Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBez nazvu 3
28. 11. 2006
4
5
1545
Autor
vector
Povidka slouzila jako namet pro kratky studentsky film. Napsana za dva vecery, ktere byly od sebe zhruba rok vzdaleny. vector
„71. Ráno zemřela na infarkt.“
Na nic si nehraju. Brouzdám po tomto otevřeném prostoru, a čekám, co přijde dál. Snažím se meditovat, zklidnit smysly (bože, jak jen by mohly být ještě více klidnější?) a vnímat prázdnotu nekonečnosti. Mám pocit, jako bych byla uvězněna v prostoru 4 krát 4 metry, koukala se do dálky, slyšela zpívat ptáky, hrát kapelu z povzdálí, dětský křik, nadávání dospělých, cítila vůni jarních květin, jejich květy tvoří tak nádherné barevné kombinace, viděla sebe, viděla tebe, a přesto nemohla uniknout z tohoto malého prostoru. Už už se snažím překročit tu neviditelnou, tak nepřátelskou a sobeckou bariéru, která mě bez jakýchkoli skrupulí vězní; a nikdy se to nepovede. Jakási nehmotná síla mi v tom zabrání, odtáhne mě zpět do mého prostoru. A tak nemůžu dělat nic jiného než sedět, dívat se do dálky, a vnímat symfonii života. Jsem zvíře a dívám se na krásku, kterou je celý okolní svět, do kterého nemůžu vstoupit.
Jsem tak zmatena z nepoznání příčiny mého iracionálního vězení, až mám pocit, že začínám blouznit. Chtěla jsem si povídat s tkaničkami od bot. A to přeci není normální! Sama za sebe se stydím, ale zároveň jsem zoufalá. Kéž bych tak nějaké tkaničky měla! Ten prostor kolem mne je tak zoufale prázdný - a přesto naprosto plný. Ale co mám dělat, to mi nikdo neporadí. Halóóó, slyšíte mě někdo? – malá překrásná dívka honící se za motýlem, ještě dítě, možná ani ne školního věku, se otočilo a podívalo se na mne, zamávalo, a zase pokračovalo ve své zábavě. Jehla gramofonu dopadá na desku, a rozezní se jazzové rytmy, ách, ten život je krásný… A já nemůžu nekřičet. Křičím štěstím a dojetím, ale přestože si to nechci připustit, mé nitro slyší v tom křiku zoufalství, a bláznovský pokus o únik někam pryč. Čím jsem si to zasloužila, proč? Proč?? Hledám odpověď na tuto otázku, a stále ji nemohu nalézt. K čertu se vším.
---
„To je asi první člověk, kterého vidím mrtvého.“
„Bojíš se, až to jednou přijde i k tobě?“
„Miluju tě.“
Zatvářil se možná zmateně, možná ztrápeně. Nevím. Ale už jeho pohled mne udělal smutnou. Cítila jsem, že téma, které jsem právě načala, nikdy neskončí v můj prospěch. Nepatrnou chvilku s odpovědí zaváhal, ale tato chvilka pro mne byla jako celá hodina, celý den, celý život. Co teď příjde? Dala jsem najevo své city, a toho jsem se vždy nejvíce bála. Před dvěmi vteřinami jsem se stala tou nejzranitelnější bytostí na světě. Dá se říci, že nyní celý můj osud závisel na odpovědi, které se mi mělo za okamžik dostat.
„Víš… Já … jsem schopný tě milovat taky. Ale … , ne v tuto chvíli.“
Jak jsem se cítila po tom, co mi to řekl? Sama nevím. Na jednu ránu mi dýka probodla srdce, a na druhou mi bylo krásně, neboť tu stále byla naděje. Žádný malý pohasínající plamínek, ale obrovský oheň naděje, který jen tak něco neuhasí.
Asi nemá cenu mluvit o lásce, znáte to všichni. Je to něco tak naprosto zmateného (a to se vžijte do mé situace!), že hledat v ní jakýkoli smysl, pravidelnost, je prostě zbytečné. A já si řekla: „Nebudu to řešit, protože nemám šanci dobrat se k rozřešení.“ Zbytek rozhovoru pro mne nebyl podstatný. Užívala jsem si krásného dne, svůj žal jsem schovala kdesi hluboko v sobě, bylo mi fajn. Bylo mi fajn proto, že jsem byla s ním, i když v důsledku ta situace pro mne moc příznivě nedopadla (no vemte si, vlastně mě odmítl). Odešel a já seděla v průzoru, jenž musel být kdysi oknem, průzoru v zřícenině na vrcholu skály, a sledovala barvy života. Obloha postupně tmavla, modrala, až ji zapadající slunce zbarvilo do oranžova.. Cítila jsem empatii s tím naprosto nádherným světem. Chtěla jsem tuto chvíli úžasné duševní pohody zachovat ve své mysli tak krásnou, jaká byla. Možná jsem chtěla, aby byla v mých vzpomínkách ještě krásnější. S posledními rudými slunečními paprsky jsem dohulila brko.
---
„Nevím. Doufám, že to je ještě daleko. Co tu dělala?“
„Znáš Matrix?“
Je to jako mozaika, ze které se spousta střípků ztratilo. Někdo rozbil nádobu a já se jí snažím poskládat dohromady. Ovšem spoustu částí nemám, a tak se mohu jen domnívat, jak vypadala neporušená. Na začátku jsem se snažila dávat střípky dohromady, seč jsem mohla, ale jak jsem postupovala dál, docházelo mi, že nemám žádnou šanci vidět amforu v původním stavu.
Moc bych chtěla vidět ji tak před měsícem, představuji si, jak pravidelná, krásně zdobená, plná malých nepodstatných detailů – které přesto jako celek dávají smysl -, plná vody života musela být. Ovšem stejně tak mohla být ubohá, vypadající téměř tak ošklivě, jako její zbytky v tuto chvíli. Jak jsem již řekla, mohu se jen domnívat, jak asi mohla vypadat.
---
„Znám, a...“
„Byla myslí jinde, zkrátka.“
Jednoho krásného letního odpoledne jsem si sedla do křesla. Ze začátku jsem si četla, pak o knížce přemýšlela, pak přemýšlela o něm, o životě, a nakonec jsem se jen koukala po pokoji. Z toho křesla jsem se už nezvedla. Kdybych tak věděla proč! Proč se to zdálo být takovou námahou, proč se to zdálo být tak nepodstatné, zvednout se! Mám pocit, že když jsem si sedala, má duše zůstala stát. A spolu s ní svoboda, city, ideály. Stály opodál a koukaly se na mě a já je nepotřebovala, protože jsem seděla a četla si. Kam se poděla ta naděje? Kam jsem se poděla já? Toužím vůbec po něčem? Nemám to tu ráda, mám pocit, že jsem uvězněná. I když je to jen pocit - nesčetněkrát jsem se proháněla po louce, škrtala rukama o konečky trávy, jak jen to roztomile lechtalo! Jak jen ta louka voněla! V tu chvíli jsem si připadala volná jako pták. Jako orel, střemhlav letící do údolí, užívající si ten proudící zvuk a šimrání slunečních paprsků na perech. Kéž bych tak byla orel.
V noci se mi zdál sen, děsivý sen. Byla jsem zavřená ve vypolstrované místnosti, v místnosti bez oken a dveří, a nemohla ven. Bušila jsem do stěny a nikdo mne neslyšel, běhala sem od rohu k rohu, zkoumala každý knoflík připínající boule hrubé látky ke stěně. Nedaly se vyrvat, zkoušela jsem to snad všemi způsoby. Byla jsem tam jako mrtvá.
---
„Byla tak mladá a hezká.“
„A nebyla tu moc dlouho, pár měsíců, nejvýš.“
„Už tě netrpělivě očekávám. Že nevíš, co jsem ti uvařila? Tvoje oblíbené.“
Zase jsme byli spolu. Byla vůbec někdy doba, kdy jsme spolu nebyli? Byl krásný, zbožňovala jsem jeho oči, jeho vlasy, rysy obličeje. Ještě jednou jsem si ho prohlédla, než jsem ho políbila, milovala jsem ho. K nikomu jsem nikdy nic podobného necítila, pohled na něho mi bral dech, rozhovory s ním povznášely duši, lahodily uším. A on mě miloval také, to na tom bylo nejkrásnější. Vzala jsem ho za ruku a odvedla ke stolu, kde on oběma nalil červené víno. Naléval ho ladně, v každé kapce spadlé do skleničky jsem viděla kus jeho smyslnosti, kus temně rudé vášně, kterou jsem cítila k němu a kterou on cítil ke mně. Zapálil svíčku a jeho tvář zbarvená od plamene do oranžova se mi zdála ještě krásnější. Byl tak pozorný...
„Jezme tedy, a pijme, neboť zítra zemřeme.“
Přiťukli jsme si a každý si ukrojil kus propečeného masa Něco mi říkalo, že se vidíme naposledy, ale čert to vem – tyto okamžiky stejně byly vrcholem mého života, věděla jsem, že už nic krásnějšího zažít nemůžu a že jsem nic krásnějšího ještě nezažila. A tak jsme jedli a pili, protože alespoň já jsem věděla, že pokud bych nazítří zemřela, nic by se nestalo, nic by to na řádu světa nezměnilo a já bych umírala šťastná.
Dojedli jsme. Pustil Elvise, pohladil mě, řekl mi, že mě miluje, a v obětí jsme tančili až do rána. Byl to nejkrásnější den mého života.
---
„Proč byla .. jinde?“
„Jednou za čas otevřela oči a volala – Milane, chybíš mi.“
Stála jsem na louce, rukou škrtala o stébla trávy, nechala se ovívat vánkem nesoucím sem vůni růží z nedalekého sadu. Slunce svítilo, po obloze se líně táhlo pár nadýchaných mraků, za mlada bych řekla beránků. Procházela jsem se sama a jen vnímala tu krásu kolem, krásu stvoření, života. Stromy dýchaly, podívala jsem se na kůru jedné osamocené snad jabloně, stojící uprostřed louky, a před očima se mi promítal její život. Strom rostl, hladká kůra sílila a praskala, zvrásčela. Jak přibývaly letokruhy, tak přibývalo vrásek v kůře, které však poukazovaly spíše na plnost života než na blížící se zánik, jako je to u lidí. A jabloň vrásčela a plodila jablka – snad – a stála tu majestátně a skoro mi říkala „Taky to mám na světě ráda.“
Procházela jsem se dál, koukala na mraky, na zem, na motýly poletující kousek od stromu, koukala jsem se na strom, na trávu, na své boty a na tmavý les v dálce.
Mám to na tom světě ráda, pomyslila jsem si. A tak jsem zvedla tatínkovu pistoli, přiložila si jí ke spánku a stiskla spoušť.
5 názorů
Nejak jsem se spokojil s "Bez nazvu 3". Ale budu jeste premyslet, dekuji za tip. Trosku jsem ho nedavno prochazel, semtam zmenil nejake slovo, az to dam dohromady a sem, snad doplnim nazev. ;-)
slyšela jsem kdysi pěknou úvahu o tom, že když už z tebe vyleze jakékoliv dílko, měl bysis dát aspoň tu práci, abys ho pojmenoval, jinak ho úplně degraduješ. Co ty na to?.)
na začátku mi dost neseděly jednotlivý konkrétnosti ale to je asi spíš o vkusu, pak mě ta atmosféra fakt vtáhla, že už jsem nevěděl o ničem jinym; ty poslední věty jsou nejlepší, ale ještě víc obdivuju ty nesnobský reálný a uvěřitelný popisy lásky.