Stín

Nebe osvětlil proud blesků a ze země se vynořil Stín. Nebyl velký,ale měl veliký hlad a ten hlad ho trápil a hnal mezi lidi. Chtěl krev! K městu se blížil děsiví Stín. V domku na okraji města bydlel starý černoch se svou ženou,líně se houpal v křesle a kouřil doutník. Jeho žena připravovala jídlo a dívala se při tom na televizi. Stín zavětřil,ucítil pach a teplo člověčiny. Zamířil ke svému cíli s divokou zuřivostí staletého hladu. Starý černoch ucítil večeři a začali se mu sbíhat sliny, budou bifteky, pěkně krvavé, tak to má rád. Chtěl zavolat na manželku a v tom něco vtrhlo na verandu, nic neviděl jen jakýsi Stín. chtěl se otočit, ale Stín zaútočil. Vtlačil muže do křesla s takovou silou, že nebylo poznat jestli praskají jeho kosti nebo dřevěný rám. Doutník mu vypadl z pusy a zakutálel se k hromadě hadrů a dek, které vysušené sluncem začali doutnat. Stín zalil muže, ten ležel na zemi a nemohl ze sebe dostat ani vzdech. Síla Stínu ho drtila, už si myslel, že se udusí, ale stisk povolil. Stín se neunavil, jen se připravoval proniknout do vnitřností starého muže. Starce napadlo, že se zachrání a že si dá svůj biftek. Mýlil se, Stín mu vrazil své drápy do břicha a jeho vnitřnosti se rázem rozlétly po verandě a Stín ucítil horkou krev. To potřeboval už stovky let. Sál tu krev a rostl, krev a noc ho činily silnějším. Staré deky mezitím začaly hořet mocným plamenem, ale toho si Stín nevšímal. Chystal se zaútočit na ženu. Ta se právě otočila a uviděla stín, stín z kterého kapala krev. Zachvátila ji hrůza, ale nemohla se ani pohnout, jen zírala a řvala. Stín si to vychutnával, těšil ho děs, který šířil. Mezitím už celá veranda hořela, prohořela na spodek domu, kde plameny začaly olizovat plynové potrubí. Stín se rozletěl na ženu, která už jen čekala na smrt. Jakmile Stín vrazil do ženy urval jí hlavu a začal lačně hltat její krev. V tom se ozvala rána a s ní se zvedl celý dům. Do černé sny se vznesl sloup světla, tak silného světla, že se Stín rozlétl na tisíc částí. Zařval a jeho řev se rozlehl po krajině jako milión hromů. Byl tak blízko. A teď  zase čekat rok, dva sto nebo tisíc...

---