Elfí stezka

Z temně zelené koruny stromu se ozval šelest. Vzápětí tichý zanaříkání a tupá rána o zem. Ze země se zvedla malá elfka a zjišťovala škody způsobené pádem na zem. Naštěstí se jí nic vážného nestalo. Oddechla si a rozeběhla se vstříc letní krajině Mžourkov

“Mám tě!” Miranda se lekla a zavřeštěla. Naštěstí jí tak vyděsil jenom Elpanth, skřítek z podzemí.

“Jsem se lekla...” řekla mu vyčítavým hlasem, “Jakto, že jsi tady a nekopáš někde ty svoje nory?” dodala trochu posměšně.

“Nevím, potřeboval jsem si trochu užít slunce, než zalezu zpátky pod zem. A co tady děláš ty? Myslel jsem, že ti mají vytvářet šaty na zítřejší svatbu tvojí matky.”

Miranda si povzdechla. To ano, měla být skutečně při vytváření šatů, ale jestli ji něco nebavilo, tak to bylo oblékání a ještě ke všemu na svatbu. Neměla ráda matčina snoubence, shazoval ji kdy mohl – za zacuchané vlasy, roztržené oblečení... Vždycky si něco našel.

“Máš pravdu, měla bych tam být, ale utekla jsem.”

Elpanth se pousmál. Znal Mirandu, věděl, kde ji najde, věděl, jak zareaguje na určité situace... Miranda se začala zvedat z trávy.

“Už jdeš?” zeptal se překvapeně skřítek.

“No, musím... Ať mě potom nezamknou elfím kouzlem, ještě pořád jsem ho nedokázala zlomit.” Zasmála se a běžela pryč-směrem k domovu.
Obešla po špičkách dům a chtěla se k sobě vloupat oknem, aby nikdo nepoznal, že zmizela. Pomalu šplhala a když chtěla vlézt dovnitř, tak se vyděsila- na posteli seděla maminka a její budoucí otčím.

“Jé!” ujelo jí a spadla dolů.

Když se probírala zpátky k sobě, už se nad ní skláněla andělsky krásná tvář Lizilliaety-její matky. Miranda se snažila nadhodit přátelský a podmanivý úsměv, ale vypadalo to spíš jako úšklebek.

“Mirando Kalientová! Doufám, že mi tohle vysvětlíš, mladá dámo!” hněvala se matka.

“Ehe.. Že to máme ale překrásný den?” zkusila nadhodit Miranda jakoby nic.

“Asi moc krásný, kd

“Já vím, já vím...” opakovala bez zájmu Miranda.

“Abys nedop

Miranda se rádoby zkroušeně odebrala do rozlehlého sálu, kde švadleny připravovaly veškeré kostýmy na zítřejší svatbu. Když Miranda viděla ty své, tak se otřásla nechutí. Byly růžové s vyšitými liliemi. Tohle si na sebe nemohla vzít.

“Airelises, kdo navrhoval ty šaty?” zeptala se švadleny a ukázala na tu růžovou příšeru.

“Gerendil a vaše matka Lizilliaeta, slečno Mirando.” Vyzradila švadlena ochotně a dál se věnovala stehování.

Tak takhle to tedy je... Pomyslela si Miranda a kousla se do spodního rtu.

Vydupala schody a vrazila do matčiny ložnice.

“Proč ty musíš mít úplně normální šaty a já musím mít tu příšeru?!” vyjela na ni hrubě.

“G

“Mami, já nejsem malá holčička, bude mi 17, nemam ráda růžovou a šaty a na tý svatbě ti udělám akorát ostudu!” a oddusala pryč.

To si mohla myslet!Že Gerendilovi se to bude líbit. Miranda měla stochutí matčinýho Gerendila zaškrtit, utopit, nebo na něj použít svojí elfí sílu, kdyby nějakou měla...