Dialogy se smrtí VI.

D -Počkej, zadrž ten příval slov pramenící z deprese, maluji obraz a musím se soustředit.

M -Ty umíš malovat? Nikdy jsi se nepochlubila...

D -Neptal jsi se.

M -A co maluješ?

D -Nevím.

M -Počkej, to jde? Tvořit bez inspirace?

D -Ale já tak nepracuji, pouze netuším, co z mé snahy bude.

M -Tedy abstraktní umění. To je hezké. Taky jsem to kdysi zkoušel.

D -Malovat?

M -Psát. Vymýšlel jsem povídky.

D -Proč už nepíšeš?

M -Nikdy jsem nevěděl, co napíšu, dokud to nebylo na papíře. Nemohl jsem se soustředit na týden starý rukopis a tak jsem vždy začal odznova. Nakonec mne to omrzelo. Nedostatek čtenářů a takřka mizivé množství pozitivních ohlasů mi ukázaly směr mé tvorby.

D -To je smutné.

M -Není. Skončil jsem sám a dobrovolně. Po pravdě, nikdy jsem s tím neměl ani začínat. Nemělo to perspektivu.

D -Kdo ti řekl, že to postrádalo budoucnost?

M -Nejspíš mé druhé já. S oblibou mne trápí pravdou.

D -Můžeš mi něco, co jsi napsal, poslat?

M -Proč?

D -Sama ti budu kritikem.

M -Zní to hezky, ovšem nemohu ti vyhovět. Už dávno se ty papíry staly potravou ohně.

D -Škoda. To jsi nenechal ani jednu, docela malinkatou povídku? Třeba na památku...

M -Ne...vlastně ano, jednu.

D -Pošleš mi ji?

M -Ne, to v žádném případě neudělám.

D -Proč?

M -Jak pokračuje malování obrazu?

D -Nijak, plně se soustředím na náš rozhovor.

M -Pošleš mi fotku?

D -Čeho?

M -Obrazu přece!

D -Ne.

M -Proč?

D -Já nebudu mít kopii tvé povídky a ty se za odměnu nepodíváš na můj obraz.

M -Tak dobře.

D -Hodí se červená k černé?

M -Já ti to pošlu!

D -Fajn. Já zatím dodělám, co mám rozpracováno, ať s tebou můžu něco směnit.

M -Počkej.

D -Copak?

M -Červená a černá spolu vypadají hezky.

D -Díky.

 

 

Markova povídka:

Sedíme naproti sobě už dvě hodiny, mlčíme. Prohlížím si ji. Černé vlasy, tričko i kalhoty. Nevypadá starší než já a hádal bych, že není ani o moc menší. Má zavřené oči, snad medituje, snad spí. Přemýšlím, co tu vlastně děláme. Moje poslední vzpomínka je jak jsem někdy kolem půl jedné ulehal ke spánku. Tahle červeně vymalovaná místnost mne už pomalu začíná nudit. Všimnu si nepatrné vybouleniny na protější zdi. Dveře!-napadne mě. Vstanu a protáhnu si bolavé nohy. Pomalu se došourám až k místu, kde tuším východ. Už sahám po klice, když – „To nedělej.“ Leknutím málem na místě umřu. Otočím se. Dívka pořád sedí ve stejné poloze. Opatrně ji obejdu a podívám se na ni. A ona mi pohled oplatí.

„Kde to jsem?“

„Ne, kde to jsme,“ opraví mne.

„A kde to jsme?“

„Jsme tady,“ odpoví s úsměvem. Má zelené oči, které teď pozorují každý můj pohyb.

„Fajn, já jsem Oskar,“ podám jí ruku. Chvíli nic neříká, potom se zvedne a znovu se usměje. „Jak se jmenuješ?“ ptám se.

„Chceš si zahrát šachy?“ Její otázka mne vyvede z míry.

„Cože?“

„Šachy,“ zopakuje.

„No, koneckonců proč ne? Ale jenom jednu hru, potom musím domů.“

Tuto větu se rozhodla ignorovat. Jenom mi pokynula, abych zůstal sedět, otevřela dveře, kterými jsem chtěl odejít, a zmizela za nimi. Než jsem se stačil zeptat sám sebe, co to má znamenat, byla zpátky. V jedné ruce držela krabici a v druhé nesla láhev a dvě sklenky. Zatímco jsem chystal figurky, nalila nám jakousi čirou tekutinu.

„Co je to?“ ukázal jsem na obsah sklenic.

„Voda,“ odpověděla a podala mi ji. Ochutnám a musím konstatovat, že něco tak dobrého jsem v životě nepil. Řekl jsem jí to. Podívala se na mne a zasmála se.

„Tohle,“ řekla. „Je úplně čistá voda. Není tam chlor, ani žádné další svinstva,co tam teď dávají.“

To už jsem pil třetí sklenici, takže než jsme vůbec začali hrát, musela jít pro novou láhev. Trvalo dlouho než někdo vyhrál. Mezitím jsem se stačil opět vyděsit.

„Kde si můžu odskočit?“ zeptal jsem se jí a postavil pěšce mimo šachovnici.

Ukázala do rohu místnosti. Při troše fantazie se dalo rozeznat obrys záchodové mísy-jak jinak než červené. Nikdy bych neřekl, že mi bude trvat pět minut, než přejdu jeden pokoj. Znepokojeně jsem hledal závěs, cokoliv, co by mne na tu kratičkou chvíli oddělilo od zbytku světa. Nenašel jsem nic a tak jsem byl donucen zapomenout na svůj stud.

Nakonec jsem prohrál. Než jsem dostal lehce předvídatelný mat, vyměnila dívka vodu za víno, takže jsem navrhl odvetu. Pak už jsem jednotlivé hry přestal počítat. Několikrát jsem byl nucen použít toaletu, ale díky vínu mi to už nedělalo problémy; ona vypadala, že slovo stud ani nezná (protože během té doby si se mnou vykládala) a to všehovšudy vypila dvě sklenky. Ještě než jsem dík únavě a opilosti zaspal, stačila mi konečně říct své jméno-Markéta.

***

Probudil jsem se s nepříjemnou bolestí hlavy. Otevřu oči a rázem na svou včerejší konzumaci alkoholu zapomenu. Zdi, ještě včera temně rudé, změnily svou barvu. Najednou se přede mnou rozkládají čtyři lehce nažloutlé stěny, bílý strop a slunečná podlaha. Vstanu z postele… Počkat, tady žádné lůžko nebylo! Protáhnu se a zamířím k místu, odborně nazývaného toaleta. Pozdravím žlutou mísu a ani se nepozastavím nad faktem, že kousek od ní stojí sprchový kout.

„Ahoj!“

Svou pozornost přenesu k východu. Ve dveřích stojí včerejší vítězka, usmívá se.

„Dobré ráno,“ odpovím a pohledem zabloudím na tác s koláči a čajem.

„Přinesla jsem snídani,“ její slova jsou reakcí na mé myšlenky.

„Ale - „ nadechnu se, ona mne však opět předběhne.

„Myslím, že jsme se včera dobře bavili.“

„To ano,“ připustím. „Ale už bych - “

„Černý čaj, tvarohové koláče,“ nenechá mě domluvit.

Usoudím, že po jídle budu mít víc sil její myšlenky překřičet.

„Jak se ti spalo?“ zeptala se, když jsme všechny potraviny úspěšně zužitkovali a zapíjeli čaj. „Hm, docela dobře. Kde jsi spala ty?“

Ukázala na postel.

„Cože?“ divím se. „Vždyť tam jsem ležel já!“

„Ano,“ připustí a prohlíží si mne, jestli nezachytí nějakou známku nemoci.

„Nevíš, kolik je hodin?“ zeptám se, protože můj mobilní telefon má vybitou baterii.

Mlčky ukáže nad dveře. Hodiny! Pokouším se dělat, že jsem si důkladně neprohlédl celou místnost a tím pádem mi existence hodin ušla.

„Mám ti to přeložit?“ nabídne se s pobaveným úšklebkem.

„Cože?“ tvářím se nechápavě.

„Civíš na sekundovou ručičku a měla jsem dojem, že se pokoušíš odhadnout smysl těch zbývajících dvou,“ vysvětlí mi.

„Aha. Ne, tak to není, vím, že je půl desáté. Hele, nejpozději v deset musím být - “ nedám se zarazit a pokračuji i přes její náhlou potřebu sdělit něco důležitého. „ – doma. Slíbil jsem kámošovi, že mu vypálím cd.“

Věnovala mi smutný pohled. Přemýšlel jsem, čím je způsobena tak náhlá změna nálady. Vstala a začala přecházet po pokoji. Něco si pro sebe šeptala a já nevěděl, co dělat, co říct, čím ji opět rozveselit. Nakonec na to přišla sama.

„Tví rodiče jsou doma?“

Nejprve jsem nevěděl, kam tím míří, nicméně jsem zakroutil hlavou.

„A,“ najednou vypadala napjatě. „Nevadilo by ti tady zůstat ještě den?“

Pokrčím rameny.

„Třeba ne,“ připustím. „Naši se vrátí až za čtrnáct dní.“

Věnuje mi prosebný všeříkající pohled.

„Možná,“ začnu a čekám na její reakci. „bych tu mohl zůstat i dýl…“

***

Je dvanáct hodin a my právě obědváme. Pizza. Neptám se, odkud je. Chutná mi a sedím na stejné posteli jako má sympatická hostitelka.

„Co dneska podniknem?“ ptá se.

„Nevím. Ale teď,“ zapiju poslední zbytečky dobroty. „Teď bych si nejradši lehl a - “

Rukou mi zakryla ústa. Byla hebká a voněla krémem. Na chvíli zmizela za dveřmi. Když se vrátila, nesla ovladač. Namířila s ním vítězoslavně na protější zeď. Stěna do poloviny zajela sama do sebe a odhalila tak hi-fi sestavu a dvě reprobedny. Neušlo mi, že stejným způsobem se zjevily reproduktory po stranách pokoje. Užasle hledím na ten zázrak techniky, ale to už se místností procházejí různé rockové kapely. Markéta se baladami trefila přesně do mého vkusu. Ležíme vedle sebe na posteli a necháváme se unášet relaxotvornými rytmy. Zaspal jsem. Podle hodin trvalo Markétě devadesát minut než mne vzbudila.

„Jak bylo v říši snů?“ zajímala se.

Začal jsem popisovat svůj dosti fantaskní sen a když jsem se dostal k tomu, jak mne někdo pohladil po vlasech, začervenala se a malinko si poposedla. Než jsem skončil, stereo soustava změnila styl. Věnovala mi jeden ze svých úsměvů a seskočila z lůžka. No, možná by se to dalo nazvat tancem, pokud ovšem stojíte sto metrů od objektu a máte slabý šedý zákal. Naznačila mi, abych se k ní přidal. Ač zprvu nerad, poslechl jsem a s novou skladbou začal napodobovat její styl. Drsné kytarové rify a šílený zpěvák mne nakonec donutili vyvádět takové věci, že by se baletní mistr na místě zhroutil. Skákal jsem jako pominutý, řval jako idiot. Další píseň znamenala ještě chaotičtější pohyby. Krok sem, mávnout rukou, skočit, padnout, plazit se, vstát, křičet refrén, padat do kolen, kroutit hlavou, zastavit se, zírat Markéta klečela na zemi a smíchy se mohla roztrhat. Raději jsem navrhl jinou činnost, z obav o její břišní svaly, pochopitelně. Stejně se potom ještě hodinu uculovala vždy, když na mě pohlédla. Ten den jsem se odhodlal navštívit sprchu a Markéta souhlasila, že v dobu mé očisty bude pozorně sledovat ciferník hodin. Škoda jen, že jsem v tom případě stejné přísahy musel dostát i já, takže zatímco já jsem si oblékal nové tričko (vážně nemám ponětí, kde ho sehnala) a stál jsem zády ke sprchovému koutu, ona vystavovala vodě na obdiv své tělo. Šachy jsem skoro nevnímal a vdechoval jsem vůni sprchového gelu.

„Kam to koukáš?“ zeptala se poté, co jsem opět dostal mat během čtyř tahů. Neodpověděl jsem. Když jsme potom ulehali, před očima jsem měl cestu domů. Kdyby chvíli předtím nezhaslo světlo, mohla by z mé tváře číst slova smutku. Pomalu jsem propadal spánku a sny mne rázem odejmuly jako přílivová vlna trosečníka.

***

Než jsem otevřel oči, došlo mi, že se něco změnilo. A mám pravdu. Místnost, ještě včera téměř prázdná, nyní dokonale zaplněna. Jídelní stůl, knihovnička, krb…mohl bych pokračovat. Postel ztloustla a rozšířila se, navíc změnila svou působnost a posunula se blíž ke zdi. Ty jsou mimochodem lehce zelené a přímo nad postelí…Ano, vidím dobře, je tam okno! Skrz závěsy prosvítá slunce a hladí mou ospalou tvář. Má ruka se natáhne potrestat kus látky, který mi brání pohlédnout na dárce života v celé jeho kráse.

„Dobré ráno!“ Moje pozornost se rázem přestěhuje. Její úsměv se přes noc změnil. Je teď plný světla, kterého jsem se chtěl dotknout před chvílí.

„Dobré ráno,“ odpovím.

„Copak se ti stalo?“

„Nic,“ diví se. „Co by se mi mělo stát?“

„Jsi čím dál víc hezčí,“ všimnu si nepatrného začervenání se. Další ze sady spokojených a hřejivých úsměvů a pak:

„Dnes mám pro tebe překvapení.“

***

Celý den jsem vyzvídal, čím mě hodlá překvapit. A ona celý den opakovala tutéž větu. „Počkej na večer.“ Jenže kdy přesně ten „večer“ je? Proč mám čekat tak dlouho? Raději jsem se neptal nahlas. Jen mé oči po celou dobu hypnotizovaly nástěnné hodiny nad dveřmi. A teď, konečně, přichází hodina, kdy se vše dozvím. Sedím za stolem a mám dle dohody zavázané oči. Nos už něco tuší, ale teprve sundání látky z obličeje prozradí celé tajemné překvapení. Naproti mne sedí Markéta a mezi námi se rozkládá království těch nejvybranějších pokrmů a dva voskové majáky, abychom v tom moři dobrot nezabloudili. Fascinovaně si prohlížím pobavený úsměv své hostitelky.

„Tohle jsem opravdu nečekal,“ řeknu.

Popřání dobré chuti a pak už se oba věnujeme zaměstnávání svých trávících soustav. Jsem tak okouzlen zprávami chuťových buněk, že nevnímám lehce nasládlou hudbu šířící se místností. „Ráda bych si zatancovala, ale…“ řekne po jídle.

„Rád bych tvůj problém vyřešil, bohužel já tancovat neumím,“ odpovím s nadějí, že se tomu vyhnu.

„To nevadí,“ zareaguje okamžitě. „Naučím tě to.“

Proklopýtal jsem dvě skladby, než se mi ji podařilo přesvědčit, že by ještě kvůli mě měla placaté nohy.

„Co budeme teda dělat?“ zeptá se.

Nabídl jsem svou pomoc při úklidu trosek z večeře, odmítla. Takže zatímco se ona trápila s nádobím, já se sprchoval. Vylezu ven a rozhlédnu se. Stůl opět září prázdnotou; Markéta určitě ještě topí špinavé talíře ve vodě. Z knihovny namátkou vyberu jeden svazek, lehnu si na postel a začnu pozorovat písmenka. Čísi ruka mne pohladí, čísi rty spočinou na mé tváři. Otevřu oči. Markéta se usmívá, tak sladce, tak upřímně, tak zvláštně. Tvářím se překvapeně, šťastně. „Proč to?“ zeptám se. Lehne si vedle mě, vezme knihu a čte. Ale já se dožaduji odpovědi. Moje ruka se došourá k její a sevře ji. Můj pohled se střetne s krásou zelených očí, naše rty se spojí ve vysvětlující gesto. Na spánek v tu chvíli nemyslí nikdo.

***

Probudí mne tvrdá podlaha. Ospale zamžourám do slabého světla a se zděšením si prohlédnu naprosto prázdnou místnost, okno tady není a zdi připomínají čerň. Rukou hmátnu do prostoru, kde tuším Markétu. Místo vlasů nahmatám kousek papíru. Sednu si a čtu. Jednou, dvakrát, dvacetkrát. Je mi jako by na mne spadl strop. Mozek argumentuje nedostatkem světla a nepochopením dopisu. Ale po každém přečtení je výsledek stejný.

 

 

Milý Oskare,

Vím, že to ode mne není hezké, ale vrátila jsem se tam, kde jsem doma. Vše, co vidíš, teď patří tobě. Pokoj nepodléhá času ani ničemu, co znáš. Je vždy takový, jaký ho chceš mít. Zatoužíš-li po něčem, stačí otevřít dveře a vzít si to. Bylo mi s tebou moc dobře, přesto jsem musela odejít. Tento pokoj smí sdílet pouze jeden. Velmi mě to mrzí, ale takový už je život.

Sbohem

Navždy tvá

Markéta

 ***

Pavlína tady mlčky sedí dobré dvě hodiny. Prohlíží si ho. Hnědé vlasy, bílé oblečení. Má zavřené oči, snad spí, snad medituje. Lidé se mění, ale osud zůstává stejný.