Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrychle
05. 12. 2006
0
3
1115
Autor
piwas
Někdy prostě nejde jít dál, proto občas musim své oči hodit vysoko, aby jsem získal nadhled.
Kostku ledu před sebou tlačím,
ruce mi k ní přimrzaj, tlak ve skle sílí.
Do páteře jehlu jak semínko zasadím,
kořínky, prorůstaj k hlavě se šíří.
Chycenej v síti, oči si vysadím,
hodím do výšky.“kde je má kostka?“
jsem v ledová tříšti.
Tisíce střepů se před tělem blyští,
smějí se usmívaj ústa maj do kořan
zajedou do kosti vytepou klíč.
Přede mnou ležíš ruce mam spoutaný
nehty se vytrhaj, v zrcadle to samý
děje se pořád, dokola, dál
ten dle ten chtíč co vrcholu hnal.
Čím rychleji jdu, tím častěji padám,
zbytečné úsilí do tebe vkládám.
Tak pust mě má kostko
přes okraj spadnu sám.
nejsi má brána jsi pro slepce klam.
3 názory
Díky moc za názor.Chci popisovat věci jak je cítím, jak se mi hrnou do hlavy. Chci při čtení vidět zase ty obrazy, který jsem viděl když jsem to psal a chci to i tak cítit. To půjde jen zachováním surovosti v které to poprvé vteklo na papír.
Nemám rád texty, kde skřípají nechty o tabulí a jehly se zaryvají pod kůži. To pak drhnoucí otřes odporem kazí ladno básně. Toto je sice jakoby písen ale vnimám to stejně. Nehodnoceno