Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KnajpGate

09. 12. 2006

682

Autor

Murdoc

Tajemný kruh nalezený ve sklepení staré hospody, archeolog vypadající jako pouliční rváč, aktivní ženská plochá jak prkno a depkující plukovník. A pivo. Spousta piva.

Brno, střed města rok 1905

Tlustý hostinský Mareš si otřel z čela pot a prach. Dole ve sklepě byl těžký, vydýchaný vzduch. Dva pomocníci, co si najal, se oháněli kladivy a špičáky za slabého světla svíčky v Marešově ruce. Někde tady musela být další místnost, zazděná dlouhá desetiletí. Potřeboval rozšířit svou krčmu a rozhodl se udělat ji ve sklepě.
V nevelké místnosti se ozývaly pravidelné rány kladivem, skřípání železa o kámen, chřestění štěrku. Pomocníci byli silní a vytrvalí, práce jim šla od ruky. Náhle jeden z nich, pořízek Ivan, vykřikl, když mu špičák vyletěl z ruky po silném úderu a sklouzl do díry kterou vyrazil. Ozval se náraz železa o kámen.
„To je ono!“ vydechl Mareš. „Do toho chlapci!“
Druhý pomocník se opřel do práce a zrychlil. Pot ho štiplavě pálil v nose, ale za deset minut se otvorem ve zdi dalo projít. Tlustý Mareš se protlačil sutí a zašpinil si ještě více své oblečení.
Svíce ozářila velkou místnost. Prázdnou až na jakési polorozpadlé podium. Mareš vydechl a přešel k němu. Jeden z pomocníků vlezl za ním a společně se podívali na podium. Ve světle svíce se pod ztrouchnivělými prkny něco zalesklo.
„Rychle, oddělej to!“ štěkl Mareš a společně odervali několik prken. Na spodku pódia ležel lesklý kruh o průměru tří metrů…

Brno, současnost...

„Takže vy si opravdu myslíte, že mimozemšťané v minulosti naší planety zkoumali pozemské pivo?“ zazněl skeptický hlas postaršího muže v tmavém obleku. Krátké, prošedivělé vlasy mu dodávaly vážný vzhled. Jeho hlas zazněl ve velké aule Masarykovy univerzity v Brně.
„Ano,“ odpověděl mladý muž na pódiu u pultíku s mikrofonem. Po pultíku se válely desítky papírů v nějakém podivném pokusu o pořádek. Mluvčí byl vysoký, hubený s krátkými vlasy a strništěm na bradě. Úzké brýle mu dodávaly pochybný vzhled rváče. Ale přesto byl velkou nadějí české archeologické společnosti.
„Jak jsem vysvětloval před několika minutami, jsou zde takové náznaky i odkazy. Podivní lidé trávící po hospodách spousty času. A nesmíme zapomenout, že mnozí z těch, co byli uneseni mimozemšťany, byli hospodští či alkoholici… Vím, že to moc dobře nedokazuje, ale třeba takový Ježíš. Ten byl mimozemšťan téměř jistě. A další bohové z mytologií. Třeba Dionýsos! A také různí lidé. Proč upálili Koperníka? Kde vzal svoje teze o tom, že Země je kulatá? A Galileo Galileji. A Michelangelo, vždyť ani génius by nepředběhl dobu o takové roky… Hm… Tady někde mám další… Zatraceně!“ zaklel, když mu půlka papírů popadala na zem. Horečně je sbíral a přitom popisoval další události, co je dovedly k sestavení tak odvážné teorie, kterou dnes přednášel. Ruce se mu třásly nervozitou, jak popisoval, stále přikrčen u země, své nálezy v troskách budov a potažmo hospodách.
„A tímto bych chtěl přikročit… A kurva…“ zeslábl mu hlas do zašeptání. Aula, ve které ještě před třiceti minutami sedělo na třicet archeologů, byla prázdná.
„Blahopřeji pane Danieli Murdocu,“ popřál mu rektor univerzity. „Tak rychle neutíkají ani studenti na mých přednáškách.“
„Co jsem udělal špatně?“ zašeptal Daniel a do očí mu vstoupily slzy. „Možná jste na ně neměl své teorie vychrlil tak hrrr…“ řekl klidně rektor. „Nyní vás musím požádat o opuštění univerzity. Honorář vám bude zaslán poštou, ale nic moc nečekejte.“
S tím se obrátil a odešel. Daniel stál chvíli bez hnutí. Takže peníze zase žádné. Z baráku ho vykopli, na pivo neměl a tady zase ze sebe udělal naprostého debila.
„Kurva!“ zařval a praštil papíry o zem. Bělostné listy se rozlétly po hladkém pódiu. „Se na to můžu vysrat!“
Aulou zazněly tiché kroky. Byla to žena. Daniel si ji pohlédl. Vysoká, štíhlá v černé sukni a blůze, na krku stříbrný pentagram. Černé dlouhé vlasy, bledá pleť.
„Pan Daniel Murdoc, nemýlím-li se,“ řekla jemným hlasem.
„Ano, to su já.“
„Mám pro vás zajímavou nabídku.“
„Nemám zájem o práci.“
„Kdo mluví o práci?“
„Vy.“
„Ne, mluvím jen o nabídce.“
„Ne o nabídce práce? Na pracáku sem už byl.“
„Pane Danieli, chceme vás požádat o spolupráci. Jde o staré nápisy, archeologické nálezy a podobně. Jste prý lingvista.“
Daniel hned zpozorněl. „Za kolik a na jak dlouho?“
„Minimálně na měsíc a asi tak za patnáct tisíc čistého.“
„Potřebuju tři měsíce.“
„Tak tři. Můžete jít semnou?“
„Musím si skáknout domů pro pár věcí…“
„Nemusíte. Vaše věci jsou už zabaleny,“ mávla rukou a ukázali se dva svalovci s kufry.
„Moment…“
„Pojďte.“

„Hospoda?“ vydechl Daniel úžasem, když jej mladá gothka provedla kolem výčepního pultu. „Drakkar?“ dodal užasle. U pultu stál tlustý chlapík s kratičkými vlasy.
„Toto je Hans, generál,“ představila jej žena.
„Aha. A vy jste co? Plukovník?“
„Ne. Rotmistr,“ odvětila.
Generál Hans si Daniela prohlédl podezřívavým pohledem. Mladík dobře věděl, co hřmotný muž vidí. Hubeného mládence s týdenním strništěm, který vypadá spíš jako pouliční povaleč než jeden z nejlepších archeologů a lingvistů v zemi.
„Vítám vás,“ zaburácel jeho hlas. „Tady rotmistr vám hned ukáže, co po vás chceme.“
Bez dalších slov byl Daniel veden stále hlouběji do podzemí. Prošli posledním patrem používaným hosty a dostali se ještě níže. Tady už bylo jen pár dalších lidí a ti se tvářili velmi zaměstnaně. Daniela překvapilo, že na nějaké dveře gothka kterou neznal jménem, používá magnetické karty.
„A co po mě vlastně chcete?“ optal se archeolog.
„Tohle,“ řekla žena a zavedla jej do velké místnosti, která byla popsána různými znaky. „Potřebujeme, abyste to přeložil. Bude o vás všemožně postaráno.“
Daniel sjel pohledem po mladé ženě a ušklíbl se. „Tipuju, že vy se o mě všemi možnými způsoby asi starat nebudete, že?“
„Ne.“

Daniel se hnal dlouhou chodbou. Během měsíce v podzemí Drakkaru mu pleť zbledla a pod očima měl černé kruhy z nevyspání. Minul mohutné chlapisko, co zastávalo funkci vyhazovače a řešitele různých problémů a vrazil do dveří s nápise *Pracovna velitele.* Podle jeho zkušeností tam Hans většinou přebýval.
„Mám to!“ vykřikl a až poté se rozhlédl po kanceláři. Byl tam Hans, což bylo v pořádku. Byla tam i gothka a to poměrně často, taky v pořádku. Ale dál tam byl nevysoký, téměř vychrtlý chlapík s insigniemi plukovníka a párem nejtvrdších očí, které kdy viděl a žena s výložkami majora. Ta žena Daniela upoutala tím, že postrádala snad všechnu ženskost, kterou by měla mít. Nevysoká, hubená s nazrzlými vlasy a i v uniformě Drakkaru vypadal spíš jako houmles než jako dáma.
„Představuji vám našeho odborníka na stará písma,“ navázal Hans plynule. „Daniel Murdoc. A toto jsou plukovník Riči O´Neil a major „Mordajrog„ Carterová.“
Vojáci kývli na pozdrav a Daniel je víceméně ignoroval. Bral je spíš jako součást kanceláře. Jejich tmavé mundůry ladily k ebenově černému stolu a tmavém koberci. Červený telefon na stole celý obrázek jen dokresloval.
„Tak na co jste přišel?“ zeptal se generál.
„Můžu před nimi?“
„Jasně že jo,“ zavrčel O´Neil. „Co si o sobě zatraceně myslíš?“
„Do toho je vám kulový,“ diplomaticky zareagoval Daniel.
V ruce plukovníka se objevila pistole, glock. „Tak kulku bys chtěl?“
„Klid pánové,“ řekl Hans. „A vy nám Danieli řekněte, co jste našel.“
Mladík si rukou přejel přes vousy, které mu za měsíc docela narostly. Druhou rukou hodil na stůl hromadu papírů.
„Takže, ten břídil, co jste ho tady měli přede mnou, to naprosto zkruvil. Nápisy jsou psaný starou azbukou, ale do ní se míchá latina používaná v roce 0. či tak nějak… a ono je to vlastně fuk. Tomu stejně nerozumíte… No, tak sem si prošel co napsal ten přede mnou… kde vlastně je?“ zajímal se Daniel.
„V protialkoholické léčebně,“ odtušila gothka. „Nevydržel být neustále v hospodě. Neuměl chlastat.“
„Žádná škoda. Nekvalitní materiál,“ podotkl O´Neil.
„No, tak teda…“ Daniel vytáhl jeden z papírů. „Tady se píše o cestě na nebesa… to je tou latinou, ale doslovný překlad je *cesta do ráje* ten vůl si spletl slovosled a vysvětlení…“
„To nás nezajímá,“ zastavila triádu Carterová. „Výsledek.“
„Jo tak,“ poškrábal se Daniel opět ve vousech. „Tak to vás zklamu…“
„Cože?“ O´Neil zase vytáhl bouchačku.
„Píše se tam o cestování do jiných hospod… teda jestli jsem to dobře pochopil. Ono se to dá přeložit také jako cesto….“
„Co jste to řekl?“ skočil mu do řeči Hans.
„Co??“
„Cestování do jiných hospod?“
„Takhle to znělo. Ale jak říkám, je to blbost, protože…“
Změna atmosféry v kanceláři jej zastavila v dalším vodopádu slov. „Vy tady něco na cestování máte?“ hlesl.
Ticho.

„KnajpGate,“ řekl Hans a Daniel zíral s otevřenou hubou na stojící kruh s lesklými symboly. „Ale nepřišli jsme přesně na jakém principu a jak funguje…“
„Tady jsou ty znaky, co mě nedávaly smysl,“ řekl Daniel a přešel ke kruhu. Prsty přejížděl po studeném kovu. „Myslím, že se nějak musí poskládat a KnajpGate bude fungovat.“
„Taky si myslím,“ řekla Carterová. „Pane, když mi dáte hodinu, přijdu na to.“
„V pořádku majore. Máte třicet minut. Já jdu zavolat prezidentovi.“

„První symbol zadán,“ řekl svým typicky vychlastaným hlasem Píďa Walter. Ozvalo se zasyčení, dunění generátoru a zapadl jeden ze zámků. Kruh se točil jako ruleta. Riči dumal, na který symbol si má vsadit… Stál před tou branou v plné výzbroji, do které přibalil i svůj džbánek šestipivák a malé štěně do batohu. Jinak měl na očích sluneční brýle a tvářil se drsně. Daniel oproti tomu vypadal značně nervózně. Nebyl vycvičeným vojákem. Místo pistole měl u pasu dvě sady vrhacích nožů a krátký, ošklivý meč kterému říkal nůž. Carterová nebyla viditelně ozbrojená. Jen se pokoušela svou vizáž zkrášlit očními stíny, které si asi vypůjčila od gothky. Ale vypadala s nimi, jako by jí někdo dal přes oko pěstí.
„Pátej symbol zapadl,“ pokračoval Píďa ze svého stanoviště za pevným sklem. Tři budoucí hrdinové si připadali jako v akváriu.
„A teď to přijde,“ špitl Daniel. Podle jeho překotného blekotání by ten sedmý symbol měl být cílovým. A teorie majora mu to jen potvrdily. I když… Jejích teorií se bál víc než čehokoli jiného… Teda vlastně něčeho se bál víc. Že se už nikdy nenapije piva.
„Rači být mrtvej,“ hlesl.
„Sedmej symbol… momentík, momentík, ještě si dám loka… gl… jo, zadanej!“
Chvíle napětí, když s hlasitým cvaknutím zapadl zámek.
Zahučení agregátu…
Prostor v kruhu se zbarvil do rezava, jako pivní hladina v krýglu a zavlnil se… Mohutný proud bíle pěny vyrazil z kruhu jen proto, aby se okamžitě vrátil. Rezavá plocha se leskla a vábila k sobě…
„Ty vole, to vypadá jako pivo!“ prohlásil O´Neil.
„Úžasné,“ hlesla Cartrová.
„Tak na to nečumte a projděte,“ pobídl je zesílený hlas Hanse. „Neudržíme to v provozu věčně!“
Tak prošli. První O´Neil s pokřikem „Chlááááást!“ Cartrová pomaleji, ale stejně tak jistě. Jen Daniel váhal. Prvně se toho pokusil napít, ale když to nešlo, se zavřenýma očima prošel.
Dlouhý let.
Tunel.
Světlo.
Náraz.

„Dávej bacha vole,“ zavrčel O´Neil, když do něj Daniel narazil. Stáli v nějakém sklepě a plukovník zapálil zapalovač. V mihotavém světýlku uviděli dveře.
„Kryjte mě majore,“ hlesl Riči a přískoky se dostal ke dveřím. Klika šla lehce. Schody nahoru. Rychlé kroky. Budova se zdála opuštěná, když v tom zaslechli hlasy a hudbu.
„Co to je?“
„Zní to jako cinkot kríglů,“ řekl Daniel.
Plukovník se pokusil prvně spojit s Drakkarem, ale nešlo to.
„Tak sme na to sami,“ pokrčil rameny a rozrazil dveře.
Šok.
Stáli prostě v hospodě. Obyčejná knajpa, jen s oranžovými stěnami, schody směrem k pultu. Tři dlouhé stoly pod okny, další místnost vedle, tam bylo stolků víc, všechny se čtyřmi židlemi. Hospoda byla téměř plná. Za barem stál postarší chlapík střední postavy a tvářil se zachmuřeně. Jediná servírka pobíhala po place s pivy a čímsi černým, co bylo otipováno jako kofola. Celý tým se otřásl hrůzou. Jak tohle někdo může pít?
„Tak co si dáte pánové a dámo?“ zazněl barmanův hlas.
„Pivo,“ ozvalo se trojhlasně.
Sedli si ke stolu.
Současně před ně byly přineseny piva. Ťukli si a hltavě napili.
„Fuj! Kurva,“ skoro vyprskl pivo O´Neil. „Dyk je to teplý jak chcánky!“
„Při vší úctě pane, raději se ztište,“ špitla Cartrová.
„Je to tady zajímavý,“ podotkl Daniel. „Kultura nevypadá nijak primitivně… i když nevíme kde jsme. Se základnou jste se nespojil, co?“
„Nejde to,“ řekl tiše plukovník. „Jsme odříznutí. Danieli, dokážeš nás dostat domů?“
„Myslím že ano. Ale možná … do prdele….“
„Co je?“
„Sedmej symbol. My nevíme jak vypadá symbol Drakkaru.“
„A co?“
„Bez něj se nedostaneme domů.“
„Tak to sme v loji,“ hlesla Cartrová. „Ale pane, určitě přijdu na nějaké řešení. Jen si musím dát ještě jedno…“
„Jinak to v hlavě moc nefunguje co?“ ušklíbl se Daniel.
„Nehádejte se.“
Objednali si ještě piva a dumali.
Náhle se rozletěly dveře, které ještě neznali a dovnitř vešel velký hromotluk s podivnou maskou na tváři. A s ním další čtyři. Potom vstoupil tak dvanáctiletý chlapec. Ze všech stolů rázem, jakoby kouzlem, zmizely všechny piva a objevily se kofoly.
„Co se to kurva….“
Celá ta skvadra přelétla pohledem návštěvníky. Tým preventivně zakryl piva dlaněmi. Chlapec se posadil a objednal si tupláka kofoly, stejně jako celá jeho skvadra.
„Ty masky vypadají jako egyptské,“ přemýšlel Daniel. „Ten kluk je polonahý, svalovci mají jakési tyče… co to je?“
„Carterová, zamotej se mezi lidi a zjisti něco,“ zavelel O´Neil. „Danieli, ty přemejšlej jak odsud vypadnout. Něco tady smrdí.“
„Kofola…“ zavrčel Daniel.
Carterová zapadla k jednomu stolu. Seděli tam už dva lidé, jeden postarší houmlesákovitý typan a žena somráckého ražení. Mluvili klasickou češtinou a hulili jak továrny. Popelník před nimi doslova přetékal špačky. A i když byli už pěkně lízlí, před sebou měli kofoly.
„Zdravím, tak jak je?“ přivítala se s nimi majorka srdečně. „Je tady volné místo?“
Houmlesák jen kývl a Carterová se usadila. „Kde to vlastně jsem?“
Somračka na ni pohrdavě pohlédla. „Přece v Podhradí,“ řekla svým vychlastaným, hrubým hlasem a típla cigáro.
„Pěkná hospoda,“ přikývla Carterová.
„Jo, to jo,“ přisvědčil houmles. „Hele děvenko, že su tak smělej, co to máš za nášivku na rameni?“
„To je znak Drakkaru.“
„Čeho?“
„Jiné hospody.“
Oba zalapali po dechu. „Ty jsi z jiné hospody?“ zašeptal vousáč.
„Ano, co je na tom divného?“
„Nikdo z jiné hospody se tady neukázal už celá desetiletí. Jmenuju se Pivernec a su tady nejstarší z rady. Prostě něco jako šéf.“
„A já su jeho stará.“
„Těšilo mě,“ prchavě se na nehezkou somračku podívala majorka.
„Támhle to je naše dcera,“ ukázal místní stařešina na krásnou tmavovlásku opodál, která seděla na baru a minisukně jí těsně obtahovala kulatý zadeček. Carterová tiše zazáviděla.
„Co je to za partičku co došla?“ pohledem šlehla Carterová k salonku kam zapadla ta podivná skvadra a před jehož dveřmi stál jeden z těch svalovců.
„Kofolaudi…“ šeptnul houmlesboss.
„Kofo… co?“
„Vládcové planety. Jednou za několik let se tu objeví a odvedou si otroky a odvezou většinu kofoly, co tu je. A bojím se, že letos to bude naše dcerka…“ šéf zmlknul. Pohled strážce se totiž upřel na O´Neila, který nevzrušeně popíjel pivo. Snažil se sice nebýt moc nápadný, ale nevyšlo mu to. Carterová si i všimla, že Daniel s ním není.
Strážce něco vykřiknul do salonku a hned poté vykročil k O´Neilovy. Bez cavyků jej chytil za rameno a zvednul. Nedopité pivo se zakymácelo na stole…. A převrhlo se.
„Tos posral!“ vykřikl O´Neil a Carterová zavřela oči.
Plukovník Riči O´Neil kopl strážce do koulí a ten se složil na zem. Druhý už nabíhal, plukovník se odrazil a bezchybnou otočkou kopl svalovce na žebra. Část krunýře náraz ztlumila, ale ne dostatečně a strážce klopýtl do zadu. To už O´Neila chytil ze zadu ten kopnutý do koulí, vzpamatoval se zázračně rychle. V okamžiku tam stálo všech pět svalovců i malý kluk.
„Ti velcí jsou taky kofolaudi?“ zeptala se Carterová.
„Ne, to jsou jen jejich sluhové.“
„Aha,“ řekla moudře majorka a v tu chvíli se na ni upřelo dvanáct párů očí. V očích malého kofoulaudíka zaplálo bílé světlo.
„Chyťte ji!“ zahřímal.
Dva sluhové k ní vykročili, ale majorka se nechtěla vzdát bez boje. Vrhla se na ně. Odraz od desky stolu, kop do obličeje toho napravo, dopad na špičky, otočka… svalovec kop vykryl pravým předloktím a levá pěst téměř urazila majorce hlavu. Žena odlétla a převrhla jeden stůl.
Riči zareagoval také, strážci vedle něj prokopl koleno a hospodou se nesl strašný řev plný bolesti. Druhého praštil pěstí na žaludek… Bez viditelného efektu. Mihl se vržený nůž a jedna z dýk se zaryla jinému gorilákovi do paže. Druhá těsně minula kofolauda…
A poslední, nezaměstnaný strážce mávl svou tyčí. Z té vyletěla sklenice podobna sklenicím od kofoly a udeřila Daniela přímo do hlavy.
Na plukovníka skočili tři svalovci na ráz a za minutku bylo po boji…

„Kde je Daniel?“ zamrkal plukovník, když se probral z bezvědomí v holé místnosti.
„Mrtev,“ řekla Carterová. Její vizáž doplnil monokl přes půlku obličeje.
„No nic, na čase vypadnout,“ řekl plukovník. „Začínám mít kocovinu.“
„Možná to je spíš těmi ranami do hlavy,“ namítla Carterová. „
Ne, ne, to je nedostatek chlastu,“ kontroloval Riči. „A všimla jste si, že tady to pivo je horší než u nás?“
„Na to je jistě nějaké vědecké vysvětlení…“
„Prosím ne,“ zaúpěl plukovník.
„Promiňte pane. Tak později ve zprávě.“
„Jestli nějaká bude…“

Daniel se probudil s pocitem že se dusí a zvrací. Velmi nepříjemné. S hlubokým nadechnutím se vynořil z kádě plné čehosi lepkavého. Lapal po dechu a v duchu klel, že si nemůže ani protřít oči. Máchal kolem sebe rukama a po chvilce se mu podařil malý zázrak… Viděl.
Vzápětí zase oči raději zavřel, protože náhle zjistil, z čeho mu bylo tak strašně zle. On ležel v kofole!!
Vyzvracel se na lesklou podlahu a po chvilce byl schopen vylézt. Po nahém těle mu proudila kofola a opět se mu chtělo zvracet. Nakonec stál ulepený Daniel v lesklé místnosti. Na židli kus od něj bylo jeho oblečení, ale chyběla nouzová láhev piva i nože. Vzpomenul si na strašnou pecku co dostal do hlavy tou flaškou kofoly a sáhl si tam, kde měl mít naštíplou lebku. Nic, ani modřina. Nahý prošel místnost a když našel sprchu, byl nejšťastnější člověk pod sluncem. Z těch kofolových sraček by se jeden zastřelil. Umyl se ve vlažné vodě, vypláchl si hubu a oblékl se. Dokonce našel i své brýle. Předtím si na ně málem stoupl. Prošel dveřmi které byli pootevřeny a vydal se lesklou chodbou. Něco tady bylo zvláštního… něco bylo jinak než by mělo být. Další pootevřené dveře, vzdušná místnost plná denního světla. Velká okna krytá záclonami, nízké stoly… „
Vítej,“ ozval se hlas toho malého smrada zpoza dvou velkých svalovců. Danielova ruka sebou švihla tam kde obvykle nosil nože… a nenahmátl, zcela logicky, nic.
„Nazdar,“ odpověděl a až pak mu došlo, že ten kluk mluví jakýmsi jazykem snad od dob Sámovy říše… a že on mu plynule rozumí. „Kdo jsi“ pokračoval dál, jat jakousi bázní… a také nervozitou. Jeho hlas zněl najednou jinak než obvykle. Možná to taky bylo tou kofolou…
„My jsme ze starého národa, ještě staršího než tvá rasa.“
„Tak proč jste se s námi nepokusili vyjednávat?“
„S tak nízkou životní formou nevyjednáváme. Jste pro nás jen hostitelská těla. Takoví nám sloužíte celá tisíciletí.“
„Sloužíme vám?“ nechápal Daniel.
„Ano. Tito,“ ukázal na svalovce, „Koffové jsou našimi strážci. Každý z vás se jednou stane Koffem.“
„Ty jsi taky Koff?“
V očích chlapce se zalesklo. „Ne, já jsem jejich pán! Jsem Kofolaud Chláá. A ty se jevíš jako skvělý hostitel. Toto tělo které obývám, mým potřebám již nevyhovuje.“
„To rači zdechnu…“ zavrčel Daniel.
„Už jsi jednou zemřel. Ale zachránil jsem tě. A mohu to udělat znovu. Z mých rukou neunikneš.“
„Na to nesázej,“ zavrčel Daniel a skočil kupředu. Zachytil zbraň Koffy a prosmýknul se podél ní. Kopem zasáhl Kofolauda, zablokoval úder rukou prvního Koffy, ale ten druhý jej jedinou ranou poslal k zemi. Tam ho držel, když Chláá k němu přistoupil a v dlani se mu rozzářilo bílé světlo…

Po několika hodinách vyvedli plukovníka a majora svalnatí Koffové z jejich cely a dovlekli je do výčepu Podhradí. Nyní zde bylo doslova narváno, jen na místě kde se měla odehrát (asi) poprava bylo prázdno. A právě tam stál malý Chláá, pět Koffů a Daniel s nepřítomným pohledem a tyčovou zbraní v ruce.
„Tito lidé se provinili naším zákonům,“ pozvedl chlapec ruce do výše. „A proto zaslouží smrt.“
„Právníka nám asi nepřidělíš, co?“ zavrčel Riči. „Hej, Danieli! Vzpamatuj se zatraceně!“
„Budou zabiti svým bývalým druhem, který tím dokáže svou věrnost nám, pravému bohu.“
„Šašku!“ řekla hlasitě Carterová. „Zkrať to.“
Daniel natáhl zbraň.
„Umřít trefený kofolovou flaškou, to je teda smrt,“ řekl smutně plukovník.
„Danieli, kurva! Zpomeň si na ty prochlastaný noci!“
„A na chuť chlazený desítky v Drakkaru,“ přidala se Carterová.
„Na ty krutý kocoviny co k tomu patří!“ vykřikl O´Neil.
„Na ty krásný servírky! Když se vrátíš s náma, můžeš si lehnout pod pípu a nechat si to skvělý pivo týct rovnou do huby…“
„Zasraná kofola!“ zařval náhle Daniel a v očích mu zaplálo šílenství. Otočil kofolovrhač na prvního Koffa a zmáčkl spoušť. Sklínka mu roztříštila hlavu. Další rána, druhý Koffa šel k zemi, ruce na břiše. Carterová se vymrštila jako v Matrixu, přímo z místa skočila a kopla oběma nohama dalšího Koffa do obličeje.
„Alááárm!“ zařval Chláá a začal zdrhat.
„Ty malej zjebe!“ zavrčel O´Neil vrhnul se k pultu a mrštil po Chláá lahváčem. Carterová zatím skásla posledního Koffu smrští ran a Daniel chytil pod krkem Chláá.
„Tak poď ty sračko!“ zuřil až mu od huby tekla pěna. Starousedlíci většinou zdrhli, jen boss a jeho stará tam zůstali. A taky jejich krásná dcera, která dělala najednou oči na vysokého a zarostlého Daniela. Ten ji však nevnímal.
„Ty malej hajzle! Tak Kofolu do mě cpals?!“
„Hoď ho sem,“ navrhl plukovník a oddělal od pípy sklínku do který si točil nouzovýho škopka.
„Počkej!“ vykřikli Daniel a Carterová současně. „Natoč nám prvně taky!“
Plukovník profesionálně natočil tři piva (to svý první už vyžahl) a poslal je svému týmu. Přiťukli si a potom utopili Chláá v pivu…
„Co když se vrátí?“ obával se Pivernec.
„Nevrátí. Prostě tu bránu hlídejte a když sem někdo bez dovolení strčí čumák, tak ho po něm flákněte. A nebo ještě líp, prostě Bránu položte a neprojde nikdo,“ instruoval místního šéfa Daniel. Poté naposledy políbil krásnou tmavovlásku a vytočil adresu… A zároveň doufal, že odhadl poslední symbol dobře. Jinak by mu plukovník, který byl pořád trochu psychicky labilní, asi ustřelil koule. Ve vaku měli pivní vzorky a celkově jim bylo fajn.
Zámek zapadl a pěna vytryskla.
A První Promile Branou prošli zpět domů…

2 názory

martinez

26. 12. 2006

Dát tip

:o))

Jendula