Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBez nazvu 2 (pracovne maya)
28. 11. 2006
2
3
1407
Autor
vector
Kráčel jsem odpolední Prahou, ponořen do myšlenek o podstatě vesmíru, nevnímal svět okolo, když jsem do něčeho narazil. Byla to nadherná slečna, okouzlila mě na první pohled. Stál jsem jako opařený, a vnímal harmonii těch modrých andělských očí s ladně sepjatým drdolem, melancholickým obličejem; prostě co vam budu vykládat, byla to nádhera. Věděl jsem, že tam je jen a jen pro mě. Našla mě právě tak instinktivně, jako já do ní vrazil. Ztuhnul jsem v katatonickém klidu, a nechal se ovívat její aurou. Věděl jsem, kdo je. Byla to moje Smrt. Neschopný čehokoli upřeně hledím do těch nádherných očí. Neni potřeba slov, mluvím s tou okouzlující slečnou jaksi mimosmyslově. Vím, na co myslí ona a ona ví, na co myslím já. Ďábelskou rychlostí, jaká je smrti vlastní, si vyměníme tolik názoru, myšlenek, pocitů - a vůbec, prostě si popovídáme -, až z toho sám žasnu. Navrhuju jít si sednout na lavičku - me podivné nohy se dají do pohybu, ha a opravdu se malinko pohybujem; ona první, já mírně dál za ní; míříme do jakéhosi parku, kde bychom sednout mohli někam. Jsem mou smrtí naprosto okouzlen. Jsme ve Stromovce, kolem kameny, kopce, a podobné mysteriózní přírodní věci, ležíme si tam v polosedu na trave, a povídáme si. Čím vic svou smrt poznávám, tím víc ji mám rád.
Je mi to naprosto jasné, a zároveň nevím nic. Slyšim z pozadí podivný zvuk; a hranoly opravdu tečou do kopce; ja stále koukám do těch nádherných modrých očí. Jdeme hrát karty, podívám se na svou Smrt, na svou Lásku, ona mne probodne svýma užasnýma očima, a přisedne si. Řešíme vznik a zánik vesmíru, abstraktno a konkrétno, lásku a nenávist, prskání zvuků televize a život.
Shledávám ve smrti spíše přítele než očekávané ďábelské stvoření.. Jsme spolu naprosto sladěni, probiráme životy naše vlastní, jiné, i budoucí; já mám něco na jazyku , když v tu chvíli vidím tu nádhernou modrookou slečnu, jak praví přesné to, co chtěl jsem říci já: ---. Mám vytáhlou krabičku cigaret a nonšalantně jí nabizim, přestože slečna se mě na to ještě nezeptala. Je mezi námi vyšší úroveň komunikace. Vezmu svou Smrt na procházku po Praze. Za chvilku se obzor zbarví do červena, nastane ta z nejkrasnějšich letních nocí. A my jdeme. Ruku v ruce, mám pocit, že toto byla láska na první pohled. Aspoň z mého pohledu. I když mám tu úžasnou slečnu ve své ruce, neustále přemýšlím, jaké to bylo tam na rohu, u Václavaku. Myslím, že v tu chvíli jsem buď oslepl a nebo jsem byl celý život slepý a začal sem vidět. Neustále se do mě zavrtávaly - a ješte zavrtávají - ty modré oči. Člověka bodnou a ženou do něj energii, nebo ji zase ubíraj, a taky vysílaj a přijímaj signály. Agh, ty oči mam na Smrti nejradši. Kráčíme pryč z Prahy, kouříme, povídáme si [vůbec ne jako smrtka - ten_zlej] fakt kamarádsky. I když, popravdě, překvapilo mě, že má osobní smrt kouří. Smrt by měla být dokonalá.
Ta má je dokonalá tím, že mi přišla dokonalá Smrt, ktrera Dokonce i kouří.
Tu smrt můžeme oslovovat Smrt. A já zatím kráčím s andělem. Prodíráme se trávou, kouříme, povídáme si, rozhodnem se zajít do cukrárny. Ona si dá borůvkový pohár, já volím ostružiny s čokoládou. Jak nám přinesou pohár na stůl, tak se zdá, že k sobě poháry ladí, ale to už se oba dva do nich pouštíme. Koukám se na Anděla, ona na mě, vedeme telepatický, dlouhosáhly dialog a házíme do sebe ty strašně chuťově kontrastní poháry. Poslední borůvka mizí za sladkými rty mé Smrti, a já zjišťuji, že čím déle jsem s ní, tím více ji neznám. Vím, že je tu jen a jen pro mě, ladíme k sobě, a ona je prostě úžasná, ale chci ji poznat. >Budeš stále se mnou?< ptám se. >Ty chceš být se svou smrtí?< ptá se ona. >Chci být se svým andělem. A chci být s tebou. Zamiloval jsem se na první pohled, na prvni srážku -dejme tomu...-, jsme stejně myšlenkově naladěni, a oba dva to víme.<
>V tom případě odcházím, ale můžu ti slíbit, že mne ještě potkáš. A možná už nebudu Tvá smrt. A tedy, na naše další setkáni budu těšiti se i já.<
A odešla pryč.. Ja jsem se zadíval na plakát, kde bylo obrovskýma písmenama RADOST vyvedeno. Hlavou jsem práve praštil zhruba do písmene >D<. No nic, půjdu dál odpolední Prahou, užiju si večerní teplo,a budu dál hloubat nad myšlenkami zásadními pro chod vesmíru vůbec.
Je mi to naprosto jasné, a zároveň nevím nic. Slyšim z pozadí podivný zvuk; a hranoly opravdu tečou do kopce; ja stále koukám do těch nádherných modrých očí. Jdeme hrát karty, podívám se na svou Smrt, na svou Lásku, ona mne probodne svýma užasnýma očima, a přisedne si. Řešíme vznik a zánik vesmíru, abstraktno a konkrétno, lásku a nenávist, prskání zvuků televize a život.
Shledávám ve smrti spíše přítele než očekávané ďábelské stvoření.. Jsme spolu naprosto sladěni, probiráme životy naše vlastní, jiné, i budoucí; já mám něco na jazyku , když v tu chvíli vidím tu nádhernou modrookou slečnu, jak praví přesné to, co chtěl jsem říci já: ---. Mám vytáhlou krabičku cigaret a nonšalantně jí nabizim, přestože slečna se mě na to ještě nezeptala. Je mezi námi vyšší úroveň komunikace. Vezmu svou Smrt na procházku po Praze. Za chvilku se obzor zbarví do červena, nastane ta z nejkrasnějšich letních nocí. A my jdeme. Ruku v ruce, mám pocit, že toto byla láska na první pohled. Aspoň z mého pohledu. I když mám tu úžasnou slečnu ve své ruce, neustále přemýšlím, jaké to bylo tam na rohu, u Václavaku. Myslím, že v tu chvíli jsem buď oslepl a nebo jsem byl celý život slepý a začal sem vidět. Neustále se do mě zavrtávaly - a ješte zavrtávají - ty modré oči. Člověka bodnou a ženou do něj energii, nebo ji zase ubíraj, a taky vysílaj a přijímaj signály. Agh, ty oči mam na Smrti nejradši. Kráčíme pryč z Prahy, kouříme, povídáme si [vůbec ne jako smrtka - ten_zlej] fakt kamarádsky. I když, popravdě, překvapilo mě, že má osobní smrt kouří. Smrt by měla být dokonalá.
Ta má je dokonalá tím, že mi přišla dokonalá Smrt, ktrera Dokonce i kouří.
Tu smrt můžeme oslovovat Smrt. A já zatím kráčím s andělem. Prodíráme se trávou, kouříme, povídáme si, rozhodnem se zajít do cukrárny. Ona si dá borůvkový pohár, já volím ostružiny s čokoládou. Jak nám přinesou pohár na stůl, tak se zdá, že k sobě poháry ladí, ale to už se oba dva do nich pouštíme. Koukám se na Anděla, ona na mě, vedeme telepatický, dlouhosáhly dialog a házíme do sebe ty strašně chuťově kontrastní poháry. Poslední borůvka mizí za sladkými rty mé Smrti, a já zjišťuji, že čím déle jsem s ní, tím více ji neznám. Vím, že je tu jen a jen pro mě, ladíme k sobě, a ona je prostě úžasná, ale chci ji poznat. >Budeš stále se mnou?< ptám se. >Ty chceš být se svou smrtí?< ptá se ona. >Chci být se svým andělem. A chci být s tebou. Zamiloval jsem se na první pohled, na prvni srážku -dejme tomu...-, jsme stejně myšlenkově naladěni, a oba dva to víme.<
>V tom případě odcházím, ale můžu ti slíbit, že mne ještě potkáš. A možná už nebudu Tvá smrt. A tedy, na naše další setkáni budu těšiti se i já.<
A odešla pryč.. Ja jsem se zadíval na plakát, kde bylo obrovskýma písmenama RADOST vyvedeno. Hlavou jsem práve praštil zhruba do písmene >D<. No nic, půjdu dál odpolední Prahou, užiju si večerní teplo,a budu dál hloubat nad myšlenkami zásadními pro chod vesmíru vůbec.