Můj sportovní trapas

Já a sport
Můj sportovní trapas

Hned jak se ukázal sníh, vyrazila jsem.
Stojím u kabinek, nacpu se tam? Hlavou mi víří spousta pochybností. Už když nad kopcem klopýtám z lanovky, váhám, zda-li to vzít pěšky. Připínám se tedy k prknu a jedem…..Moje první zastávka - nedaleký keř. Potíž snowboardisty je ovšem v tom, že musí odepnout prkno a vrátit se zpět na svah. A tak se zase táhnu dolů. Snad to zdolám za živa, doufám v duchu, zatímco se o milimetry míjím s lyžařem. ,,To se mu to machruje“, vrčím si jen tak pro sebe a bác, ležím rozpláclá na ledovce hlavou dolů s bolavým zadkem. No nic, kopec už je u konce a já žiju i za cenu naražených kolen a několika odumřelých buněk. Vidím u kabinek velikou frontu. Otočím se k vleku s kotvou…Řada je kratší, ve snu se mi zdálo o tom, jak jezdím v pohodě. ,,Jde se na věc.“
Dostávám se na řadu, mé druhé JÁ mi šeptá:,,Jsi cvok.“ Souhlasím. Kotva je nevypočitatelná, přijíždí jako žralok, před kterým není úniku. Rychle po ní chňapám. Škub, a jede se. Kroutím se jak žížala, málem jsem povalila první sloup. Snowboardista přede mnou se nechává uvolněně táhnout a při každém otočení se ohromně baví. Teprve teď si uvědomuji svou situaci. Za půlkou moje rovnováha ztroskotala, honem unikám ze stopy a připínám i druhou nohu do vázání. Upřímně se děsím, co bude dál…..řítím se…..padám a nezastavitelnou rychlostí kloužu pěkný kus po svahu. S buldočí vytrvalostí dojíždím k vleku, znovu se setkávám se žralokem a zkouším to tolikrát, dokud nedojedu až na vrchol. Loučím se s kotvou. Mizím, nemůžu překážet.
Vidím ,,svého snowboarďáka“, směje se, padám do sněhu a chichotám se s ním. Vždyť můj cíl jsem již dobyla! Jsem celá zničená. Ale řeknu vám, bez přilby to nezkoušejte!