Kdo se směje naposled...

Gabriela vyhlížela z okna školní půdy a po tvářích se jí kutálely slzy... Jedna za druhou... Chtěla odejít a zapomenout na to, co viděla, ale nemohla se od okna odtrhnout i když na dvoře už nikdo nebyl. Příliš ji bolelo srdce,než aby byla schopná se od okna odvrátit, sejít dolů, nebo jít domů... Nevěděla, jak dlouho tam stála. Nadechla se a ozeběhla se pryč z půdy-pryč z místa, kde už viděla jen smutek.
Doběhla na dvůr, zastavila se a nastavila tvář nebi. Na tvář ji dopadaly sněhové vločky které se mísily se slzami. Už zase zklamání. V posledních měsících a letech už ani nic jiného nečekala. Přítel, kamarádky, rodina... Klamala sama sebe. Vlastně už měla jen toho přítele... Kterého ztrácela stejně, jako ztrácela sebe. Přitiskla si plášť blíže k tělu, ale stejně jí byla zima. Nebo to byl jen pocit nekonečné prázdnoty, na kterou si sama jen těžce zvykala?
Po tvářích jí stékaly zbytky maskary a temně rudá rtěnka se rozpíjela v tenoučkých linkách. Později ji napadlo, žepořádztrácí pojem o čase. Dokázala na jednom místě stát celé hodiny, ať už bylo teplo nebo zima. V sněhové bouři, kterou milovala, se neslyšně blížily kroky. Čekala ho. Mezi prsty se jí zablýskala čepel stříbrného nože. Došel až ke Gabriele a obejmul jí. Stála zakloněná a tak si nevšimla drobné dívčí postavy, tolik nepodobné té její vysoké a útlé.
,,Chtěl jsem ti jen dát polibek na rozloučenou..." zašeptal a jemně jí políbil na čelo. Když se odtáhl, cítil v hrudníku nesnesitelnou bolest. Gabriela uchopila nůž a vytáhla ho ze zakrváceného místa, kde tušila srdce. Upadl na zem a tisknul si místo, odkud mu vytékalo čim dál tím více krve. Přiběhla k němu ona drobná blondýnka, přitiskla se k němu a vzlykala. Gabriela se na ně pohrdavě podívala, usmála se a pomalu odcházela ze svora směrem k lesu...