Erdwin Lilian ze Strádova

Erdwin Lilian ze Strádova je duchovní patronkou jedné koleje magického institutu. Tato malá legenda přibližuje, jak se jí stala.

Erdwin Lilian ze Strádova

Paprsky dohasínajícího slunce objímaly celý kraj, který se pyšně tyčil okolnímu světu vstříc. Vál teplý vánek pohrávající si s listovím stromů. Zlaté lístky poletovaly ve vzduchu a pokrývaly cesty zlatavým, měkkým kobercem. Do nadcházejícího šera postupoval průvod s loučemi a zpíval. Slavnost započala první večerní hvězdou. Lidé směřovali do lesa, opředeného mnoha tajemstvími. Jen jednou v roce jim bylo povoleno do něj vstoupit. Tu sebou přinášeli dary a děkovali za život, který jim byl dán, a za všechny dary, které jim byly darovány. V tento kouzelný podvečer, kdy bylo pronášeno Velké Díky, se Pánům narodila dcerka. V ten samý okamžik, kdy dítě poprvé zakřičelo, rozkvetly v celé říši i přesto, že se již podzim nacházel v druhé polovině, květiny a jejich vůně procházela každým koutem. Ve všech zahradách kvetly velké růže, tůňky zdobily zlaté lekníny, na lukách kvetly fialky a dosud chudé panství od této chvíle oplývalo nečekaným a záhadným bohatstvím. Dítě dostalo jméno Erdwin. Jen pohled na ní vzbudil v každém radost, lásku a pocit bezpečí. Sotva se naučila chodit, trávila každou chvíli v tom, pro ni kouzelném, lese, který ji přijímal bez protestů, jako by byla jeho nedílnou součástí. Svým hlasem dokázala ukolébat bolest a zpěvem zaháněla strach. Zpívala každý večer při západu slunce a toužebně očekávala nový den, který pro ni znamenal nový začátek.
Čas plynul a Erdwin dosáhla sedmnáctého roku. Z okolních zemí se sjížděli obdivovatelé, žádajíce o její ruku, avšak Erdwin si žádného z nich nevybrala. Svýma bystrýma očima nahlížela každému až na dno jejich duše. Co tam však spatřila, jí pouze přinášelo smutek. Touha po moci, po bohatství....ale to, po čem Erdwin toužila, nenabízel ani jediný z nich, ačkoliv jejich květnatá řeč vyprávěla jiné "pohádky".
Na sklonku sedmnáctého roku však i Erdwin našla to, o čem zpívala její duše. Do jejich země přijel šlechtic, rytíř Manfred II. Jejich srdce, ničím nevarována, byla spletena v jedno. Silné a nerozlučné pouto vzniklo mezi nimi.
V ten samý den, kdy se před sedmnácti lety narodila, konala se v zemi svatba, a nejen lid se radoval a žehnal mladému páru.
Se svým chotěm se vroucně milovali a potom, co panovník zemřel, převzala ochranu a moc nad zemí společně s ním.
Spravovali svou zemi v dobrém a snažili se, aby byl všude mír.
Není však všechno zlato co se třpytí a i krásná krajina se může změnit v pustinu. Takovouto pustinou byla země nedaleko země Erdwin a Manfreda.
Zde panovaly poměry úplně opačné.
Tamější vládce potíral vše, co mělo co dočinění s bílou magií, dobrem a svou zlou sílu rozprostíral i za hranice své země. Jeho touha po nadvládě, tyranii a využití černé magie byla tak obrovská, že jeho nenávist směřovala na zemi zlatých lístků, rodnou zemi Erdwin. Tato krásná, věčně kvetoucí země byla napadena a Manfred musel vytáhnout do boje. V čele své armády stanul jednoho, velice chladného večera za úplňku, kdy Erdwin při loučení daroval čelenku - diadém, do které byla vložena celá jeho láska k ní, a ona mu na oplátku dala slib, že mu bude věrná a všechen lid bude opatrovat a chránit za každou cenu, i tu nejvyšší. Ke krvavému boji došlo v Ďáblově kotlině a Manfred byl zajat i se svým vojskem, protože Borocus I. vyzval k válce i zlé mocnosti, které ovládal.
Prahl po Manfredově zemi, ale věděl, že síla ducha, který v ní přebývá, nezlomí bojem. Proto se uchýlil ke lsti.
Usoudil, že když si vezme Erdwin za ženu a Manfreda po svatbě zabije, stane se králem i bez toho, že by se lid proti němu příliš bouřil, protože by viděl, že má stále svou paní, která si Borocuse vzala ze svobodné vůle.
Manfreda nezabil proto, aby ji mohl vydírat. Zanechal ho však v ležení, sebral jeho oblečení a vymáčel ho v krvi jeho vojáků a s temnou družinou se vydal na hrad, kde Erdwin očekávala zprávu o vývoji.
Manfred byl raněn a pomalu umíral.
Když se Borocus dostal před hradby, Erdwin domobranu a posádku odvolala, neboť nechtěla zbytečné krveprolití.
Borokus se dostal bez boje do hradu a okamžitě vtrhnul do pokoje Erdwin. Ta držela v ruce čelenku od Manfreda a cítila, jak se tato pomalu rozhořívá čím dál víc. Věděla, že to znamená, že Manfred umírá a jeho láska a celý jeho život je věnován pouze jí.
Smutně a se slzami v očích si prohlédla Borocuse a v duchu znovu a znovu přísahala lásku a věrnost Manfredovi.
Borocus před ní hodil na zem zkrvavené jeho oblečení a řekl jí, pakliže si ho vezme a tím mu odevzdá celou říši, zachrání Manfreda, umožní mu odejít a celá jejich země nedopadne jako tato košile.
Bez emocí se mu Erdwin dívala do očí a vzala do ruky Manfredovu košili. Poznala, kde byl Manfred raněn, a ač se toto zdálo jako malé zranění, věděla, že on samotný je na prahu smrti a i kdyby byla Borocusovi po vůli, zabil by ho ihned a bez meškání.
Pokud bylo Manfredovi souzeno přežít, musí přežít i svobodná jeho říše - tomu volala duše i duch Erdwin.
Postavila se, košili přivinula k srdci, čelenku stále držící a s rozhodností v hlase Borocuse rázně odmítla.
Tento, zvyklý na naprostou poslušnost, nařídil pobít posádku, ta však na příkaz své paní a proti své vůli dávno hrad opustila. Zbyly tedy na něm pouze jeho muži, on a paní. Erdwin tiše stála a svou duší vyhledávala duši Manfreda. Políbila čelenku a nasadila si ji. Košili ovinula kolem ruky.
Borokus nařídil, aby Erdwin hlídali a neumožnili jí odejít z komnaty. Odešel a tři dny se neukázal.
Odjel na bojiště přímo k Manfredovi, kterého opouštěla síla každým vydechnutím, avšak stále s pevnou vůlí odolával pokušení podvolit se slabosti a tím si nadobro zatarasit možnost dál žít po boku Erdwin.
Nutil ho vzdát se své země, což Manfred stejně jako Erdwin neudělal. Donutil ho však pod pohrůžkou pobití celého jeho mužstva napsat vzkaz své paní, ve kterém vylíčí svou situaci. Manfred toto udělal a do pergamenu vložil i tajné značky, které dokázala přečíst pouze Erdwin a on samotný.
Borokus se strašným a mocnářským úsměvem Manfredovi sdělil, že jeho mužstvo bude pobito ihned po svatbě a umírat bude ve velkých bolestech.
Vrátil se opět na hrad a poslal svého muže k Erdwin, zda nezměnila své rozhodnutí. V případě že ne, měl jí tento předat vzkaz od Manfreda.
Erdwin již podruhé návrh odmítla a obdržela pergamen. Podle něj zjistila, že se ve svém cítění nemýlila a její milý umírá. Složila rohy pergamenu ke středu, odpočítala délku a získala znak, podle kterého mohla přečíst to, co ze svobodné vůle napsal její milý.
Manfred jí v něm vyznával bezmeznou a vroucí lásku. Svou zemi a svůj lid by dobrovolně nevydal, ale protože Erdwin miloval a žil jen kvůli ní, prosil ji, aby se svého slibu daného jemu vzdala a žila dál. Tím mohla opět shromáždit novou armádu a lid, který, ač se zdál slabý, měl pevnou a nezdolnou vůli bojovat. On sám cítil, že dlouho již žít nebude, ale než zemře, chtěl mít jistotu, že Erdwin žije.
Erdwin přiložila pergamen k srdci a zdálo se jí, že cítí se svým srdcem tepat i srdce Manfredovo. Svou přísahu i přes přání milého nezrušila a byla rozhodnuta nevydat zemi ani sebe za žádnou cenu.
Napsala dva pergameny, jeden Manfredovi, ve kterém mu píše, že svou přísahu danou jemu nezruší, i kdyby ji měla stát život, a pakliže zemře i ona, setká se s ním a jejich lid svou svobodu vydobude, protože bude mstít i je dva, které miluje.
Do druhého pergamenu vložila své srdce, svou lásku a strach o svého milého.... první pergamen přivázala svému holubovi, který věděl, kde má Manfreda hledat. Druhý pergamen ovinula kolem čelenky, která téměř žhnula. Potom ho složila a pustila v proudu větru, kde se rozplynul.
Manfred pergamen od Erdwin obdržel a po tvářích mu začaly stékat slzy, neboť věděl, že jeho milovaná zemře. Jeho srdcem se však zároveň rozprostíralo teplo, neboť tímto dokázala, že láska, kterou k sobě navzájem chovají, je silnější než zlo, které se kolem nich ovinuje.
Lid jejich již věděl o stínu, který na zemi padl, a rozhodl se nenechat své životy zotročit. Po tajnu se vydali na cestu k bojišti. Jejich počet se neustále zvyšoval, a ačkoli to byli sedláci, jejich vůle žít svobodně a v míru byla silnější než kopí a meče nepřátel.
Třetí a poslední den lhůty, kterou dal Erdwin Borocus, přišel druhý pergamen od Manfreda. Tento obsahoval smutek, žal a slib, pakliže zemrou, i tehdy zůstanou spjati a jejich láska nedovolí rozdělení.
Erdwin vzala čistý pergamen určený pro Manfreda a do něj napsala pouze: Miluji tě. Než však stačila pergamen předat holubovi, přišel Borokus a pergamen jí vytrhl z ruky. Ta dvě slova, psaná s vroucí láskou Manfredovi, byla podepsáním rozsudku smrti nad Erdwin.

Z pergamenu, který zmizel ve větru, vznikla síla, která sílila každým okamžikem a jejím posláním bylo ochránit Manfreda. Doprovázela lid, který dosáhl ležení a byl připraven k boji. V okamžiku, kdy zazněly zvuky boje, byla položena první cihla z mnoha, které se měly stát nešťastným osudem Erdwin.
Erdwin však svého osudu nelitovala. Litovala toho, že lásku, kterou chová v srdci, se snaží zlá moc zpřetrhat.
Každou novou cihlou, síla, která vznikla ze srdce, slibu a věrnosti Erdwin, získávala na moci a temnota se z ležení vytrácela. Vojáci nepřátel prchali a Manfredova smrtelná rána se počala léčit.
Manfred, ač stále oslaben, avšak bez zranění, stanul opět v čele svého vojska a s lidem a se Silou, která podle jeho tušení znamenala smrtelné nebezpečí jeho milované, vytáhl na hrad. Temnota ustupovala každým krokem jeho koně.

Zbývala poslední cihla. Cihla, která měla navždy zpečetit osud Erdwin. Tu přistoupil Borocus, který začal cítit změnu, a podíval se Erdwin do očí. Viděl odhodlání a pevnou vůli neustoupit.
Do místnosti přišel jeden z jeho mužů a oznámil, že Manfred, zcela zdráv, stojí v čele vojska a již vstupuje do hradní brány.
Borocus přikázal všem mužům zahájit boj a stále stál u Erdwin. Cítil změnu, silnou změnu, která mu prolézala celým tělem a oslabovala ho. Vycházela z Erdwin. Zkoumal tuto sílu a snažil si ji podmanit, avšak bez úspěchu. Tu natáhl ruku a strhl Erdwin z čela diadém. Jeho čistá a nevinná moc ho odhodila na druhou stranu místnosti. Borocus nyní věděl, z čeho pramení síla, která ho oslabuje, a síla, která dodává sílu a život Manfredovi.
Shromáždil veškou svou magii na zničení čelenky.
Velký otřes projel celým hradem, když se jeho temné kouzlo setkalo s prostou, čistou magií diadému.
Čelenka zničena nebyla, avšak byla odvržena do hlubokého, magického lesa, kde od dětství Erdwin trávila veškerý svůj čas.
Pln zloby vzal Borocus poslední cihlu a v okamžiku, kdy Manfred překročil hradní bránu, byl osud Erdwin zpečetěn. Pomalu se její duše odpoutávala od těla a smutkem protkávala každý kout, kterým prošla na své cestě. Své dílo Borocus dokončil ještě temným kouzlem a místo, kde Erdwin spočinula, zmizelo.
Boj o hrad trval celé dva dny. Borocus byl poražen a jeho muži rozprášeni. V Manfredovi stále dřímal malý plamének naděje. Naděje, že jeho milá je naživu.
Prohledal celý hrad, Erdwin však již nikdy nenašel.
Jediné, co objevil v celém hradě, byly dva pergameny.
Jeden vlál v okně, než ho Manfred vzal do ruky. Sotva se ho dotkl, pergamen se změnil v krásnou růži, země se otřásala a Borocuse pohltila. Poté zmizela i růže.

Druhý obsahoval dvě slova: Miluji Tě.

Manfred velice trpěl nad ztrátou své milované. Jistě by se připojil dobrovolně k ní, avšak každý večer, kdykoliv přivinul pergamen k srdci, zdálo se mu, že slyší Erdwin zpívat.

Její diadém zmizel v útrobách magického lesa pod ochranou a bedlivým okem Mechovníčků, kteří ho střeží jako důkaz nesmírné lásky, věrnosti a vlastenectví.

---