Erkel3

Přidal jsem další povídku o Erkelovi. K případným čtenářům mám prosbu. Původní text měl jiné zakončení (uvedené v závorkách za povídkou), ale přišlo mi prázdné a zdlouhavé. Můžete se prosím vyjádřit k tomu, které je lepší? Děkuji předem.

Poryv ledového větru vmetl střelcům do očí sníh, ale kušijníci nepřestávali sledovat vlčí stíny, které se pohybovali kolem tábora. Šipky na tětivách, klečeli ve sněhu a čekali na povel velitele, ten však stále vyčkával. Konečně se nadechl, aby vydal pokyn k palbě. „Suluku!“, ozvalo se ze tmy. Velitel se zmateně obrátil a pokoušel se proniknout zrakem temnotu a vířící sníh. Nakonec uviděl postavu, která se bez valné námahy prodírala závějemi. Dva střelci na ni okamžitě namířili kuše. Suluk ještě chvíli hleděl nechápavě, až když postava přišla blíž, vzpomněl si. „Erkel!“, začal Suluk radostně, ale hlas se mu zlomil, když si vzpomněl na okolnosti, za kterých Erkel opustil vesnici. Meč, který držel poklesl. „Ano, Erkel,“ odpověděl příchozí bezbarvě, „tak se znovu potkáváme.“ „Takže, ta smečka...?“ „Ano, ta je moje. A neradím ti, aby jediný z těch vlků přišel k úhoně. Jestli jediný z tvých střelců vystřelí, budou z vás ráno jen ohlodané kosti.“ Suluk se zamyslel. Erkel nemluvil nepřátelsky, ale ani přátelsky. Měl všechny důvody mstít se. Ale jako dítě býval mírný a neútočný. Nezměnil ho život mezi vlky? Jak vůbec žil celá ta léta...? „Sklonit zbraně!“ Několik nejbližších střelců se k němu nechápavě otočilo. „Veliteli?“, osmělil se jeden z nich. „Řekl jsem sklonit zbraně!“, odsekl Suluk, „nevybíjet, ale nemířit na vlky.“ Kušijníci váhavě a s nesouhlasným mumláním sklopili zbraně k zemi. „To je lepší.“ Erkelovou tváří prokmitl úsměv. Byl to náznak smíru, nebo radost, že mu jeho úskok vyšel, přemýšlel Suluk. Kdyby se na ně vlci teď vrhli, někteří kušijníci by nejspíš už nestačili znovu zamířit. Nezdálo se ale, že by se smečka k něčemu chystala. „Jak se mají... ti dva?“, pokoušel se Suluk zapříst rozhovor. Nic jiného ho nenapadlo, i když se bál, že by tím mohl v Erkelovi vyvolat staré vzpomínky a starou zlost. Erekelovou tváří prolétl stín. „Jsou dávno mrtví.“ Suluk ztuhnul. „Ale to teď není důležité. Zajímáš mě ty. Co tu děláš, ty a ti ozbrojenci kolem?“ „Doprovázíme karavanu s obilím,“ odpověděl zaraženě Suluk. „A co ty tady děláš?“ „Hlídám,“ odsekl Erkel. „Chci vidět náklad.“ Suluk pozvedl obočí. „Proč?“ „To je teď vedlejší. Promluvíme si až uvidím náklad.“ „Erkele to ti nemůžu dovolit. Nemáš na něco takového právo a já ti ho nemohu dát, protože jsem jen ostraha.“ „Byli jste to vy, lidé, kdo vymyslel právo, kterého teď použiji. Je to právo silnějšího!“ Suluka zamrazilo. Vy, lidé. Kde je ten malý, mírný Erkel, který měl i pro své trýznitele jen smutný úsměv Odkud ten nenávistný pohled, ta strašná zloba ve slovech vy, lidé? Erkel se tedy už nepočítal mezi ně. Nebylo to poprvé, co se Suluka zmocnily výčitky za Erkelův odchod z vesnice, nikdy se ale svědomí neozvalo tak silně. Současně se ho však zmocnil vztek. Pozvedl meč. „Ty mi vyhrožuješ? Stačí můj rozkaz a zastřelí tě!“ „A moje smečka vás do posledního roztrhá,“ odpověděl Erkel nevzrušeně. „Ačkoli nemají lidské nadání mučit, zabíjet dokážou.“ Sulukovi opět proběhly hlavou vzpomínky. „Chápu, co vůči mě musíš cítit, ale to je osobní záležitost. Karavana s tím nemá co dělat.“ „Ne, minulost s tím nemá co dělat. Ukaž mi náklad a já neublížím karavaně.“ Suluk zoufale potřásl hlavou. Pak se obrátil směrem k táboru. „Slyšel jsi, Kabraku? Slíbil, že se karavany nedotkne, když mu ukážeme náklad,“ snažil se Suluk překřičet kvílící vítr. Zpoza jednoho vozu vykoukla hlava s mohutným plnovousem. „Myslel jsem, že jsem tě najal, abys karavanu chránil, Suluku.“ „A to udělám, pokud budu muset. Ale není moudřejší, se boji vyhnout? Za každého mrtvého válečníka budeš skupině muset vyplatit sto zlatých. Já tomu muži věřím.“ „A ty platíš pět set za každého mrtvého obchodníka, nezapomeň. Ať je po tvém. Vezmeš-li si ho osobně na starost, ukážu mu náklad.“ Erkel nečekal na pobídku a vydal se ke středu tábora tvořeného kruhem vozů, který chránil středové náměstíčko před sněhem. Sukul šel za ním s připraveným mečem. Erkel postupně prošel jeden vůz za druhým, nevšímaje si vyděšených pohledů jejich obyvatel. V pytlích a bednách byl skutečně náklad zrní a jak se přesvědčil, nebylo v něm ani nic ukryto. Když zavíral jednu z truhel v posledním voze, ozval se zvenčí pokřik. Suluk okamžitě rozeznal volání stráží. Tábor byl napaden! „Zrádče!“, vykřikl velitel zoufale a máchl mečem, ten ale už prošel jen vzduchem. Místo Erkela stál na podlaze vozu mohutný šedivý vlk, který se mihl kolem Suluka a vyrazil ven. Suluk zůstal stát jako přimrazený. Vlkodlak! Už se nedivil, že si s vlky tak dobře rozumí. Vodil táborem vlkodlaka, a jen bůh ví, koho teď roztrhá, on a jeho vlci. A všechno je jeho vina, on měl za úkol chránit tábor! Suluk vztekle zařval a vrhl se za vlkem. Když vyběhl ven, ztuhnul podruhé. Vlčí smečka skutečně zaútočila, ale nikoli na jeho strážné. Vlci se věšeli na ruce a nohy útočníků s rudými šátky, o kterých kolovaly hrůzné zkazky v celých horách. Když krveprolití skončilo, uviděl Suluk ještě na chvíli Eskela v lidské podobě. "Hledal jsem bandity, proto jsem potřeboval vidět vaše zboží." Pohradání, které měl Erkel v očích uvízlo Sukulovi navždy v paměti. "Vlci své sliby plní." A pak najednou už nebyla ani smečka, ani Erkel. Jen kvílící vítra a padající sníh. (Náměstíčko bylo prázdné. Suluk se zuřivým křikem proběhl mezi stany a na okamžik ztuhl podruhé. Kolem tábora skutečně zuřil boj, ale útočníky nebyli, jak se Suluk domníval, vlci, ale muži s rudými šátky na hlavách, bojující těžkými zakřivenými šavlemi. Rudí nájezdníci, obávaná banda lupičů, o které v kolovaly strašlivé zkazky v celých Modrých horách. I vlci tu byli, ale spolu s jeho vlastními strážemi se vrhali na nájezdníky a bez milosti se věšeli na ruce či nohy, trhali krky. Boj byl nepřehledný, kušijníci si vyměňovali střelbu s lučištníky nájezdníků, ukrytými ve tmě, co chvíli někdo z jeho mužů klesl se šípem v prsou. Suluk zaklel a rychlým sekem se zbavil nájezdníka, který se na něj sápal. Pak se znovu vrhl vpřed, aby pomohl svým mužům. Rudých bylo mnoho a byli to dobří bojovníci, dokonce lepší než Sulukovi muži, kteří platili za elitu. Nebýt vlků, byl by boj rychle rozhodnut, ale vlci se proti všemu očekávání lupičům téměř vyrovnali, a navíc zadávili lučištníky, kteří se skrývali v lese. Suluk rozdával rány nalevo, napravo a snažil se své lidi přeskupit. Kušijníci se totiž nakonec ocitli bez ochrany a dýky, které měli pro případ nouze, se nemohly vyrovnat těžkým šavlím. Nakonec se mu podařilo zatlačit kušijníky k vozům a postavit před ně řadu mužů s meči, kteří odráželi údery nájezdníků. Pak nabral boj rychlý obrat. Salvy z kuší přiměly zbývající útočníky, aby se rychle stáhli a zmizeli ve tmě. Pro ostatní boj skončil, pro Suluka však ne. Běhal mezi mrtvými a raněnými a snažil se najít Erkela. Postupně se dostal hlouběji do lesa, mezi mrtvoly lukostřelců se stopami vlčích zuby na hrdlech, ale hledal marně. Nevnímal, že světlo z tábora už není vidět, že zvuky, které se odtud ozývaly slábnou. To se mu nakonec stalo osudným. Ze stromu se snesl stín a přirazil ho k zemi, pokryté sněhem. Suluk ucítil ránu do hlavy a rukou mu projela dýka, pak ale tělo, které mu leželo na zádech cosi smetlo stranou. Velitel byl okamžitě na nohou, a ačkoli mu pravá ruka visela bezvládně, opět pevně třímal meč, tentokrát v levé. Ve sněhu vedle něj se zmítal nájezdník, přilehnutý podobně jako před tím on. Na zádech mu seděl tentýž vlk, ve kterého se Erkel změnil ve voze. Suluk přiskočil a vbodl meč do lupičova boku. Vlk seskočil a obrátil se k němu. Až teď si velitel všiml, že mezi stromy sedí zbytek smečky. Sedí, a pozoruje je. Erkel se změnil v člověka. Jeho obličej nesl pohrdavý výraz. \Hlídám. Hledám a lovím bandity, kterých je v horách víc než dost. Proto jsem chtěl vidět váš náklad. Pamatuj si, že vlci své slovo drží.\ Než se Suluk zmohl na slovo, byl z Erkela už jen vlčí stín, mizící ve tmě.)

---