Le premier séquence

Nic neznamenající výkřik jedné ženy, sedící v první řadě. Kdosi mi přejel rukou po zápěstí. Nedám ti víc než vteřinu, rozumíš? Za nějakou dobu se přece jen rozhodnu vstát, ale na poslední chvíli, v tom rozhodujícím okamžiku, ucítím prudkou bolest v zátylku a opět dosednu na své místo. Promiňte, co má znamenat ta antikizující postava v bílém plášti? Tentokrát jsem to snad skutečně já, kdo tuto otázku vyslovil nahlas, ale nerad bych se unáhlil, důsledky by pro mě mohly být až příliš kruté. Z pravé kapsy saka se samovolně vysune černobílá fotografie na které je zachycena scéna, jež se v těchto vteřinách odehrává na jevišti. Mladík, skutečný neherec, který se před diváky snaží předvést v tom nejlepším světle, teď uchopuje do ruky cosi jako houslový smyčec a běhá s ním kolem svých kolegů neherců, přičemž hlasitě křičí: Sám sebe ne! Sám sebe ne!

Muž, který po celou dobu zaujímá místo vedle toho, komu se zdánlivě podobám, si nasazuje svůj plstěný klobouk a chystá se opustit sál se slovy: Vidíte ho? Je to snad ten samý, jenž se mě ptal na postavu v bílém plášti, kterou jsem vlastně během představení na jevišti ani jednou nezahlédl?

Poté, co se můj spolusedící odebral k východu a jeho místo neprodleně zaujala mladá slečna, podobající se precizně vyhotovené a nalíčené loutce, jsem se mohl opět soustředit na představení. Mladík, tedy onen neherec, který tak nevhodným způsobem užil jednu ze svých improvizací na konci prvního dějství, hrál teď nikoli muže ale ženu, která se shodou okolností až nápadně podobala té, jež se před několika okamžiky ocitla na místě vedle mě. Za takové situace jsem nemohl dělat nic jiného než si uvědomit, jakou roli mám v celé té avantýře já.