Když šeptá vánek...

Kostelní hodiny uprostřed malého města odbily druhou hodinu ranní. V dálce zaštěkal pes a po městečku se proháněl lehký vánek...
... Jako kdyby chtěl ovanout postavu v okně, chtěl jí pošeptat pár slov útěchy, jemně ji pohladit po tváři...
Dívce to bylo jedno. Nechtěla cítit vítr, nechtěla cítit teplo. Chtěla být jen sama a chodit po své beznaději, prázdnotě...Mechtěla ani vzpomínat, ale příliš často se jí v duši objevovala tvář maminky, maminky, která se s ní procházela v hlubokých lesích, maminky, která jí četla zesvých starýchdebíků, maminky, která odešla mezi anděly... Poslední přání Lauřiny maminky bylo, aby na ni Laura nezapomněla. Jak by na ni mohla zapomenout? Byl to už rok, co zemřela a Laura na ni myslela den co den.
,,Lauro... Pojď za mnou..."  Laura sebou trhla. Zdálo se jí to, nebo opravdu slyšela hlas svojí matky?
,,Lauro... Nemáme moc času... Chci se vrátit s tebou... Pojď... Prosím..."
Vyděsila se málem k smrti, když se před oknem zjevil nádherný bílý anděl... Jen vzdáleně připomínal Laury matku, ale byla to ona.
,,Mami...?" Laura ze sebe kromě téhle otázky nemohla dostat ani slovo.
Andělovi po tváři stekla slza. Laura byla ochromená, nebyla schopna slova, natož pohybu. Ještě chvilku zírala na anděla, ale ten se pomalu vytrácel...
,,Mrzí mě to..." Vydechl anděl poslední slova a zmizel v mlze.
Laura začala plakat.
,,Ne...Ne...Ne!!!Mami, nemůžeš mě tady nechat..." Když se trochu uklidnila, všimla si, že se z nebe začalo sypat jako z roztrhnuté prachové peřiny...
Nemohla to snést... Podívala se dolů, kde se sněhové vločky seskupily do věty ,,Sbohem" ... A skočila dolů.
Nikdo neviděl, jak se mění ve stejně krásného anděla, jako je její matka.