Nářek

LTP:1907...

V jedné staré zapadlé uličce u "staré hospody" bydlel starý pán tak okolo pětapadesáti až šedsáti let. Povídalo se o něm, že je to člověk s nevyzpytatelnou povahou a prazvláštními manýry.
V úterý dopoledne k němu zašel pan Bořek, popřát mu hodně zdraví a spokojenosti do dalších let, protože měl mít pozítří narozeniny. Několikrát u něho byl a stále ho nemohl zastihnout doma. Pro pana Bořka to nebylo tak namáhavé, protože bydlel v protější ulici.
Schylovalo se k večeru a panu Bořkovi to začínalo být divné, že se pořád nevrací, poněvadž bylo ojedinělé, aby tento podivín byl tak dlouho z domu. No nic, co mohl dělat. Řekl si, že mu popřeje zítra.. Asi v půl jedenácté to panu Bořkovi nedalo, navlékl si svůj starý hnědý kabát, co dostal loni od své sestry k vánocům, natáhl galoše a šel zjistit, jestli už je starý Hereba doma. Přišel k jeho dveřím a zazvonil, ale nic, pekelné ticho. Zazvonil tedy trpělivě po druhé a asi po deseti vteřinách zaslechl takový jakoby nářek, ten však příliš dlouho netrval. Byl slyšet tak slabě a záhadně, že pan Bořek začal pochybovat o tom, jestli je všechno v úplném pořádku. Dlouho zvonil, protože byl přesvědčen, že když tam křičela nějaká osoba, tak tam také samosebou musí být a tím pádem i pan Hereba. Pan Bořek začínal být nervozní
a začal lomcovat s klikou, ale k ničemu to nevedlo, tak toho nechal. Pak se rozhodl, že probudí sousedy a o všem jim podrobně povypráví. Ti ochotně vstali, rychle vyběhli ze svých domů a pospíchali s ním k domu pana Hereby. Celá akce ale dopadla, tak jak zřejmě všichni očekávali, všechno bylo marné, po celém širém okolí se rozléhalo hrobové ticho, až na sem tam hlasitě nadechující se sousedy. Všichni se panu Bořkovi po pár minutách hloupého bdění na jednom místě snažili namluvit, že se mu nejspíš něco zdálo, ať si jde lehnout, že je přepracovaný. Tohle ale moc nerad slyšel, věděl totiž moc dobře, co se dělo, halucinacemi nikdy netrpěl. Stále si vedl svou, že si je jist tím podivným náříkáním nějaké osoby nebo dítěte či co. Vedly se ještě asi hodinu dlouhé diskuze před nahlížejícím domem pana Hereby, až pan Bořek trpce připustil, že je dnes trochu nenaložený a že se mohl splést. Omluvil se sousedům, popřál jim dobrou noc a sám se taky vrátil do domu s jediným rozumným závěrem...
Další den brzy ráno, jak to měl pan Bořek ve zvyku koukat se na oblohu, jak to vypadá s počasím, si všiml sličné listonošky, která nesla noviny s městským názvem "Z Čista Jasna" panu Herebovi a co nevidí. Mladá žena zazvonila, v tu chvíli panu Bořkovi uteklo mléko na plotně. V mžiku ho sundal a znovu se podíval k Herebům a listonoška nikde. Že by to s ním tak rychle vyřídila a nebo, že by nečekala ani pět vteřin, jestli jí otevře a hned šla dál? Pan Bořek nestačí vycházet z údivu. Dlouho mu to nedalo a za chvíli šel opět k onomu domu zazvonit, po chvíli čekání znovu slyší nepopsatelný a vzdálený nářek, ale zase jenom mžik a dál už jen mrtvolné ticho. Na Tváři se panu Bořkovi úplně dělaly rysy naprostého nechápání a šoku. To sténání je snad nějaká reakce na něco, paranoidní představy se honily v jeho trénované hlavě. Teď už ale neváhá a kráčí na četnickou stanici a tam jim vše poví, popisuje jim všechny okolnosti...
Zanedlouho pan Bořek se třemi četníky zvoní u starého Hereby. Zvoní asi po páté, a když nenastává žádná známka jakékoli reakce, začnou tedy četníci páčit dveře. Jde to ztěžka, však nakonec to přece jen otevřou. První do prostorného, starobyle zařízeného bytu vejdou tři muži v uniformě a za nimi jde nenápadně celý v očekávání i pan Bořek. Všichni se ale kousek ode dveří zastaví. Každého z nich dočista udiví, jak je dům v parádním stavu, jak je zachovalý a opečovávaný, čistý a uklizený. Procházejí tedy celým bytem, ale nic podezřelého nevidí. Koukají i do sklepení, kde nacházejí jen regály s kvalitními nedotčenými lahvemi vína. Na půdě prohledali každičkou krabici a kouty. Nenašli však nic než liduprázdno... Není se v celku ani čemu divit. Pan Hereba si vždy na celkový lad potrpěl. "Ano, bylo to zajímavé, že jste tu slyšel jakýsi nářek, ale jak si to vsvětlujete, vždyť po ničem nekalém zde není ani stopy." Odvětil jeden z četníků. "Pravda, ale copak jsem blázen, vždyť jsem to, jak se to říká, na vlastní uši slyšel!" Četník Rubáš říká: "Ale pane, to jste...." A najednou kdosi vešel do domu: "A jejé! Proboha co děláte v mém domě, já si budu stěžovat, můj barák není veřejné muzeum sakra! Co jsem udělal, že jste ke mně násilím ke mně vtrhli?!" Řval pan Hereba nepříčetně. "Pane Herebo, nechte si to vysvětlit." Řekl vylekaný četník Rubáš. "Co? No, to bych prosil, jinak mě nic nezastaví, abych šel udělat to, co chci od té doby, co jsem vás tu načapal!" Pan Bořek jenom udiveně přihlížel. Vysvětlovali mu, že je tu určité podezření a že se z jeho domu prý ozývalo něco nevysvětlitelného, něco jako lidský nářek, či snad volání o pomoc. "Tak dost!!!" Zařval pan Hereba. "Tohle přesahuje všechny meze, co si o sobě myslíte, máte snad nějaké důkazy? Pojďte mi prohledat celý můj dům a jestli něco najdete, tak se mile rád nechám zavřít! Jenže to se vám asi nepoštěstí!" Promlouval sklesle pan Hereba, byl z toho vážně hodně na nervy. Teď Četník Rubáš zareagoval, dalo by se říct, že až trapně: "My jsme to tak nemysleli," omlouval se za všechny. Jelikož průzkum byl už proveden, tak jim pan Hereba po tom všem ještě nabídl zelený čaj z vlastní výroby, ale četníci odmítli, spěchali totiž do práce a pan Bořek na to jen nevrle pozdravil a odešel. Hereba teď sám ve svém bytě stál a koukal zamyšleně na dveře...
Když pan Bořek vsunul klíčky do zámku, uvědomil si, že neudělal to, o co mu původně šlo a kvůli čemu se tohle všechno stalo... Zapomněl mu popřát. Udělal tedy otočku a šel zpátky, kde před chvílí ještě byl. Místo zvonění teď raději zvolil možnost zaklepat. Kdesi z hloubi bytu se ozval Herebův hlas: "Jo, už na tebe čekám, vydrž." Když to slyšel, odskočil údivem od dveří, jak vůbec nechápal, co na něj volá. Dveře se otevřely. Pan Bořek okamžitě vyjel: "Vy na mě čekáte??" Hereba chvíli mlčel: "...Ne!... Co tu ještě děláte?" Soused teda hodně koukal: "No.. no.. Několik dnů tu už na vás zvoním, ale pořád jste nebyl doma nebo co, chtěl, no já jsem vám chtěl jen popřát, aby se vám dařilo a byl jste spokojený, když budete mít ty narozeniny..." Vysunul ze sebe. "Aha, děkuju." Odvětil chladně o půl hlavy vyšší Hereba. "Tak potřebujete ještě něco?" Bořek chtěl odpovědět, že už teda půjde, že má taky ještě nějakou práci, ale něco viděl... Kdesi vzadu v bytě, snad na parapetu nebo kde něco viděl... Dovtípil se k závěru že.. to je krvavý flek. "Tak co je??" Zeptal se postávajícího souseda. Ale pan Bořek to udělal chytře, otázal se, jestli by přece nemohl jít na chvíli dál, že by si o všem pořádně promluvili, a že by popřípadně ochutnal ten jeho čaj. Hereba tedy souhlasil. Oba vstoupili dále do bytu, jeho majitel zabočil do kuchyně a řekl Bořkovi, ať si hezky sedne na gauč a na nic nesahá. Zmizel poté z dohledu... Pan Bořek se tedy rozhlížel po tom místě, kde spatřil tu skvrnu, ale nikde jí nemohl najít, ale pak jí spatřil! Tohle nebyla žádná další halucinace! Došlo mu tedy, že nic z toho nebyla halucinace! Přistoupil blíže, ano, byla to jasná krev a soudě podle její podoby byla poměrně čerstvá. Nevěděl teď honem, co má dělat, kéž by tak někde poblíž byli četníci, nahlédl z okna, ale tam byly jen stromy a zničené lavičky. Pohlédl znovu na ten flek, oči pak přesunul, kam ho jen napadlo, díval se všude a pořád, chtěl něco objevit! Zkusil se ohnout a.. Pod gaučem byla semišová krabička. Ještě se zdvihl, aby se přesvědčil, zda je čistý vzduch. Nikde nikdo, tak se opět přikrčil, potichu vysunul krabičku z pod gauče. Chvíli váhal... Kapka potu mu stekla na víko, která se pak rozvětvila do stran. Má jí otevřít nebo nemá, ale už neměl moc času, rozhodl se to udělat, i když tam nemuselo být nic ohromného, mohl tam mít třeba jen bibli nebo fotky, ale každopádně to asi neměl dělat...
Setřel si pot z čela, podrbal se na koleni a začal pouzdro otevírat. Měl co dělat, aby nezaječel! Upadl dozadu a praštil se do hlavy, ale rychle vstal a koukal na obsah této krabičky! Pan Bořek lapal po dechu a zároveň hleděl na bledou dlaň, samotnou a useknutou dlaň nějaké osoby!! Na ukazováčku měla diamantovou brož.. A teď si také uvědomil, že stejnou brož měla jeho manželka. Docházelo mu už, proč se nevrátila už nikdy domů, když šla z restaurace, ve které byla se svými kolegyněmi. Necítil ani příliš velkou lítost, protože byl spíše ponořen ve zmatku a pekelném hněvu. Pod pohovkou bylo spoustu dalších krabiček! Bořek dal ránu do zdi a začal vzlykat, rozhlédl se a začal běžet ke dveřím, kde ho zastavil neznámý muž, který ho zastavil ránou tyčí do hlavy... Pan Bořek teď už nepociťoval a nevnímal nic než jen pomalu se vytrácející temnotu, a pak už vůbec nic...

Probudil se asi za půl hodiny přivázaný na kuchyňské lince a po úplném probrání viděl toho muže, co ho srazil, když chtěl utéct, jak něco dělá u stolu. Přišel k Bořkovi Hereba a v ruce držel velikou a ostrou dýku. Taky docela starobylého vzhledu. "Pane Bořku, myslel jsem, že když se tak dlouho a dobře známe, tak jsem myslel, že si věříme a nebudem si dělat naschvály." Byla z jeho hlasu cítit ironie. Pan Bořek zakřičel: "Zničil jsi mi rodinu, ty hajzle!!!" A plivnul mu do obličeje. "Jsi jeden z mála neznámých masových vrahů a užíváš si to co?!!" Hereba si šel opláchnout obličej. "Ale no tak, to by přece nebyl život, kdyby ho nenaplňovalo neustále překvapení, to byste jako bývalý psycholog měl vědět ne?" Pan Bořek se snažil vytrhnout se z těch zlověstných pout, ale marně. Začal řvát o pomoc a pak se k němu ten člověk, kterého pan Bořek považoval za zcela jiného, sehnul a praví: "Přestaň tu dělat skandály nebo ti proříznu tepny." Pan Bořek měl teď docela chuť umřít, ale né stoprocentní, radši by přece jen zvolil možnost, aby se mohl odtud ve zdraví dostat a svého "přítele" nadobro proklínat. "Chceš vědět, co to tu tak kvílelo?" Zeptal se ten druhý muž, Herebův pekelný společník a ani nečekal na odpověď a hodil na Bořka tělo mrtvé kočky. Bořek zaječel, cítil se zmučeně a zoufale, chtěl, aby to z něj sundali, ale nedával to najevo. Pak řekl: "Jak dlouho už tohleto děláš?" Tohle ale řekl velice utrápně. "To ti tak budu řikat, inu je to moje douholetá vášeň, to ti musí stačit."
Vtom někdo vyrazil dveře! Do kuchyně vběhli dva četníci, mezi kterými byl i Rubáš. Zařval zmateně: "Ani se nehněte a dejte ruce za hlavu!" Hereba popadl sekeru a hodil jí po četníkovi, tomu to useklo hlavu, však četník Rubáš vzápětí vystřelil ze své pistole a trefil Herebu do břicha! Svalil se na zem a plaval za nedlouho v krvi. Druhý neznámý chlápek se vzdal a byl zatčen. Rubáš pak rozvázal pana Bořka a vyprovodil ho před hrůzný dům. Všechny důkazy byly kvůli novinám zlikvidovány.

Pan Bořek několik následujících dnů jen proseděl v křesle a koukal do prázdna a přemýšlel, jestli má jeho život vůbec cenu, ale nikdy se o nic nepokusil. Jednoho dne zvedl sluchátko, vytočil číslo policejní stanice. "Halo? Kdo je tam? Co potřebujete?" Bořek chvíli mlčel a pak řekl: "Já bych... já bych potřeboval, nechci být na to sám, chtěl bych nějakou dobrou duši..." Po ukončení rozhovoru se oblékl, vyšel z bytu a kráčel po cestičce zapadané podzimním listím směrem k místnímu kočičímu útulku...