Životem bloudím osamělá

 Životem bloudím osamělá.

Je snad má duše tak nepochopitelná?

Jsem snad zrůda nynější doby?

Nemám již jiné volby.

Nikdy jsem tě neměla,

a přeci cítím, že jsem tě ztratila.

Oči jsi mi vypálil,

abys jejich dotek necítil.

Chci běžet pryč, od tebe.

Přitom však ztrácím sama sebe.

Mé sny se již vytratily.

Pouze nářky mi nyní zbyly.

Nechci být již otrokem svého srdce.

Nevíš ani, jak tvé pohledy snáším trpce.

Snažím se nedávat bolest znát.

Brzy to však budu muset vzdát.

Vzdávám tenhle boj. Boj tak marný.

-Můj konec bude snad tuze žalostný. –

Necítíš vinu svou?

Mám tě snad prosit na kolenou?

Prosit o ukončení mého trápení.

Brzy dojdeme k zatracení.

Stranou všech lstí,

nikdy neobstojíme před smrtí….