Klaunův smutek

Klaunův smutek

Světla, hudba, smích, výkřiky úžasu, údiv ve tváři, potlesk.

 Červený nos, velké boty, barevná paruka, smutek v očích.

 Prochází klaun manéží, troubí na trumpetu, rozdává smích. Spatří dívku s rozzářenýma očima, která tleská, div že se jí ruce neunaví. Moment, chvíle stačí, aby si její tvář a její obdiv vryl až do srdce. Ta bavící se, udivená krása v něm však vidí pouze klauna.

 Hlediště se vyprazdňuje a šapitó osiří. Obecenstvo vymizelo a s ním i šťastný úsměv dívčin.

Všude tma. Světla zhasnou. Prochází klaun manéží, až dojde k lavici, na které vidí sedět obrys své obdivovatelky. Posadí se proti ní, sundá si červený nos. Opět ticho. Vzduch prořízne až sladký šepot klaunův. Tichá, laskavá slovíčka však přelud k životu nepřivedou.

 To vše vidí akrobatka z výšin své hrazdy. Je tiše. Jen vlažné slzy padají do písku manéže. Miluje klauna. Ale klaun vidí jen dívčin stín.

 Tak se nedá žít. Ani pod slavným šapitó, ani v malé maringotce.
Stačila chvíle nepozornosti, ruka uklouzne a trápení je pryč.

 Osiřela hrazda. Už nikdy se jí nedotkne ta lehká baletka ve vzduchu.

 Život jde dál. Štace přicházejí a odcházejí.
Ale klaun se už nikdy nezasměje.