Písmák … jednoho dne, když už sítí bylo tolik, že o ně začali zakopávat, a když se všechny cesty spojily v jeden velký kus asfaltu, řekli si, že v tom se žít nedá, a hledali pomoc. Zašli za jednou starou paní, o které se tvrdilo, že doma schovává spoustu světýlek. Ta paní nic takového neměla, ale oni ji prosili tak zoufale, že jim přece jen pomohla. Dala jim semínko, kterému říkala Prozření. Poděkovali a rozeběhli se, aby zasadili semínko a sypali si na hlavu popel.
… Byla jedna nemalá hrst Člověků. Neměli světlo, a tak aby nezabloudili někam pryč, vytvořili si asfaltové cesty, po kterých všichni chodili. A protože to bylo málo a občas z nich někdo sešel, roztáhli po celé zemi síť, aby se jí všichni drželi. Tu hrst jsme nazvali Společnost.
… když zjistil, že z černé dálky se nikdo neozývá ani když křičí z plných plic, sklopil hlavu do dlaní, rozklepanýma rukama si zoufale projel mastné, lesklé vlasy, a začal si z kapes odhazovat těžké zářivé Ideály a Soucity, aby se mohl pohnout. Pak se rozeběhnul pryč od té oslňující hromady, která vznikla kolem něj, a jak tak utíkal a vzdaloval se od světla, najednou se ocitl v naprosté tmě. A srdce ho bolelo, protože dobře věděl, že zahodil cenný poklad. Ještě daleko běžel, když konečně poslepu narazil na Společnost. Jakmile se s ní seznámil, řekl si: "Ale což, světýlka akorát tížila, nakonec tady je ostatní taky nemají, zůstanu tu a budu chodit po jejich cestách." To taky udělal, a tak se v té tmě živil tím, že pomáhal lidem stavět cesty a tahat sítě. Tu bytost jsme pojmenovali Člověk.
… tisíce lidí s rukama křečovitě rozpaženýma stály v obrovském silném kruhu. Každý teď vypadal jako kříž, celek pak jako nekonečný hřbitov civilizace. Ti lidé, s popelem na hlavě a modřinama na prsou, zpívali tiché písně, každý jinou, ale vždycky to byla píseň truchlivá, plná lítosti a proseb za odpuštění. Desítky hodin takhle stáli, ale ve své pokoře si byli vědomi, že ani desetiletí by nenapravila jejich omyl. Ale ti lidé, drželi se tak silně, že se suchá mrtvá země nakonec zželela, rozechvěla se, a ze vzniklé trhliny vyletěl zářivý paprsek následovaný pryštícími plody Ideálů a Soucitů. Kruh třpytu slzících očí… bože, hvězdy jsou dneska na zemi! A kruh se ještě upevnil. To místo jsme nazvali Prozření.
"… až spojíš ty tečky, vznikne ti z toho obrázek. Mami, ale, ale… u nich přece nejsou čísla! To nevadí, je na tobě, co z toho vznikne. Koukni jak ti na to krásně svítí sluníčko. A stejně je tu krásně, viď? Tuším, že tomu tady dali jméno Sen, nebo tak nějak."