Námořník

Když učil se krotit mládí, toužil jít, s vlnami splývat, nikomu nepatřit. Z přístavních hrází poznával svět, co nejvíc krčem chtěl uvidět. Mnoho dívek, žhavá těla, až mu láska zevšedněla. Za čas jiný život však chtěl žít, koně pást, po vodě netoužit. Jenže nyní sedmdesátá zima do bílých tenat mu hlavu jímá. Neudrží otěže roztřesené dlaně, jen moře v uších zní mu důvěrně a známě. V náruči milé nenajde nikdy klid, místo pevniny musí na lodi žít.

---