Loutka

    Ha, loutka uprostřed temného ringu ozářeného jediným bodovým světlem se probrala k životu. Vypadá to, že se postupně seznamuje sama se sebou a s prostředím kolem. Zvedá postupně pravou a levou ruku. Prohlíží si je. Ano, už si uvědomuje kdo je. Na tváři se jí usadil klidnější výraz. Teď ještě, kde je? Rozhlíží se kolem. Tma, tma a prázdno, ve stínech jakoby v nekonečnu vidí rozlehlé, ale prázdné, jeviště gigantického amfiteátru. Nikde nikdo. Zadívala se do světla, které kdesi z vrchních pater stupňovitého schodiště svítí přímo na ni. „Au!“ Zakřičela. Bodavé světlo na její právě po dlouhé době otevřené oči působí jako rozžhavená čepel na kostku másla. Zakryla si oči rukama a schoulila se do podřepu. Pomalu opět otevírá oči. Bolest přešla. Ale co to, vždyť ona promluvila. Už ví!
    Stoupá si do plné výše. Tmavý zelený, pro nezkušené oko až černý, plášť se jí vzedmul do stran při tom prudkém pohybu. Světlo vykresluje tvary postavy. Je to muž. Elf, podle dlouhých bledých vlasů a vykukujících špiček uší. Nyní má vystrašený obličej, ale jinak je statečný, aspoň to o sobě tvrdí. Statečnost je jen nedostatek představivosti myslí si, vždy když dojde na vetší konflikt a takticky stojí opodál připraven zasáhnout svými na dálku působícími kouzli. Ano, je to kouzelník. Už od malička se mu líbili kousky potulných čarodějíčků, ale víc ho uchvacuje magie mocná, magie, která dokáže ničit, ale i tvořit, magie, která by dokázala vymazat z existence celá království a pak je opět poskládat zpátky. Magie je jeho život. Proč jí nezkusit ve stavu nouze?
    Napřahuje ruce. Rozhazuje jimi. Ve složitých gestech opisuje ve vzduchu magické obrazce. Začíná mluvit. Podivné zvuky, které mu vycházejí z úst nejdou interpretovat v žádném známém, ani neznámém jazyce. Je to hlas jeho duše, jeho já, které utváří a zakřivuje realitu a jako nástroj k tomu používá magii. Kolem konečků prstů mu začínají problikávat malé výboje energie, která se kolem něj začíná hustit do skoro až viditelného duhově třpytivého oblaku. Najednou se mu nad hlavou ozval hrom. Ale žádný blesk. Jen ohlušující rána následovaná vlnou vzduchu, který jako by explodoval z maličkaté kuličky a při tom vydal tu mocnou ránu. Vlna srazila elfa na kolena. Rukama se opřel o písčitou zem. Kouzlo bylo překaženo. Oblak energie se rozplynul v okolí a jen lehce opálené zrnka písku připomínají nezdařený pokus.
    „Áááááá, kde to sakra sem?!?“ Elf opět povstal, hruď se mu nadouvá a klesá návalem vzteku, který na něj přišel. „Proč jsem tady zavřený?!“ Otáčí se kolem své osy, rozhlíží se do všech směrů. To mu už dlouho nikdo neudělal, překazit teleportaci uprostřed je drastické, málem mu to vycuclo mozek z hlavy, ale bolest je jen pocit, ta se dá překonat, víc ho pálí ctižádost. Zničili mu jeho dílo, krátkodobé, ale jeho, proč mu to někdo dělá? „Pusťte mě odsud pryč, nechci tu být!!“ Klesá na kolena. Nezdařené kouzlo si na něm přece jen vybralo svou daň. Začíná dýchat těžce, jako po dlouhém běhu. Křik ho také vysílil. Z úst se mu dere poslední slovo: „Prosím.“
    Následovalo krátké ticho rušené jen sípavým oddechováním elfa uprostřed cirku. Ticho prořízl smích. Ďábelský smích vycházející ze všech míst jeviště. Jako by se mu vysmíval dav pekelných stvůr, nikoho ale neviděl. Smích bylo poslední co slyšel. Upadl do osvobozujícího bezvědomí. Sesypal se na písek jako domeček s karet a svět kolem něj zmizel…