Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Patetickej blues

10. 11. 2006
1
0
364
Autor
Akleber

Klesám po starejch zaprášenejch schodech. Mouchy mi vrážej do čela. Nechci, aby zkazily můj zářivej úsměv. Semknu rty pevně k sobě.

Byli jsme dokonalej pár. Já a ona. Oba jsme sladili kafe jednou lžičkou cukru a četli noviny od zadu do předu.

Spali jsme na pravým boku a já jí vždycky mlčky objímal záda.

Za bouřky jsme stáli v průchodu a tiše koukali do deště. Líbilo se jí to. Myslím, že mě taky. Jen jsem nad tím v té chvíli nepřemejšlel.

Na prvním odpočívadle hraje dvojice harmonikářů odrhovačku o naplněný lásce.

Dvě slzy setřu. Další čtyři se objeví. Vždycky se mi dost potily oči.

Narážeje do lidí
jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mě v ní nevidí
mám zatemněnou palici

Klesám po starejch zaprášenejch schodech. Provazy deště mi stékaj po tváři a vysoko nade mnou září slunko. Vysmívá se, vím to.

Nevím, kdy poprvý odtáhla ruku. Omluvnej usměv a sklopený oči.

Déšť neskutečně tesklivě bubnoval na parapet. Nebo v mým srdci. Jak patetický.

Uzel na duši.

Pomalu, neskutečně pomalu, se mi vzdalovala. Potom už jsem viděl jenom její rozmazanou siluetu.

Na druhým odpočívadle je tma. Tak černá, že se snad i hejkalové a bubáci třesou strachy. Chvějou se mi ruce, když škrkám sirkou. Zhasla. Nic jinýho jsem snad ani nečekal.

Nezářim a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáký zvíře si mě spletlo
s vymlácenou lucernou

Klesám po starejch zaprášenejch schodech. Nekončí. S každým zdolaným patrem přibudou dvě další.

Přestal jsem sladit kafe. Za bouřky, krok sun krok, hledám pěšinu mezi kapkama. Nepřestanu ani když mi zuby cvakaj zimou. Ničit sám sebe. Jak dojemnej konec.

A vyhlížím ji každej den. Nos nalepenej na skle. Čekám, dokud se nezamlží. Nepřišla. Nikdy.

Na třetím odpočívadle panuje ticho. Krutě realistický ticho. Rušený jen tesklivým zpěvem mejch prošlapanejch tenisek.

Klikatí se už jenom kousek pode mnou. Stříbrná. Lesklá.

Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám i závaží

Za zábradlím se usměju. Asi naposled. Co já vím…

Mezi rty se mi prodere moucha. Promne si pomačkaný křídla a vzlítne vzhůru…


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru