Splynutí

Plamen. Žár. Požár. Teplo.

Seděla u ohně. Sama. Uprostřed lesů. Vedle sebe měla hromadu dřeva. Občas přiložila, ale stále zírala do ohně.

Byla strašně unavená, ale pořád tam seděla. Byla noc. Na nebi zářily hvězdy. V dáli slyšela zahoukat nějakou sovu.

Přemýšlela. Vracela se do minulosti. Do doby, kdy první člověk přišel na užitečnost ohně.

Cítila se obklopena lidmi. Tolika lidmi, kteří zapalovali a zapalují oheň. I těmi, kteří ho zhasínají.

Bylo to jako jedno velké společenstvo. Společenstvo ohně. Živlu, který bere i dává. Je tak podobný člověku.

Milovala oheň. A nesnášela ho. Nebo spíš: bála se ho. Vtahoval ji do sebe.

Podřídila se. Kdysi chtěla bojovat. Teď už to nemělo cenu. Bylo to moc...krásný. Chtěla oheň. Ctěla teplo. Chtěla život.

Po tvářích jí tekly slzy. Posunula se ještě blíž k ohništi. Slzy se jí začaly horkem vypařovat.

Bylo jí vedro. Nesnesitelné. Přesto natáhla ruce do plamenů.

Cítila, jak jejím tělem projela vlna slasti. Zachvěla se. Ruce stále držela před sebou. Viděla, jak rudnou. Někde v koutku mysli věděla, že dělá něco zakázaného, ale to bylo jediné, co jí od toho činu odrazovalo.

Necítila bolest. Jen slast.

Přisunula se ještě blíž. Tváře měla v plamenech. Pak se na chvíli od ohně odtrhla. Ale jen na opravdu malou chvíli. Jen aby se mohla o ohně posadit.

Bylo jí vedro. Krásné vedro. Cítila, že se rozplývá. Věděla, že je konec, ale taky to, že po tom celý život toužila.

Splynula...