechává sama. Zbývající čtyři rozděluje mezi nás. Tak malý kousek čokolády… I mamka je překvapena Martininým chování. Myslí si snad, že jsem jí řekl, co má dělat? Nevím, opravdu nevím. Mamka si naštěstí svoji tabulku čokolády bere a vstává od stolu.

   „Mohu vám pomoci s nádobím?“ nabízí se téměř okamžitě Martina. Úžasná holka… Copak ona si nedokáže ani na chviličku odpočinout?!

   Mamka chvilku váhá. Jako by nevěděla, co si má o té neznámé holce myslet. Může jí věřit? Nakonec však přikyvuje. Martina s radostí sbírá talíře a odnáší je do dřezu. Oči jí znovu září jako malé lucerničky. Oplachuje nádobí a pečlivě ho rovná do myčky. Mamka ji tam nakonec nechává samotnou. Opírám se o stěnu a jen ji pozoruji. Jde jí to, jak kdyby měla ty pohyby naučené věčným opakováním. Mám takový pocit, jako by to doma dělat musela… Proč by se jinak chtěla takhle zavděčit mamce. Martino, co o tobě ještě nevím?

   Přicházím k oknu. Venku stále řádí sněhová vánice a nevypadá to, že by měla brzy skončit. Opírám se o parapet a přivírám oči. Chce se mi spát… Už je toho na mě moc! Nedokáži to! Proč nemůže být Martina úplně normální holka? Proč se chová tak, jak se chová? Cítím se jak holub v kleci. A žádná cesta k úniku.

   Najednou se do kuchyně vrací mamka. Jakmile uvidí Martinu – která mezitím stihla uklidit všechno nádobí do myčky – otáčí se k ní.

   „Můžeš rovnou i zamést,“ říká. Zní to však jako rozkaz nejvyššího generála vojínovi. Má takový až pohrdavý tón… Rozkazovat, nic jiného ani neumí…  Martina se však usmívá a ihned se ohlíží po koštěti. Tak dost! Martina je tu přece jenom jako host!!! Stačí, že každé ráno dělá snídani celé rodině!

   „Martino, já to udělám!“ snažím se jí koště vzít z ruky.

   „Jen ji nechej,“ zaráží mě prudce mamka. Jen se na ni nevěřícně dívám. Vždyť Martinu využívá!!! Co jí však na to mám odpovědět? Stejně bychom se zase jenom hádali… Je to jako v pohádce O Popelce. A Martina dělá vše s takovým na&dšením… Mamka odchází z kuchyně s hrníčkem kávy a nechává na čisté lince vyzývavě ležet špinavou lžičku. Uklízím ji dřív, než ji zpozoruje Martina. Za chvíli září kuchyň čistotou jak dlouho ne. Martina je však schopná uklízet dál. Rychle ji chytám za ruku a vyvádím ven.

   „Dělám snad něco špatně?“ ptá se zmateně.

   „Ne, vůbec ne! Všechno děláš moc dobře. Ale co mám pak dělat já?“ pokouším se o vtip, ale dnes se mi nic nedaří… Martinu však přesvědčím. Přesto stojí dál na chodbě.

   „Mohla… Mohla bych se vykoupat?“ ptá se mě poněkud rozpačitě, „Hrozně mě svědí záda. Slibuji, že nebudu plýtvat vodou, dám si jí do vany jen pár centimetrů! Jenom bych chtěla pyžamo, půjdu pak rovnou do postele.“

   „To víš, že můžeš, “ přikyvuji okamžitě, „Ale pod jednou podmínkou. Dáš si tam vody až po okraj. Pak ti tam dám ještě trochu pěny a …“

   „Ne, díky. Já bych se doopravdy chtěla jenom vykoupat!“

   „To přece nevadí! Pěna tě umyje sama.“

   „Honzo, prosím…“

   „Tak dobře, já ti zatím skočím pro pyžamo.“

   „Je pod polštářem. Moc díky, já…“

   „Běž už! A půjč si můj župan, je to ten bílý s oranžovým lemováním.“

   Martina se otáčí a váhavě se míří ke koupelně. Stojím dál na chodbě a čekám, až zmizí ve dveřích. Ach jo… Už je poledne! Děsím se chvíle, kdy Martina odejde. Zároveň se na ni však trošku těším. Všechno půjde jako dřív! Vždyť sám vím, že to není pravda. Až ji potkám za pět nebo deset let, možná už budu schopen se s ní normálně bavit a skamarádit se s ní. Ale teď?

   Vycházím po schodech do svého pokoje. Martinino pyžamo leží vzorně složené pod polštářem. Teprve teď si uvědomuji, že i to je vyrobeno ze zelené látky s jedním jasně žlutým pruhem! Co pro Martinu asi tahle kombinace znamená? Raději se jí na to ani nebudu ptát… Nemusím přece vědět všechno… Opatrně pyžamo zvedám. Je lehoučké jako pírko. A stejně hebké. Pečlivě postel opět ustýlám a rychle se vracím po schodech dolů. Z obývacího pokoje se ozývá tlumený zvuk televize. Tiše se plížím předsíní až ke koupelně. Zastavuji se. Bojím se jít dál. Co když je Martina už ve vaně? Kdyby se to někdo dozvěděl, mohu se se svými návštěvami Boršova rozloučit!

   „Martino…“ volám potichu.

   Dveře se okamžitě otevírají. K mé úlevě je stále už má na sobě župan. Málem ji ani nepoznávám. Župan je jí samozřejmě velký, ruce nejsou v rukávech ani vidět a spodní lem thá po podlaze. Přesto vypadá náramně. Tak jako tak mi na ní něco nesedí. Nemá na sobě nic zeleného ani žlutého…

    S úsměvem jí podávám pyžamo a vcházím dovnitř. Martina má ve vaně sotva dvacet centimetrů vody, už ji však vypíná. Nebudu jí to vymlouvat, stejně by to nemělo cenu.

   „Nedokázala bych tak plýtvat vodou, když vím, že na některých místech je jí nedostatek,“ vysvětluje, když uvidí, kam se dívám. Neodpovím. Rád bych jí něco odpověděl, kdybych však věděl co…

   „Já vím, jaké je to mít žízeň,“ dodává jako by provinile a sklápí hlavu. Už se ani nesnažím pochopit, co tím chtěla říci. Otáčím se a raději odcházím. Z kuchyně je na koupelnové dveře dobře vidět. Sedám si na židli a lehám si na stůl. Kdyby Martina něco potřebovala, zavolá! Chce se mi čím dál víc spát… spát… Také na mě asi něco leze. Ani bych se nedivil… 

   * * * 

   Crrrrrrrrrr…! Ostrý zvuk zvonku se rozléhá po celém domě. Okamžitě se probouzím. Shazuji ze sebe deku (kdo mě přikryl?!) a utíkám otevřít. Digitální budík na botníku ukazuje patnáct minut po třetí. To jsem doopravdy spal tři hodiny???

   Otevírám dveře, aniž bych se předem podíval, kdo to vůbec zvoní. Za dveřmi stojí muž v policejní uniformě. Je mu tak okolo pětačtyřiceti, má krátké černé husté obočí. Vypadá zkrátka jako obr. Neznám ho, přesto vím, že to může znamenat jediné.

   „Dobrý den, Hájkovi?“ ujišťuje se strážník.

   „Ano, co… co pro vás můžeme udělat?“ ptám se, hlas se mi však klepe strachem.

   „Musím odvézt Martinu zpátky do dětského domova.“

   „Nemohlo by to ještě chvilku…“

   „Ne, je mi líto.“

   „Dojdu pro ni, zůstaňte tady.“

   Rychle zavírám dveře. Ne!!! Málem se sám dám do breku. Nesmím však policistu nechat dlouho čekat. Tiše vycházím po schodech do patra a zůstávám stát před dveřmi svého pokoje. Jsem si jistý, že Martina bude právě tam, tři hodiny by ve vaně nevydržela. Otevírám dveře. Martina leží v posteli a spí. Dívám se na ni, nejsem však schopen ji probudit. Ne, nesmím začít brečet. Sedám si na roh postele a pohladím Martinu po vlasech. Má je už suché… Jemně s ní třesu. Probouzí se okamžitě. Dívám se jí přímo do očí. Martina tuší, o co jde.

   „Už?“ ptá se klidně. Je už narozdíl ode mě smířená s tím, že odchází. Jen slabě přikývnu. Vím, že kdybych jí odpověděl, určitě bych se rozbrečel. Martina odhazuje peřinu a rychle se převléká. Proč si na sebe brala už to pyžamo??? Několikrát zakašle. Pomáhám jí složit všechny její věci do baťohu. Poslední minuty spolu… Přetahuji jí přes hlavu čepici a oba vycházíme ven. Držím ji pevně za ruku. Pojedu s ní alespoň do Boršova, však už se zpátky nějak dostanu…

   „Tady to ještě podepište,“ podává nám policista nějaký formulář. Jen zběžně ho proletím očima a rychle dole načmárám svoje jméno. Martina také.

   „Proč nepřijela i paní ředitelka?“ ptám se a vracím propisku policistovi. Než mi stačí odpovědět, ozývá se z domu mamčin hlas: „Kdo to je?“

   „Jenom policie, ve škole se ztratil dataprojektor a já ho v pátek uklízel do kabinetu. Musím jet na chvíli do města,“ vymýšlím si tak nemožnou lež, že je mi až divné, že na to mamka naletěla.

   „Samozřejmě, jedu s vámi do Boršova,“ otáčím se rychle na strážníka.

   „Ale to nebude nutné…“ snaží se mi to vymluvit.

   „Pro Martinu to bude ale lepší. Navíc si potřebuji ještě promluvit s ředitelkou.“

   Něco se mi na tom policistovi nezdá. Proč se mi snažil zabránit, abych s nimi jel? Musím se pak na to zeptat.

   Bílá felície se znakem policie stojí jen kousek od našeho domu. Sedáme si s Martinou oba na zadní sedadla. Proč jen nepřijela ředitelka? Začíná se mi to líbit čím dál tím míň. Konečně se rozjíždíme. Ve sněhové vánici není vidět pořádně ani na deset metrů před sebe, musíme tedy jet velice pomalu. Nedokáži ani určit, kudy jedeme. Jen málokdy potkáme nějaké jiné auto. Kdo by v takovém počasí také chodil ven…

   Jen mlhavé pouliční osvětlení napovídá, že jsme v Českých Budějovicích. Auto najednou zastavuje na kraji vozovky. O vteřinu později se dívám do hlavně služební pistole. Co se to děje? Srdce mi tluče jak o závod a skoro zapomínám dýchat.

   „Vystup a vrať se domů,“ pokyne mi policista, „Tobě nechci ublížit, s Martinou mám ale nevyřízené účty.“

   Sedím jako zařezaný. Nemohu uvěřit tomu, co se kolem mě děje.

   „Kdo jste?“ ptám se vystrašeně.

   „Odejdi prosím, tobě doopravdy nechci ublížit, autobus ti jede za chvilku.“

   „A Martina…“

   „Ven!!!“

   Přestože na mě křičí, mám pocit, jako by to byl úplně normální člověk a žádný vrah. Jestli však zůstanu, mohl by nám doopravdy něco udělat. Musím jít! Policista na mě stále ještě míří pistolí. Nedokáži opustit Martinu, mám za ni zodpovědnost! Strážník si to už také uvědomuje a otáčí pistoli na ni.

   „Jo, už jdu,“ zdvihám ruce, „Neboj Martino, to bude dobrý…“

   Pomalu otevírám dveře, nespouštím však ty dva z očí. Jakmile jsem venku, otevírá se okýnko a policista mi podává padesátikorunu.

   „To aby ses dostal v pořádku domů, autobus ti jede za chviličku,“ vysvětluje. Vytahuje okýnko a auto se rychle rozjíždí. Stojím na autobusové zastávce a mohu se jen dívat, jak dvě mihotavá červená světla se ztrácejí na první křižovatce. Sakra!!! Co jsem to zase provedl. Martina jede bůhví kam s člověkem, který s ní dozajista nemá dobré úmysly. Přece však můžu něco dělat. Kvapně vytahuji telefon. Ještě že jsem si ho s sebou vzal… Okamžitě stisknu číslo tísňové linky. Ne, to není dobrý nápad. Komu teď mohu věřit, když i policie zklamala? Ředitelka! Ředitelka dětského domova – to je to jediné správné řešení! S roztřesenou rukou hledám její číslo v adresáři. Tady je. Ještě že mi ho dala…

   „Dětský dom…“ ohlašuje se ředitelka, já jí však okamžitě skočím do řeči.

   „Martinu unesli!“ křičím, „Policista, který vypadal jak obr s plnovousem. Přišel k nám a řekl, že už musí Martinu odvézt zpátky k vám. Myslel jsem… Musíte něco udělat!!!“

   „Kollár? To snad ne! Řekni, že to není pravda.“

   „Já nevím, jak se jmenuje, nepředstavil se mi, ale možné to je. Právě zmizeli na křižovatce.“

   „Kde jsi teď?“

   „U university na Branišovské. Vysadil mě na zastávce.“

   „Čekej tam. Za pět minut jsme u tebe.“

   Než stačím cokoli říci, na cokoli se zeptat, pokládá sluchátko. Proč se tak zděsila, když jsem jí únosce popsal? A kdo je vůbec pan Kollár?

   Sedám si do mokrého sněhu. Teď to již nevydržím a začínám brečet. Slzy okamžitě odfoukává vítr. Selhal jsem. Selhal jsem, to je jasné. Nedokázal jsem Martinu ochránit. Měl si vzít mě, ne ji! Kdo ví, co s ní teď bude… Vystavil jsem ji dost možná smrtelnému nebezpečí! A to jenom proto, že jsem věřil člověku, který pro Martinu přišel bez paní ředitelky. Martina je teď s úplně cizím člověkem a jede bůhvíkam! Martino…!!!

   S houkáním se ke mně blíží policejní auto. Na malý okamžik ve mě svitne trocha naděje, že by mi ten policista přijel Martinu vrátit! Auto sice zastavuje u mě, na zadním sedadle však sedí paní ředitelka. Naznačuje mi, abych rychle nastoupil. Vstávám a oklepávám se od sněhu. Co mi asi řeknou? Je to moje chyba a já to přiznávám.

   „Raději se připoutej,“ ozývá se z předního sedadla. Ředitelka zatím mlčí. Rozjíždíme se. Uháníme městem rychlostí nad sto dvacet kilometrů v hodině!

   „Nic si z toho nedělej, určitě Martinu najdeme,“ říká ředitelka konejšivě. Usmívám se na ni, moc jí však nevěřím. Nic mi nevyčítá… Nedává mi za to žádnou vinu, i když je to všechno tak jasně patrné!

   „Kdo… Kdo je ten pan… pan Kollár?“ ptám se a téměř začínám znovu brečet.

   „Snanislav Kollár je doopravdy policista. Jel vystřídat noční hlídku před vaším domem. To jsme ještě nevěděli, že…“

   „Co?“

   „Že jeho nemanželská dcera se jmenuje Klára Doležalová!“

   Jaká Klára? Co s tím má co dělat nějaká Klára???

   „Podařilo se nám identifikovat ta tři mrtvá těla,“ vysvětluje ředitelka dál, když vidí můj nechápavý výraz, „Klára Doležalová… byla jednou z nich! Nestihli jsme vás včas informovat!!!“

   „Co budeme ale dělat? Neříkali jste, že má Martina u sebe nějaký vysílač?“

   „Mikrofon má už dávno vybité baterie a GPS má dosah jen pár kilometrů. Přijímač byl vždy v autě, které vás hlídalo…“

   „Takže nemůžeme vůbec zjistit, kde Martina je?“

   „Bohužel… Tobě pan Kollár nic neřekl?“

   „N…Ne…! Najdete ji, viďte?“

   „Slíbit ti nemůžu nic. Já vím, jak ti na ní záleží, budeme dělat, co bude v našich silách!!! Teď jedeme na policejní stanici a dál uvidíme. Policie už pana Kollára hledá. Neboj se, do večera ji jistě najdeme!“

   „Třeba by vám mohlo pomoci tohle,“ říkám a vytahuji z kapsy malou obálku, „Tohle bylo v tom Martinině přívěšku.“

   „Asi vím, komu patří. Lidé typu Martinina otce často svým obětem něco vezmou, aby na měli vzpomínku, i když ví, že by je mohla usvědčit. Martinin otec to vyřešil geniálně. Koho by napadlo hledat v malém přívěšku na krku desetileté holky. Ale doopravdy nevím, jestli nám to nějak pomůže. Teď je však důležité všechno…“

   Řítíme se dál ulicemi. Když konečně zastavujeme na parkovišti před šedou budovou, sotva popadám dech. Cítím se však pod psa. Celé je to moje vina, i když to paní ředitelka odmítá. Martino, kde asi teď jsi?

   Vystupujeme z auta a rychlými kroky míříme na stanici. Všichni si mě prohlížejí tak důkladně, až mám pocit, že pachatelem jsem já! Kdyby mamka věděla, kde teď jsem a hlavně proč tu jsem!!!

   Na policejní stanici není vidět velká změna. Chodby jsou stále tiché, jako by tu snad ani nikdo nebyl. Pravidelné klapání našich bot se tu rozléhá se strašlivou ozvěnou. Jsme u cíle. Doteď mi nikdo neřekl, kam jdeme. Když však teď stojíme přede dveřmi s nápisem NERUŠIT, je mi to jasné.

   „Dělej, co chceš, ale prosím tě, nikoho se na nic zbytečně neptej!“ otáčí se ke mně policista, který řídil auto, „Až tě budeme potřebovat, tak tě zavoláme, ano?“

   „Proč tady vůbec jsem?“

   „Předpokládáme, že nás pan Kollár kontaktuje. Martina se nám bude pokoušet dozajista něco sdělit a jde o to, že mi to nemusíme pochopit. Ona si bude myslet, že tu jsi s námi, a proto řekne třeba nějakou narážku. Byl jsi s ní nejdéle z nás, máš tedy největší šanci to pochopit. A navíc jsi nemohl zůstat venku v té činěnici.“

   Jak se otevírají dveře, mám pocit, jako bych vcházel do úplně jiného světa. Zatímco na chodbě se nepohnula ani moucha, ve velké místnosti, kam jsme právě přišli, sedí alespoň deset lidí a neustále se mezi sebou dohadují. Tu a tam však nějaký z nich vstane a přeběhne k jinému pracovišti, aby odevzdal nějaký papír. Organizovaný zmatek - to je to správné slovo pro činnost, která probíhá v téhle místnosti. Sedám si na vypolstrovanou lavičku v koutě a pozoruji vše s odstupem. Jiskřička naděje, že se Martina najde, je stále větší. Jestli ji všichni tihle lidé hledají, musí ji přece nalézt velice brzy!!!

   Do místnosti přicházejí stále další lidé se stohy papírů. Hned však zase odcházejí. Jeden člověk však neustále přechází mezi pracovišti a všechny kontroluje. To je asi jejich nadřízený. Zvláště tlačí na muže u počítače, který má za uchem tužku.

   „Hlášení: Nic jsme nenašli ani na místě A, B ani C,“ ozývá se praskavý hlas z reproduktorů na stropě.

   „Prohledali jste všechna stanoviště důkladně?“ chytá nadřízený policista mikrofon, stojící na jednom ze stolů.

   „Od půdy po sklep.“

   „Někde přece být musí! Co říkají příbuzní?“

   „Pan Kollár odjel dnes ráno a nenechal žádnou zprávu.“

   „Sakra. Vraťte se sem!“

   Nemusím ani dlouho přemýšlet. Je mi jasné, že Martina je zatím stále nezvěstná. Veškeré nynější pátrání bylo bez výsledku.

   Minuty se pomalu vlečou. S každou vteřinou se šance, že Martinu nalezneme ještě živou, razantně zmenšuje. Copak ten člověk neřekl jasně, že má s Martinou nevyřízené účty??? Zabije ji při první příležitosti… A to všechno kvůli mě! Zklamal jsem a teď tady musím jen tak čekat! Tak jsem se těšil, že až Martina odejde, bude všechno jako dřív. Proč se to muselo tak strašně zkomplikovat?

   „Bingo,“ vyskakuje najednou od stolu muž s tužkou za uchem, „Mám signál GPS! Opakuji, mám GPS objektu!“

   „Už tam jedeme,“ ozývá se opět chraplavý zvuk z reproduktorů.

   Na plátno na stěně promítá dataprojektor nějakou mapu. Okamžitě si všímám blikajícího červeného políčka blízko silnice číslo 105.

   „Pojedeš se mnou nebo budeš všechno sledovat odsud?“ sklání se ke mně policista, který nás přivezl na stanici. Ani se nerozmýšlím a okamžitě vstávám. Vybíháme ven před stanici po požárním schodišti. Je s námi ještě jedna policistka, ta však nasedá do vlastního vozidla. To nás je tak málo? Dva lidé plus já? To snad nemyslí vážně…

   Policista zapíná nějaký počítač a na obrazovce na palubní desce se zobrazuje stejná mapa, kterou jsme mohli vidět nahoře na plátně.

   „Přivaž se,“ nakazujeme mi. Jeho hlas nepřipouští žádné námitky. Okamžitě vyjíždíme. Dalším tlačítkem se rozezvučí siréna na střeše. Kličkujeme mezi projíždějícími auty ven z města. Tentokrát však míříme směrem na Hlubokou nad Vltavou. Policista jen pokukuje po mapě, jinak se však plně věnuje řízení. Sedím na předním sedadle a křečovitě se držím dveří. Hází to se mnou ze strany na stranu, jak rychlostí sto šedesáti kilometrů v hodině projíždíme zatáčky. Není pořádně vidět ani protijedoucí auta…

   Brzy se k nám přidává černá dodávka také se sirénami na střeše. Projíždíme Hlubokou, až za námi létá sníh. Světla města se opět ztrácejí. Červené políčko se neustále zvětšuje a přibližuje. Už by měl být vidět nějaký dům. Martinin vysílač by mohl být jen kousek od silnice, v dohledu však není žádné stavení. Prudce zastavujeme a nárazníky vrážejí do závěje.

   „Zůstaň tady,“ otáčí se na mě policista. Z dodávky, která zastavila jen kousíček za námi, vyskakuje šest postav v bílých kombinézách. Ihned se ztrácejí ve sněhu. Nejspíše nějaká zásahová jednotka. Jediný, koho vidím, je policista. Ten však stojí u krajnice a skupinku jen pozoruje. Stejně tak i policistka ve vlastním autě. Kéž by Martinu našli… Zavírám oči a potichu se modlím. Jsem ochoten vyzkoušet všechno, jen když to pomůže. Nechci nic jiného, než aby mi Martina seděla znovu na klíně, abych mohl hladit její vlasy a dívat se do jejích hlubokých očí. Kde teď asi je? Už podruhé za tenhle týden ji hledáme. Tentokrát však již nebudeme mít ani v nejmenším takové štěstí, aby za námi sama přišla.

   Co tam dělají tak dlouho? Copak není GPS jen kousek od cesty? Lidé v bílých kombinézách se již vracejí. Kde je Martina? Copak oni ji nenašli? Signál přece přichází odtud! Velitel zásahové jednotky něco vysvětluje policistovi. Ten se po chvíli otočí a sedá si zpátky na místo řidiče. Opírá se o volant, nic však neříká. Beze slov se dívá do závějí před autem. Cítí můj pohled. Kde je Martina? Policista vytahuje z kapsy igelitový pytlík. Je v něm něco, co vypadá jako veliká baterie do hodinek.

   „Tak tohle je vysílač GPS,“ vysvětluje potichu, „Našli jsme ho tady ve sněhu. Kollár věděl, že ho má Martina u sebe, za jízdy ho vyhodil.“

   „A Martina?“

   Policista jen zavrtí hlavou. Takže nic. Nemáme sebemenší stopu, kde by mohla Martina teď být.

   „Odvezu tě domů, ať o tebe nemají rodiče strach,“ otáčí se na mě policista, „Máš mobil?“

   „Hmmm. Chcete číslo?“

   „Kdyby to bylo možné… Až nám pan Kollár zavolá, dáme ti okamžitě vědět.“

   „Tak si to někam zapište, já sám svoje číslo zpaměti neznám! +420606163135,“ předčítám z adresáře.

   „Mám to. Díky. Můžeme jet?“

   S obtížemi vyjíždíme ze závějí. Teď už nikam nepospícháme. Není ani kam… I siréna mlčí! Když v šest hodin zastavujeme na příjezdové cestě k našemu domu, ani se mi nechce vystupovat. Klidně bych strávil noc na policejní stanici. Rodiče by se o mě ale báli a asi by mi ani nevěřili, že kvůli ukradenému dataprojektoru může být takový poprask!

   „Určitě ti pošleme zprávu, jak to vypadá. Zítra k nám pokud možno přijď, musíme napsat protokol. Zatím se měj…“ loučí se policista. Vystupuji a otevírám branku. Bílá felície se pomalu vzdaluje.

   Ihned zamířím do svého pokoje. Nestojím o žádné zbytečné vyptávání. Převlékám se a sedám si na postel. Je tu takové ticho… Není slyšet ani hlásek. I andulky na stole mlčí. Jak je nám něco milé, si vždy uvědomíme, až když to ztratíme. A to samé platí i o lidech.

   Bojím se na cokoli sáhnout. Všechno je naprosto dokonale uklizeno, andulky mají vyčištěnou klec, jen na stole leží pohozený nějaký papír. Martině by se to určitě nelíbilo, musím ho uklidit…

   Jak přicházím blíže, zjišťuji, že ten papír vůbec neznám. Je psán Martininou rukou!!! Okamžitě se vrhám ke stolu a začínám číst. 

   Ahoj Honzo,

   Brzy budu muset odjet, chci ti ale ještě něco povědět. Říkal jsi mi, že toho vím na svůj věk až příliš. Už starý Petronius pravil: čemukoli se učíš, učíš se pro sebe. Celou dobu ses mě chtěl zeptat, odkud toho tolik vím. Možná to bude znít jako holý nesmysl, Já však čtu všechno, co najdu. Jestliže ti rodiče sváží nohy a zamknou tě v tvém pokoji, nemáš ani na vybranou.

   Chci ti říci jediné. Byl jsi jediný člověk, který mi rozuměl a nemyslel si o mně, že jsem blázen. Žádná slova nedokáží vyjádřit, jak jsem ti vděčná. Neboj se o mě, hlavně dělej dál to, co jsi dělal doteď.

   Tvá Martina 

   Sedím za stolem a nevěřícně se na těch pár řádek dívám. Tohle že psala desetiletá holka? Ani já sám bych nebyl nikdy schopen něco takového napsat. A kdo je (nebo byl?) Petronius? To mám doopravdy takové mezery ve vzdělání? Udělám asi lépe, když se to ani nebudu pokoušet zjistit. Držím v ruce papír a znovu přejíždím očima po jeho řádkách. Martino, můžeš mi vůbec odpustit, že jsem nezůstal v autě? Znovu a znovu papír zvedám. Je to to jediné, co mi po Martině zbylo… Nemohu se od něj ani odtrhnout. Cítím se úplně bezmocně. Nemůžu dělat vůbec nic!!!

   Ostatní už nejspíše večeřeli, beru si tedy z lednice jen jogurt. Tak jako tak nemám hlad…

   To ticho je skličující. Sedím na posteli s mobilem v ruce. Čekám. Kéž by už zazvonil a oni mi řekli, že Martina je v pořádku na stanici… Už to déle nevydržím a pouštím si rádio. Nesoustředím se sice na to, co tam říkají, v místnosti je však konečně rámus. Na Martinu ale nedokáži přestat myslet. Neuběhne ani pět minut, abych se nepodíval na její dopis.

   Stmívá se. Venku konečně přestává sněžit. A to budu muset jít zítra do školy! Co by se stalo, kdybych zamířil místo toho na policii? Tam bych byl alespoň užitečnější. Ráno už to ale bude stejně zbytečné. Martina už bude jistě mrtvá. Mrtvá… Neeeeee!!! Jestli se jí něco stane, slibuji, že budu jezdit každý den do Boršova, že budu lidem pomáhat na každém kroku. Stejně jako to dělala Martina.

   Je už půl desáté. Už se vzdávám naděje, že Martinu ještě někdy uvidím. Dveře se tiše otevírají a dovnitř přichází Ondra.

   „Můžu dál?“ ptá se a zastavuje se kousek od prahu.

   „Klidně pojď,“ pokrčím rameny. Ani se na něj však nepodívám. Stále držím v ruce Martinin papír. Bráška váhavě přistupuje blíž.

   „O Martině už mluvili ve zprávách,“ šeptá Ondra, „Podle jejich popisu bych ji ale jen těžko poznal, mamka s taťkou si musí myslet, že je to někdo úplně jiný.“

   To znamená, že ji nepozná nikdo. Proč tam raději nedali fotku. Klidně bych strpěl ty řeči doma, jen kdyby ji všichni lidé poznali a dali policii vědět.

   „Už se zase hádají,“ pokračuje bráška stále šeptem, „Dneska to bylo kvůli oblečení…“

   „To bude dobrý,“ uklidňuji ho, „vyřeší si svoje problémy a zase bude klid. Vůbec se neboj.“

   „Jo, tohle jsem ti přinesl…“ podává mi lesklé cédéčko, „Dobrou noc.“

   Držím cédéčko v ruce a snažím se poznat, co na něm asi tak může být. Je půl desáté, ale co… vstávám a zapínám počítač. Také se už převlékám do pyžama… Vkládám cédéčko do mechaniky a čekám, až se načte. Nevěřícně se dívám a dvacet fotek. Bráška si půjčil tátův digitální fotoaparát a fotil Martinu na každém kroku. Jak jsme se spolu měli hezky… Martina vypadá na všech fotkách tak přirozeně. Usmívá se směrem k objektivu, jako by věděla, že ji někdo fotí. Mám tedy na Martinu alespoň nějakou vzpomínku… Doteď jsem si neuvědomil, jak hodného mám brášku!

   Chce se mi spát. Nedokáži však odtrhnout od Martiny oči. Bezděky se otáčím na postel. Očekávám snad, že se tam jako duch objeví? Jsem blázen. Měl bych už asi jít spát. Ráno musím do školy. Vypínám počítač a vlézám pod peřinu. Ještě dlouho po tom, co jsem zhasl světlo, se dívám do stropu a přemýšlím. Byl jsi jediný, kdo si nemyslel, že jsem blázen.  

Pondělí 6. prosince 2004

 

   Někde zvoní mobil. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to ten můj. Vyskakuji a nasazuji si brýle. Mobil osvětluje skoro celý noční stolek. I budík. Je čtvrt na čtyři ráno!!! Kdo mi to může volat? Číslo neznám. Když už jsem se probudil, tak to alespoň zvednu. Budu moci tomu opovážlivci vynadat.

   „Na nic se neptej a nahrávej si to,“ ozve se roztřesený hlas policisty. Bleskurychle strkám do rádia prázdnou kazetu a připojuji mikrofon. O co sakra jde? Konečně zapínám rádio a poslouchám. 

   „AHOJ, AŤ MĚ Poslouchá kdokoli, byla bych ráda, aby se mě nikdo nepokoušel najít. Ten muž si zaslouží svoji pomstu, protože můj táta zabil tři lidi. Ne všichni holubi přežívají zimu. Ti ostatní se však v pořádku vracejí do svých hnízd.“ 

   To je přece Martinin hlas! Bez pochyby je to ona!!! To znamená, že ještě není…

   „Máš nanejvýš pět minut na to, abys nám řekl, kde je,“ ozývá se opět hlas policisty, „poslouchej to třeba pořád dokola!“

   „Pět minut?“ zděsím se.

   „Pan Kollár se pokusil spáchat sebevraždu. O minutu dříve nám pustil tohle poselství z nějaké kazety. Řekl doslova, že jestli Martinu nenajdeme do pěti minut, prožije naposledy svůj největší strach. Tak co?“

   „Já nevím, já fakt nevím!!!“

   „Pusť si to ještě jednou, napiš si to, cokoli!“

   „Martina nám chce říci, že chce zemřít, protože si to zaslouží a že existuje mnoho dalších, kteří by ji mohli eventuálně nahradit.“

   „Čeho se Martina nejvíce bojí?“

   „Nemám ani ponětí. Bála se jen o svůj řetízek…“

   „To nám moc nepomůže. Máš ještě tři minuty padesát.“

   „Ale já doopravdy nevím!!!“

   Znovu pouštím kazetu. Dalších třicet sekund… Znám už těch pár vět úplně nazpaměť. Začínám se neovladatelně třást. Copak mě opravdu nic nenapadne? Martina třeba předpokládá, že se mi to dostane do ruky a že jí pomůžu.

   Dvě minuty třicet vteřin… Dvě minuty… Už jen sto dvacet vteřin zbývá… Devadesát… Šedesát vteřin… Sleduji budík na stole. Snažím se zastavit vteřinovou ručičku, která se s neúprosnou pravidelností sune dál a dál. Třicet vteřin!

   „To už nemá cenu…“ ozývá se ze sluchátka znovu policista, „Nikam bychom už stejně nestihli dojet. Je mi to líto…“

   Neodpovídám. Sedím u rádia s mobilem v ruce. To musí být jen sen. To musí být jen nějaký hloupý sen!!! Martina přece nemůže být mrtvá. Nemůže… Taková malá holka přece… Ne, to nemůže být pravda!!!

   „Kdyby tě náhodou něco napadlo… Zůstávám na stanici až do rána,“ loučí se policista, „Dobrou… Tak asi ne… Ještě se vyspi.“

   Vracím telefon na stolek a malátně kráčím zpět k posteli. Je mi hrozná zima. Nezlepšuje se to ani když se zachumlám do peřiny. Nedokáži si připustit, že by mohla být pravda, co jsem se právě dozvěděl! Martina tady ještě před pár hodinami byla, smála se…

   Dívám se do stropu, nezvládám však normálně myslet. Mám pocit, jako bych ztratil mladší sestřičku. Měl jsem ji přece ochraňovat! Proč jsem se do toho jenom pouštěl?! Kdyby Martina zůstala v dětském domově, nemuselo se nic z toho stát. Mohl jsem tam za ní přece chodit…

   Vstávám a znovu si pouštím kazetu. Martinin hlas zní stále klidně, nevzrušeně. Ona věděla, co ji čeká. Proč něco neudělala?! Každý člověk má přece pud sebezáchovy.Už o ní přemýšlím v minulém čase…

   Před očima mi probíhá celý minulý týden. Na ty krásné okamžiky nezapomenu nikdy. Možná bych měl jít zítra k psychologovi! V uších mi stále zní Byl jsi jediný, kdo si nemyslel, že jsem blázen.  

   * * * 

   Budík na stolku zvoní, já však od osudného telefonátu již znovu neusnul. Ani teď nevstávám. Váhám, jestli mám jít vůbec do školy. Musím se vrátit do normálního života, musím na Martinu zapomenout. Kdybych ji před týdnem nepotkal, ani bych nepoznal, že existuje! Dalo se žít dobře před tím, bude se žít dobře i teď. Musím jít do školy. Jak bych to také omluvil…

   Odhazuji peřinu a sedám si na posteli. Jen na chvíli se zahledím na noční stolek. Žádná snídaně…

   Vstávám a pomalu se převlékám. Ať se podívám kamkoli, stále vidím stopy po Martině. Pro jistotu vytahuji kazetu z rádia. Moc dobře si uvědomuji, co by se stalo, kdyby si ji poslechla mamka nebo taťka…

   Začíná se mi točit hlava. Tak rád bych vše řekl někomu, kdo mi bude rozumět! Snad jen Hanka… Už proto musím do školy! Nedokáži v sobě tohle tajemství držet!!!

   Scházím dolů do kuchyně. Mamka právě připravuje snídani a svačinu. Co se stalo? V tuhle chvíli je mi to však jedno. Znamená to jen pár ušetřených sekund… Bolí mě už celé tělo. Ne, nic na mě neleze. To jsou ty vzpomínky… Doopravdy bych asi měl jít k psychologovi… Jestli se to do zítřka nezlepší, asi doopravdy půjdu! Alespoň že mě a Ondru bere táta do školy autem. Nedokáži si ani představit, že bych mohl jet takhle autobusem. Ondra by mi chtěl něco říci. Před tátou však nemůže. Nakonec neřekne nikdo z nás ani písmenko. Táta už začíná něco tušit. Musím se sebrat!!!

   Vystupuji a mířím k šedé budově školy. Školník právě odmetá sníh před vchodem školy. Měl bych mu asi pomoci, slíbil jsem to… Je však téměř osm hodin, nemám čas. Snad příště.

   Ve třídě je docela rušno. Jakmile však vstoupím, všechen hluk rázem zaniká jako mávnutím kouzelného proutku. Není pochyb. Dozvěděli se, co se stalo. Naštěstí právě zvoní! Sedám si vedle Hanky a připravuji si své věci. Na chemii jsem se přes víkend ani nepodíval a je mi to i jedno. Ať dostanu pětku, vždyť je to jen známka na papíře… Potichu, aby nás nikdo jiný neslyšel, vyprávím Hance o včerejších událostech. Trochu se mi ulevuje. Potřeboval jsem to někomu říci! Učitelka přichází do třídy. Teď mě vyzkouší a … Profesorka Boháčová si mě však nevšímá, dokonce ani nezkouší. Mechanicky opisuji poznámky z tabule. Hanka mi na okraj sešitu píše vzkazy, snaží se mě utěšit. Tak se pozná správný kamarád! Už je mi doopravdy lépe. Jak hodiny ubíhají, začíná mi být divné, že si mě žádný z učitelů nevšímá. O přestávkách je u mě jen Hanka. Ostatní jsou vždy v opačné části místnosti. Jako bych měl nějakou nebezpečnou nemoc!

   Před týdnem… Skoro přesně právě před týdnem to všechno začalo. A pak… Šlo to již rychle! Teď jsem však zase sám. Ne, nejsem! Mám přece Hanku!

   Z chodeb se ozývá varovné řinčení řetězů. Vždyť je přece svatý Mikuláš! K nám však již nikdo nepřijde, jsme už moc velcí. Kdyby tady byla Martina, tak… Ne, nesmím na ni pořád myslet! Život jde dál! Můj…

   Už jen tělocvik a budu moci odejít ze školy. Cepák však není učitel, který by se žákům z kteréhokoli důvodu vyhýbal. Těším se na jeho hodinu asi nejvíc z celého dnešního vyučování. Cepák s námi hraje ping pong a nakonec i volejbal. Přesto jsem rád, když konečně vycházím před školu. Nejraději bych šel rovnou domů, slíbil jsem však, že zajdu ještě na policejní stanici a napíšeme ten protokol. Martina by mi nikdy neodpustila, kdybych tam nešel…

   Nadhazuji si tašku na zádech a vyrážím. I silnice v centru jsou namrzlé a všude leží silná vrstva nafoukaného sněhu. Naštěstí je již nad nulou. Kdyby se tak ještě nějaké sluneční paprsky prodraly ocelově šedými mraky. Na to si však budu muset ještě počkat…

   Na ulici se pohybuje jen minimum lidí. Kdo může, jede autem nebo MHD. Na chodnících jsou ve sněhu vyšlapané jen úzké cestičky. Jsou čtyři hodiny… Jakou výmluvu si budu muset vymyslet dnes? Proč jsem přišel pozdě? Už se do toho zamotávám příliš. Pravdu však říci nemohu…

   Konečně vstupuji již známými dveřmi. Vrátný se jen vykloní ze svého okénka a hned mě pouští dál. Ani se nezeptá, co potřebuji. Buď dostal své instrukce nebo jsem tady tak často, že předpokládá, že to sem nejdu vykrást.

   Kam mám vůbec jít? Nikdo mi nic neřekl… Vzpomínám,´si na dveře s nápisem „Nerušit“. Ano, tam musím jít, kam jinam??? Stoupám po schodech vzhůru a snažím se vybavit si, kudy jme šli. Kdybych zabloudil, asi by se to těžko vysvětlovalo. Dovedu si to docela živě přestavit. Hledám místnost, na které je napsané Nerušit. Takových tady jsou desítky. Jsem si jistý jen tím, že to bylo v prvním patře. Tenkrát jsem byl příliš rozrušený… Všude to tu vypadá na vlas stejně…

   „Co tu chceš?“ ozývá se za mnou ostrý hlas. Bleskurychle se otáčím. Na začátku chodby stojí policista se stohem papírů.

   „Nejsi ty náhodou Hájek?“ ptá se dál.

   „Totiž… Já… Ano,“ koktám.

   „Pojď se mou. Kapitán Lánský tě už čeká.“

   Obezřetně se vracím. Ani nevím, jak se ten policista, se kterým jsem jel v autě, jmenuje. Že by to byl kapitán Lánský? Alespoň v to doufám. Policistův hlas nezní ani trochu přátelsky. Vede mě do jedné z nočních chodeb. Znovu před sebou vidím ony dveře.

   „Tady to je, jdi dovnitř,“ nakáže mi policista a nechává mě tam. Mám vstoupit bez klepání? To by asi bylo vrcholně nezdvořilé. Několikrát tedy udeřím jen konečky prstů do dveří. Ty se vzápětí otevírají. Sláva! Ve dveřích stojí policista, kterého hledám. Vlídně se na mě usmívá a zve mě dál.

   Nestačím se divit. V místnosti, která byla ještě včera odpoledne plná lidí, sedí u počítače jediný člověk. Copak Martinu už nikdo nehledá?!

   „Tak jak se máš?“ ptá se policista a nabízí mi židli.

   „Nic moc,“ krčím rameny, „Ještě jsem… Zkrátka pořád čekám, že se najednou otevřou dveře a v nich bude stát Martina.“

   „Časem si zvykneš. Když mně umřeli rodiče, cítil jsem se stejně.“

   „Můžu se vás na něco zeptat, než začneme s tím protokolem?“

   „Samozřejmě!“

   „Co se včera večer vůbec stalo?“

   „Pan Kollár nám zavolal a pustil nám to, co jsem ti včera v noci přehrál. Pak skočil ze železničního mostu. Naštěstí to přežil a záchranka ho hned zavezla do nemocnice. Má zlomené obě nohy, poraněnou páteř a otřes mozku, ale dostane se z toho. Jenom doufám, že nám pak řekne, kde je Martina. Když jsme u toho, její smrt nebyla až zas tak zbytečná. Od té doby, co se to dostalo do novin a do televize, vznikají po celé republice sdružení dětí pod společným názvem Ulička. Šíří se to po mobilech a e-mailech. Nemáme ale šanci zjistit, kdo s tím začal. Nejpodivnější na tom ale je to, že tam jsou jenom děti! To znamená do patnácti maximálně do osmnácti let! Navíc si to sdružení dalo za cíl pomáhat právě takovým dětem jako byla Martina. Ty o tom nic nevíš, co?“

   „Možná víc, než si myslíte. Když Martina utekla z dětského domova poprvé, jedna moje kamarádka, které jsem ve škole řekl, jak Martina vypadá, začala okamžitě rozesílat e-maily a sms s jejím popisem. Prý se to dostalo až do Ostravy. Jestli s tímhle má něco společného…“

   „Uvidíme. Pojď, musíme napsat ten protokol. Většinu už jsem napsal, stačí tam už jen doplnit maličkosti. Dáš si čaj, minerálku…“

   „Čaj, jestli by to bylo možné.“

   Policista mi podává pět listů papíru psaných na počítači. V textu je několik velkých mezer. Zatímco kontroluji obsah, policista si z mého občanského průkazu opisuje osobní údaje. Společně pak doplňujeme chybějící informace. Nikdy by mě ani nenapadlo, jak složitý a nudný protokol může být… Upíjím čaj a dopisuji do protokolu takové maličkosti, jako jakou barvu mělo Martinino pyžamo. Koho by to mohlo zajímat? V protokolu to však být musí. Policistu to baví asi stejně jako mě. Naštěstí to nijak neprotahuje. Konečně je vše hotovo. Tiskárna začíná hučet a vyplivuje na nás papíry. Pod každý z nich se musíme oba podepsat. Až mě z toho bolí ruka.

   „Kdybys něco potřeboval, klidně zavolej,“ loučí se se mnou ve dveřích policista.

   „Vy taky, jestli se dozvíte něco nového o Martině. Nashledanou.“

   „Ahoj…“

   Otáčím se a odcházím pryč. Policista mě pozoruje, dokud nezmizím na hlavních schodech. 

   * * * 

   Už zase domů přicházím pozdě. Mamka mi však kupodivu nic nevyčítá a dál vaří večeři. Je půl sedmé! Poprvé za dlouhou dobu si sedám k televizi. Na učení bych se stejně nesoustředil. Nikomu nic zbytečně nevysvětluji. Jen bráška ví, co se stalo. A ten to také nikomu neřekne. MASH ani večerníček mě moc nezajímají. O to více se těším na zprávy. Po zemětřesení v Japonsku se to stává zprávou dne. Dívka z dětského domova položila základy dětské organizace. Reportérům se očividně podařilo zjistit víc než policii.

   „Vy jste v té organizaci – nebo co to je - taky?“ otáčí se na nás překvapeně mamka.

   „To víš že ano,“ odpovídá za nás za oba Ondra.

   „A co se tam děje?“

   „Podívej se na náš web www.ulicka.cz!“

   „Zase nějaké novoty…“

   Víc nic! Ale co, vždyť mi to může být jedno. Na Martinu teď vzpomíná tolik lidí, že mi mamka náladu zkazit nemůže.

   Dnes půjdu brzo spát, včera jsem ponocoval, tak to musím dnes dohnat. Ihned po zprávách se vracím do svého pokoje. Odhazuji taško pod stůl a ihned se svalím na postel. Už se doopravdy cítím skoro dobře. Život půjde dál…

   Ještě chvilku jen tak ležím, pak se však převlékám do pyžama a zhasínám světlo. Poprvé si uvědomuji jak jsem unavený. Pod peřinou je příjemné teplo… Světlo pouličního osvětlení prochází oknem a dopadá na nástěnku. Jako něco nadpřirozeného osvětluje právě holčičku z obrázku Fond SOS vesniček. Hned zítra pojedu do dětského domova. Přece není Martina jediná, kdo má problém. S tím usínám. A to byl dneska svatý Mikuláš!!! 

Úterý 7. prosince 2004

 

   Budík na stolku zvoní o sto šest. Natahuji ruku a snažím se ho vypnout. No konečně! Otáčím se na druhý bok a znovu usínám. Za chvilku si najednou uvědomuji, co jsem udělal. Ta chvilka byla bohužel tři čtvrtě hodiny!!!

   Všichni jsou již pryč, mamka s taťkou odvezli Ondru do města dříve, protože měl už od sedmi. Jsem tu sám a za půl hodiny mi začíná škola. Poslední autobus odjíždí deset minut po půl osmé. Mám tedy deset minut na to, abych se dostal na zastávku. Převlékám se tak rychle, že si ani nevšimnu, že mám tričko naruby. To nemám ani připravenou tašku! Proč jsem to jen neudělal večer? Normální lidi to tak dělají! Učebnice z tašky ani nevyndávám, jen tam házím rovnou další.

   Svačinu ani snídani dělat nebudu, to už bych pak neměl šanci stihnout. Když o pět minut později vybíhám k domu a zamykám, začínám teprve uvažovat, co nemám. Mobil… Ale co,, vždyť mi stejně nikdo nevolá… Mávnu nad tím rukou a pospíchám k zastávce. Mám na to jen čtyři minuty. S taškou na zádech se však v hlubokém sněhu běhat nedá. Silničáři mají jistě jinou práci než protahovat naši malilinkatou bezvýznamnou cestičku. Přesto se snažím co nejvíce si pospíšit. Kdybych tak měl běžky… Ty však teď leží zaprášené na půdě. Letos jsem je ještě nevytáhl.

   Mezi šedými mraky se váhavě proplétají první sluneční paprsky. Jen ať svítí. Brzy sníh roztaje a já budu moci jezdit na kole!

   Zbytečně jsem se tak hnal. Na zastávku přibíhám přesně dvě minuty před příjezdem autobusu. Začíná mě mrzet, že jsem se pro ten mobil přece jen nevrátil…

   Zvolna oddychuji a prohlížím si lidi na zastávce. Mnoho jich znám, Branišov není až zas tak velká vesnice. Mlhavá světla stařičkého autobusu se zvolna přibližují. Má dvě minuty zpoždění! To se doopravdy může stát jenom mně. Konečně odjíždíme. Blikající digitální hodiny vedle řidiče ukazují 7:45. To přeci nemám šanci stihnout! Kývám se ze strany na stranu, snažím se pomoci autobusu v jízdě a donutit ho k vyšší rychlosti. Uvědomuji si, že nemám ani pravítko – to zůstalo ležet na stole v mém pokoji. Rozepínám tašku a přehrabuji se v ní. Je tam dokonalý zmatek, vypadá to však, že mám jinak všechno Myslím, že ať bychom dnes měli jakýkoli předmět, sešit bych na něj měl. Vzal jsem ráno pro jistotu všechny. Podle toho to také vypadá, taška váží alespoň patnáct kilogramů! A to nemám ani svačinu!

   Ať se snažím jak chci, do školy přicházím až osm minut po osmé! Mám matikářce říci, že jsem zaspal, nebo bych si měl vymyslet nějakou méně obligátní výmluvu? Řeknu pravdu, tím nemůžu nic zkazit. Profesorka Prokešová si mě naštěstí nijak zvlášť nevšímá. S úlevou si sedám vedle Hanky. Ta se na mě nějak podezřele usmívá. Co se stalo? Že bych zase něco provedl? Mechanicky vypočítávám příklady, myslím však přitom na Hanku. Co se mohlo stát?

   Zvoní! Kovová palička na stěně ukončuje první hodinu. Ještě než profesorka odejde, vytahuje Hanka dnešní noviny. Jsou ušmudlané, jako by je mělo v ruce tisíc rukou. Já se však s výrazem naprosto zděšeným dívám na titulní stránku. 

ULIČKA – velká revoluce nebo jen zástěrka? 

   Děti a mládež z celé České republiky se včera začaly ve městech spojovat do větších skupin. Vše pobíhá pomocí internetu nebo mobilních telefonů. Internetový vyhledávač seznam.cz oznámil, že od 6:00 do 18:00 bylo odesláno přes 6 milionů e-mailů. Rapidní nárůst zaznamenali poskytovatelé mobilních sítí. Celkem se poslalo o 300 000 textových zpráv více než v normální pracovní den. Za vším pravděpodobně stojí sdružení s názvem Ulička. Podle vyjádření ČTK jde o humanitární organizaci, která se bude snažit pomáhat znevýhodněným dětem. Financování je zajištěno sběrem recyklovatelných surovin a jinými aktivitami, jak je uveřejněno na internetových stránkách organizace. Ta nabízí na oplátku svým členům možnost účasti v různých soutěžích, kulturní i jiné události. Pokud by se splnila očekávání Uličky, jistě by šlo o největší kulturní revoluci za posledních dvě stě let. Členy Uličky mohou být jen osoby do 18 let včetně. Policie se však domnívá, že jde o umně maskovanou pračku špinavých peněz.

   „Nedokážeme vám k tomu říci nic bližšího,“ oznámil včera náměstek policejního presidenta Antonín Pelíšek, „Jsme teprve ve fázi vyšetřování.“ 

   „Tak co tomu říkáš?“ obrací se na mě Hanka. Nedokáži jí odpovědět. Za celý dnešní den jsem si na Martinu ani nevzpomněl. Až teď. Neříkal snad policista už včera, že Ulička vzniká kvůli ní?

   „Ty s tím doufám nemáš nic společného,“ otáčím se tázavě na Hanku.

   „Jak se to vezme,“ pokrčí rameny, „Včera jsem si sedla k počítači a pustila e-mailovou schránku. Přišlo mi přes dvě stě e-mailů. Víc se jich tam ani nevešlo, takže nevím, kdo všechno mi psal. Ve všech e-mailech však bylo jedno společné. Chtějí, abych řídila Uličku.“

   Možná jsem očekával hodně, ale tohle ne. Hanka povede Uličku? Ne že by nebyla schopná, ale v republice je milion děti a vůdcem by měla být právě ona. Alespoň někdo bude šťastný…

   „Víš doufám, jaké s tím budeš mít starosti,“ zvedám hlavu od novin.

   „Já ještě neřekla ano,“ usmívá se na mě šibalsky, „Mám?“

   „Jestli taková organizace vznikne, byl by to úspěch století. Já osobně bych do toho nešel, vím, že bych to nezvládl. Ty na to ale máš!“

   „Myslíš?“

   „Na devadesát devět procent! Hlavně ale nejdřív zjisti všechno, co se dá!“

   „To už jsem udělala. Chvilku mi ale bude trvat, než to seřadím do takové podoby, abych to vůbec sama pochopila.“

   „Hlavně si to dobře rozmysli. Pak už nebudeš moct jen tak couvnout.“

   „Já bych…“

   Co by Hanka ráda, to už se nedozvím. Na chodbě autoritativně drnčí zvonek. Chvíli na to ve dveřích již stojí naše angličtinářka. Ani jsem si neuvědomil, že jsme dnes spojení.

   Hanku vyučování vůbec nezajímá! Místo toho si neustále píše nějaké poznámky do bloku. Nepochybně to má co dělat s Uličkou.

   Hodiny ubíhají stejně pomalu, jako obvykle, snad ještě o trochu pomaleji. Náhle však zapraská rozhlas. Za ty čtyři roky, co jsem tady, se neozval ani jednou.

   „Jan Hájek nechť se neprodleně dostaví do ředitelny, má telefon,“ ozývá se chraplavý hlas sekretářky, „Rychle prosím!“

   Zmateně vstávám. Nepřekvapilo to však jen mě, udiveně se tváří všichni včetně paní Dvořákové. Naše třída je naštěstí hned vedle ředitelny. Jakmile opustím místnosti a klepu na bílé dveře, začíná se mi dělat dost špatně. Určitě mi volá mamka, aby mi řekla, že jsem nechal doma telefon a že odpoledne půjdeme nakupovat. To bude zase řečí…

   Kancelář je téměř prázdná. Kromě zástupce, který vyplňuje na psacím strojí nějaký formulář, je tam jen sekretářka. Ani nestačím pozdravit a už mi strká do ruky sluchátko.

   „H…Hájek, prosím,“ koktám.

   „Ahoj, tady ředitelka,“ ozývá se hlas z dětského domova, „Nikde tě nemůžeme sehnat, tvůj mobil je dočasně nedostupný. Martinu našli. Je živá a zdravá!!!“

   Stojím u okna v ředitelně se sluchátkem u ucha a odmítám věřit tomu, co sem se právě dozvěděl. Martina žije! To přece vůbec není možné!

   „Všechno ti vysvětím, až přijedeš,“ pokračuje.

   „Jsem tam asi za hodinu a půl, po češtině, už končíme.“

   „Zatím se měj!“

   „Nashledanou!“

   Pokládám sluchátko na jeho místo. Cítím, jak mi z očí tečou slzy. Mám chuť překonat světový rekord ve skoku do výšky. Nejraději bych jel do Boršova hned!

   „Tohle si nezvykej, aby ti někdo volal sem,“ rozčiluje se sekretářka.

   „Už se to víckrát nestane. Martina žije!“ usmívám se a vybíhám ven z kanceláře. Staré školní chodby s oprýskanými zdmi se mi rázem zdají krásné jako v nějakém zámku. Je to, jak kdyby mi někdo splnil mě největší přání.

   Nikdo nemůže pochopit můj úsměv, když vcházím do třídy. Jestliže ostatní předpokládali úmrtí blízkého příbuzného, musím je zklamat.

   Suveréně se vracím na své místo. Vím, že kdybych se pokoušel něco vysvětlit, sám bych nakonec nevěděl, co jsem chtěl říci. Hance však na roh sešitu napíši dvě slova: Martina žije. Překvapeně se na mě podívá. Nevěří mi, ale tomu se není co divit. Sedám na svou židli a utírám si slzy do rukávu. Naděje umírá poslední. A jak se to někdy vyplácí!

   Zapisuji poznámky do sešitu, myšlenkami však už mířím do Boršova. Zvonek pro mě tentokráte znamená vysvobození. Nesmím však příliš pospíchat, aby to nevypadalo jako útěk! Přesvědčovat se mohu jak chci, udržet se však nedokáži. O minutu později již vybíhám ze školy. Svět je přece tak krásný! 

   * * * 

   Váhavě stojím před kovovou branou dětského domova. Několik dětí se venku kouluje. Martina mezi nimi však není. Opírám se o plot a s úsměvem je pozoruji. Nikdo si nezaslouží žít v dětském domově.

   Bojím se jít dál. Za celou tu dobu, co chodím, poprvé váhám, zda se nemám otočit a vrátit se. Už ředitelce nevěřím, že Martina žije. Bylo by to až moc hezké. To by se přece mohlo stát jen v pohádce, skutečnost je bohužel naprosto odlišná. Určitě mě sem pozvala proto, že se o mě bojí, abych neprovedl nějakou hloupost, až řekne, že policie našla Martinino tělo. Kolikrát jsem si myslel, že jsem již téměř úplně dospělý. Teprve teď poznávám, jak jsem se mýlil.

   Už si mě všimly. Musím vypadat blbě, když tu jen stojím a nejdu dál. Ve škole to vypadalo všechno tak jednoduše. Váhavě zamířím k bílé budově. Zasněžená sněhem vypadá ještě smutněji. Tak do toho. Tiše klepu na známé dveře. Je to jen okamžik. Čekají mě. Ve dveřích však nestojí ředitelka, ale jedna z vychovatelek.

   „Tak pojď,“ usmívá se na mě. Pomalu si zouvám boty. Snažím se co nejvíc oddalovat tu chvíli, kdy… Ale nic! Vychovatelka mě vede do prvního patra. Srdce mi bije jako zvon. Byl jsem tu už alespoň dvacetkrát, doteď jsem však neměl možnost se do prvního patra podívat. Zastavujeme se před dalšími dveřmi. Vychovatelka je bez rozmýšlení otevírá. Zůstávám stát jak přimrazený. To je snad zázrak!!! Dostáváme se do velké podkrovní místnosti s poličkami plnými knížek. Střešními okny sem proniká světlo přímo na stolečky uprostřed. Ještě stále se mi zdá jako sen. Ne, je to pravda. U jednoho stolečku sedí asi dvanáctiletá holka. A proti ní… Ty hnědé vlasy bych poznal vždy, nemůže být pochyb. Martina… Ještě si mě nevšimla. Hraje se starší dívkou pexeso.

   Vychovatelka mě vede do zadního rohu. U počítače tam sedí paní ředitelka. Ani ona už nevypadá ustaraně.

   „Ahoj, jak se máš?“ otáčí se na mě a a zvedá oči. Vychovatelka se mezitím kamsi vytratila. Nejsem vůbec schopen slova. Právě mi smrt vrátila Martinu. V krku mě pálí a mám zároveň chuť brečet radostí. Život je ten největší klenot, jaký na zemi existuje. I kdybyste shromáždili všechno zlato, všechno stříbro a všechno drahé kamení, nekoupíte si za něj ani jeden.

   „C…C…Co… s…se …stalo,“ koktám a musím zápolit s každou slabikou.

   „Pan Kollár se asi v půl sedmé ráno probral z bezvědomí. Přiznal se policistům ke všemu – i kde je Martina,“ vysvětluje trpělivě ředitelka, „Nebyl pak problém pro ni zajet. Tenkrát, když Martina utekla poprvé, tady byla jeho žena.“

   „A… co… co Martině udělal?“

   „Martina se nejvíc bojí vody, toho, že se utopí! Odkud to věděl pan Kollár, to nemáme ani ponětí. Jediné co víme, je to, že jeho původním plánem bylo hodit Martinu svázanou do řeky. Jak nám ale řekl, nedokázal to udělat, když se na Martinu jen podíval. Rozhodl se tedy, že ji utopí ve vaně. Aby Martina moc netrpěla, něčím ji uspal.  Jenže jí svázal izolepou a ta ve vodě nedrží. Než se tedy vana napustila, Martinu studená voda probudila a izolepu z rukou jednoduše stáhla. Pan Kollár mezitím skočil z mostu.“

   „Úplně jsem zklamal, neměl jsem ji panu Kollárovi dávat. Asi za ní už nebudu jezdit.“

   „To jsi ale nemohl vědět. Jen se podívej se na Martinu. Vidíš, čím jsi jí pomohl? Nesedí na okně ani si sama v koutku nečte knížku. Hraje pexeso. A na to jsou třeba nejméně dva! Pomohl jsi jí plnohodnotně se začlenit do společnosti.“

   „To zvládla sama.“

   „K tobě už se teď vrátit nemůže. To její teta nedovolí. Bude ti chybět, viď?“

   „Ne. Vím, že je v pořádku a mohu ji kdykoli navštívit.“

   „Tak už za ní běž!“

   Ještě chvilku se na Martinu jen tak dívám, pak však vyrážím k ní. Kolik toho zažila? Je víc dospělá než já! Hodně štěstí, Martino!

 

Epilog; Středa 8. Prosince 2004

 

   Už je zase ráno. Není však ani náhodou podobné těm, která jsem zažil v posledním týdnu, přestože venku stále leží sníh. Martina je v bezpečí dětského domova a nemůže se jí už nic stát. Vše se vrací do starých kolejí. I to, že se mi nechce ráno vstávat.

   Z kuchyně se ozývá cinkání. Odhazuji peřinu stranou a sedám si na posteli. Venku je zamračeno a brzy bude asi pršet. Kde jsem včera nechal oblečení? Poté, co odvysílali v televizních zprávách Martininu fotku, jsem se s mamkou strašlivě pohádal. Nemělo cenu jí nic vysvětlovat. Ostatně – byla jen otázka času, než se to dozví. Táta se k tomu ani nevyjádřil.

   Pomalu vstávám a převlékám se. Mám skvělou náladu, ani nevím proč. Scházím dolů po schodech do kuchyně. Mamka nám dělá snídani i svačinu. Co se stalo? Snažím se jí alespoň trochu pomoci, je to však naprosto zbytečné. Mám ale pocit, že se ke mě chová jinak než včera. Nebo se mi to jen zdá? Mamka neříká nic. Je mi jí trochu líto, vždyť jsem to byl já, kdo jí lhal. Ale copak jsem mohl dělat něco jiného? Ona se přece taky nechovala ke mně a k Martině nejlépe, takže si nemáme co vyčítat.

   Do školy už zase jedu autem. Začíná mrholit. To sníh dlouho nevydrží… Hodiny ukazují půl osmé. Dnes jsem ve škole dříve než obvykle. Naše třída je ještě prázdná, kdo by také chodil tak brzy. Sedám si na své místo a vytahuji sešit z matematiky. Včera po mě nikdo nemohl chtít, abych ještě večer něco dělal. Teď mám ale čas a logaritmické rovnice se tak jako tak budu muset jedou naučit!  Pomalu se prokousávám řadami nekončících čísel, jako bych studoval nějaké účty. Ani si nevšímám, že do třídy přišla Iva. Sedá si do vedlejší lavice a s úsměvem mi nahlíží přes rameno. Martina by tyhle příklady už měla dávno hotové. Martina… Asi už je teď také ve škole v Boršově. Stýská se mi po ní. Myslel jsem, že se mi uleví, až se vrátí do dětského domova, vždyť tam je doopravdy v bezpečí, má snad i kamarádku! Tak proč bych ji raději viděl zase u sebe? Ale vždyť by to mamka nikdy nedovolila, ani nad tím nepřemýšlej! Tak rozzlobenou jako včera jsem ji ještě nikdy neviděl!

   Přichází i Hanka. V rukou opět drží složené noviny, nedokáži však přečíst, co je na titulní stránce. Že by se o Martině psalo i v novinách? To je více než pravděpodobné!

   „Jak se máš?“ ptá se ihned a sedá si vedle mě.

   „Nic moc, po včerejšku…“ krčím rameny, „A ty?“

   Hanka neodpoví, jen ke mně více posune noviny a začíná si připravovat věci na hodinu. 

   Ulička legalizována 

   Praha – Včera v podvečerních hodinách se vláda usnesla vzít skupinu s názvem Ulička pod svoji ochranu. Snaží se tím zamezit jakémukoli zneužití této organizace.

   „Bylo to jediné možné řešení,“ uvedl včera ministr sociálních věcí, „Jen tak si můžeme pohlídat aktivity této organizace. Státní rozpočet to ročně přijde asi na půl milionu korun, což je banální částka, když si uvědomíme, co je v sázce.“

   Ulička se už mezitím chystá k první velké akci. Měl by jí být víkendový celorepublikový turnaj v piškvorkách. Bližší podrobnosti se nám nepodařilo zjistit. Ulička se za jeden den svého působení stala velice dobře a pevně fungujícím systémem. Jen za včerejšek nahlásily sběrné dvory v téměř všech větších městech extrémní nárůst příjmu sběrných surovin, především papíru a skla. Většina z toho bylo přivezena právě dětmi. Ty si tak  za včerejšek vydělaly něco málo přes 17 500 korun. Tato částka již byla převedena na účet organizace. S jejím využitím se zatím váhá, existují možnosti pomoci Dětskému domovu v Boršově nad Vltavou nebo Mateřské školce Praha 1. 

   Dívám se na Hanku dost nechápavě. V novinách se často píší různé nesmyslnosti, tohle mi však připadá příliš přitažené za vlasy.

   „Už mi psal někdo z ministerstva e-mail,“ usmívá se na mě Hanka, „Musela jsem poprosit mamku, začíná to na mě být příliš složité. Chtějí po mě nějaké formuláře o příjmu a podobné nezbytnosti.“

   Chci jí na to ještě něco říci, v tu chvíli však vchází naše matematikářka. Ani jsem si nevšiml, že zvonilo. Hanka noviny okamžitě strká pod lavici. Profesorka je dnes nějaká smutná, jako by se to však před námi snažila skrýt. Nezkontroluje nám úkol (za což jsem jí nesmírně vděčný) a hodinu dokonce ukončuje ještě před zvoněním.

   Hanka začíná s Ivou okamžitě probírat něco ohledně Uličky. Mě přehlížejí, třebaže sedím přesně mezi nimi. Vstávám a sedám si na okenní parapet. Je mi smutno, ani nevím pořádně proč. Venku již prší jako z konve. Sníh pomalu ale jistě mizí ze střech i z chodníků. Jak se asi dneska dostanu do Boršova… Musím Martině koupit nějaký opravdu velký vánoční dárek. Jenže kde na to vzít… Začíná další hodina. Profesorka Dvořáková svým chováním nikterak nevybočuje ze svého rytmu. Ze začátku ihned zkouší látku z předchozí hodiny. K tabuli volá Veroniku. Je dost nervózní. Profesorka ji neustále přerušuje a doplňuje (i když by to Veronika časem řekla sama). Veronika si z toho však naštěstí nic neděla a v klidu pokračuje dál. Nevím, co by mohla ještě říci. Ani v učebnici není ani o řádek víc.

   „No, Veroniko,“ zvedá profesorka hlavu od svého notesu, „Co s vámi? Dneska to nebylo nic moc, co myslíte. Říkala jste jen takovou tu omáčku kolem, ale důležitá fakta tady nezazněla. Co s vámi? Necháme to na trojce.“

   „Cože?“ neudržím se, „Vždyť řekla téměř všechno!“

   Třída je najednou naprosto zticha. Upadnutí špendlíku na zem by bylo slyšet! Dívám se profesorce Dvořákové přímo do očí, nehodlám ustoupit ani o milimetr. Přece jen se mi ta psychologie hodila.

   „Ty si snad myslíš,  že když o tobě píší v novinách, máš právo zasahovat do mého známkování? Copak si nějaká hvězda?“ Mluví klidně, je však rozzlobená stejně jako včera mamka.

   „Ne, to ne,“ snažím se nezvyšovat hlas, „Ale jsem skoro také učitel – i když na moje hodiny chodí  děti dobrovolně. Musel jsem ale přečíst tolik knížek, že se mi z toho točí hlava, ale o známkování mám nějaké znalosti. To, co tady Veronika předvedla, rozhodně nebylo na trojku!“

   Veronika stojí u tabule, neví, jestli má čekat, nebo jestli si má jít sednout.

   „Vždyť ale nic neřekla!“ namítá povýšeně profesorka.

   „Řekla všechno, co měla, kdyby jste ji věčně ne-… Není co dodat!“

   „Až ti bude tolik, co mně, budeš známkovat, jak uznáš za vhodné. Teď ale Veronika dostává trojku a to je moje poslední slovo.“

   Už neříkám nic. Bylo by zbytečné ještě protestovat. Opírám se a začínám se houpat na židli. Alespoň že ostatní ví, že se nemusí bát ohradit proti známce.  

   * * * 

   Autobus se zvolna kodrcá úzkými silničkami. Stěrače nestíhají odvádět vodu z předního skla. Prší, jak už dlouho ne. Po sněhu již není téměř ani památky. Boršov - Nádraží – konečná zastávka. Prosíme, vystupte.

   Přetahuji si přes hlavu kapuci a vyskakuji z autobusu. Dešťové kapky začínají okamžitě bušit do nepromokavé bundy (alespoň doufám nepromokavé!). Klopýtám po asfaltové silnici, na které ještě leží zbytky tajícího sněhu. Proč jsem si jen nevzal deštník… Ocelově šedé nebe je až příliš nízko, téměř se dotýká vrcholků stromů. Konečně se přede mnou objevuje kovová brána. Všude je klid. Ze sněhuláka na zahradě zbylo jen několik zcvrklých koulí.

   Zůstávám stát přede dveřmi. Zevnitř se ozývá dětský smích. Usměji se a několikrát zaklepu. Smích utichá a chodbou se ozývají spěšné kroky. Vzápětí se dveře otevírají. Nestojí v nich však ani ředitelka ani žádná z vychovatelek. Ze dveří se na mě zubí kluk se špičatým kouzelnickým kloboukem na hlavě.

   „Je, Martí…“ volá a otáčí se za sebe, „Že nevíš kdo přišel?!“

   Martí? Že by Martina tak rychle našla kamarády? A proč vlastně ne? Stále ještě stojím venku, z římsy na mě dopadají stále další a další kapky. Kluk si to však zřejmě neuvědomuje.

   „Martino, kde jsi,“ zvyšuje hlas. Z prvního patra přichází jedna z vychovatelek. Kde je ale Martina??? Kluk se najednou otáčí a běží chodbou pryč. Konečně mohu dovnitř. Zouvám si boty a bundu nechávám schnout na věšáku.

   V tu chvíli se objevuje. Má na sobě stále své oblíbené zelenožluté tričko, to teď je špinavé od plastelíny. Mlčí. Vyčítá mi snad něco? Rozpačitě se usmívám, bojím se však jít dál.

   „Pojďte si přece někam sednout,“ vyzývá nás vychovatelka a chytá Martinu za ruku. Jdeme do prvního patra, stejně jako včera. Pod střechou je příjemně teplo, třebaže do oken neustále bubnují dešťové kapky. Sedáme si k jednomu stolku u zdi. Nevím, jak mám začít. Včera jsem si s ní moc nepopovídal, ředitelka mi to nedovolila. Teď mohu, nevím však, co mám říci!

   Bůhví odkud se najednou objevuje ředitelka. Velice rozčileně řekne něco vychovatelce a pak mi pokyne, abych šel s ní. Co má zase tohle znamenat… Otáčím se na Martinu. Dívá se mlčky do stolku. Vstávám. Ředitelka mě vede do úplně opačného rohu místnosti.

   „Co se děje?“ ptám se zmateně.

   „Potřebuji si s tebou promluvit, ještě než budeš s Martinou,“ vysvětluje ředitelka.

   „To vidím, ale…“

   „Nemusíš se hned rozčilovat. Ještě ne…“

   Ředitelčin hlas zní vážně, až znepokojivě vážně.

   „Začnu obligátně,“ pokračuje, „Mám pro tebe jednu hodně špatnou a jednu hodně dobrou zprávu. Martina bude mít… nové rodiče. Už se to vyřizuje. Je to solidní rodina, není se čeho bát. Už má navíc devítiletého kluka, takže Martina nebude sama. Je to pro ni to nejlepší, co se mohlo stát. Mnozí z těch, co tady vidíš, jsou tady téměř od svého narození. Martina má ohromné štěstí.

   „To byla předpokládám… ta dobrá zpráva.“

   „Správně.“

   „A ta špatná…?“

   „Uvědom si, že adopce je velice náročný a hlavně zdlouhavý proces. Martina se od tebe musí citově odtrhnout.“

   „Jestli tomu dobře rozumím, tak… Tak tohle je moje pos…poslední návštěva…“

   „Ty‘s to řekl! Je to jediná možnost. Jinak by se Martina do nové rodiny nezačlenila.“

   „A co… Co jí mám říci?“

   „Je jedno, co jí řekneš. Jen ona tomu musí věřit.“

   „Hmmm… Co vůbec dělala. Myslím dneska odpoledne. Má už alespoň nějaké kamarády? Viděl jsem…“

   „Tak trochu. Už ji mezi sebe přijali. Opravdového kamaráda má však jediného. Tebe.“

   „A proto od ní mám odejít?!“

   „Je to doopravdy jediná možnost. Ty ses ptal, co dělala celý den. Byla jsem s ní na návštěvě v nemocnici. Za panem Kollárem.“

   „Cože???“

   „Seděla u jeho postele přes hodinu. Nevím, o čem si spolu povídali, nechali jsme jí tam sním samotnou. Pan Kollár pak ale zavolal na policii, že chce doplnit svoje doznání. Možná proto se Martina chová teď tak zamlkle!“

   „Martina že navštívila toho, kdo se jí pokoušel zabít? To je absurdní, přece…“

   „Martina je zvláštní, vždyť to sám víš nejlépe. Nad tím se nesnaž přemýšlet, bylo to její přání, aby si s ním mohla popovídat. Už jsi vymyslel, co ji řekneš?“

   „Že se budeme stěhovat, co jiného bych jí mohl říci?“

   „Dobře.“

   Martina bude brzy mít rodiče jako skoro každé jinédítě. Pro to musím udělat všechno… Všechno… I kdyby to doopravdy mělo být dnes naposledy, co ji vidím! Nezáleží mi na ničem jiném, než aby byla šťastná. A to ona bude… Sice sedí u stolku stále sama, ale je šikovná, ve světě se neztratí. Jak jí mám ale říci, že už ji nikdy neuvidím? Však já to zvládnu… Budu muset… Vždyť dostala ten nejlepší dárek k Vánocům, jaký si jen mohla přát – vlastní rodinu.

   Pomalu kráčím k Martině. Každý krok se zdá čím dál těžší. Zvedá hlavu. Zůstávám stát před stolečkem snad deset vteřin, než se odvážím posadit. Cítím se úplně stejně, jako když jsem se k Martině snažil dostat poprvé.

   „Pojď ke mně na klín,“ vybízím ji. Konečně se usměje a vstává. Dívá se teď na mě, jak kdybych tu nebyl měsíc. Leží mi na klíně a mazlí se se mnou. Je možné, že ji dnes vidím naposledy? Už jsem se s ní tak sblížil…  Vždyť jsem ji ztratil už dvakrát, proč ji musím ztratit ještě potřetí… Teprve v tu chvíli si všímám, že má na zápěstích obvazy. Co jí to jen pan Kollár mohl udělat? Bojím se jí dotknout. Bolí jí to? Určitě. V podvědomí ve mě narůstá vztek, vztek  na toho prokletého policistu – na člověka, který se pokoušel Martině ublížit.

   „Jak se máš?“ ptám se a snažím se jí lehce pohladit.

   „Mirek je moc prima kluk, možná že bychom mohly být kamarádi. Taky k nám dneska přišli dva úplně neznámí lidé a snad hodinu si povídali  s paní ředitelkou. A ty?“

   „Já musel do školy, vždyť to znáš…“

   Mlčíme. Martina se mi dívá přímo do očí. Chytá mě pevně za ruku. Má ji příjemně teplou. Z pod obvazů je cítit nějaká mast. Jak se na mě může ještě usmívat? Nechal jsem ji odjet s panem Kollárem. Ať  říká ředitelka cokoli, měl jsem zůstat v autě.

   Martina si m smutně prohlíží. Poznala to! Už nemohu déle váhat, musím jí to říci hned teď…!

   „Já…“ přemýšlím jak začít, „Jsi moc chytrá holka, takže… Řeknu to takhle. Babička je hrozně nemocná. Je… Bydlí až v Mariánských lázních. Nebudu to prodlužovat… Na příští půlrok se k ní odstěhujeme, protože potřebuje trvalou péči. Nevím, jestli se do Budějovic ještě vůbec někdy vrátím. Odjíždíme už zítra…“

   Martina se ani nepohne. Sedí mi na klíně a opírá se o moje rameno. V očích se jí však třpytí drobné slzičky. Najednou mě chytá kolem krku. Snažím se ji utišit, Martina mi však již pláče do mikiny. Hladím ji po vlasech a mám co dělat, abych se také nerozbrečel. Já ji nemohu opustit. Věří mi, má mě ráda. A já ji také…! Její obvaz mě škrábe do krku, já ji však nedokáži odstrčit. Proč jen mám pocit, že ji zrazuji?!

   „Tak se tady měj hezky,“ snažím se vstát. Nemá cenu to déle protahovat. Martina se ke mně tiskne a odmítá mě pustit. Neříká nic.

   „Martino, jsi přece rozumná holka,“ přesvědčuji ji, „Najdeš si někoho jiného. Podívej, kolik je kolem tebe dětí.“

   „Ne, já…“

   Co mám dělat? Už je tady jen jediná možnost. Nedokáži najít ale dost odvahy. Ještě chvilku… chviličku… Vždyť já to ale nikdy nedokáži říct!!! Musím! Martina si otírá oči do mojí mikiny. Celá se třese. Můžu jí to udělat? Bude to pro ni hrozná rána. Má mě tak ráda… Můžu jí takhle zradit??? Musím, jinak to nikdy neskončí!

   „Nech toho, nedělej mi tady ostudu,“ skoro křičím, „Vždyť já tě vůbec nemám rád, byl jsem s tebou jenom proto, že mi to nařídila ředitelka. Kdyby bylo po mém, zůstala bys celý týden tady v dětském domově! Už musím jít, Hanka na mě čeká!“

   Martina se na mě jen nevěřícně dívá a nepatrně kroutí hlavou. Shazuji ji ze své náruče. Rychle znovu nabude rovnováhu, stále však stojí jen několik málo centimetrů ode mě. Natahuje ke mně ruku. Odstrkuji ji, až málem spadne na zem, a spěšně vycházím ven. Ani se neohlédnu. Venku stále prší. Už to nevydržím, schoulím na zem, opřu se o vlhkou zeď dětského domova a začínám také brečet. Dešťové kapky ze padající střechy se odrážejí od mé kapuci. Co jsem to jen udělal? Takhle to ukončit…! Ale co jsem měl dělat jiného? Vždyť existovalo určitě i jiné řešení! Takhle na mě bude vzpomínat jenom ve zlém! Ale přesně tohle ode mě ředitelka očekávala. Nevím, jak dlouho tam jen tak sedím. Hodinu? Možná…  Vzpomínám na všechny ty krásné okamžiky, které jsme s Martinou prožili. Utírám si oči a pomalu se vracím zpátky k zastávce. Je konec…

 

    

         

 

---