Krabička vzpomínek...

Tik, tak… Tik, tak… Seděla v koutě svého pokoje a přemýšlela… Na první pohled byla neklidná… Myšlenky v její hlavě běhaly jako splašené a ona nedokázala je zarazit… Oči jí těkaly po celé místnosti a oknem do jejího pokoje dopadal svit měsíce… Byla to tichá, klidná noc, všichni se už dávno oddávali sladkému snění…Jen ona tam seděla a aniž by to někdo tušil, tak v ní právě probíhal boj…

,,Mám?... Nemám? Ale vždyť nemůžu… Já jsem to slíbila…“

,,Ale no tak… Jen jedno malé škrábnutí, jedna malá jizvička navíc… Toho si přece nikdo nemůže všimnout!“

,,Ale může… Sakra, jdi pryč! Nech už mě být! Já nechci!“

,,Ale chceš! Myslíš na to celý den! Celičký den se přece těšíš na to, až přijdeš domů, kde už Tě bude čekat jehla, abys mohla…“

,,Mlč, prosím, už mlč a jdi pryč! Takhle už mě týráš celé dva roky, dva roky mého marného života!“

Nevydržela… Zase prohrála… Otevřela šuplík v nočním stolku a tam ji uviděla… Tu, která jí celou dobu našeptávala… Svoji nejlepší přítelkyni a zároveň nejhoršího nepřítele – jehlu…

Poprvé se hrot její kůže dotkl před dvěma lety. Tehdy to bylo těžké období… Její rodiče se rozváděli, přišla na novou školu, přítel ji opustil… Stejně jako teď většina jejích přátel… Nikdo neměl odvahu bavit se s někým, kdo si záměrně ubližuje… Byla v jejich očích blázen… Jak povrchní a ubohé hodnocení… O přestávkách postávala na chodbě sama… Všichni viděli, jak je smutná, ale nikdo se ani nezastavil, nikdo se ani nezeptal, co jí je… A tak přečkala dva dlouhé roky…

Dotkla se jí a najednou už bylo jasné, že už zase nevydrží… Že jí zase podlehne… Přitom už týden, celý týden vydržela bez ní a statečně bojovala… Hrot jehly se zaleskl v měsíčním světle a ona jako dřív zabořila hrot do své kůže… A pak už jen… kap… kap…Jakoby krev odplavovala všechnu bolest, co se v ní za celou tu dobu shromáždila… Ale najednou jakoby to nestačilo… Jakoby potřebovala víc… A tak sešla do kuchyně a vzala nůž… Dál už asi nemusím pokračovat…

Druhý den se probudila v nemocnici… Nejprve nevěděla, co se stalo… Ale pak jí všechno řekli… O tom, jak ji matka našla. O tom, jak její život visel na vlásku… A o tom, že ji od příštího týdne čekají sezení s psycholožkou… A po týdnu se tak taky stalo… Až po tak dlouhé době si začala uvědomovat, jak svému okolí ubližovala… Jak byla sobecká…

 Od té noci, kdy málem skončila svůj život uplynulo přesně na den 10 let… Ležela v posteli a najednou bylo všechno jako tu noc… Otevřela šuplík a uviděla JI… Ale něco se změnilo… Smutně se usmála, zavřela šuplík a otočila se na druhý bok… A už věděla jistě, že teď už jí zbudou jen vzpomínky… a jizvy…

Věnováno Zdeňce S. – slečně, které si moc vážím… Slečně, která svůj boj s jehlou vyhrála…