Spolužačka

Měla jsem v první třídě spolužačku. Nebyla to vlastně moje spolužačka, chodila se mnou pouze do jednoho oddělení školní družiny-taková hrozně ufňukaná a dost tichá holka. Zároveň když se dostala do kolektivu, snažila se zviditelnit a byla hrozně hlučná. Malý děti jsou zlý. Jsou vážně zlý a škodolibý. Jestliže někdo brečí, schválně se na něho koukají a libují si v tom, jak se druhé děcko utápí v slzách. Jako dospělá jsem toto jednání nikdy nepochopila. Očima dítěte se na tuto věc koukám jinak. Taky jsem se tak chovala a nevím proč. Možná se už odmalička lidská rasa učí tomu chovat se jako zvíře. Udělat výběr a přežít. Soustředit se na slabší jedince a uhlodávat z nich každou chvíli ždibec sebedůvěry a dělat to tak dlouho, dokud jej ostatní přihlížející nezavrhnou a nevyřadí z kolektivu. „Hele, Karolína zase brečí!“ zazní odněkud již tak běžná fráze. Stačí, aby se pár očí stočilo jejím směrem a dravá zvěř má vyhráno. „Kája“, tak se jí říkalo. (Dodnes ve mně tohle jméno vzbuzuje naprostou antipatii pojmenovat cokoliv živého „Kájo“)…Kája začala natahovat a se stále větším přibývajícím počtem škodolibých úšklebků se kolektivu podařilo docílit sladké odměny. Kája zkřivila obličej a začala brečet. „ Nechte ji na pokoji!“ křičí paní vychovatelka a všemožnými posunky dětem gestikuluje, aby se od Káji co nejvíce vzdálily a začaly se věnovat své činnosti. Ačkoliv je na paní učitelce vidět hrubá nespokojenost s chováním dětí, zračí se jí v obličeji ještě jiná grimasa. Znak pohrdání a ty z všímavějších dětí si její prvotní reakci zapamatují. Pohrdání…pohrdání dítětem, které na svoji obranu používá pláč. Neupřímný, nucený ….odporný. A jestliže se ji ústa pohybují ve znamení výčitek na úkor zlomyslného chování dětí, v mysli se ji zračí nápad, že kdyby mohla, přidala by se ke všem těm zmenšeninám dospělých a vysmívala by se Káje taky. Úděl objektivních autorit bývá těžký a ne každý dokáže objektivním zůstat.