na oltáři pravdy

L´altare della Veritá

Rád lozíš po skalách?
I teď stojíš nahoře.
    Nestůj tam.
Poslechni mě jedenkrát. 

    Krev prší z oblaků,
padají rudé kapičky a cinkají o zem.
    Hřmí na nebesích a tam kdosi.

 
Černé vlasy, rty upíří a oči..
    Ach, ty oči..
Lákají tě vzhůru, volají tě ,,pojď“

 
    ,,Nechoď.“ Prosím tě, ,,Nechoď.“
Žádám, ale ty mě neslyšíš.

 
    Vítr bičuje ti tváře, nevnímáš ho.
Polykáš krev nebeskou.
    ,,Kdo je to?“ Ptám se.
To přeci nejsi Ty...

Omyl, jsi. Ne však takový,
jakého jsem tě viděla lézt nahoru.
     Kráčíš jako duch, nevnímaje, že jsi tak blízko...
Tak blízko okraji.
     a ona stále ,,Pojď“
,,Nechoď!“ Teď už křičím

     ,,Stůj!“

Je tma. Hřmí na nebesích a tam kdosi byl.
    Nejsi se mnou, je tu jen déšť.
Krev dštící z oblaků.
    Ticho, v něm jen pláč.
Mé slzy prší z nebe.

 
    Po zdi hřbitovní stékají rudé prameny.
Mé slzy prší a zalévají květy na tvé peřině.
    Květy, které nepokvetou....