Literární práce

Jednoho dne zjistíš, že to, co se ti po nocích zdá, je zajímavější, než to, co ve dne prožíváš

 (toto je zadané téma;původ-Jan Zábrana-Celý život)

Ahoj,

Jmenuji se Monika, ale všichni mi říkají Mona.

Bydlím v jedné z ulic, kterých jsou v naší zemi tisíce. Bydlím totiž v Kanadě. Je mi 12 let a strašně ráda přemýšlím o tom, že se vypravím do světa fantazie. Řekla jsem to mamince, ale ta mě odbyla se slovy:“Mono, nebuď pořád jak malé děcko“. To mě hodně zabolelo. Maminku mám strašně ráda, ale nemá moc času. Vidím ji tak jeden týden v měsíci. Ona svou práci dělá moc ráda.

 Zase mám svou chvilku. Přemýšlím o tom, že se vydám na cestu do Řecka;země bohů, faraonů..tam by se mi snad nesmáli?! Ale ano. Smáli. Když se mi smějí moji vlastní rodiče? Slyším, jak se hádají. Copak neví, že když se hádají, ubližují i mě? Je mi teskno. Přitisknu se ke svému polštářku, abych je neslyšela. V mžiku usnu. Zdá se mi, že letím na svém polštáři nad zemí, která je nádherně barevná, jako duha! Červená, zelená, modrá, oranžová, fialová, a hele; i růžová! Lidé jsou tu šťastní, veselí, plní optimismu! Nikdo se tu netrápí porouchaným motorem, rozbitým oknem ani pětkou z matematiky..kéž by to tak bylo i na naší Zemi! V tom zaslechnu ten vtíravý zvuk budíku. V mojí hlavě se to překládá jako „Vzbuď se, no tak..“

 Jdu do školy. Kráčím si v dešti a pobrukuji si svou oblíbenou písničku. Ještě pořád jsem pozitivně naladěná díky tomu snu. Ale ne! Proč já! Nová sukně! Proč jel, k sakru, ten náklaďák tak blízko chodníku! Proč tam byla ta pitomá kaluž?! Celou mě pokropil od hlavy až k patě! Tak už zase začíná jeden z mých „NEJ“ dnů.

 Ve škole se mi rozbilo moje super pero, které jsem dostala kdysi od své nejlepší kamarádky. Dozvěděla jsem se, že mě nesnáší většina spolužáků..fakt super den. Přišla jsem domů a v kuchyni seděl táta. Byl opilý. Volal na mě:“Moničko, pojď sem, pojď za svým tátou“. Utekla jsem.

 Ve svém pokojíčku jsem se konečně cítila v bezpečí. Tady na mě nikdo nemůže. První jsem se učila, ale došla jsem k závěru, že mi chemie v životě stejně k ničemu nebude, tak proč se ji učit?! Raději jsem si lehla a snila o mém světě. Představuji si, že bydlím na jedné prosluněné louce plné kopretin, ležím jen tak v trávě a poslouchám bzukot včel..je mi tak krásně! Jenže ze snu mě vyruší nějaká rána. Je bouřka! A já nemám co dělat. První si čtu časopisy, potom se snažím naučit tu chemii..ale nejde to.

 Ve škole jsem dostala známky 4;5;2. Učitelka mi řekla:“Mono, co to provádíš? Máš přece na víc!“. Doma jsem kvůli tomu měla peklo. Máma mě nutila učit se, takže jsem seděla tak čtyři hodiny nad učením, které totálně nechápu. Ona mi totiž řekla, že pokud se nezačnu učit, pošle mě na tu soukromou školu, kam chodí děti s poruchami řeči a tak. A to já nechci. A už vlastně ani nevím, jestli mám mámu ráda.

 Noc byla hrozná. Skoro jsem nespala. Došla jsem do školy a hned první hodinu jsme psali test. Dopadl příšerně. I to, co jsem uměla, jsem napsala špatně. Dostala jsem 4/5. Paní učitelka si pozvala mámu do školy. Říkala jí něco o tom, že by mě máma měla poslat k psychologovi, že taková náhlá změna není normální. Máma jí řekla, že mě tam odvede. A co řekla, to udělala.

 Jsem hrozně vděčná mámě, že mě tam odvedla. Už je mi zase dobře. Ve škole jsem opět jednička. S mámou jsme se usmířili a dokonce mě vzala do New Yorku! Sním pořád, ale už jen v noci.