Erkel2

O tom, jací jsou vlkodlaci se už napsalo hodně. A jací jsou lidé?

„Chichi, lechtáš vlku," rozesmál se asi dvanáctiletý chlapec opřený zády o strom a odstrčil téměř dvoumetrového vlka, který mu olizoval obličej. Prsty mu zajel do šedé kožešiny a zavrčel na něj. Vlk našpicoval uši, zaštěkl a znovu ho olízl. Chlapec mu zabořil obličej do srsti na krku a podrbal ho na břiše. Vlčici, která až dosud ležela chlapci u nohou náhle vyskočila, nastražila uši a zahleděla se upřeně směrem ke kraji lesa. Vlk se ihned přidal. „Copak se děje? Aha, někdo sem jde," uhodl chlapec. Vlci krátce štěkli na rozloučenou a zmizeli. Od kraje lesa skutečně někdo přicházel. Byli to čtyři chlapci z nedaleké vesnice. „Vida, Erkel. To jsem rád, že tě vidím." Mluvčí se spokojeně zašklebil a jeho druzi se začali pochechtávat. Erkel je znal až příliš dobře. Pochopil by, co je tak potěšilo, i kdyby nebylo výhružného tónu - jejich radost plynula z toho, že ho potkali samotného v lese a byli na něj čtyři. „Taky tě rád vidím, Sukule," odpověděl poněkud plaše. „Vyšli jste si do lesa?" „No jo, na jahody, borůvky a tak, vždyť to znáš..." Úsměv, který Sukul nasadil nebyl vůbec příjemný. Erkel vystrašeně sledoval, jak ho obstupují a přitiskl se zády ke stromu, u kterého stál. „A taky na lov vlků," pokračoval Sukul. Erkel tušil, co bude následovat, ale nedokázal reagovat dost rychle, když k němu Sukul přiskočil a bleskově ho udeřil pěstí do brady. Rána Eskela zvedla ze země a napůl omráčený se sesunul poděl stromu k zemi. „Vstávej!", zařval na něj Sukul. Eskel cítil, jak ho jeden z jeho kumpánů nakopl, ale před očima měl mlhu, tak jen zasténal. „Vida, vlček už kňučí!", zachechtal se Sukul. „Říkal jsem vstávej!" Když Erkel nejevil snahu příkaz splnit, chytil ho pod krkem a udeřil s ním o strom. „Co po mě vlastně chcete?", zachroptěl Eskel přiškrceně. Sukul se znovu zachechtal. „Táta říkal, že vlk se dá vycvičit, zvlášť když se začne už u štěněte. Zaštěkej nám vlčku!" Eskelovi bylo mdlo a sotva chápal, co mu starší chlapec vlastně říkal. Když se skupina hochů nedočkala odezvy, vlepil mu Sukul silný políček a hoch stojící po jeho levici udeřil Eskela klackem přes nohou. Eskelovi se podlomila kolena. „Vida, musí na čtyři, aby mohl štěkat. Zaštěkej nám vlčku, zaštěkej," smáli se hoši, když ležícího Eskela kopali a tloukli. Pak ale najednou odskočili. Eskel pomalu zvedl hlavu, kterou si doposud kryl rukama. Chtěl zjistit, jakou novou zábavu si tyrani našli, ale zjistil, že všichni čtyři stojí jako přimražení a dívají se někam stranou. Podíval se do směru jejich pohledů a zjistil, že tam stojí vlci, se kterými si před chvílí hrál. Samec nakrčil tlamu, cenil zuby a zuřivě vrčel, vlčice si jen klidně sedla a pozorovala Eskelovy trýznitele. Občas svého partnera podpořila krátkým zavrčením. „Co..., co to je?", zakoktal Sukul. „Vlci," odpověděl zmučeně Erkel. S úžasem si uvědomil, že vlkům rozumí. „Neublíží vám, chtějí jen abyste odešli." Čtveřice začala pomalu couvat a když ustoupili na několik kroků, otočili se a začali utíkat. Jeden z nich ale ještě před tím zvedl kámen a hodil ho po Eskelovi. Vlk vyrazil. Běžícího chlapce dohnal po několika krocích a plavným skokem ho srazil k zemi. Sukul se otočil a zastavil, když chtěl ale ležícímu chlapci pomoci, vlk na něj znovu zuřivě zavrčel. Erkel cítil jeho myšlenky. Vlk měl zlost, chtěl ztrestat ty, kteří Eskelovi ublížili. „Ne, vlku. Pusť ho. Už mi nebude ubližovat. Nech ho jít." Vlk se ohlédl a váhavě se vrátil k potlučenému Eskelovi. Sukul zvedl svého společníka a oba se dali znovu na útěk za druhými dvěma chlapci, kteří už dávno zmizeli z dohledu. Eskel si sedl zpátky ke stromu a nechal si od vlků olíznout obličej. Vlci se uložili kolem něj a nechali si na oplátku čechrat hustou kožešinu. „Jsem rád, že vás mám. kamarádi." Eskel zůstal s vlky až do večera a když se pak vracel do vesnice, slyšel už z daleka, že se něco děje. Na náměstí bylo vidět několik lidí s pochodněmi. Z větší blízkosti uviděl, že kolem domku, ve kterém bydlel. Náhle si ho jeden z vesničanů všiml a ukázal na něj. V davu to zahučelo. „Táhni do lesa ke svým! Miláček vlků!" Přilétlo několik kamenů. Eskel chtěl něco říct, ale křičící dav nedokázal přehlušit a několik kamenů dopadlo povážlivě blízko. „Nebudeš mrzačit naše děti! Táhni ke svým, vlčí mládě!" Eskel udělal několik váhavých kroků směrem k domku, ale dva kameny ho zasáhly do nohy a do hlavy takovou silou, že mu začalo zvonit v uších. Někteří vesničané začali výhružně postupovat proti němu. Nakonec mu nezbylo než dát se na útěk. Vesničané ho nepronásledovali. Zastavil se u lesa, u stromu u kterého všechno začalo. Sedl si a zabořil hlavu do dlaní. Vždycky si s vlky rozuměl lépe než s lidmi. Jednou se se svými přáteli svěřil a vysloužil si přezdívku vlček. Dneska mu jeho vlčí přátelé přišli na pomoc a... a on je teď už docela sám, bez domova, bez rodičů. Náhle jím projel strašlivý vztek. Vztekle po vlčím zavrčel a zjistil, že se jeho vrčení prohlubuje. Ruce se protahovaly, tělo porostlo srstí. Během několika okamžiků stál u stromu mladý šedivý vlk, který začal tesklivě výt. Z lesa se ozvala odpověď a brzy bylo kolem něj na deset vlků s jeho přáteli v čele. Teď se konečně cítil mezi svými.

---