Pražská noc

Jonz-deemzetpeeee Jen-Ne ty ne to alias Jednokdo K.-Phaedra

-„Lidstvo končí houbou.“, děl Jonz, když vyšel z koupelny. Jonz je korba a momentálně celkem zlitá. Dojde k jídelnímu stolu a přisedne si zpátky k Jenovi a K.. Jen prohlašuje, že by Američani měli víc šetřit, neboť se tenhle svět musí zachovat ještě pro další generace: -„Nejhorší na tom ale je, že většina Američanů si myslí, že konec světa příde brzo, a proto nemá cenu šetřit. To je absurdní.“, Jen krčí rameny a prská, „To je přeci absurdní.“ Jen jest hubený mladík kafkovského typu. -„Mě se to nezdá až tak divný, já si to myslim taky. Všechno to už zákonitě musí jít do hajzlu a to brzo.“, promluví K.. -„Dva tisíce dvanáct.“, upřesňuje Jonz. -„Ale di do háje, dva tisíce dvanáct, já bych nebyla tak konkrétní. Ale někdy brzo to skončí a jesi si, Jene, myslíš, že dyš budeš třídit vodpad, že něčemu pomůžeš, tak to asi ne.“, K. je platinová blondýnka. -„Ne, ne, si nemyslim, že tim něčemu pomůžu, jenom mi připadá, že lidi nemaj´ právo huntovat tenhle svět a myslet si, že je tu jenom pro ně. Je mi to prostě hnusný.“ -„Je to hnusný.“, připustí K. a doleje vodku a jahodovej džus do sklenic. Šplíchání tekutiny o sklo naplní pokoj příjemným zvukem tak, že nikdo nechce nic říkat. Když je dokonáno, promluví mistr Jonz. -„A co spasitel?“ Jen se mírně rozhořčí a neotálí s odpovědí. Rozhodí svýma hubenýma rukama a praví: -„Nepřišel po Kristu, nepřišel ve středověku, nepříde ani teď.“ Jonzovi ale ještě něco není jasný: -„Tak vidiš, tak je to v prdeli a my můžem huntovat a pak příde velká houba.“ -„Ty si dutej!MÁME MÁLO LESŮ, ROVNÁ SE MÁLO HUB!“ -„A jo,“, Jonz už prozřel, „ houby.“ K. tomu zřejmě nerozumí nebo nemá potřebu se o veliké houbě bavit, udělá dva kroky od stolu a svalí se na pohovku u okna pokrytou dekami. Okno je otevřené, venku panuje podzimní noc, po obvykle rušné ulici teď projíždí jen málo aut a tramvají. O něco hlučnější jsou v tuto noční dobu lidé. Pískají, hádají se nebo se chechtají zcela nečekaně a zde, ve druhém patře smíchovského bytu, je všechno slyšet výborně. K. se na chvíli zachumlá do dek, ale potom, jakoby trýzněna neklidem rychle vyskočí a přistoupí k oknu. Sbírá v ústech sliny a potom: Flus! Šplecht. -„Huáááá, já sem v tom nevinně!“, volá nahoru na K. náhodně kolemjdoucí nametená blondýna. Plivanec však utkvěl na balkóně bytu v prvním patře. -„Dal bych si obohacený moloko.“, pronese konečně Jonz a jde směrem k oknu a ke K. Když je zcela u ní dodá: -„A trochu ultranááásilííí.“, a hladí K. po těle. -„Jasný, jasný, smotnem brčko.“, reaguje Jen na obohacený moloko, „Kalíme brka!“, vykřikne potom a s nadšením se vrhá do hledání papírků. Když se podívá pod stůl, na židle a do kapes všech svršků přes ně přehozených, najde je Jonz na stole. Teď Jen sedí na židli zády k pohovce, na níž leží Jonz a K. a je zcela soustředěn. V místnosti se rozhostí ticho. Jen pečlivě balí, Jonz hladí K. svojí velkou tlapou. -„Uííí.“, vypískne K., neboť ji Jonz polechtal. -„Taková bohulibá činnost a vy tam děláte prasárny.“, prohlásí Jen, otočen k nim zády. A potom zase ticho. Dlouhé ticho. Z ulice je slyšet projíždějící auto. Za chvíli tramvaj. Konečně mistr Jen zvedá útlé tělo ze židle. V ruce třímá výsledek své manuální zručnosti. Je už trochu k ránu, na prahu bytu stojí policajt. Proti němu se tyčí Jonz. -„Já si mysim, že dyš nemáte pokrývku hlavy, tak že mě nemáte vůbec co legitimovat.“ Policista stojí jak zařezanej a tváří v tvář Jonzovi nabývá vzezření mopslíka. Potom ze sebe konečně vypraví: -„Vono bude stačit dyš to jenom trochu ztlumíte.“ Jonz si jde sednout zpátky ke stolu, kde Jen vypráví K.: -„My máme ve třídě kluka, kerej je se menuje Michal a je hrozně tlustej. Řiká se vo něm, že se vůbec nehejbe a von fakt dycky celej den sedí na židli a nehejbe se. No, a jednou vo přestávce seděl na židli a hrozně mírně se pohupoval. Takle.“, Jen lehounce kýve trupem a tupě hledí před sebe, K. se uchechtává, „Načež k němu přišel jeden spolužák a hrozně zblízka na něj zíral a pak zavolal na svý kámoše na chodbu: ,Hele, kluci, poďte se rychle podívat. Von se hejbe!´ Tak k němu přiběhl hlouček kluků, prohlíželi si ho a smáli se, ale von pořád seděl na židli a takle se kejval.“, Jen už se zase kýve a tupě civí před sebe. K. a Jonz se hlasitě smějí, „No, a když je to přestalo bavit a vodešli, tak k tomu tlustýmu klukovi přišel jeden takovej kluk, co je jakoby jeho kámoš a měl zřejmě pocit, že ho musí ňák utěšit. Sedl si na židli vedle něj, vzal ho kolem ramen a řiká: ,Hele, mě nevadí, že se vůbec nehejbeš, ty se totiž nemusíš hejbat, ty si nihil.´“, K., Jonz a Jen vyprsknou smíchy a každý si pro sebe opakuje: -„Ty se nemusíš hejbat, ty si nihil!“ -„Ty jo, ta vaše třída, to je cirkus.“, dí K. a užasle hledí na Jena. Dolije ještě vodku a džus do sklenic a zase se ozývá ten krásný šplíchavý zvuk. -„To sem vám ale eště nevyprávěl vo tom týpkovi, co furt hraje na kytaru.“, Jen bude dávat k dobru další historku. -„Dávej, řídláku“, pobízí Jonz. Ruce má v klíně a soustředěně v nich žmoulá papírek. -„No, to je prostě takovej kluk, co chodí k nám do třídy, kerej si zas pořád brnká na elektrickou kytaru. Jednou mu učitel na filosofii řekl, ať s tim přestane, a von mu na to řek: ,Ale pane profesoré, dyť mě znáté, dyť víte, že já bez ní nemůžu žít.´, Jen napodobuje chlapcův hlas a vypadá u toho hrozně komicky, takže se Jonz a K. zase válí smíchy. „ -,Ne Tomáši, schovej tu kytaru.´, -,Pane profesoré, nebuďte zlej, dyť se známe už sedum let, dyť víte, že já bych bez ní nemoh´ bejt.´, a učitel se na něj podívá a pak řekne: -,Tak ale potichounku.´ Von ten Tomáš hraje úplně furt, snad i v ňáký kapele a má rád acid jazz. Jenom. To je zvláštní, jak pro každýho slovo hudba znamená úplně něco jinýho. Já bych bez hudby nemoh´ žít a von taky ne, ale já nikdy neposlouchal acid jazz a von zas Bacha.“ -„Vy ste fakt cirkus, eště ten týpek, co chce bejt vojákem, to je moc.“, K. žasne nad tím jak může vypadat třída na gymnáziu. -„Jó, na toho týpka tudle pokřikovali ňáký kluci na chodbě: -,Hej, gumo!´, vono se mu totiž říká guma, ,Už ses naučil pochodovat?´ A guma na to: -,Děte do hajzlu, to mě přeci naučej až tááám.´ To je týpek.“ -„Ty vole, řídláku, vy ste fakt vyhrocená třída.“, praví Jonz. -„Teď si představ, že si tam vo přestávce čte náš Jeník tribunální brahmapútru dharmosútru, ha ha.“, plácá K. a moc se baví. -„No, chrchr,“ pochechtává se Jonz, „partička… džouzefska krů, chacha.“ -„To víš, smotnem brčko, ne.“, dí Jen a je zcela rozzářený. -„Jasně, šéfe.“, odvětí láskyplně Jonz. -„Představte si co se tady v tý místnosti děje na molekulární úrovni“, Jen teď mluví zcela zapáleně a sám je fascinován tím, co právě říká, „tady v tý skleničce, tady v tom talíři, v tom jabku, ve vzduchu, to je doslova molekulární rachot! Děsnej šrumec, bordel, neskutečnej molekulární šramot. A to se tu takle normálně skoro nic neděje. Šílená představa.“ Jen sedí u jídelního stolu s Jonzem a K. a svou řečí ruší naprosté ticho spícího domu ve spícím městě. -„To je moc.“, šeptá Jonz a opatrně se rozhlíží okolo sebe. Vypadá jako by uměl sledovat pohyb každé zběsilé částice. Má vykulené oči a pozoruje fascinovaně vzduch. -„Krrrrrrrrrrchchchch.“, K. si zkouší představit jakej má ten molekulární šrumec ve ztichlé místnosti zvuk,„Prrrrchchchch, chůůůůůáááááá, vžnc vžnc vžnc vžnc vžnc, to je moc, Jene, fakt moc.“ -„Hele, K.-o, já si du udělat vajíčko.“ -„Jo, jo, udělej mi taky. A vosol to.“, Jen se zvedá a odchází do kuchyně, která je hned vedle jídelního stolu. Za chvíli se rozezvučí mikrovlnná trouba. Vvvvzzzzz… A potom je slyšet vajíčka: Prsk, žblept, kousíčky bílku se lepí na dvířka trouby. Jonz spí vsedě v čele stolu a vypadá jak mrtvej muž. K. k němu přistoupí zezadu, hladí ho po drsných vlasech a kníká: -„Ty moje hrubosrstá kuno.“ Pak přijde Jen, třímá talířek se dvěma volskými oky a jak je pokládá na stůl, Jonz otevře oči a mírně sebou škubne. -„Dáš si, kuno?“ -„Si asi nedam…“, chraptí Jonz a sotva artikuluje. -„Tak tohle je slavnej okamžik. To je prvně, co Jonz odmítnul vajíčko v nočních hodinách.“, pronese významně K.. -„To teda asi jo.“, přiznává Jonz sám a tváří se smutně a hrozně unaveně, „Mě je asi blbě.“ -„To je úplně jasný, že je ti blbě, jinak bys už žral to vajíčko.“, K. teď hladí Jonze po břichu. -„Břííííško.“, špitá. -„Já du asi spát.“, Jonz vypadá nesmírně zvalchovaně. Jen se zatím cpe vajíčky. -„Tak pojdem.“, K. už je hotova odnést svojí kunu na hrbu. Zvedá Jonze. -„Dobrou řídláku.“, Jonz dává Jenovi pusu. -„Čus, miláčku, dobře se vyspi“, odpoví Jen. -„Dobrou Jeníčku, jo a kdybys něco potřeboval, tak telka je tady, ha ha, cíga na stole, vajíčka v lednici, deky na gauči a my s Jonzem vedle v pokoji. Tak dobrou, miláčku.“ -„Krásnou, krásnou dobrou, si dam eště žváro.“ Klap, K. zavřela dveře a nad Prahou se zvedl den.

---