Duha

Tak to vidím já... DUHA

                  DUHA

 

 

Jak z malířské palety jsi vyskočila na oblohu,

plná barev a všechny ukazuješ světu,

blízká i daleká, ani dosáhnout na tebe nemohu,

Jsi jak letní louka plná krásných květů.

 

Natáhnu dlaně a čekám...Na co asi?

Na lásku, na něhu, nebo na laskání?

Ne, to jen duha prozáří mi vlasy,

já zůstávám stále jen u čekání.

 

Vidím tu krásu a tají se mi dech –

tolik barev ani na obraze není,

nedostává se mi vzduch na nádech,

snad tenhle pohled všechno změní.

 

Nestálá je, ta paní, co přede mnou putuje,

a na obloze září po kratičkém dešti,

ta duhová víla, co nejen lásku slibuje,

ale všem lidem přináší i štěstí.

 

Otevřu ti duši, duho překrásná,

abys mi moje srdce něžně pohladila,

občas se najde chvíle nejasná,

tak aby se zpátky nevrátila.

 

Mizíš mi? Už se nevrátíš?

Nevěřím... Zase budeš v dešti zářit.

O krásné zážitky mě nikdy nezkrátíš

a mě se bude konečně i dařit.

 

Počkám tu na tebe a zase budu toužit

po tvé kráse, po tvém něžném objetí,

vím, nejde to, tak nebudu se soužit

a radosti se budu učit od dětí.

 

Vrať se a zase přines pohodu, klid a štěstí,

co mě po dešti vždy celou prostoupí.

Tvoje objevení na obloze pohodu mi věští,

kdo tě miluje, ten nikdy neprohloupí...

---