Teorie o smyslu

„Vysnil jsem si svou teorii o Slunci, Merline.“ Seděli jsme opřeni o masivní dub, každý z jedné strany, a klimbali jsme, ačkoli probíhala regulérní výuka pána Starce. Merlin nijak nezareagoval. Jen pokrčil rameny, žvýkal dál stéblo trávy a možná jen pootevřel jedno oko. Přes natažené nohy měl položenou svou druidskou hůl, jejíž zdobený konec mířil na západ, do pekel. Samozřejmě, my kacíři všichni do jednoho skončíme v Pekle, jak nám pořád dokola opakoval Otec Pavel.

            „Vysnil jsem si ji na základě tvého učení. Víme, že Slunce je středem naší galaxie, našeho vesmíru. Je to jen obyčejná koule plná hořících plynů, která svítí a ozařuje naší planetu, na níž se zcela náhodně objevil člověk. A jestliže ta schrána náhody, tedy člověk ve své nejryzejší podobě, přichází a odchází k netečnosti té veliké hvězdy, Slunce, na níž to nemá žádný vliv, je jasné, že živé jsoucno, opět člověk, zde nemůže být pod nějakým záměrem, tedy nikdo mu neuložil úkol jeho existence, žádný směšní bohové Řeků, ani krutí bohové Féničanů, nepřítomný bůh Židů či pošahaný bůh křesťanů. A já, Stařec, který s takovým vědomím dohlédnu do všech okrajů svého světa, tedy světa lidí, a tím pádem i jeho konce, prohlašuji, že Bůh je tedy neskonale krutější než Ďábel, jemuž je sladký klam vlastní. Taková existence je krutě podružná, neodvolatelně zbytečná a plodí všeobecné zlo. A já, Stařec, kterému se příčí takovéto pomyšlení, hodlám na toto všeobecné zlo odpovídat zlem osobním, abych se nemusel poddávat tomu všeobecnému zmatku a mohl hledat Pravdu, v níž doufám, která mi snad odhalí, že mohu být výjimkou, která nějaký smysl má, v čemž mě podporuje fakt, že jsem odhalil alibismus lidí a jejich věr.“

            Merlin stále jen seděl a nic neříkal. Po chvíli jsem zaregistroval tichý bublavý zvuk, který nebyl ničím jiným, než jeho sarkastickým, výsměšným štěkavým smíchem. Vyplivl stéblo, opřel se o hůl a natočil se ke mně. V očích mu náhle plály jiskřičky, snad hněvu, nedokázal jsem to rozpoznat. Mluvil však nesmírně přísně, jako bych si to, co mi řekne, měl zapamatovat do konce života.

            „To, co tě tak rozrušilo, je ve skutečnosti skon bytosti, jíž nazýváš člověkem, skon, který se může týkat i tebe a který tě děsí svou možnou zbytečností. A tento bláhový strach tě oslabuje a zaslepuje, takže nevidíš, že skon bytosti jedné není skon člověka vůbec a kvůli jedné mrtvole se lidstvo nepodělá. Smrt je jen strach, zima a tma, ale proti strachu a tmě můžeme lidskou ideou vybudovat zeď, která nás bude chránit, ať už nějaký trhlý Bůh nad námi bdí nebo ne. A teď už mi dej pokoj, chci spát. Poslední dobou jsi nějaký směšně přecitlivělý a pošetilý, dělej s tím něco.“ A pak si šel zase zdřímnout. To byl celý Merlin. Vždycky akorát říkal, že jsem směšný a pošetilý.