duše

sedím na měkém mechu,

a ten mech mě tlačí,

ve vzdálené mlze,

ztacené duše pláčí

já z mechu se zvedám,

a netuším kdo jsem,

cestu ze ztacena hledám,¨

přicházím na to že má duše jsem

relativně smutná duše,která neví kde je,

pořád něco předstírá a všemu se směje

kouká při tom na své tělo,leží tam v mechu schoulené,

a zpátky už by se jí nechtělo,je jí to takhle příjemné,

prožívá stav bezpečí a naprostého míru,

nikdo na ní neútočí,necítí žádnou sílu,

a tyto naše duše,bloudí temným lesem

my důsledky našich činů,na svých bedrech nesem