Prosebník

... sponntánní, s jasnou hlavou a toužícím srdcem ... chtěl jsem ...
... ale Ona tomu nepřikládala tu váhu, kterou jsem v tuhletu báseň vložil ...
... čas zahojí rány a mně se derou slzy do očí, když si vybavím Její reakci
ihned po přečtení ... a tak jsme se stali alespoň dobrými přáteli. Děkuji.

Nemůžu číst a nemůžu psát, když topím se v touze, boj nemohu vzdát. Chci po ní víc, než mi může mi dát, to je proč trápím se, proč nemohu spát. Hledám-li slova jen spěch a zmatek, smějí se na mě od zavřených vrátek. Klíček jsem zahodil, když našel jsem štěstí, teď rozvaha chystá se dát ránu pěstí. Stydím se, ležím tu s bolestí v tváři, srdce mé nechápe, jen láskou září. Utírám krev, cítím jak bije, musím mu věřit, ač uštklo jak zmije. Vzdávám se, cítím už, jak berou mě křeče, pláču tu radostí na kolenou kleče. Na rtech má smích, přec slzy zde roním, "Tak lásko otevři, to já na Tě zvoním!"

---